Bitva na řece Frigidus v roce 394 n. l.

Bitva na řece Frigidus 5. – 6. září 394 n. l.

Nový pohled na střetnutí

4. století n. l. zastihlo římské síly zapojené do mnoha rozsáhlých konfliktů proti Alamanům, Peršanům za vlády Šápura II. a Gótům. Přestože porážka u Adrianopole byla pro impérium určitě devastující, existovala představa, že říše „přinesla na sebe zkázu zvenčí tím, že se úmyslně oddala konfliktům uvnitř; … že cesta invazivního barbarství byla jednodušší vzhledem ke ztrátám Římanů, kteří zemřeli, když se pobíjeli navzájem namísto aby se bránili nájezdům“.1 Může to být zjednodušený pohled na úpadek říše, ale krátký pohled na čtvrté století naznačuje, že v tom určitá pravda je. Oběti způsobené během uzurpací a občanských válek byly stejně vysoké jako ty, které utrpěli proti vnějším nepřátelům. Při rozpadu tetrarchie došlo k četným rozsáhlým bitvám včetně slavných vítězství Konstantina u Milvijského mostu a u Chrysopole; pokud budeme věřit antickým autorům, bitva u Mursy mezi Constantiem II a Magnentiem v roce 351 n. l., byla jednou z nejkrvavějších bitev v římské historii s až 54 000 obětmi2 (i když jde zřejmě nadsazené číslo) a přestože doznívaly následky Adrianopole, největším výzvám, kterým čelil Theodosius I., byly dvě krvavé občanské války, které vybojoval proti západním uzurpátorům.

Posledním z těchto občanských válek byla jednorázová konfrontace mezi magister militum Arbogastem a jím prohlášeným císařem Eugeniem (bývalým císařským magister scrinii) a císařem východní části impéria Theodosiem na břehu řeky Frigidus, nyní známé jako Vipava, což je levý přítok řeky Isonzo v Slovinsku ve dnech 5. a 6. září roku 394 n. l. Časem tato bitva nabrala především na náboženském významu, asi na stejné úrovni jako bitva u Milvijského mostu, jako poslední pokus pohanství odolat nástupu křesťanství. Křesťanští učenci v následujících letech viděli Theodosiovo vítězství nejen jako úspěšné znovusjednocení Římské říše, ale především jako potvrzení křesťanského Boha a triumf křesťanství. I přes toto vznešené tvrzení však bitva sama o sobě a její důsledky, mimo náboženství, nejsou všeobecně známy. To je částečně vysvětleno množstvím zdrojů křesťanských spisovatelů. Žádný tehdejší světský historik nepřežil celou Theodosiovu vládu a pouze jediné úplné vyprávění pochází od Zósima, pohana, který psal o století později. To však neznamená, že v tomto období není mnoho jiných materiálů. Pohanská strana dále představuje panegyriky, dopisy a básně Quinta Aurelia Symmacha, Themistia, Libania z Antiochie a Claudia Claudiana. Nepřekvapuje, že kvůli náboženskému významu, který měla bitva u Frigidu představovat, hrají v dochovaných materiálech hlavní roli křesťanské zdroje. Ambrosius Aurelianus (Sv. Ambrož z Milána) a jeho životopisec Paulinus Nolanus se přidávají k záznamům a jsou hlavními dodavateli zpráv o událostech kolem roku 390. Informace lze získat od historika církve Tyrrania Rufina (Rufinus z Aquileie, 344-411), který, i když připouští že byl křesťanem, nesprávně Eugenia definuje spíše jako pohana (stejně jako Sócratés Scholasticos) a popisuje bitvu jako epický střet křesťanství a pohanství.3 Následovali další křesťanští teologové, jakými jsou Aurelius Augustinus (sv. Augustin), Paulus Orosius a Sophronius Eusebius Hieronymus (sv. Jeroným), kteří Rufinův názor pouze zkopírovali. dále k tématu přispívají také církevní historici Palladius, Philostorgius, Sozomen, Sokrates a Jan z Antiochie.

Jordanesova práce o historii Gótů poskytuje pohled na jejich roli v bitvě.4 Kromě toho, že nežili v době událostí, jako např. Zosimos a Jordanes, je zřejmé rozdělení těchto zdrojů na pohanský a křesťanský tábor a ukazuje to na potenciál jejich posuzování s náboženskou nebo politickou preferencí a proto je třeba s nimi zacházet opatrně. Kompilace jako Notitia Dignitatum a právní kodexy sestavené za Theodosia II. v 5. stol. a Justinianovi v 6. stol. poskytují cenný náhled do některých vojenských zdrojů z bitvy na Frigidu.5 Jako zdroj nejsou uvedeny kapitoly z E. Gibbona Úpadek a pád římské říše, které se věnují bitvě, ale obsahují chybné údaje, které nezískal z nezávislých zdrojů.6

Zkoumání zdrojů pro tyto události, včetně dvou nově relevantních textů Jana Chrysostoma
Homily 6, adversus Catharos posiluje názor, že náboženství nebylo klíčovým ideologickým prvkem v tehdejších událostech, ani to nebylo ve všech událostech z konce 4. a 5. století. Celkový pohled však byl do značné míry způsoben Ambrosiovými spisy a vlivem, proto někteří křesťanští autoři v západní a východní říši líčili uzurpaci jako pohansko – křesťanský konflikt. Ale i Ambrosiův pohled na tyto události byl složitější, než naznačuje jednoduchý příběh pohansko – křesťanských souvislostí. Nicméně především práce H. Blocha a A. Alfödiho v 50. letech minulého století uváděly konflikt především jako vyvrcholení boje dvou ideologicko náboženských táborů.7

1 Crawford str. 1
2 Burian str. 177

3 Cameron str. 94. Rovněž Sócratés Scholasticos popisuje Eugenia jako pohana v kap. XXV

4 Cameron str. 96

5 Crawford str. 3

6 Cameron str. 103
7 Salzman str. 215
Vlevo je krajina u řeky Vipavy a na pravém je císař Theodosius I. Wikimedia Commons

