Město Morgantina na Sicílii
Historie
Jako jedno z mála antických měst leží Morgantina ve střední Sicílii blízko města Aidone v provincii Enna a ne na pobřeží, jako téměř všechna řecká města. Nejstarší osídlení pochází z období kolem 1 000 př. n. l. a nálezy pochází z vyvýšeného nejsevernějšího místa, zvaného Cittadella. Další velké osídlení probíhalo zhruba od r. 450 př. n. l. do r. 50 př. n. l. Jako první identifikoval antické město Morgantinu Kenan Erim v r. 1958 díky nalezeným mincím a záznamům Tita Livia. Existovalo několik názvů města od různých autorů (Morgantia, Murgantia, Murgentia). Podle Strabona byla Morgantina založena italickým kmenem nazývaným Morgeti. Dionýsios z Halikarnassu píše o králi kmene Morgetes jménem Morges. Nejstarší, skutečně historická data o Morgantině, začínají v r. 459 př. n. l., kdy král Sikelů (původní obyvatelé střední Sicílie) Ducetius město dobyl a poté obsadil. Morgantina byla pravděpodobně pod jeho vládou do r. 449, kdy byl poražen Syrakusami. Poté není dlouho o Morgantině zmínka, až Thúkydides uvádí, že Morgantina se stala součástí dohody mezi dvěma sicilskými městskými spolky.
Poté byla obsazena Dionýsiem Syrakuským v r. 396 př. n. l. Po čtyřech letech se město spojilo s kartáginským generálem Magonem proti Syrakusám. Nominálně patřilo město pod syrakuský vliv do doby druhé punské války, kdy bylo obsazeno římským vojskem, ale mělo stále snahu se bouřit proti Římu. Poté přijalo Agathokla po jeho návratu z exilu a pomohlo mu vrátit se do Syrakus. Jako součást syrakuského panství Hieróna II. se ocitla Morgantina pod nadvládu Říma v roce 263 př. n. l. Morgantina zůstala celkem nezávislá až do roku 211 př. n. l., kdy byla jako jedno z posledních měst na Sicílii obsazeno Římany, přesně řečeno skupinou iberských vojáků, kteří město zdevastovali tak, že jej opustilo mnoho obyvatel prchajících z drancovaného města; tím nastal postupný úpadek města. Později se ještě Morgantina jedním z míst vzpoury otroků vedených Eunem, který zde zemřel. Poslední zmínka o městu je od Strabóna, který uvádí, že v 1. století př. n. l. přestalo město existovat.
Hlavní ulice města a ekklesiasterion
Po archaickém období se výstavba realizovala s jasným řeckým vlivem, tedy v ortogonálním, pravoúhlém, uspořádání. Prostor byl rozdělen dvěma hlavními ulicemi (řecky plateia A a B), běžícími od východu na západ, které křížily v pravém úhlu vedlejší ulice (řecky stenopoi). Skutečně hlavní ulicí byla plateia A, širší a dlážděná u vchodu na agoru, která se rozprostírala v přirozeném malém údolí a obsahovala šest bloků tvořených ulicemi. Z tohoto období (5. a 4.stol. př. n. l.) je velmi málo nálezů. Ze staveb se jedná o několik kamenných budov začleněných do Severní stoy, Jižní obchody a centrální svatyně, pocházejí z této doby. Asi největší rozkvět zažila Morgantina ve 3. stol. př. n. l. stoletím za vlády Hieróna II., kdy byla východní Sicílie téměř půl století bez válek jako výsledek smlouvy mezi Hierónem II. a Římem. Bohatství této části Sicílie pramenilo především z produkce obilovin, ze které si Hierón vybíral desátek. Během tohoto období bylo město opevněno a v okolí agory bylo postaveno mnoho výstavných monumentů. Hradby obsahovaly čtyři brány, z nichž hlavní byla u jižní strany agory a pravděpodobně navazovala na cestu do Syracus. Celá fortifikace byla ještě vyztužena věžemi. Vlastní agora je velmi hodnotný model městského centra v západním helénském světě. Poloha je s výškovou dominancí severní strany a různé stupně povrchu jsou propojeny velkými schody, které tvořily ekklesiasterion (místo lidového shromáždění) Původně měl ekklesiasterion dvanáct schodů, později byly přidány další tři, ale jenom na dvou částech schodů (schody v Morgantině jsou vlastně tvořeny třemi částmi).
