Selinunte – největší archeologický park v Evropě
Na jihozápadním pobřeží Sicílie, 100 km na severozápad od Agrigenta (řeckého Akragasu) je největší archeologický areál v Evropě – Selinunte. Velikost parku je neuvěřitelných 270 ha.
Tato řecká kolonie byla založena osadníky z řeckého města na Sicílii Megara Hyblea v roce 728 př. n. l. podle řeckého dějepisce Thúkidida nebo r. 750 podle Diodóra Sicilského (Diodorus Siculus). Místo, které si kolonisté zvolili k vybudování města bylo výhodné–na vyvýšeném místě nad mořem a obklopeném dvěma ústími řek vlévajících se do moře, na západě říčka Sélinon (dnes Modione) a na východě Hypsas (Cottone) s úrodným vnitrozemím, vhodným zejména pro obilnářské zemědělství. Divoký celer, který Řekové nazývali sélinon, rostl všude okolo a přešel spolu se stejným jménem řeky do názvu města. Rozmístění města ukazuje na jeho strategickou pozici. Ústí řeky Modione sloužilo jako přístav a tvar města na planině nad mořem měl tvar hrušky s užší stranou do vnitrozemí, kde se i dnes nachází zbytky městské severní brány a konec opevnění. Akropole byla na nejjižnějším okraji plata a nacházely se zde náboženské i civilní budovy. Město zabíralo rozlohou více jak 20 ha a bylo rozděleno symetricky severojižním ulicí na část západní s posvátným okrskem Malophoros a východní kopec s třemi chrámy. Byla to sice pozice která měla jak zapůsobit na návštěvníky, tak měla i odradit kohokoliv od napadení, ale byla zároveň nepohodlná. Selinunte byla vlastně nejdále na západ položená řecká kolonie na Sicílii, jejíž ekonomika byla založena na dvou hlavních směrech podnikání a to byla zemědělská produkce a obchod. Díky klimatickým podmínkám se dařilo obilovinám a olivovníkům, ostatně jako i dnes v provincii Trapani. Město obchodovalo s ostatními řeckými městy, rovněž i s Elymy, původními obyvateli a také s Kartágem v Africe. Městu se dařilo, rozšiřovalo se a okolo r. 570 př. n. l. založilo svojí kolonii – Heraclea Minoa na velmi úrodném místě, ale především jako obranu před mocnou kolonií Akragasem (dnešní Agrigento), založenou obyvateli Gely. Civilní i náboženský život byl podobný jako v jejich vlasti, Řecku a nesl samozřejmě jak své výhody plynoucí z demokracie, tak také nevýhody s touto formou vlády spojené.
Boje mezi Selinunte a Segestou
Geografické postavení na Sicílii vedlo k prvním konfliktům se sousedy, jako byla především nehelénská Segesta na severu a i s původním obyvatelstvem ostrova. Již kolem r. 580 př. n. l. vzniklo nepřátelství mezi těmito městy a pravděpodobně, když mluví Diodóros o válce v r. 454 př. n. l. mezi Segestou a Lilybelem, je tím míněno Selinunte. V roce 511 př. n. l., když se vylodil na Sicílii sparťan Dorieus s Eurileontem ve snaze založit kolonii v dnešním Trapani, byli podporováni městem Selinuntem, ale Dorieus zemřel v boji proti spojeným kartaginsko – elymským silám. Eurileontes se uchýlil do města Minoa (později Heraclea Minoa). Pythagoras, tyran v Selinunte, vytáhl proti němu v čele armády v zájmu ochrany svých zájmů. Sparťan se spojil s nepřáteli Pythagora a poté co porazil proti němu poslanou armádu, se prohlásil tyranem ve městě Heraclea Minoa okolo r. 500 př. n. l. Eurileontes se udržel u moci deset let, poté byl vyhnán, když se Selinunte spojilo s Kartágem.