Celková situace impéria

Západní uzurpace, se kterými se musel vypořádat Theodosius I., byly z velké části přičítány císařskému mládí. Gratianus byl již v 8 letech prohlášen Augustem a stal se v tomto věku spolucísařem a po smrti svého otce Valentiniana I. v roce 375 v šestnácti letech vládl samostatně v západní části říše, zatímco Valentinian II. (371-392) byl zvolen již ve věku 4 let (375) a byl samostatným císařem na západě v sedmnácti letech.1 Navzdory tomu, že brzy splnil „pověst své rodiny a slavné skutky svých předků“, Gratianova dvacátá léta představovala tak trochu stav vojenské letargie, která povzbuzovala opozici vůči jeho vládě. V roce 383 armáda v Británii vyhlásila svého velitele Magna Maxima Augustem a přeplavila se s ním do Galie, kde čelila císařským silám. Uzurpace vyvolala vzpomínky na třetí století jako na období, kdy se rozhodovalo o budoucím dění pouze na základě mínění a spokojenosti vojska.2 Akceschopnost Gratiana byla celkově oslabena po Adrianopolské tragédii a proto prohlásil Theodosia spoluvladařem (379-395). Císařská vojska houfně dezertovala pod náporem Magna Maxima a císař sám byl popraven v Lyonu. Maximus se později odebral do Itálie, kde Valentinianus II. pro něj nepředstavoval žádnou překážku, Theodosius byl však mnohem tvrdší výzva, kterou Maximus nedokázal překonat. Teodosiova vítězství u Siscie (Sisaku) a u Poetovie usnadnila jeho kapitulaci a pozdější popravu před Aquileí.3

1Grant – Gratianus, Valentinianus II. 
2Burian str. 177
3Grant – Theodosius I. Str. 293

Vzestup Flavia Arbogasta

Když se Theodosius v roce 391 vrátil na východ, bylo Valentinianovi II. teprve devatenáct let a jeho roky života pod regentstvím jej nepřipravily na skutečnou roli císaře. Theodosius neměl žádný skutečný zájem přiznat svému kolegovi velkou autoritu. Valentinianus se přesunul z Itálie do Galie a v následných kampaních proti Maximovu synovi Viktorovi a Frankům, nehrál žádnou rozhodující roli. Bylo jasné u koho na západě leží skutečná moc a ta byla soustředěna v rukou Flavia Arbogasta magister militum praesentalis,1 syna Flavia Bautona a synovce Flavia Ricomera, jenž byl konzulem a magister militum.2 Arbogast byl velitel franského původu, sloužil Gratianovi a pomáhal Theodosiovi během gótské krize na začátku osmdesátých let. Některé antické zdroje naznačují, snad na základě jejich stejného franského původu, že Arbogast byl synem magistra militum Bauta, jeho předchůdce. což je poměrně diskutabilní. Arbogast

se rychle etabloval jako bezkonkurenční vojenská autorita na západě. To jej však přivedlo do přímé konfrontace s vládci impéria. Poté, co se Valentinian II. stal samostatným císařem, vyžadoval při svém mládí neustálé ujišťování a lichocení, tím si tak udržoval své zdání moci. U Arbogasta byla zřejmá absence taktu a diplomatického nadání, proto byl jeho vztah k císaři protektorský, bez jakéhokoli náznaku přátelství nebo porozumění. Vztah vygradoval, zdá se, do nepřátelského postoje po zabití Harmonia, blízkého přítele císaře, který u císaře hledal ochranu před Arbogastem. Císař chtěl Arbogasta propustit, ale ten před jeho očima roztrhal propouštěcí dekret se slovy:“Ty jsi mi úřad nedal a ani mi jej nebudeš moci odejmout„. Od té chvíle nepřátelství veřejně známé.3

Císař byl velmi brzy po této roztržce nalezen mrtev ve Vienne. Jeho smrt je předmětem sporů zda byl zavražděn nebo jestli spáchal sebevraždu. V prospěch Arbogasta mluví ještě čtyři měsíce do doby, než se z jeho popudu prohlásil Eugenius císařem a také jeho návrh na povýšení jedenáctiletého Arcadia na Augusta v západní části říše při jeho snaze udržení se v pozici magister militum praesentalis. To, že Valentinianus se úpěnlivě dožadoval křtu od milánského biskupa Aurelia Ambrosia (sv. Ambrož 340-397), by mohlo svědčit o úmyslu opustit tento svět dobrovolně.4 Část historiků se však přiklání z závěru, že za císařovu smrt mohl Arbogast. Nicméně pro Theodosia nebylo rozhodující, jakým způsobem odešel Valentinianus ze života, pro něj byl to byl raison de querre.5

1 Cameron, pozn. : Magister militum in praesentalis byl titul, který bychom dnes charakterizovali jako náčelník štábu armád. Magister militum byl na úrovni dnešního generála, rozlišení podle druhu vojska byli magister peditum, equitum a utriusque militiae, tedy velitel pěšího vojska, velitel jízdy a velitel obojího vojska. ND 
2 Flavius Ricomer byl comes domesticorum císaře Gratiana. Bojoval s císařem Valentem proti Gótům. Bojoval také u Adrianopole.


3 Zosimos 4.53 - 54
4 Bednaříková str. 82
5 Crawford str. 3

Theodosius na východě, Flavius Eugenius na západě

Theodosius musel řešit po smrti Ricomera velení vojska, za vrchního velitele byl dosazen Flavius Timasius a jemu byl podřízen Stilicho a do čela barbarských oddílů byli jmenováni Gainus, Saul a Bacurius a zřejmě také Alarich.1

V té době byl již po delším přemlouvání Arbogastem zvolen císař, jímž se stal křesťan Flavius Eugenius (345?-395), učitel rétoriky, magister scrinorum. Ač byl Eugenius na rozdíl od Arbogasta křesťanem, byl podporován senátorskou pohanskou opozicí, reprezentovanou například známým Viriem Nicomachem Flavianem, Eugeniovým prétoriánským prefektem (kterého ovšem jmenoval Theodosius již v roce 390), Nicomachem Flavianem mladším a Numeriem Proiectem. Jejich cílem bylo, aby vláda uznala a dotovala pohanství, rovněž tak znovu uvedení oltáře Vítězství do kurie2 -viz níže. Sócratés určuje za hlavního hybatele událostí Flaviana, který byl „vzdělaný muž, obeznámený se všemi prostředky předpovídání budoucnosti. Přesvědčil Eugenia, aby vzal zbraně a ujistil jej, že je předurčen k trůnu, že jeho válečné podniky budou korunovány vítězstvím a že křesťanství bude zrušeno.3 Po dosazení Eugenia do císařského úřadu se jak Arbogast, tak Eugenius chovali velmi smířlivě k Theodosiovi, poslali na východ své vyslance, ale císař Eugenia v hodnosti Augusta nepotvrdil, nýbrž jmenoval v lednu 393 svého syna Honoria Augustem západní části říše a staršího syna Arcadia východní části. Tím byla dána jasná odpověď Arbogastovi a Eugeniovi.4

