Sicilský ostrov Mozia ve válce mezi Kartágem a Řeky
Na svých cestách na Sicílii jsem neopomenul navštívit magický ostrov Mozia (antická Motya), protože jde o ojedinělou památku na Kartágince, která nabízí široké spektrum zajímavostí, včetně nádherného průjezdu zdejšími odsolovacími nádržemi při cestě na Mozii. Ostrov leží uprostřed krásného přírodního parku laguny Stagnone a jde o magické místo s dechberoucími západy slunce. Mozia je zajímavá především tím, že jde o relativně malý ostrov, který nemá velké chrámy, ani zachovalé budovy, ale kde se člověk setká s mnoha kartaginskými památkami, kterých obecně ve Středomoří moc nezůstalo a v Evropě už vůbec ne. Války mezi Řeky a Kartáginci v době Dionýsia I. (asi 432 – 367 př. n. l.) předznamenaly střetnutí mezi Římany a Kartáginci o něco později.
Ostrov Motya, který je několikrát zmiňován Diodórem Sicilským při popisu punských válek, byl zničen roku 397 př. n. l. Dionýsiem I., vládcem Syrakus, po delším obléhání během válek mezi Kartágem a řeckými městy na Sicílii. Dionýsios I. byl jednou z hlavních postav řecké a evropské historie, za jeho vlády byly Syrakusy nejmocnější město řeckého světa s 27 km hradeb a 14 věžemi. Podle Diodóra Sicilského nechal vyrobit 140 000 sad zbraní a postavit 200 nových válečných lodí a opravit 110 starých. Angažoval se i na adriatickém pobřeží, v Épeiru a v Řecku.
Dionýsos předznamenal dobu Alexandrova Velikého a Augusta. Jestliže byl označován tyranem (forma vlády se označovala jako tyrannis – tyrannida), tak to v řeckém světě označovalo vládce, který vládl neoprávněně, na rozdíl od monarchie. Slavné je dobytí sicilského ostrova Motya, obsazeného Kartáginci syrakuským vládcem Dionýsiem I., kdy během obléhání byly Řeky snad poprvé použity katapulty. „Tato zbraň vytvořila zděšení, protože byla vytvořena v tuto dobu“ (Diodorus Siculus).
Na západním cípu Sicílie leží Egadské souostroví a přímo u pevniny, v blízkosti dnešního města Marsaly, jsou tři ostrovy, z nichž největší je Isola Grande, který uzavírá lagunu Stagnone. Uvnitř laguny je nejmenší ostrov Isola Santa Maria a třetí ostrov je historická ostrov Motya, dnes Mozia (Isola di Mozia), která se stala díky své strategické poloze jednou z nejvýznamnějších kartaginských držav na Sicílii, na mapách můžeme rovněž zaregistrovat označení Isola San Pantaleo. Ostrov leží z geografického hlediska velmi blízko nejkratší spojnice na trase ze Sicílie do Kartágu a tak není divu, že význam ostrova byl veliký, zvlášť když poloha uvnitř laguny vytvářela příznivé podmínky pro lodní dopravu a přístav. To bylo to, co Kartáginci, jako zkušení námořníci, vyhledávali především. Osídlení ostrova můžeme vysledovat až do 8. stol. př. n. l., kdy Kartáginci ostrov zcela ovládli, ale jsou zde také potvrzené malé zbytky osídlení z doby bronzové.
Celý ostrov byl při budování rozvržen jako město s civilní i vojenskou částí, přístavem, svatyněmi a nekropolí a byl po celém obvodě obehnán hradbami, které byli vyztuženy věžemi. Specifikem byla cesta, která ještě nyní vede pod vodní hladinou a spojuje ostrov s pevninou. Cesta byla několikrát přestavovaná a používala se až do roku 1960. Jméno Motya (původní, starověké jméno) má několik etymologických vysvětlení a shoduje se s nalezenými mincemi, na kterých je vyraženo MTW, což je fénicky Motya a řecky měl ostrov jméno Motue.