Na začátku 5. stol. př. n. l. se Sicílie stává dějištěm krvavých bojů mezi Kartáginci a řeckými osadníky o nadvládu nad ostrovními koloniemi. Selinunte zůstalo v této válce neutrální, evidentně proto, že nechtělo úplně zpřetrhat obchodní vztahy s elymsko- punským (kartaginským) světem. Válka skončila slavným vítězstvím Řeků v bitvě u Himery r. 480 př. n. l. Nová válka se rozhořela mezi městy Selinunte a Segestou, když Selinunte zaútočilo na Alicii (dnešním město Salemi) aby zabralo nové teritoria. Selinunte zvítězilo s pomocí Syrakus v r. 450 př. n. l.
Dobytí Selinunte Kartágem
To se opakovalo v r. 416 př. n. l., kdy Selinunte zaútočilo ve snaze znovu získat nová území kontrolovaná Segestou, která požádala o pomoc Athény a Kartágo a dostala ji, přičemž Selinunte se spojilo se Syrakusami, Agrigentem a Gelou. Athény na své výpravě na Sicílii byly sice poraženy, ale Kartágo se rozhodlo zničit Selinunte jednou provždy, pravděpodobně i z důvodů dalšího možného strategického spojení Syrakus a Selinunte. Diodoros popisuje, jak r. 409 př. n. l. Hannibal, velitel šestitisícové kartaginské armády, složené převážně z libyjských žoldnéřů, obléhal šest dnů město a po jeho dobytí ho jeho vojáci zcela zničili město za páchání hrozných zvěrstev.
Selinunte bojovalo sice velmi odhodlaně, ale zůstalo v boji samo, protože posila ze Syrakus nedorazila včas a město zaplatilo krvavou daň : 16 000 lidí zemřelo a 5 000 lidí bylo odvlečeno do otroctví. Zachránilo se pouze 2 500 lidí, kteří dokázali utéct z města a našli azyl v Akragasu. Město se z této katastrofy již nikdy nedokázalo plně vzpamatovat a nedosáhlo bývalé slávy, nicméně zůstalo po většinu času ve sféře řeckého vlivu a v r. 407 př. n. l. se stalo základnou pro Hermokrata, který byl vyhnán ze Syrakus a odtud se svojí armádou napadal kartaginské kolonie na západě Sicílie. To ale skončilo Hermokratovou smrtí. V r. 397 př. n. l. Dionysius Starší (Elder), syrakuský tyran, zničil kartaginskou základnu v Motyii s armádou, jejíž součástí byl i kontingent vojáků ze Selinunte, ale neúspěch Dionýsia při dobývání Lilybea (město poblíž Motye) vedl k uzavření míru mezi Syrakusami a Kartágem, přičemž řeka Platani se stala hranicí sféry vlivu obou městských států. Selinunte zůstalo pod kartaginskou kontrolou a ztratilo tak veškerou prestiž v helénském světě. Nic však netrvá věčně a stejný osud stihl zanedlouho Kartágo po válkách s Římem.
Na konci první punské války bylo Selinunte pod kartaginskou kontrolou a v tu dobu končí život a historie města, protože Kartaginci se rozhodli vysídlit obyvatelstvo do Lilybea a město zničit, aby nepadlo nepřátelům do rukou. Z doby Byzantské říše zbylo několik stop, ale vylidňování pokračovalo tak, že ve středověku se na jméno města zcela zapomnělo.
Archeologický park
Největší archeologický park má rozlohu 270 ha, je rozdělen na dvě hlavní části, každá s vlastním vchodem. První se jmenuje východní kopec (Marinella) a je to posvátný okrsek ve východní části s ruinami tří chrámů, včetně chámu E, který je nejzachovalejší. Vzhledem k rozhlehlosti místa, po většinu roku dost teplému klima, může návštěvník u vchodu nasednout do elektrického vozíku za mírný poplatek a ten ho zaveze k vybranému místu a v době, kdy už po prohlídce chce znovu popojet, počká na další vozík (dle mé zkušenosti do 5 min.) a nechá se zavézt dál. Jinak je to na cca na celý den.