1 Zosimos 4.57
2 Roman Emperors – DIR, Flavius Eugenius

3 Sócratés Scholasticos kap. XXII
4 Burian str. 178
Mince s portrétem Eugenia. D N EVGENI-VS P F AVG. Foto: encyklopedie Alchetron
Náboženská otázka

V otázce náboženství v té době stále existovaly dva hlavní proudy, tradiční římské náboženství a rychle se deroucí k moci křesťanské, zvláště po bitvě u Adrianopole v roce 378 n. l. Křesťanství nastoupilo cestu spíše k potlačování pohanství, což dokazuje zničení chrámů v Edesse a Apamei. Valentinian a Valens nebyli příliš fanatičtí, ale již Gratianus se dostal pod vliv milánského biskupa Ambrosia Aureliana (Ambrože), který jej přesvědčil ve věci zrušení tradičních dotací na pohanské kněžství a aby se vzdal titulu pontifex maximus. Navíc byl iniciátorem odstranění oltáře Vítězství, který byl v kurii; akt vedl k diskuzi mezi zástupcem senátu Quintem Aureliem Symmachem a biskupem Ambrosiem. Značně rázný přístup Ambrosia (de facto zastupujícího císaře Gratiana), jenž odmítl starodávné tradice a navíc usiloval o jejich vymýcení, mohly hrát roli v iniciaci předešlé Maximovi vzpoury proti Gratianovi.1

Za zaznamenání slouží postoj Theodosia po nástupu na trůn, kdy musel řešit gótskou krizi a spíše se věnoval jednotě křesťanů, než že by se nějak závažně stavěl proti pohanství. Je ale faktem, že v roce 380 vydal spolu s císaři Gratianem a Valentinianem II. tzv. Soluňský edikt, Cuntos populos (Všechny národy), vyhlašující křesťanství nikájského vyznání říšským náboženstvím a varující ariány a jiné heretiky před možností státního postihu. Za závazné označuje edikt víru v jediné božství Otce, Syna a Ducha Svatého. Po setkání s Ambrosiem v roce 388 dochází k jeho zásadnímu přehodnocení ve vztahu k pohanství.2

Soluňský masakr v roce 390 n. l. příprava konfrontace

Příběh o otřesné události v Soluni měl dohru při morálním posuzování a rozhodování o této události při prvním velkém sporu mezi vládní garniturou a církví. V Soluni (Thessaloniki) v dubnu roku 390 n. l., bylo zabito z rozkazu císaře Theodosia I. Přibližně 7 000 lidí gótskými jednotkami,3 příčinou byla vražda jejich gótského velitele Buthericha (Buthericus), magister militum per Illyricum.4 Počátkem roku vydal Theodosius I. edikt, jímž jakoukoliv pederastrii postavil na úroveň hrdelního zločinu.5 Soluňský vojenský velitel Gót Butherich uvěznil velmi populárního homosexuálního vozataje a poté, co Butherich odmítl vězně propustit, nastala ve městě obecná vzpoura, během níž byl davem zabit.6 Po obdržení správy o zabití svého velitele se Theodosius I. rozběsnil a nařídil okamžitou odvetu. Povolané gótské vojsko zmasakrovalo velkou část obyvatel, Thessaloniki včetně žen a dětí bez toho, aniž by se zjišťovalo, kdo se na zabití Buthericha skutečně podílel.

Biskup Aurelius Ambrosius v Miláně (Mediolanum, kde sídlil i dvůr císaře Theodosia I.) po zprávě o velkém krveprolití odmítl sloužit v přítomnosti císaře mši, dokud neučiní Theodosius pokání. Stalo se to tehdy, když se císař pokusil vstoupit do kostela, kde měl Ambrosius sloužit mši.7

V dopise císaři vysvětlil Ambrosius své stanovisko, mimo jiné větou: „ když kněz nemluví s hříšníkem, hříšník zemře v jeho hříchu a kněz bude vinen, protože jej nenapravil“. Císař vzdoroval osm měsíců a poté poslal svého nejvyššího úředníka, magister officiorum Rufina za Ambrosiem, který si však nebral servítky a tvrdě Rufinovi nadával, že je rovněž odpovědný za chování císaře. Ambrosius zmírnil své tvrdé stanovisko teprve na základě příslibu císaře, že vyhlásí zákon, který v případě vynesení rozsudku smrti, zavede třicetidenní lhůtu před popravou.8 Tato „antická Canossa“ znamenala uznání morální autority církve císařem.9

Popsaným trestem exkomunikace však Ambrosius neměl sebemenší zájem na ponižování imperiálního postavení církvi velmi nakloněného císaře, ale zároveň bylo císaři důrazně naznačeno, že je v otázkách mravů a osobního jednání chybujícím člověkem, který potřebuje zprostředkování představitelů církve.10 Jedno střetnutí již měli oba aktéři za sebou, když v roce 388 byla vypálena synagoga ve městě Callinicum na východě (dnešní Ar-Raqqa) a Theodosius chtěl křesťanské žháře hnát k odpovědnosti, Ambrosius jej od tohoto kroku odradil díky velkému vlivu, který již v té době měl (to je za vlády císařů Gratiana a Valentiniana II). Důsledkem soluňského krveprolití bylo, že otřesený svým krátkodobým v říši zatracením, Theodosius I. v roce 391 vydal zákon, který zakazoval všechny druhy obětí a zakázal vstup do všech chrámů a svatyní; následující rok následoval zákon, který zakazoval věštění a užívání jakýchkoli pohanských symbolů, pod možným trestem smrti. Zde byla proměna z celkem tolerantního vládce na bigotního pronásledovatele všeho pohanského zcela dokonána.11 12

Nic to nemění na faktu, že množství jeho velitelů bylo pohanů nebo ariánů. Frank Flavius Richomer, který zemřel ještě před bitvou byl pohan, Saul rovněž, Gótové Gainas a Alarich byli ariánského vyznání. Tvrzení, že Theodosiova armáda a její jednotky bojovaly pod standartami s křížem, také neobstojí s odkazem na vyobrazení štítů v Notitia Dignitatum (více než 150 ilustrací).