Velká stoá
Tři velké portiky. Stoá bylo kryté sloupořadí, latinsky porticus. Směrem do ulice nebo náměstí byla stoá podepřena řadou sloupů. Velmi často byly instalovány krámky v zadních částech stoy. Stoá jsou na vyšší terase: a jsou pojmenována prostě Severní, Východní a Západní, z nichž je Severní stoá považována za civilní centrum, byla později trochu stavebně upravena, ale je jasné, že původně stoá obsahovala místnosti stejné šíře s dvěma dvojitými, hlubokými místnostmi na obou koncích stoy. Podobné uspořádání měla také Východní stoá, ale neměla zadní místnosti. Dvě menší stoá, Dórská a Severozápadní jsou umístěny na SZ rohu agory, kde ústí plateia A. V blízkosti je také bouleuterion (místo pro schromáždění rady obce) a na SV rohu se nachází zbytky velké fontány. Blízkost bouleuterionu u Dórské a Severozápadní stoá předpokládá, že tato sloupořadí byla využívána jako místa pro politický život Morgantiny. Bouleuterion není velký (18 x 11 m) a je podobný jako obdobné stavby na Sicílii. Velká fontána byla zásobována zřejmě pouze dešťovou vodou a byla vyzdobena dórskými sloupy s ionským kladím. Západní stoa nebyla pravděpodobně vůbec dokončena v době římského obsazení Morgantiny v r. 211 př. n. l., pouze zadní stěna a polovina z plánovaných osmnácti párů obchodů bylo v té době dokončeno a stavebně je zajímavá tím, že na Sicílii je to jediný exemplář typu pergamské stoy, tedy s dvojitými obchody.
Agora
Ve spodní části agory jsou dvě velké sýpky, horreas jedna postavená ve 4. stol. př. n. l. a druhá ve 3. stol. př. n. l. Obě jsou dlouhé s podpěrnými oblouky uvnitř pro podporu stavby zatížené uloženým obilím. Sýpky byly postaveny po stranách brány a je možné, že měly také ukazovat příchozím na bohatství Morgantiny. Blízkost brány rovněž usnadňovala transport obilí z polí. Sakrální stavby nebyly typu peripterálních chrámů jako v pobřežních městech řeckého světa, patřícího do Magálé Hellás, jenž byly často mimo městskou zástavbu, ale byly umístěny ve městě. Jedno z těchto míst je na jižní straně agory. Posvátné místo bylo pravděpodobně zasvěceno podzemním božstvům se dvěma síněmi a třemi oltáři, bothros (jáma, příkop) a několika malými místnostmi. Na severozápadním rohu agory jsou další svatyně, věnovaná bohyním Démétér a Kore (Persefona, lat. Proserpina), ženská božstva hodně uctívaná na ostrově a jsou datované do 6. stol. př. n. l. V Morgantině se našly votivní desky s nápisy věnování těmto bohyním a další nalezené nápisy obsahují seznamy prodejů a koupí půdy se jmény v řecké podobě a naznačují, že populace byla již helénská, i když to původně bylo město endogenního národa Sikelů. Nicméně v době 3. století př. n. l. byly řecká jména již normou.
Divadlo
Divadlo v dolní části Agory pochází z poloviny 3.stol. př. n. l., do doby vlády Hieróna II. Divadlo se svým koilonem (lat. cavea), což je řecké pojmenování hlediště, bylo postavené z místního vápencového kamene má maximální průměr 57,7 m a horizontálně bylo rozděleno na dvě části. Nižší řady sedadel ima cavea mají 16 řad a horní zvaná summa cavea, která nebyla nikdy osazena sedadly s výjimkou rovných řad nad čtvrtým sektorem (kerkides, lat. cuneus). Ima cavea je rozdělena do šesti kerkides, sektorů oddělených sedmi schodišti (klimakes, lat. gradus)). Cavea je umístěna na svahu kopce a využívá tedy přirozeného naklonění, takže konstrukčně je standardním typem řeckého stavitelství. Divadlo mohlo pojmout zhruba 2 000 návštěvníků. Na čelní straně jsou opěrné zdi a ty pokračují jen o málo více jak 90 stupních na stranách a vytvářejí analemmaty, podpůrné zdi na konci hlediště u bočního vchodu. Severní analemmata byla zbořena ještě v antice a postavena byla znovu v r. 1963.
Agora je na západě a východě uzavřena kopci na kterých se nacházely hlavní rezidenční oblasti města. Jestliže byla Morgantina ve 3. stol. př. n. l. v období největšího rozkvětu a prosperity, tak se zákonitě projevilo bohatství města ve výstavbě domů obyvatelů města. Nejvíce domů mělo vchody ze stenopoi a byly budovány okolo vnitřních atrií. Některé domy měly dvě atria nebo peristyly. Podlahy byly vyzdobeny mozaikami a používal se opus signium.