Dobytí ostrova Řeky v roce 398 př. n. l.
Ve třetí válce proti Kartágu v letech 398 až 392 př. n. l. dobyl i některá řecká města na italské pevnině, v korintské válce se stal vojenským spojencem Sparty a především se snažil ovládnout celou Sicílii. Dionýsios na svém tažení na západ Sicílie, který byl pod kartaginskou kontrolou, využil vzbouření řeckých měst a posiloval svoji armádu nejen Řeky z těchto měst, ale také endogeními obyvateli Sicílie, Sikány a Sikely. Když dosáhl Motye, jeho armáda prý čítala na 80 000 mužů pěchoty a 3 000 jezdců. Ještě předtím poslal svého bratra Leptina aby blokoval Motyu.
Mezitím kartaginské loďstvo připlulo pod velením Himilkona nejdříve do Syrakus, který část zde ukotvených lodí zničil a část (100 triér) použil, ale na obsazení Syrakus neměl už dost sil. Himilkon (také Himilco) z rodiny Magonidů byl bratranec Hannibala Maga, jenž byl díky svým vojenským úspěchům zvolen „králem“ vedl vojsko proti Řekům již v roce 406 př. n. l. Po jeho smrti byl zvolen velitelem kartaginských sil proti Dionýsovi I.
Poté odplul k Motyi, kde kontroloval jižní stranu ostrova, čímž blokoval severně kotvící řecké lodě na severní straně od ostrova. Na pevnině na jihu pevniny zapálil transportní lodě Řeků. Je zvláštní, že Himilko nezaútočil na ukotvené lodě, protože Řekové měli větší lodě a nemohli na severu dost dobře manévrovat, proto mohl být Himilko při útoku úspěšný. Je dost možné, že odstřelování z katapultů bylo důvodem nepodniknutí žádné akce proti Dionýsovi.
Dionýsius se vydal k městu Eryce (dnešní Castelo di Venere), které se vzdalo a pozemní armáda se vydala vítězně obléhat města Segestu a Entellu na západě Sicílie. Poté přistoupil k obléhání Motye a zakotvil v zátoce na mělčinách severně od Motye.
Dionysius nechal postavit dřevěnou cestu přes šíji (tehdy byl ostrov Isola Grande spojen s pevninou u Birgi), přes níž vojáci přetáhli nějakých 80 lodí triér z celkového počtu 120 lodí triér i quinquerém na sever a po vnější linii se mohli dostat na jih a Kartagincům tak hrozilo obklíčení. Himilkona čelil velké převaze lodí a raději odplul do Kartága.
Nyní Motya čelila řeckému obléhání bez podpory lodí a mohla jen málo podniknout proti útočícímu vojsku. Dionýsios nechal postavit obléhací věže a katapulty na východní straně tehdejšího poloostrova a mohl tak ostřelovat kartaginské lodě. Možná se jednalo o první použití katapultů. O dalším se zmiňuje T. Livius z roku 386 př. n. l. a Vegetius o obraně Capitolu proti Galům v roce 390 př. n. l.
Poté, co Sikelové prolomili hradby a zdálo se, že jsou pány města, byli mnozí žasaženi střelami od mužů z vyšších pozic v domech, které byly vzhledem k malemu prostoru v Motyi obvyklé. Sikelové dostali své dřevěné věže až k domům, vybavili je lávkami, které vysunuli k domům a vynutili si tak průchod do domů, věže a budovy byly stejně vysoké. Protože naplňovalo obránce odhodlání, byli Sikelové ve velmi těžké pozici. Když bojovali z visutých lávek, trpěli nedostatkem místa a zoufalstvím Féničanů, kteří se vzdali naděje na přežití. Někteří Řekové byli zabiti v boji proti muži, jiní byli zatlačeni obránci a padali z lávek. Boje v ulicích s občasnými pokusy o překonání zdí domů pokračovaly několik dní, přičemž Řekové zdánlivě neudělali žádný pokrok. Dionysius si uvědomil, že boj večer a v noci není pro ně výhodný, proto se Řekové vždy večer stáhli z města, na což si Féničané zvykli. Proto Dionýsius zaútočil překvapivě v noci. Nakonec byli úspěšní a obránci, přes zoufalý odpor, poraženi. Kartagince čekala odplata za masakry řeků v Selinunte, Akragasu, Himeře a jinde.