Nicomachova náboženská příprava před bitvou, tkvěla dle Rufina z Aquileie, v obnovených obětech (innovare sacrificia) kdy zkoumali vnitřnosti skotu. A i když připouští, že Eugenius byl křesťan, je přesvědčen, že „v žádném případě nebyl upřímný ve svém křesťanství.13 V popředí jednotek měly být neseny standarty (sochy) Jupitera a Herkula, což je samozřejmě mýlka, která vychází z názvu dvou jednotek bývalých prétoriánů. Od dob Diokletiana se jmenovaly Ioviani (seniores a iuniores), Herculiani (seniores a iuniores), vznikly z legií V (Iovia) a VI (Herculia), a na štítech nesly imperiální symboly, orly.14 Navíc socha Jupitera je v popisu od Augustina Aureliana (O Obci boží 5.26) a Herkula, pod kterým měla být Eugeniova armáda, figuruje v pojednání od málo spolehlivého Theodoreta. Rovněž Augustinova zmínky o pohanských sochách, které po bitvě strhl Theodosius, rozmístěných na okolních vrcholcích vybízejí čtenáře k představě, že se jejich instalace na kopcích udála jen pro nastávající střetnutí. Mělo jít o apotropaické sochy. Je pravda, že na hranicích byly postaveny sochy, ví se o dvou, pozdně antických sochách. Spíše se však jednalo o svatyně boha Jupitera (římský bůh oblohy), které se na kopcích v antice nacházely. Nikdo by nevytvořil apotropaické sochy v krátkém časovém horizontu.

V dubnu 393 se rozhodli Arbogast a Eugenius táhnout do Itálie a byli velmi vřele v Římě uvítáni senátem. Navzdory Eugeniovu křesťanství byl znovu uveden do Senátu oltář bohyně Vítězství a byly poskytnuty finanční zdroje na obnovu chrámů a pořádání obětí, nicméně bez jakéhokoli náznaku protikřesťanských zásahů, protože Arbogast zřejmě konflikt s východní polovinou Římské říše neviděl striktně jako náboženský spor, spíše mu šlo o udržení moci a vlády.15

Dřívější interpretace Eugeniových darů pohanským senátorům, kteří peníze použili na obnovu chrámů, jejich údržbu a náboženské rituály, jako jasný znak pohanského uzurpátorství. To však neobstojí, protože financování senátorů na obnovu chrámů mělo jenom malý politický význam, především s ohledem na dobu, kdy k věnování peněz došlo a k tomu došlo až poté, co Eugenia opustily všechny naděje na uznání Theodosiem.16

1 Crawford str. 5
2 Crawford str. 5

3 Theodoret 5.17

4 Magister militum per Illyricum, velitel prefektury Ilýrie (existovaly ještě per Gallias -pro Galii, per Italiam – pro Itálii, per Orientem – pro východ, per Thraciam – pro Thrácii a per Africae – pro Afriku), později přibyli za císaře Justiniána ještě další

5 Sozemenus, Ecclesiastical History 7.25
6 Marek, Oliva, Charvát str. 436
7 Theodoret 5.17
8 CTh
9 Marek, Oliva, Charvát str. 436
10 Církevní dějiny str. 94
11 CTh 16.10.12Crawford str. 6
13 Cameron str. 104
14 ND – index 5, Vojenské jednotky (comitatenses) na západě v Notitia Dignitatum (Cnd) 92 b, 92 c,
15 Cameron str. 106 - 107
16 Salzman str. 198
Tzv. Missorium císaře Theodosia, který je vyobrazen uprostřed. S císařem jsou také spolucísaři Valentinianus II. a Arcadius. Na krajích dolňují celkový obraz stráže.Wikimedia Commons

Vojenské síly

Na východě Theodosius řešil problém s velením jízdních oddílů, protože jejich velitel Flavius Richomer uprostřed příprav na tažení onemocněl a zemřel. Vojskům velel Flavius Timasius, buď jako magister militum per Orientem nebo jako magister militum praesentalis a jemu byl podřízen Flavius Stilicho, comes, v té době pravděpodobně magister militum per Thracias. Na východě působily kolem roku 395 většinou dva hlavní velitelé s titulem magistri militum presentalis a tři regionální velitelé (magistri militum per Thracias, per Illyricum, per Orientem) pro Thrákii, Illyricum a Orient.1 Flavius Timasius sloužil jako voják již za císaře Valenta, účastnil se bitvy u Adrianopole a u dvora v Konstantinopoli vsadil na Flavia Rufina, magister officiorum, který stoupal v oblibě u císaře, byl ve střetu s magister equitum Flaviem Promotem a to tak vypjatém, že když urazil Rufinus Promota, ten se neudržel a udeřil Rufina do tváře. Ten se odebral k císaři a stěžoval si na Promota. Rufinus zařídil, že Promotus byl v roce 391 zabit.2 Do čela barbarských spojenců byli postaveni Gótové Gainas a Alan Saul a Ibér Bacurius. Gainas zřejmě nebyl podřízen východnímu systému velení. Císař Theodosius na své polovině říše měl v posádkách 250 000 limitanensis a 105 000 mužů ve volných jednotkách, comitatenses. Ve všech uvedených počtech (i výše) jsou zahrnuty i jednotky, které jsou někdy vedeny jako palácové, detašované, další pomocné (vexilationes comitanenses, legiones, palatinae, auxilia palatinae apod.). Císař také nemohl nechat nechráněné hranice.

