Bazilika v Aquilei
by Pavel Hlinovský · Published · Updated
Největší mozaiková podlaha římského západu
Počátek této úchvatné baziliky sahá až do počátku 4. stol. n. l., kdy po vydání milánského ujednání v roce 313 n. l. (což byla vlastně dohoda mezi císaři Konstantinem I. a Liciniem o svobodné volbě vyznání víry) křesťanské společenství Aquileie, představované arcibiskupem Theodorem, bylo konečně schopné postavit svůj první kostel. Od té doby došlo k mnoha architektonickým změnám, takže se kostel z doby Theodora proměnil v dnešní baziliku, která je svými raně křesťanskými mozaikami světoznámá a pro Čechy jedna z mála velkých antických památek, které lze docela snadno navštívit (Praha – Aquileia = cca 700 km).
Sám jsem navštívil Aquileiu a Grado autem opakovaně. Myslím, že jako hlavní lákadlo může sloužit patriarchální bazilika, protože obsahuje mozaikovou podlahu o výměře 760 m² v jižní hale a 645 m²v severní hale, tvoří tak největší mozaikovou podlahu římského západu! Antických Památek v Aquilei je samozřejmě více a budou zde postupně představeny.

Po několika poškozeních baziliky a jejích stavebních úpravách nese sice komplex budov znaky pozdně románsko-gotické a je odkazem na stavební práce patriarchy Poppona (baziliku vysvětil v roce 1031). Bazilika je proslavená svými paleo-křesťanskými mozaikami. Theodorovský komplex, nejstarší část baziliky, tvořily a tvoří vlastně stále, dva souběžné obdélníkové sály s mozaikami, které rozdělovaly dvě řady sloupů. Třetí hala propojovala oba sály a byla lemována menšími místnostmi. Prostřední hala je bez podlahových mozaik a sloužila pro biřmování, na pravé straně této části bylo baptisterium. První sál, severní, sloužil pro shromáždění, ecclesia a druhý jižní, ke vzdělávání nových věřících, catechumeneum.

O rozšíření jižního sálu se na konci 4 stol. a začátku 5. stol. zasloužil biskup Chromatius rozšířením jižního sálu na rozměr 65×29 m. a výstavbu baptisteria, které je na dnes možné rovněž navštívit. Mozaiky jižní haly se skládají zejména z deseti dílů oddělených proužky s girlandami (věnci) výhonků a listy akantů. Lze ji definovat jako „katechismus skrze obrazy“, protože každý obraz má význam, živost, představivost a ukazuje na víru, která mohla být svobodně a veřejně uznávána po roce 313 vyhlášením milánského reskriptu Konstantina I. a Licinia a vypodobněny na mnoha místech. V pravé části jižního sálu je nápis připisující výstavbu biskupovi Theodorovi.


Snad nejdůležitějším dědictvím helénistického období byl větší smysl pro obrazové zasazení člověka do reálného prostředí. Oživil, reprodukoval a šířil naturalistickou obrazovou prezentaci umělců v klasickém období a dále rozvíjel perspektivu a stínování. Přidal také nové kategorie malby: portréty, krajiny a zátiší.
Nemělo by se zapomenout na, v mnoha případech, jasnou inspirací pohanskou antikou, neboť vyobrazení Dobrého pastýře (Buon Pastore), nesoucího beránka na ramenou, má svůj vzor v antickém vypodobnění, což je ikonografie bukolických výjevů, odkazujících na nadpozemskou blaženost, nakonec jej zdědili křesťané.
Mozaiky přesně ukazují na techniku té doby, tedy začátku 4. století n. l. Náměty jsou často ze Starého zákona, jako například Jonáše a mořská obluda, kdy je zobrazen v několika obrazech jako příběh a očekávání budoucího nárůstu počtu věřících, jak jej vykresluje počet ryb v moři, které mají k dispozici „rybáři lidí“ (amorkové).