Řekové postupovali i přes prudký odpor Kartáginců, kteří zničili i cestu na pevninskou Birgu. I když měli převahu v mužích a výhodu v technice, dobývání trvalo několik dní. Motya nakonec padla a Dionýsios se tvrdě vypořádal s Řeky, kteří bojovali na straně Kartáginců; nechal je ukřižovat.
Historie ostrova po bitvě
Dionysius nechal na místě Leptina s e 120 loděmi, jenž měl bránit ostrov i okolí proti možné invazi z Kartága. Samotnému ostrovu vele Syrakusa Bitón s oddíly, ve kterých převažovali Sikelové. Obyvatelé, kteří pohromu přežili, založili s pomocí Himilkona, který se vráti následujícího roku a bez problémů získal ostrov zpět, město Lilybeum na pevnině, nedaleko od ostrova, u mysu Capo Boeo. Tato lokalita svým významem nahradila ostrov Motyi, jenž již byl jen řídce osídlen až do doby arabské nadvlády. Lilybeum bylo opevněno ještě lépe než Motya. Když král Pyrrhos I. v roce 279 př. n. l. dobyl celou Sicílii, bránili Kartáginci svou poslední pevnost Lilybaion s takovou houževnatostí, že král musel po dvou měsících obléhání vzdát. Kartaginský útok proti Messině, který rozpoutal první punskou válku, vzešel z města Lilybea. Posílené obyvateli Selinunta zůstalo po celou válku kartáginskou operační základnou a po celých devět let (250 až 241 př. n. l.) až do jejího konce vzdorovala obléhacímu umění Římanů.
Plán ostrova
Celý ostrov byl opevněn pomocí hradeb, vysokých 8 až 9 metrů a tloušťky přibližně 6 metrů, rytmicky vyztužených 20 čtyřbokými věžemi. Hradby byly postaveny několika stavebními technikami a použitý materiál byl dovážen z pevniny. Časově lze práce datovat do období mezi polovinou 6. stol. a koncem 5. stol. př. n. l. Na východní straně jsou zbytky věže (východní věž), která obsahuje zbytky schodů. Ze čtyřech, pravděpodobně hlavních bran, jsou pozůstatky pouze dvou, Severní a Jižní brány. Vzhledem k nedostatku místa byly domy až šestipatrové a mnohdy vyčnívaly přes hradby.
Severní brána a přístav
byla extrémně důležitá, protože chránila konec cesty, který spojoval ostrov s pevninou a skládala se ze dvou vnějších bastionů, šikmo umístěných na vnější linii. Brána pochází z konce 5. stol. př. n. l., z jedné z posledních fází fortifikace Motye a byl to jeden z klíčových bodů obrany ostrova. Cesta od pevniny k ostrovu tak končila u monumentální severní brány, kde se rozvětvila do dvou cest chráněných třemi vnitřními branami, umístěnými 20 m od sebe. Na kamenech položených na cestě jsou stále patrné vyjeté koleje od vozíků. Brána byla pravděpodobně zdobená pískovcovými skupinami soch, znázorňujícími lvi útočící na býka. Je možné je vidět v muzeu na ostrově.