Počty pocházejí z Notitia Dignitatum3 a ty nezahrnují barbarské jednotky nebo jednotky ad hoc sestavené. Odhad se může pohybovat na hranici 30 000 pravidelných jednotek a 20 000 Gótů (Theodosius odvedl 20 000 Gótů, neboť věděl, že mu zachovají věrnost a přátelství, do války proti Eugeniovi, který po zavraždění Gratiana ovládl Galii),4 tedy asi 50 000 můžů ve zbrani, možná o něco více, protože po prvním dnu bitvy (pokud počítáme s dvoudenní bitvou) a ztrátě zhruba 10 000 Gótů, mohl Theodosius nasadit další jednotky, zdá se tedy, že rezervy měl dostatečné.5 Saul vedl jako Alan alanské jednoty a Bacurius, který vedl východní jednotky auxiliari byl zřejmě z kavkazského královského rodu Ibérie (gruzínské království Kartli).6 Bitvy se zúčastnil rovněž mladý Alarich, budoucí král Gótů, který byl zřejmě podřízen Gainovi (comes rei militaris).7 Každý z uvedených velitelů vedl jednotky proto, že Theodosius si byl vědom jejich kvalit a sepětí každého z nich s jednotkou stejného původu, což se potvrdilo, všechny zdroje hovoří o těžkých ztrátách, takže nasazení bylo odpovídající.

Pokud jde o mínění, že Theodosiova celá armáda byla křesťanská, to nemůže být pravda. Hodně z vojáků východní armády byli barbaři anebo ariáni, tedy ne křesťané nikájského vyznání. Je možné, že vojáci byli obecně připraveni přijmout náboženství svých velitelů, ale mnozí z Theodosiových důstojníků byli stále pohané. Až do své náhlé smrti krátce před kampaní se muž, který velel východní jízdě, Flavius Richomer, byl pohan. Alespoň jeden z jeho feoderátních velitelů, Saul, byl pohan a dva další, Alarich a Gainas, byli ariáni. Řada vyšších východních velitelů byla i nadále do 5. století pohany nebo ariány. Potrvá ještě mnoho let, než Římané postaví armádu, která bude sestávat výhradně z ortodoxních křesťanů.8

V mnoha popisech křesťanských spisovatelů a teologů se bitva odehrává pod prapory kříže a druhá armáda měla jít do bitvy se standartami Jupitera a Herkula, což již Herbert Bloch (profesor klasických studií na Harvardu) označil jako vymyšlené, protože Římané nikdy nešli do bitvy pod prapory bohů a na štítech zmíněných jednotek nebyly žádné podobizny bohů. Na štítech oddílů Herculiani byl klasický římský symbol a to orel. Rovněž na straně východních oddílů nebyly, podle ND, na štítech žádné symboly, které by naznačovaly, že jde o křesťanské vojáky, tedy žádné kříže, ani jiné křesťanské symboly. Pokud byl znakem ve východní armádě nějaký symbol, tak se mohlo jednat o labarum, které se tradovalo od Konstantinových dob.9

O celkových silách, kterými disponovali jak Theodosius, tak Eugenius s Arbogastem, je několik málo údajů, ale všechny pocházejí z křesťanských zdrojů. Západní armáda disponovala na celém svém území se 113 000 comitatenses, polními vojenskými jednotkami a asi se 135 000 limitanensis, umístěnými především v posádkách na Rýně a Dunaji. V Africe sloužilo pod velením magister utriusque militae per Africam, Gildona, 15 000 můžů.10 I u západní armády se uplatnily jednotky, které nepatřily do pravidelné armády a početné zastoupení zde měli germánští Alamanni, Burgunďané a možná části Vandalů a Svébů.

Vizigótové měli smlouvu pro celé impérium z roku 382 jako feoderatii. Do bitvy mohli celkově nasadit, zdá se, asi 40 000 až 50 000 mužů. Theodosius se vydal na pochod z hlavního města Konstantinopole uprostřed května roku 394.

1 Bednaříková str. 34
2 Zosimos 4.51

3 Notitia Dignitatum

4 Jordanes XXVIII, 145. Jordanes se mylně domníval, že Gratiana zavraždil Eugenius.

5 Počty Gótů jsou zcela jistě nadnesené
6 Khoperia
7 Comes rei militaris, vojenský velitel s vyšší pravomocí než dux, ale menší než magister peditum nebo magister equitum (podle ND)
8 Cameron str. 99
9 Cameron str. 94 – 101. Konstantin snad před bitvou u Milvijského mostu nechal své vojáky namalovat malý kříž na štíty, ale neexistuje žádný důvod se domnívat, že na všechny druhy vyobrazení z ND byly přimalovány štíty. Navíc labarum bylo pravděpodobně neseno v případě, že se jednalo o císařovu osobní jednotku. Pokud císař vedl své jednotky osobně, bylo by možné říci, že jeho armáda následovala kříž.
10 Magister utriusque militiae per Africam, vrchní velitel jednotek v Africe, Gildo byl rovněž comes, ND

Taktika

Arbogast jako zkušený velitel především znal sílu východního jezdectva a proto se zřejmě nesnažil postavit se Theodosiovi na pláních Illyrica, ale jeho záměrem bylo spíše eliminovat zkušené a léty prověřené jezdectvo výběrem raději hornaté oblasti, kde se síly jízdy nedaly dostatečně rozvinout. Proto padla volba na předhůří Alp, kontrolu přechodů a také způsob zaujmutí pozice, která byla opevněná palisádami a příkopy, to svědčí o Arbogastově obavě z jezdectva. Bitva se odehrála, jak známo, u řeky Frigidus (dnešní Vipava), v horní části údolí Isonzo, snad v blízkosti Vrhpojle mezi Colem a Sanaborem. Při předpokládaném projití východní armády průsmykem neměly jednotky dostatek prostoru k výhodnému postavení jezdectva. Obranná linie mohla být široká asi 1 km, byla zpevněna palisádami, takže na obranu mohlo stačit 6 – 8 000 vojáků.1 Shoda antických pramenů je v úmyslu Arbogasta použít jednotku na uzavření průsmyku, kterým vstoupila Theodosiova vojska do údolí řeky Frigidus.