V 9. století patriarcha Maxentius uskutečnil velkou úpravu tím, že postavil transept, který poprvé vytvořil křížový plán baziliky, úpravou fasády, vybudováním portiku spojující baziliku s tzv. pohanským kostelem a také dvě vyčnívající části transeptu a apsidu v čele baziliky. Samotní krypta však pochází z konce 4. stol. n. l. Maxentius (811-837) byl, mimo jiné, oblíbencem Karla Velikého, jenž usiloval i o renesanci antiky. Díky prosazování vůle císaře (a jeho nástupců) se Aquileia stala jednou z největších diecézí v severní Itálii.
Na první pohled dnešní, románsko-gotické pojetí baziliky, je velmi podobné tomu, které patriarcha Poppone vysvětil 13. července 1031, samozřejmě s výjimkou objevené mozaiky teprve v roce 1909 od rakouských archeologů pod přebudovanou podlahou. Mozaika má výrazné kolísání výšky díky zemětřesení, geometricky je to zvlněný, nerovný povrch.

Jižní část baziliky (catechumeneum)
Celá jižní část bazilika s rozměry 65×29 m je rozdělena zmiňovanými řadami sloupů do tří lodí. Obsahuje nádherné mozaiky z doby biskupa Theodora v nejzazší části, dále postavu Dobrého pastýře v pravé lodi, v prostřední lodi je vyobrazen symbol vítězství křesťanů, dále mořský výjev pohlcení Jonáše mořskou obludou, množství zvířat a alegorických obrazů. Velká většina ikonografických námětů čerpá z křesťanských motivů, najdeme zde ale i pohanské (viz výše). Mezi jednotlivými většími mozaikovými celky se nacházejí i portréty (donátoři?), které představují postavy různého pohlaví, věku i společenského postavení. Častá jsou také vyobrazení Šalamounova uzlu, symbolu spojení mezi člověkem a božskou sférou.


V souladu s trendem typickým pro 4. stol. jsou postavy statické, oči většinou nepřiměřeně velké vzhledem k postavě a rovněž oděvy nenesou známky pohybu. Nicméně barevná škála je úctyhodná a stínování pomocí barev je na vrcholné úrovni.
Mozaiky zabírají více jak 760 m2 plochy této části baziliky a tvoří největší mozaikovou podlahu římského západu. . Jižní strana je z období po Teodorovi a předpokládá se, že byla postavena po vpádu Attily (r. 452). Na části mozaik je patrný vliv zemětřesení, který způsobil jejich mírné zvlnění. Nyní pouze část označená č.4 na půdorysném plánu je z doby biskupa Theodora. Kostel je spojen narthexem (chámová předsíň, vstupní prostor) s osmibokým baptisteriem.

Maxentiova krypta v jižní hale
K hlavnímu oltáři vedou ze tří stran schody; u pravé strany je vchod do tzv. Maxentiovy krypty, která je nazvaná podle patriarchy Maxentia, 811-837 ( viz výše) Itálii. Samotná krypta byla vybudována jako svatyně k uložení ostatků mučedníků Hermagora (první biskup Aquileie) a Fortunata z Aquileie. Boky, sloupy i strop krypty jsou pokryty freskami zobrazující události ze života Ježíše a Marie na bočních stěnách a lunetách, postavami světců na klenbách a také freskami z legendy o evangelistu sv. Markovi , pocházejí z 12. stol. Proto je styl východořímský (byzantský).

Severní část s odkrytými mozaikami (ecclesia)
Komplex baziliky také obsahuje věž (campanila) s výškou 73, postavenou v době patriarchy Poppona v 11.stol. A její provedení je podobné jako jiné stavby v oblasti Friluli a na Istrii. Co však ostatní věže nemají, je pohled z nevyššího patra campanily dolů, kde jsou vidět v hloubce římské mozaiky, patřící do severní haly! Naprosto jedinečný pohled a to doplňuje pohled z ochozu věže do širokého okolí, které je rovné a poskytuje tak skutečně panorama do dálky. Attilova vojska zničily z velké části severní sál během obléhání v roce 452 a nikdy nebyl přestavěn nebo dostavěn. Od té doby byla bazilika rozvinuta pouze kolem Theodorovy jižní haly.