Cesta, která je dnes je pod vodou, spojovala na severu ostrov s pevninou Birgu. Byla 7 m široká, tvořená vápencovými bloky, měřila na délku zhruba 1 715 m. Cesta byla určená pro vozy a užívala se hlavně při odlivu. Postavena byla v době největšího rozkvětu Motye, tedy přibližně v polovině 6 stol. př. n. l. a měla jak obchodní, tak i obrannou funkci. Podle dostupných informací se zdá, že cesta byla pod vodou v době odlivu již od antických dob. Diodorus Sicilský popisuje, že byla ze strategického důvodu zčásti zničena, aby mohli obyvatelé lépe hájit ostrov. Asi 100 od severního pobřeží byla objevena vedle cesty struktura, která ukazuje na přístaviště. Má délku 45 m a variabilní šířku 4 až 10 m. Dvě hlavní oblasti za Severní branou, které byly vykopány a popsány jsou jako Capidazzu a Tophet.
Svatyně Capidazzu
je poměrně blízko od Severní brány a jméno, jak popisuje Whitaker, je ze sicilského dialektu a znamená Velký klobouk. Budovy pocházejí z různých období a byly odkryty při několika výzkumných akcích od roku 1964. Celý areál byl obestavěn zdí, ze které zbyly pouze základy a byl využívám po celé 7. stol. před. n. l. pro obětní úkony, byly zde nalezeno velké množství zvířecích kostí z obětovaných zvířat. Okolo hlavní budovy je několik místností a cisteren na vodu, protože na ostrově není pramen. Do dnešních dnů je dešťová voda zachycována do cisteren. Zachovaly se fragmenty podlahových mozaik, pocházejících z byzantského období. Velmi blízko Capidazzu je výrobní oblast K, kde byly umístěny hrnčířské dílny s dvěma pecemi.
Nekropole a Tofet
Na pobřeží přetíná fortifikace starou necropolis z 8. stol. př. n. l. Spálené zbytky těl byly ukládány do třech typů tomb. První šestiboký typ byl tvořen kamennými deskami, čtyři na bocích, jedna jako podložka a jedna deska tombu uzavírala. Druhý typ obsahoval ještě amforu a třetí byl jen malý kámen pokrytý kamennou deskou, který byl vyroben z tufových dlaždic. Tomby byly uloženy v kulatých otvorech vyhloubených do skály a část nalezených váz je foinického původu a část řeckého, především korintského původu. Uvnitř byly nalezeny části zbraní ze železa a ženské ozdoby. V polovině 6. stol. př. n. l. přetnula výstavba fortifikace stávající necropolis. Blízko je skupina tomb chráněných zdí, kde jsou ostatky prvních kartaginských kolonistů. Množství sarkofágů je rozptýleno v severovýchodní části a souvisí s tím, že se přecházelo od pohřbu žehem k uložení do sarkofágů. Skupina dvanácti sarkofágů byla nalezena u severní brány a ostatní jsou roztroušeny po pobřeží v délce téměř 500 m od Severní brány k Východní.
Další posvátný okrsek byl na severní straně ostrova a je znám pod jménem tophet, Jednalo se o veřejné obětiště, typické pro foinické obyvatele, kde se obětovalo bohyni Tanit a bohovi Baal Hammonovi. V uložených urnách byly nalezeny dětské kosti a kosti malých zvířat. Tuto oblast objevil J. Whitaker a v zásadě popsal tři hlavní časové úseky, kdy se tophet využíval a je jasně patrné období největší prosperity Motye. Ještě jednou byl tophet stavebně upravován a to po zničení Sparťanem Doriem. Obsazení ostrova trvalo sice pouhý rok, ale mělo devastační dopad. Velmi hodnotné nálezy jsou stély, vyrobené z pískovcových desek, na kterých jsou různé votivní nápisy a některé jsou umístěny v muzeu J. Whitakera na ostrově.