Prameny antických autorů jsou však mnohdy nespolehlivé, způsobené dílem náboženským pohledem, dílem dobou, kdy většina psala s odstupem až 100 let.2

1 Štekar 
2 Jordanes, rovněž Zosimos
Znak na štítech jednotky Ioviánů. Notitia Dignitatum
Znak na štítech jednotky Herculiánů. Notitia Diígnitatum

Bitva

Dost zásadní problém při popisování bitvy je v časové lince, kdy Rufinus, Sócratés a Sozomen popisují střetnutí jako jednodenní bitvu, u Theodoreta (který je v ostatních líčeních zřejmě nejméně důvěryhodný) zabírá dva dny. Rufinovo vyprávění funguje spíše v teologické než historické rovině. Všechny nejvíce a široce citované křesťanské zdroje (Augustinus, Sozomen, Theodoret) pocházejí od Rufina a v té souvislosti je důležitá poznámka, že Rufinus psal historii církve. Výsledek některých bitev byl samozřejmě pro církev důležitý, ale ne bitvy samotné.1

Rovněž je nejasné líčení Zosima, který mluví o soumraku a hostině v Eugeniově táboře, neboť se domnívali, že zvítězili. V době hodování Theodosius zpozoroval, že nastává úsvit a vítězně zaútočil. Zřejmě tedy popisuje, že se vše odehrálo v jednom dni.2 Jakmile Theodosius 5. září dosáhl pozic blízko západní armády, na nic nečekal a do útoku poslal svou gótskou pěchotu, kterou vedl Gainas, podporovanou lukostřelci, kteří se do té doby dostali na bojiště. Odvážní Gótové se znovu a znovu pokoušeli ztéct jednoduše opevněnou Arbogastovu frontu a znovu a znovu byli vrženi zpět. Jejich počet se neustále ztenčoval. Když už se zdálo, že palisádu zdolají, otevřely se v ní průchody a západní jezdecké oddíly se vrhly na gótské jednotky z boku a Gótové museli ustoupit, ale pouze do té doby, než se zdvihl velmi silný vítr, který pomohl Theodosiovu vojsku, neboť vanul proti západní armádě. Ještě předtím přešel oddíl Flavia Arbitia na stranu východní armády. Pokud se budeme držet dvoudenního scénáře, který není moc pravděpodobný, tak popisy bitvy křesťanskými autory, které jsou různě kompilované jsou asi následovné:

První den bitvy byl tedy pro Theodosia téměř katastrofický. Byla zabita nebo vyřazena z boje většina spojeneckých barbarských oddílů i s jedním z jejích velitelů, Bacariem, který padl. Theodosius byl nucen ustoupit a on i vojsko strávilo nervózní noc. Arbogast již 5. září poslal oddíl pod velením Flavia Arbitia aby obsadil průsmyk, kterým prošly jednotky východní armády, a tím by jej zavřel, nicméně jednotka se dohodla s Theodosiem na smíru a přešla na jeho stranu.3 Mírně se tak snížil počet Arbogastových bojovníků. Pro Theodosia to byla duševní vzpruha daná ne počtem, ale spíše vírou, protože nedlouho předtím se prý modlil k bohu, aby mu pomohl. Nyní měl cestu zpět přes průsmyk zpět volnou, ale díky duševnímu povzbuzení nikdo na ústup v jeho táboře nemyslel. To však neznamenalo, že by vyhlídky na vítězství byly nyní o mnoho reálnější, spíše se čekalo na nějakou událost, která by dosavadní nepříznivý vývoj obrátila.4

A ta skutečně přišla v podobě počasí, kdy se na začátku druhého dne bitvy zdvihl silný vítr, či spíše vichřice, která je známá v kraji pod názvem Bora, která může dosahovat rychlosti až 150 km/hod. Ve Slovinských údolích je tento jev poměrně častý a i místní architektura s ním musí počítat. Směr vichru byl od východu na západ, písek a prach tedy oslepoval Arbogastovi jednotky a střely z luků neměly průraznost, pravděpodobně nijak neublížily nepříteli, ale rozhodně se neobracely proti vystřelujícím vojákům.5 Vichřice měla jistě morálně devastující účinek na západní armádu, ať se jednalo o jednodenní, či dvoudenní bitvu. protože její ztráty v boji činily prý 10 000 můžů, což je na armádu, která sice prohrála, ale s ohledem na celkový početní stav, poměrně vysoké číslo. Otázkou zůstává skutečný počet obětí a otázka délky bitvy. To, co bylo výše popsáno, lze shrnout bez problémů do jediného dne.

Nastalá vichřice a zcela zatažená obloha zřejmě vedla k popisu bitvy například Zosima (4.58), který popisoval téměř zatmění slunce po čas bitvy, po níž se Eugenius již viděl jako vítěz a pozval své velitele na hostinu. Mezitím císař Theodosius zpozoroval, že se jakoby znovu rozednívá a zaútočil se zbytkem svého vojska vítězně na nepřítele. Tento popis mohl vést ostatní autory k domněnce a předpokladu bitvy o délce dvou dní.

Zajatý uzurpátor Eugenius prosil o milost, byl ale popraven, Arbogast odjel ze ztracené bitvy, brzy si však někde v okolí vzal život, rovněž tak prefekt prétoriánů, praefectus praetorio, Nicomachus Flavianus. Ostatní byli pod příslibem přijetí křesťanství ušetřeni, což oceňuje i Aurelius Augustinus. Prakticky celá poražená armáda se vzdala a nebyla ze strany Theodosia nijak decimována.6

Za prvé zůstává problém s popisem větru, bory, který podle mnohých autorů ovlivnil bitvu. Poprvé se lze dozvědět o „ zázračném větru“ od Ambrosia (Žalm 36, někdy mezi 19. až 24. březnem 395, tedy po měsíci od bitvy). U tohoto autora není žádný náznak, že by bouře byla odpovědí na císařovy modlitby během bitvy, píše, že se tak stalo před bitvou: „nepřítel ještě nepřijel a už nedokázal odolat náporu vichru.“7 Ambrosius tedy tvrdí, že Eugeniovy jednotky byly demoralizovány touto náhlou bouří ještě před bitvou. Je tedy pravděpodobné, že časově pozměnil příchod bory Rufinus, který v době, kdy se vrátil z Palestiny, byl již obeznámen se Ambrosiovými spisy, ale je možné, že se tak dělo sekundárně, přičemž prvotním impulsem mohl být kupodivu Claudius Claudianus, panegyrik na Honoriově dvoře, který vítr, jako dobrý sluha, poskytl proti spiklencům (viz dále). Ještě před Rufinem se o větru zmiňuje Jan Chrysostomos (Zlatoústý), který snad mohl být obeznámen s Ambrosiovým výkladem. Můžeme však předpokládat, že nějakým způsobem bora zasáhla. Chrysostomos považuje bitvu za extrémní příklad důležitosti modlitby. Bitvu nevyhrála Theodosiova armáda, ale samotný Theodosius modlitbou! 8