Téměř všichni začínají na východním kopci u chrámu E, je nejblíže vchodu do areálu. Je nejstarší, jeden z největších a nejzachovalejší. Byl postaven mezi lety 460 až 450 př. n. l. a jedná se peripterální hexastylový chrám s vnitřní architekturou: pronaos (vstupní vestibul), naos (cella – místnost uprostřed), adytum (svatyně) a opisthodomus (zadní místnost). https://cs.wikipedia.org/wiki/Antick%C3%BD_chr%C3%A1m Byl tedy velmi dlouhý, proto je na delších stranách po 15 sloupech, kanelovaných 20 drážkami a vysokých 10 m. Průměr sloupů na základně je 2,23 m a 1,81 u hlavice. Celkové rozměry chrámu jsou veliké: délka 70 m a šířka 27,5 m. Byl prakticky celý znovu postaven i částečně přestavěn a tvoří jasnou dominantu celého parku. Původně byl postaven na základech chrámu, který zničil požár roku 510 př. n. l. Na některých sloupech jsou vidět zbytky původní omítky, která se vyráběla přímo z hlíny v Selinunte a vápenného mléka a byla krásně bílá. Tato hlína byla známá v celém antickém světě a zmiňuje se o ní Vitruvius, Plinius a další. Tympanon byl vyvedený v barvách, triglyfy se střídaly metopy, nalezené metopy jsou dnes umístěny v muzeu v Palermu. Při stavbě chrámu se použily některé metody, které pomáhají potlačit optické klamy, vznikajících při takto velkých stavbách. Stylobat (základna) je mírně vyzdvižen uprostřed (entase, konvexita) a krajní sloupy byly úmyslně nakloněny do vnitřku stavby (inklinace). Má se za to, že chrám byl Heraion, to znamená, že byl zasvěcen bohyni Héře, protože byly objeveny popisy věnování a fragmenty sochy této bohyně. Uvnitř chrámu jsou zbytky zdí celly a zachovalé podlahy.
Pro mě osobně je to jeden z nejnádhernějších chrámů, které jsem viděl a tím, že se dá uvnitř chrámu procházet, získává na zajímavosti a zážitek z obrovského prostoru je prostě nezapomenutelný. Z fotografií chrámu je potom vidět porovnání velikostí. Chrám E je zážitek!
Vedle stával chrám F, který byl na pahorku nejmenší: 66 x 14 m a jeho datování je s největší pravděpodobností mezi lety 550 až 530 př. n. l. Jedná se o jediný pseudoperipterální chrám v Selinunte. Ten charakterizovala zeď 4,7 m vysoká a 0,37 m široká postavená mezi vnějšími 14 sloupy po stranách a 6 vpředu a vzadu ( hexastylový chrám), které byly vysoké 9 m. Zeď uzavírala prostor peristasis a díky ní hodně vědců má za to, že byl chrám zasvěcen Dionýsovi. V jeho uctívání se používaly orgiastické nebo tajemné obřady a díky zdi byl vnitřek chrámu chráněn před zvědavými zraky. Poměrně malé zbytky chrámu jsou výsledkem „zájmu“ lidí v okolí při stavbách jejich domů. Nicméně na crepidomě je alespoň vidět architektonická entase – konvexita.