Ostatní objekty na ostrově
Pokud jde o městské osídlení, bylo velmi husté, domy měly většinou patra a rovnou střechu. Ulice neměly, na rozdíl od řeckých aglomerací, pravidelnou zástavbu. Některé domy byly objeveny v centrální části ostrova a jsou označeny jako oblast „B“. Přední frontou byly postaveny k ulici vedoucí od severu na jihozápad. Z archeologických nálezů je zřejmé, že zde život pokračoval i po zničení ostrova v roce 397 př. n. l. Velmi blízko je shluk šesti nebo sedmi domů, označených jako oblast „A“, které jsou velmi hustě umístěné se zdmi postavenými suchou metodou z opracovaných kamenů a nevypálených cihel. Velmi důležitý z hlediska posouzení stavební vyspělosti a umění je takzvaný „Dům mozaik“ na jihovýchodním pobřeží Mozie.
Na podlaze domu jsou mozaiky s bílými, černými a šedými kostkami. Jsou orámovány motivy palem a lotosovými květy. Uvnitř jsou bojující zvířata a na vedlejší podlaze je jelen se lvem. Nález je unikátní, nikde jinde na Sicílii se nic podobného nenašlo a v porovnání s mozaikami, vyskytujícími se v řeckých aglomeracích na Sicílii, je umělecká hodnota je docela vysoká. Na ostrově jsou ještě oblasti zóna K, zóna E, zóna B, zóna D, většinou zde najdeme zbytky obytných domů.
Na jižním pobřeží, blízko Jižní brány je budova nazývaná „Kasárna“ (la Casermetta) s nejasným datem vzniku. Nachází se blízko jedné z věží vsazených do ostrovních hradeb a je postavená z tufových bloků, které jsou i ve fortifikaci, jenž je z složena z různého stavebního materiálu. Zachovaly se schody, které vedly do patra, jenž se nedochovalo. Zajímavé jsou červené stopy na blocích. Jsou způsobené ohněm a nejvíce patrné je to okolo dveří, které měly dřevěné ostění. Je dost možné, že budova byla zničena během vydrancování Mozie po dobytí syrakuským tyranem Dionýsiem.
Kothon a Jižní brána
Jen pár kroků od tohoto místa leží velká Jižní brána, která byla samozřejmě součástí opevnění a největší část byla postavena okolo 5 stol. př. n. l. Měla dvě věže na každé straně, které byly ukončeny polokruhovým cimbuřím, což je stavební prvek používaný na egyptských stavbách, ale díky geografické blízkosti Féničanů k Egyptu, byl u nich známý a používaný. Velmi těžko se dá určit vnitřní části budov díky díky různé stratifikaci, nicméně se zdá, že časově spadají do období vzniku kothonu.
Kothon je ojedinělá umělá nádrž, v minulosti spojená s mořem plavebním kanálem. Byl postaven mezi koncem 6. a začátkem 5. stol. př. n. l. pro komerční využití a pravděpodobně se v něm vykládalo a nakládalo zboží. Samotná laguna Stagnone poskytovala dostatečnou ochranu před větrem a vlnami, ale Mozia potřebovala i přístav jako takový. Kothon vypadá jako plavecký bazén, je obdélníkového tvaru s rozměry 51 x 35m a hloubkou 2,5m. Zadní část je vykopaná ve skále a boky jsou postavené z tufových kvádrů dovezených z pevniny. Zajímavý je kanál, který měří 23 m na délku, ale je nyní uzavřen díky stavebním úpravám. Kanál má tvar žlabu, po celé délce není rovný a stěny nejsou zcela kolmé, ale otvírají se směrem nahoru, pravděpodobně kvůli stabilitě stěn. Kanál je tvořen kamennými kvádry. Teorií, k čemu sloužil kothon je několik, jedna z nich hovoří o možnosti suchého doku, ale převažuje názor, že byl využíván pro vyložení a naložení lodí zbožím.