1 Cameron str. 100 
2 Zosimos 4.58

3 Orosius 7.35.16

4 Crawford str.8

5 Cameron str. 93

6 Crawford str. 10

7 Ambrosius, Žalm 36
8 Cameron str. 115 - 116

Po bitvě

Z hlediska křesťanské historiografie nesla bitva všechny znaky božího zásahu, kdy po vroucí modlitbě císaře se vzdá část nepřátelské armády a následující vichřice způsobí skvělé vítězství císaře a následná smrt Eugenia a Arbogasta triumf dovrší.1 Je příznačné, že přemožení nepřítele vidí Sókratés Scholasticos pouze na základě Theodosiovi modlitby a božího zásahu, nikoli jako vítězství celého vojska.2 Theodosius je zobrazen jako hlavní potěšení nebe; jeho prosté spoléhání se na Boha mu tedy vyhrává beznadějnou bitvou s Eugeniem Pravděpodobně si byl vědom, že mnoho vojáků z východní části říše není křesťanského vyznání a zásluhy by padly na nesprávné osoby.3 Paulus Orosius, i když hodnotí básníka Claudia Claudiana jako „skvělého básníka, leč velmi zatvrzelého pohana, cituje panegyrika na dvoře císaře Honoria v lednu roku 396:

Bohu, jsi nadmíru milý: Za tebe bojuje nebe,
spojené síly všech větrů poslechly polnici tvojí4

Bitva jako náboženský konflikt je především konstruktem křesťanských autorů ze západní části říše. Aby se zabránilo pohledu na uzurpátory, který by je podporoval, v září roku 394 po porážce Arbogasta a Eugenia napsal Amrosius (sv. Ambrož) dva dopisy Theodosiovi, kterými ujistil císaře o své loajalitě a zdůraznil, že opustil Milán proto, aby se vyhnul „přítomnosti toho, kdo byl kontaminován svatokrádeží“, což zřejmě odkazuje na Eugenia, který udělil koncese senátorům na opravu a užívání pohanských chrámů. Ambrož se chtěl zaměřit na způsob, jakým pomohl Bůh Theodosiovi k vítězství. Údajně na žádost Theodosia biskup nabídl díkuvzdání Pánu jménem jeho církevního vítězství. Ambrož prováděním díkuvzdání pomohl Theodosiovi ospravedlnit vítězství, které bylo v podstatě občanskou válkou.5

Theodosius se odebral do Říma, kde prohlásil syna Honoria císařem, Stilichona jmenoval velitelem jednotek v Itálii, jenž se stal zároveň poručníkem Honoria. Potom císař svolal senát, který byl, jak již bylo výše popsáno, pohanský. V řeči, kterou přednesl, vybízel senátory aby odvrhli „blud“ ve kterém dosud byli a přijali křesťanství, které slibuje odpuštění všech provinění. Výzvy nikdo ze senátorů neuposlechl. Pouze prohlásili, že nevědí, co by se stalo, kdyby své náboženství změnili, když doposud je a město chránilo. Theodosius jim na oplátku sdělil, že chce zrušit peněžní podporu bohoslužeb a obětí, protože výdaje na ně nadměrně zatěžují státní pokladu. Jednak prý neschvaluje jejich počínání a navíc potřebuje peníze na armádu. Zákon o obětech byl následně zrušen.6

Z pěti generálů Theodosia pouze Bacurius zemřel na bitevním poli a byl nazván „mečem křesťanství„.7 Po vítězství zůstal Stilicho na západě jako velitel západní armády, ale zadržel v západní části impéria thrácké jednoty, přičemž vojenské velení thráckých jednotek nespadalo pod západní část říše. Teprve roku 395 se vrací východní jednotky jako součást armády Stilichona, který táhl uhasit řádění Gótů, kteří pod Alarichem plenili Řecko a Makedonii.8 Většina Gótů totiž odešla zpět na východ pod Gainem, který v mládí dobrovolně vstoupil do římské armády a v bitvě na Frigidu velel většímu uskupení pomocných barbarských jednotek (i s Alarichem), které vstoupilo do bitvy jako předvoj armády a mělo tak ohromující ztráty. Gótové utrpěly v bitvě těžké ztráty, P. Orosius hovoří o 10 000 padlých a s přidaným komentářem, že Theodosius získal dvě vítězství pro římský stát: porazil uzurpátora a zároveň oslabil gótské spojence (VII 35, 19).9 Od této skupiny se však odtrhl Alarich, odtáhl do Thrákie a později využil vysokých ztrát Vizigótů jako částečnou záminku k povstání a drancování Řecka, Makedonie a Dalmácie. Theodosius si touto bitvou (a nejen jí) vysloužil jméno Veliký, již 17. ledna 395 umírá v Miláně (Mediolanum) pravděpodobně na vodnatelnost.

Prameny

Křesťanské prameny hovoří vždy o jasné srážce mezi křesťanstvím a pohany. Jak již bylo popsáno, nejednalo ve vůbec o bezvýhradně náboženské střetnutí, ale v průběhu ovládnutí západní části impéria Flaviem Arbogastem, se situace pozvolna změnila ze snahy Arbogasta zůstat u moci, na zaštítění se ideově pohanskými kruhy v senátu, zvlášť poté, co bylo jmenování Eugenia jako císaře odmítnuto Theodosiem a nebyl žádná šance na změnu postoje, proto ten příklon k senátu, který byl spíše pohanský, než křesťanský. Nesmíme také zapomínat, že Eugenius byl křesťan, možná vlažného přístupu a minimálně jím byl zpočátku. Porážka neznamenala, že by staré náboženství zmizelo ze dne na den, celá říše by byla zcela křesťanská a vojska by bojovala jen pod znakem kříže.

