Alexandrovo nymfeum (Trofeo di Mario)
by Pavel Hlinovský · Published · Updated
V rohu zahrad Piazza Vittorio Emanuele, blízko Porta Maggiore a také nedaleko velkého dopravního uzlu Roma Termini, najdeme impozantní římskou strukturu Trofeo di Mario. Stále má mnoho návštěvníků tendenci věřit, že ačkoli fontánu postavil Severus Alexander (vláda 222-235), stavba byla ve skutečnosti věnována Mariovi jako „tropaeum“ za četná vítězství nashromážděná v jeho osmi diktaturách. Podle zpráv ji Sulla nechal zbourat a Caesar ji obnovil vzhledem k úctě a obdivu ke svému strýci. Není proto divu, že se Mariovy trofeje staly pro římský lid symbolem vítězství nad barbary, a že jako takové (mimo jiné díky vynikajícímu zpracování) byly vystaveny v monumentálním veřejném díle.
Fontána „Mariových trofejí“ je jedinou přeživší z patnácti výstavních fontán starého Říma. Alexandrovo nymfeum (Nymphaeum divi Alexandri) díky své velikosti a scénografickým efektům grandiózní prostorovosti lze považovat za předchůdce a inspirativní model velkých vodních expozic pozdní renesance a baroka, jako je Fontána di Trevi a Vodní fontána Paola na Janikulu. Fontána, která vzbudila velkou pozornost již v 16. století, a proto byla předmětem studia řady vědců jako Etienne Duparac, Giovanni Sallustio Peruzzi, Pirro Ligorio a Piranesi, kteří jí věnovali monografie s četnými rytinami.
Jedná se o starobylou fontánu Říma, která se původně nacházela na křižovatce tří významných římských silnic, Via Tiburtina, Via Collatina a Via Labicana. Stavba je monumentální kašnou (nymfeum) s dvojitou funkcí a to jak vizuálního dojmu, tak i vodního rozvodného systému (castellum aquae).
Nymfeum bylo postavena v závěrečném úseku akvaduktové větve, která pocházela z Porta Tiburtina (Porta San Lorenzo), aby zamířila do Esquilinu. Části oblouků této větve jsou některé z nich dodnes viditelné a identifikovatelné jako Claudiův akvadukt nebo Anio Novus, dva nejdůležitějšími akvadukty, které sloužily městu s množstvím vody více jak 4 500 quinariae [1] a průtokem více než 2,000 litrů za sekundu. Tato velikost však byla snížena kvůli různým faktorům z počátečních 4 500 quinariae jen něco málo přes 3 000 na konci akvaduktů, kde se vody obou akvaduktů sbíhaly a spojovaly, dosáhl vtok pouze 2 800 quinariae do centrální nádrže, castello terminale nebo také castello aquae.
Pozn.: 1 – quinaria je jednotka plochy = 4,2 cm², což sloužilo k měření průřezové plochy potrubí v římských rozvodech vody. To byla jak nejmenší velikost olověné trubky, tak i její kapacita.
Nádrž, castello terminale, se nacházelo se hned za Porta Maggiore a bylo tvořeno 5 velkými obdélníkovými cisternami, z nichž vody směřovaly k dalším 92 sekundárním nádržím, castellum divisorium které se týkaly rozvodu vody do městských oblastí. Správce akvaduktů Sextus Iulius Frontinus, [2] nás také informuje o tom, jak byli quinariae distribuováni ve městě. Takže z 3 000 quinariae, která dorazila do města, bylo asi 800 pro císařské sídlo, 1,000 pro veřejné použití, 1,000 pro soukromé osoby (placené spojení) a 200 pro zvýšení průtoku dalších akvaduktů, které měly menší kapacitu, jako byly Tepula a Iulia.
Pozn.:
2 – Sextus Iulius Frontinus, římský spisovatel a politik, autor vojenských lstí Stratégémata a velmi známé dílo O vodovodech města Říma (De aquaeductus urbis Romae), které vzniklo v souvislosti s jeho vedením úřadu správce vodovodů (curator aquarum).
Z této fontány vycházejí dvě trofejní sochy, které dnes můžete obdivovat na balustrádě na vrcholu Cordonaty, která stoupá na Campidoglio (umístění je z roku 1590 z doby pontifikátu Sixta V.) a vede na Piazza della Quirinale. Tradiční název „Trofei Mario“ (již používaný od středověku) je považován za chybu, ve skutečnosti byly sice tyto sochy dlouho připisované Mariovi za vítězství nad Cimbry a Teutony, ale jsou určeny do pozdější éry, a to doby kolem roku 89 n. l. do doby vlády Domitiana po dáckých válkách. Císař Alexander Severus (222-235) je vyzvedl z depozitu, do kterého byly uloženy po damnatio memoriae Domitiana.
Trofeo di Mario je monumentální stavba o šířce 25 metrů a výšce více jak 30 m, postavená z cihel, původně pokrytá mramorem, což je hypotéza podpořená četnými otvory a značkami, které, které byly rozmístěny po celé výšce a jejichž účelem bylo podpořit starověkou výzdobu. Díky své výšce byla fontána pravděpodobně viditelná z jakéhokoli místa ve městě a dominovala vrchu Esquilinu
Památník byl rozdělen do tří úrovní, s různými místnostmi a kanály, které jsou dodnes viditelné. Voda dosáhla třetí úrovně ve výšce téměř 10 metrů od země; po obtečení centrálního půlkruhového masivu se proud vody rozdělil na dvě části a následně byl pěti kanály dopravován do dnes již neexistující bazénu, umístěného na přední straně monumentu. V horním patře jsou tři niky rámované sloupy, ve střední nice byla dvojice soch, v bočních nikách trofeje. Střecha byla korunována čtyřspřežím.
Nakonec se voda pomocí trubek umístěných uvnitř zdí shromažďovala v druhé nádrži a rozdělené do výklenků, které byly střídavě obdélníkové a klenuté. Poslední nádrž, třetí, sloužila k čerpání vody a k zásobování níže položených částí města. Tvar a výzdobu kašny lze rekonstruovat z mincí, které dosvědčují její představení a umožňují si představit původní vzhled pomníku, který byl zdoben různými sochami a dekoracemi.
I když nymfeum Trofeo di Ninfeo nebo spíše Alexandrovo nymfeum nese jméno císaře Alexandra Severa a lze jej tedy datovat do prvních dvaceti let 3. století našeho letopočtu, fontána musela být postavena jako původní dílo z augustovské doby, identifikovatelném podle zbytků stavebního slohu opus reticulatum na spodní části.
Prameny:
- Seutonius: Životopisy dvanácti císařů, 1974
- Velleius Patercullus: Římské dějiny, 2013
Zdroje:
- Richardson, jr.: A New Topographical Dictionary of Ancient Rome, 1992
- Grisanti: „Marioho trofeje,“ nymfeum Acqua Giulia na Esquilinu (Řím 1977)
- Pisani Sartorio, L. Lombardi, H. R. Zambotti: I „Trofei di Mario“ Mostra dell´Aqua Claudia-Anio Novus: Il percorso dewlil´Aqua,2011
- http://penelope.uchicago.edu/~grout/encyclopaedia_romana/romanforum/quinaria.html
- D. Schram: Dynamic Control Elements in Roman Aquaducts – A Reconnaissance Study, 2014
- https://www.acsearch.info