Domy na východní straně
Tři domy byly kompletně nebo z větší části odkryty na východním kopci. Nejseverněji položený z oněch třech je nejmenší, nazvaný Dům stříbrného pokladu podle nálezů stříbrných mincí , které byly nalezené v jeho nádrži na vodu. Jako druhý je Dům s dórskou hlavicí, ležící na druhé straně ulice plateia B od Domu stříbrného pokladu a je větší než sousední dům. Vnitřní dvůr je se sloupy, které byly červeně natřeny a jedná se o velmi bohatý dům reprezentující bohatství Morgantiny ve 3. stol. př. n. l. Na východní straně domu jsou tři místnosti postavené v helénistickém období. Prostřední místnost má velkou, štukovanou exedru. Ganymédův dům je nejjižněji položený na východním kopci je známý díky svým mozaikám ze 3. století, které ukazují přechod od oblázkových mozaik k opus tesselate, podlah tvořených mozaikovými kameny. Nejznámější je ta, podle které je pojmenován celý dům a na které je zobrazen Ganymédés unášený Diovým orlem.
Domy na západní straně a svatyně Démétér a Koré
Domy na západní straně jsou velmi podobné, ale jsou menší, nicméně stejně dobře řemeslně udělané jako ty na východním kopci a patří do pozdní helénistické doby. Největší je tzv. Dům s klenutou cisternou, který má dva vnitřní dvory. Některé, později postavené domy jako Casa del Palmento (vinařský dům) mají podlahy v opus signium, ale celkově nemají takovou velkolepost jako výše popsané domy, ovšem s výjimkou Domu s dórskou hlavicí, který byl postaven v pozdní helénistické době a má tři vnitřní dvory různých velkostí a funkcí. Uvedené dvory nelze zaměňovat s klasickým atriem.
Lázně
Vynikající archeologická památka jsou odkryté tzv. Severní lázně na křížení Stenopoi 14 a Plateia B. Jedná se o raně helénské veřejné lázně obsahující jak horké , tak teplé koupele a jsou jedny z prvních staveb lázní, kde se začali používat kupole nebo valené klenby, která byla tvořena terakotovými trubkami, omítnutými z vnitřní i z vnější strany. Je překvapující, že tato technika byla použita o mnoho déle (3. – 5. stol.) v severní Africe, ale v helénském věku je zcela unikátní a jedná se o jednu z nejstarších známých staveb s valenými klenbami a kopulemi, velmi pravděpodobně inspirované syrakuskými modely.
Archeologické nálezy a jejich krádeže
V Morgantině se samozřejmě našlo za celou dobu archeologických výzkumů mnoho cenných věcí, různých artefaktů, ale určitě nejznámější je případ stříbrného pokladu. Jak se mnohokrát zmiňoval Malcolm Bell III, profesor umění a archeolog z Princetonské univerzity, který se pravidelně zúčastňuje výzkumů jako vedoucí pracovník, byl často svědkem mnoha případů plundrování památek především od místních, sicilských lidí a protože naleziště je značně rozlehlé (přes 100 ha) a část leží na soukromých majetcích, nebylo a není možné zabránit nelegálnímu „těžení“ uměleckých děl a obecnému vandalství.
V roce 1984 s velkou slávou oznámilo Metropolitní Muzeum Umění v New Yorku (MET), že zakoupilo patnácti dílnou sbírku stříbrných artefaktů, pravděpodobně ze 3. stol. př. n. l. s tím, že se jedná o jedno z nejlepších děl původem z tzv. Velkého Řecka. O původu se jenom vágně uvádělo, že pochází buď z okolí Taranta nebo východní Sicílie a věci byly nalezené pravděpodobně již před předchozí generací. Muzeum prý zaplatilo 2,7 mil. dolarů za kolekci a celou transakci provedl Robert Hecht Jr., mezinárodní obchodník s uměním, který tvrdil, že stříbrný poklade zakoupil ve Švýcarsku od jistého libanonského obchodníka. Katalog muzea obsahoval na přední straně právě jeden z nejkrásnějších kousků, jemně tepaný medailon s portrétem Scylly, mytické skály. Právě prof. Bell měl velké pochybnosti o pravosti původu celé stříbrné sady a napsal Muzeu , že je přesvědčen o tom, že poklad pochází z Morgantiny.
Mezitím se na Sicílii rozbíhalo šetření nejen tohoto případu, ale i dalších krádeží uměleckých památek, které pomohl rozkrýt Mascara, zatčený vykrádač památek a dokonce ukázal místo, kde došlo k nálezu stříbrného pokladu. Po dlouhé době se nakonec v roce 2006 dohodlo Metropolitní Muzeum s italskou vládou na vrácení stříbrného pokladu zpět do Itálie a důležitá antická památka se ocitla zpět.