Třetí v řadě jsou zbytky největšího chrámu v Selinunte, druhého největšího chrámu na Sicílii a jednoho z největších v antickém světě, chrámu G s gigantickými rozměry 110 x 50 m. Stavba je peripterální oktastylový chrám s „klasickým“ počtem sloupů 2 x 8 + 1, tedy 17 x 8 sloupů vysokých 16 m se spodním průměrem 3,41 m a horním 1,91 m. Vnitřní uspořádání bylo následující: dost široká cella (pravděpodobně byla nezastřešená), rozdělená na tři části dvěma řadami monolitických sloupů, deset v každé řadě a zdí oddělující adytum. Cella je charakterizovaná prostylovým pronaem. Za cellou byl oddělený opisthodomos in antis (se dvěma sloupy a zdí), který možná sloužil jako pokladnice – thesauros. Že chrámy v Selinunte sloužily jako pokladnice, je zřejmé z popisu jak Thúkydida, tak Diodóra Sicilského. Chrám je příkladem ionského vlivu na architekturu s otevřenými prostory a dekorativností tohoto stylu. Dispozice budovy je koncipována jako dipterální, kdy část otevřené budovy (cella) byla ukryta pro náboženské obřady. https://cs.wikipedia.org/wiki/Antick%C3%BD_chr%C3%A1m Vůbec je znát užití několika stylů po dlouhou dobu stavby, protože se začalo stavět v r. 530 př. n. l. a chrám nebyl pravděpodobně dokončen v době zničení města Kartaginci v r. 409 př. n. l. Doba stavby asi není nijak zvláštní, protože rozměry byly skutečně ohromující. Jenom použití sloupových bubnů s průměrem u základny 3,41 m je neuvěřitelné a jeden sloup byl znovu postaven sochařem V. Villarealem v r. 1832.
Po přejetí údolí s elektrickým vozíkem – za menší poplatek u vchodu do areálu, se návštěvník ocitne v bývalém srdci města, na Akropoli. Jak již bylo popsáno, Akropole byla postavena k obranným účelům, ale měla také důležitou náboženskou a civilní funkci. Je umístěna na platu asi 50 m nad mořem mezi ústím dvou řek a zabírá rozlohu zhruba 9 ha a byla obehnána hradbami. Akropole má hlavní severojižní ulici rozdělující prostor na dvě části a je překřížena v pravém úhlu dalšími ulicemi. Hlavní ulice končí u severní brány, která měla most přes hluboký příkop. Část Akropole na východ od této ulice byla archeologicky prozkoumána a odkryta, část na západ je stále pokryta vegetací. Na jihu Akropole je tzv. Dům cestovatelů, kde nejčastěji stavějí el. vozíky a kde se nacházejí zbytky menších chrámů A, P, O se zbytky oltářů. Dále na sever jsou zbytky chrámu B, C a D. Chrámy měly peribulos – ochrannou zídku kolem svatyně.
Chrámy A a O jsou velmi podobné, mají stejné uspořádání a rozměry: peripterální hexastylové chrámy se sloupy 6 x 14 s vnitřním uspořádáním cella, pronaos, opisthodomos,oboje antis s adytem. Chrám A má jednu pozoruhodnost a to je použití dvojitého schodiště v celle, což je první zaznamenaný příklad v architektuře. V pronau je vidět punská značka bohyně plodnosti Tanit, obdoba řecké Héry. Chrám O byl pravděpodobně zasvěcen Dioskúrům (Kastór a Polydeukés). Oba dva chrámy byly postaveny v letech 480 – 470 př. n. l.
Za chrámem A směrem na sever je centrální část se zbytky chrámů na tzv. témenu. Začneme prohlídku u malého chrámu B, což byl prostylová tetrastylová svatyně s rozměry 8,4 x 4,6 m. Měl pouze čtyři sloupy v přední části a cellu. Je na něm zajímavé, že byl použit dórský styl na trabeationu a jónské sloupy. Stavba vznikla ve 3. až 4. stol. př. n. l. v době, kdy bylo Selinunte pod punskou kontrolou.