Do bývalého sálu se vchází vlevo od hlavního vchodu do baziliky. Ještě než se vejde do sálu, jsou vidět základy římského domu z 1. stol. n. l. a zbytky baptisteria. Jako třetí struktura, která zde byla umístěna se uvažuje o domus Ecclesiae. Následující celá mozaiková plocha je rozdělena do čtyř polí, do kterých zasahují základy později postavené věže. První část je ornamentální s množstvím zvířat, ale chybí lidské motivy. Předpokládá se vznik mozaik kolem roku 345, které jsou něco málo přes 1m nad původní podlahou. Zvířata představují alegorické výjevy, jako okřídlený kůň.
Mezi mozaikami této krypty se setkáváme s hrabajícím oslíkem, který je pro některé zpodobněním ďábla, který odmítá uznat Krista, pro jiné je znázorněním křesťana, který se osvobodil z okovů otroctví hříchu. Jak vidno, alegorie mohou mít různá pozadí. Ryba (řecky ichthys symbolizující začáteční písmena slov Iésús Christos Theú Huiós, Sótér. – Ježíš Kristus Syn Boží, Spasitel), dále langusta s nejasným vysvětlením, koza u koše s vejci, kdy toto zvíře je symbolem biskupské důstojnosti a tato mozaika patří k nejvýraznějším uměleckým počinům severní haly. Kohout bojující se želvou (reprezentující světlo/dobro a tmu/zlo ), koš s houbami, hlemýždi a pod.


Nad oslíkem je nápis: CY RIACEV I BAS, což se nechá přeložit jako „O Cyriaku, možná žiješ“ a nápis tak může odkazovat na věčný život po smrti, ale může mít také jiné významy. Na některých polích je kvalita provedené práce mimořádná a celková rozloha mozaik v severní čísti je přibližně 645 m2.

Význam Aquileie v křesťanství
Aquileia v čele se svými biskupy promlouvala velmi výrazně do teologických sporů nebo koncilů. Biskup Theodor se zúčastnil koncilu v Arles roku 314. Kde ji zastupují především dva křesťanští otcové, kteří napsali díla, která jsou k dispozici: biskup Chromatius (narozen 335/350 n. l., zemřel 405/407) a Rufinus Tyrranius (345-411 n.l.). Rufinus je slavnější, protože jeho dílo je větší a má rozmanitější literární výstup i s jeho dobře propagovaným sporem se sv. Jeronýmem, zejména ve vztahu k díla a učení Origena. Jak svatý Atanáš (Atanasius), biskup alexandrijský, tak sv. Jeroným navštívil Aquileiu během 4. století. V průběhu jejich teologických diskuse byly uskutečněny variace křesťanského doktrinálního myšlení. V Aquilei se také konal koncil v roce 381, na kterém sv. Jeroným , milánský biskup, posvětil pokoření ariánských biskupů.

Česká stopa
Asi přesněji česko-lucemburská stopa v Aquilei, je prostřednictvím, Jana z Moravy, lucemburského levobočka, litomyšlského biskupa a nakonec aquilejského patriarchy († 1394). Patriarcha Jan byl až do nedávna ztotožňován s moravským markrabětem Janem Soběslavem, podrobná analýza pramenů ovšem ukázala, že markrabě Jan Soběslav na církevní dráhu nikdy nenastoupil a zemřel v mladém věku (pravděpodobně) někdy na konci roku 1380. Patriarchou se naopak stal jeho nelegitimní bratr Jan v letech 1387/88–1394 .

Zdroje:
- Vatikánská muzea: Stattua del Buon Pastore
- Temperley: Mosaics in the North Hall of the Basilica of Aquileia, 2007
- C. Codeluppi: Aquileia: architetture per l´archeologico, Electa, 2018
- Panciera: ’Osservationi sulla iscrizioni musive paleocristiane di Aquileia e di Grado,
- in Mosaici in Aquileia e nell’alto Adriatico’, AAAd, 8, (1975), 217-233
- M. Jones: The Later Roman Empire 284-602, 1964
- Schmidt: Aquilejský patriarcha Jan z Moravy († 1394), 2015
- Salvadori, C. Tussi, L. Villa: Il sistema di Decorazione Parietale della Basilica tardoantica di Aquileia: Nuovi spunti,