Posvátný okrsek
V těsné blízkosti kothonu jsou zbytky Baalova chrámu, tedy náboženský, sakrální objekt. Na jednom z posledních výzkumů na Mozii se podílela Sapienza – Universita di Roma v letech 2004 – 2011 a jako jeden z hlavních bodů zájmu byl i chrám u Kothonu a celý temenos. Je pozoruhodné, že podobný chrám foinického původu nebyl v západním Středomoří objeven a ve východní části jsou pouze dva podobné foinické chrámy: Chrám obelisků v Byblu v Libanonu a chrám Maabed v Amritu v Sýrii. Je to typický východní chrám s nezakrytým vnitřním prostorem uprostřed (srovnej s chrámem Dia Olympského v Agrigentu)
Muzeum J. Whitakera a socha vozataje Kousek od mola, kam lodě přivážejí návštěvníky je Muzeum J.Whitakera, který měl, jak je popsáno výše, největší podíl na zahájení archeologických pracích. Jsou v něm soustředěny nálezy z ostrova a jako hlavní atrakce je zde umístěna překrásná socha mladíka nazvaná Giovane di Mozia, možná práce slavného řeckého sochaře Pythagora z Reggia. Byla vytvořena kolem 5. století př. n. l. z bílého mramoru a objevená byla při výzkumech University Palermo v r. 1979 v blízkosti hrnčířských dílen. Oproti jiným řeckým sochám je mladík oblečený do splývavé tuniky, přepásané v oblasti prsou a v ní vyniká jeho atletické tělo. Byla nalezena bez rukou, s perfektně oddělenou hlavou, která se našla nedaleko a bez dolní části nohou. Levá ruka byla opřena v bok, kde jsou vidět otisky prstů a levá byla zdvižena. Je vysoká 1,81 m. Není známé, koho socha představuje. Je jisté, že se jedná o neobvykle krásnou sochu a z období antiky takových soch moc není.
Jinak sbírky v muzeu obsahují esenci všeho, co se vyzdvihlo na denní světlo při různých archeologických výzkumech od dob J. Whitakera až do doby nedávno minulé. K vidění jsou vázy, amfory, skleněné zboží, nádobky na světlo, kusy zbraní, bronzové hřeby z lodních konstrukcí, stély, obelisky apod. Velmi významné jsou skleněné výrobky, výroba skla začala okolo 7. až 6. stol. př. n. l. a pokračovala do zhruba 1. stol. př. n. l., kdy byla vynalezena technika foukání skla.
Cesta lodí z pevniny na ostrov Mozia je vcelku zážitek, protože se projíždí kolem salin, různými kanály a okolní krajina s ostrovy a dalšími salinami je nádherná. Celá laguna Stagnone by se měla zapsat na listinu UNESCO, o zápis usilují příslušné orgány v Trapani. Budu držet palce aby byla zapsaná celá laguna.
Zdroje :
- Diodorus Siculus, 1814 https://archive.org/details/bub_gb_agd-eLVNRMMC
- Whitecker, J.: Motya, a Phoenician Colony in Sicily, 1921
- Sapienza, Universita di Roma: Missione Archeologica a Mozia
- Úvodní obrázek it::Immagine:Ingresso_cothon_Mozia.jpg Codificata ai sensi della licenza GFDL MM
- Freeman, E. A.: Sicily Phoenician, Greek and Roman, 1892
- Freeman, E. A.: The History of Sicily, from the earliest times, Volume IV, 1894 reprint 2006
- Warry, J. G.: Warfare in the classical world: an illustrated encyclopedia of weapons, str. 69 – warriors and warfare in thje ancient civilisations of Greece and Rome, Internet Archive1993
- Nigro, L: Temples in Motya and their Levantine prototypes: Phoenician religious architectural tradition, 2015
- Nigro, L.: Mozia 2011, Rapporto Preliminare sulla XXXI Campagna di Scavi, prospezione e restauri dell´Universitá di Roma „La Sapinza“, 2011
- Campbell, D.: Greek and Roman Artillery 399 B.C. – AD-363, JSTOR 2003
- Schellenberger H. M.: Diodor von Sizilien 14,21,1 und die Erfindung der Artillerie im Mittelmeerraum, (2006) in Frankfurter elektronische Rundschau zur Altertumskunde