Chrám C, postavený v letech 580 až 560 př.n.l. dominuje celé Acropoli, protože má znovu postavených 14 sloupů na severní straně a svými rozměry je i největší. Byl postaven jako peripterální hexastylový chrám s délkou 64 m a šířkou 24 m. Sloupy 6 x 17 vysoké téměř 9 m. Chrám byl pravděpodobně zasvěcen Apollónovi. Jeho stavební sloh je zvláštní několika formami a technikami jako je třeba použití části sloupů jako monolitických a části složených z bubnů. Některé z nich mají šestnáct kanel, jiné dvacet, rohové sloupy měly trochu větší průměr a také metopy byly různě veliké. V palermském muzeu jsou tři metopy a také množství hliněných destiček, které můžou vést k domněnce, že chrám byl používaný jako archiv města K chrámu patřily také dva oltáře.
Za chrámem C je poslední chrám D postavený pouze dvacet let po chrámu C a svým uspořádáním je podobný jako chrám C: peripterální hexastylový s délkou 56 m a šířkou 24 m, ale sloupy má v klasickém uspořádání 6 x 13 tedy 6 x 2 + 1.Uvnitř byla cella s adytem a prostylový pronaos. Předpokládá se, že byl zasvěcen Athéně.
Zdi, které obklopují Acropoli, byly postaveny v několika fázích, první pochází z doby Hermocrata (408 př. n. l.), kdy byla zeď postavena v jihovýchodní části podél terasovité zdi na témenu chrámů C a D. Poté následovaly zdi v severovýchodním směru až do místa, kde se setkávají planina Manuzza a vrh Akropole se severní branou uprostřed na konci hlavní severojižní cesty. Během druhé fáze, začátkem 4. stol. př. n. l., se zesílila tato zeď druhým valem ukončeným dvěma čtvercovými věžemi a dvě další věže se postavily na západní části. Třetí fáze z konce 4. stol. př. n. l. nebyla nikdy dokončena. Jednoznačně nejmohutnější v opevnění byla severní brána, která byla třípatrová, nyní stojí pouze přízemní část.
Na západě je ještě další posvátný okrsek a svatyně Malophóros. Malým vozíkem jsem jel sám, ostatní turisté možná ani nevěděli, že další zajímavá místa jsou ještě dále na západ. Po přejetí říčky jsou neznatelné zbytky chrámu N (Héřin), poté se rozprostře area sacra Malophóros. https://bestoftrapani.altervista.org/selinunte-an-entire-metropolis-still-preserved/ s dominantním zbytkem chrámu Démétér Malophóros, což je starobylý chrám typu megaron. Další zajímavou stavbou je chrám Dia Melichios a Pasikráteia (Dia sladkého jako med a Persefony). Na západ dále je ještě necropolis, ale to jsem se již vracel vozíkem (řidič na mě čekal, protože zájem o area sacra je asi menší a musel bych jinak dojít po svých, což by se určitě nechtělo.Areál je skutečně rozsáhlý.
Selinunte je úžasné archeologické místo, které jsem navštívil 2 x a klidně bych jej dal ještě jednou.
Zdroje:
L. Cerchiai, L. Jannelli, F. Longo: Greek Cities of Magna Graecia and Sicily. 2004
G. Di Giovanni: Selinunte, Archeologic Itinerary, 2001
S. Rugeri: Selinunte, 2006 https://www.selinunte.net/https://www.angelfire.com/hi5/interactive_learning/yr7greecefiles/building_techniques3.htmHulot, Jean [Ill.]; Fougères, Gustave [Ill.] Sélinonte: la ville, l’acropole et les temples ; [Colonie dorienne en Sicile] Paris, 1910
Moc hezký článek. Dnes jsem archeologický park v Selinunte navštívil a dokonce i přimo na místě se toho člověk o historii Selinunte moc nedozví. Takže mockrát díky až teď je to kompletní. A souhlasím, že se toho nedá nabažit. Možná si návštěvu střihnu také ještě jednou 😀
Zdravím, na Sicílii je toho tak na tři mpořádné návštěvy. Já tam koromě jedné lokality naštívil snad vše, 2 x dokonce do neotevřeených archeologických míst, ale to bylo se souhlasem správců oněch lokalit. Díky