Mezi pohany, kteří byli jmenováni do vysokých funkcích a mohli v nich nadále působit je možné jmenovat Gabinia Pompeiana (prokonzul Afriky a praefectus Urbi 408 – 409), do svého jmenování císařem byl jasným pohanem Priscus Attalus (409), Rutilius Claudius Namatianus, městský prefekt (414), Rufius Agrypnius Volusianus, rovněž prefekt města (417-418) a další vysocí hodnostáři u císařského dvora nebo ve velení vojsk.10 Přežívání pohanských představ a zvyků lze dokumentovat na stížnosti papeže Lea Magna, jenž si v polovině 5. stol. stěžuje na to, že se někteří křesťane chodí po návštěvě Petrovy basiliky poklonit vycházejícímu slunci. Slavení pohanských svátků se odehrává v Hispanii ještě v 6. stol.11

Nemělo by se podlehnout líčení křesťanských autorů, která jsou mnohdy zavádějící, že například Arbogast marně bojoval proti Bohu“, neznalý čtenář pravděpodobně vyvodí závěr, že Frigidus byl přímým případem křesťanské armády bojující s pohanskou armádou. Nebo že bitva představuje přímou konfrontaci mezi Herkulem a křížem.12 Jako hlavní pramen slouží Paulinus z Milána, jehož Vita Ambrosius sloužila zřejmě jako základ i pro jiné autory. Rovněž Rufinova verze v jeho překladu Církevní historie je hluboce ovlivněna Ambrožovými dopisy. Tyrannius Rufinus byl v roce 394 Jeruzalémě, poté přišel na západ, kde napsal svou církevní historii, pravděpodobně v Aquilei, pod záštitou biskupa Chromatia v letech 402/3-406. Chromatius, jako Rufinus, byl podporovatel a zastánce Ambrosia; Rufinus měl pravděpodobně přístup k Ambrožovým dopisům a dalším spisům. Jeho verze je založena zejména na myšlenkách Ambrože o roli božského zásahu, aby se vysvětlilo císařské vítězství. Rufinův popis těchto událostí kopíruje Ambrosia, navíc Rufinus přidá zázračný vítr, který zesílil a otočil kopí a šípy proti nepřátelům.13

Důsledkem této bitvy při dalším možném ataku ze strany barbarských vojsk se projevuje nejzřetelněji v oslabení rýnské hranice, kde Stilicho neposlal muže zpět do svých pozic na limes, spíše je možné, že si odtud bral muže ještě v roce 396 a 401. Přesun takového množství vojska mohlo hrát velkou roli při vpádu Vandalů, Svébů a Alanů v roce 405. Celková situace po Frigidu usnadnila úpadek římské moci v Británii a severní Galii, který znamenal nižší odvod daní méně rekrutů do povolávaných do armády.14

Jako významné potvrzení tehdejšího posunu ve složení armády se jeví skutečnost, že veliteli na jedné i druhé straně byli barbaři, nebo Římané barbarského původu, především Germáni. I když se Germáni a jejich představitelé stali důležitým faktorem při ochraně impéria i při řešení vnitropolitických konfliktů v říši, zůstávala existence mohutného potenciálu germánských a asijských kmenů za rýnským a dunajským limitem pro Řím trvalou hrozbou nenadálých konfliktů v místním i širším rozsahu.15

Zdroje :

Aurelius Augustinus, O Boží obci I, V, 26, 2007
Jordanes: Gótské / Římské dějiny, 2012
Zósimos: Stesky posledního Římana, 1983
Paulus Orosius: Dějiny proti pohanům, ed. B. Mouchová, 2018
Prosper Tiro: Epitome Chronicon. ed
Sócratés Scholasticos: Historia Ecclesiastical, A. C. Zenos, eng. ed.
Theodoret : Ecclesiastical History
Salaminius Hermias Sozomenus: The Ecclesiastical History (comprising a History of Church, from A.D. 323 to A. D. 425 transalted from greek, Chester D. Hartdranft NMNF)

Bednaříková J.: Stěhování národů, 2003
Burian, J.: Římské impérium, vrchol a proměny antické civilizace, 1994
Burns, Thomas S.: Barbarians within the Gates of Roma: A Study of Roman Military Policy and
Cameron A.: The Last Pagans of Roma, Battle of Frigidus, 2009
CIL: Epigraphik – Datenbank Clauss / Slaby
Crowford, P.: „The Battle of Frigidius River “ The ancient World XLIII (2012) 33-52, 2015
Cambridge History of Greek and Roman Warfare, svazek 2, 2007
Doležal S.: Interakce Gótů a římského impéria ve 3.-5. stol. n. l., 2012
Grant M.: Římští císařové, 2010
Heather, P.: Gótové, 1991
Hlinovský P., Drbal, V.: Ostia, přístav antického Říma, 2018
Khoperia N.: Bacurius the Iberian and the Battle of the Frigidus (394 AD), 2016
Marek, V. – Oliva, P. – Charvát P.: Encyklopedie dějin starověku, 2008
Notitia Dignitatum
Prchlík, I.: Poslední pohané a jejich postavení v christianisovaném římském imperiu, 2012
Roman Emperors-DIR-De Imperatoribus Romanis
Salzman M. R.: Amrose and the Usurpation of Arbogastes and Eugenius: Reflections on Pagan-Christian Conflict Narratives, Journal of Early Christian Studies, vol. 18, 2010 Salzmann, M. R.: Ambrose and the Usurpation of Arbogastes and Eugenius: Reflection on Pagan-Christian Conflict Narratices in Journal of Early Christian Suries, Vol. 18, 2010
Suchánek D.- Drška V.: Církevní dějiny, 2013
Štekar A.: Some new findings about the location of the Battle of Frigidus River

1 Orosius 7.35.19
2 Sócratés Scholasticos XXIV
3 Cameron – Aurelius Augustinus
4 Orosius 7.36.21– překlad Claudia Claudiana – Panegyricus dictus Honorio Augusto tertium consuli – překlad M. Ctibor
5 Salzmann str. 207 – 208
6 Zosimos 4.59
7 Khoperia
8 Doležal str. 148 – 149
9 Heather str. 145 – 146
10 Prchlík str. 55 – 57
11 Prchlík str. 86 a 92
12 Cameron str.100
13 Salzmann str. 209 – 210, Tyrannius Rufinus byl křesťanský teolog a historik. Někdy nazývaný Rufinnus z Aquileie, překladatel z řečtiny do latiny.
14 Crawford str. 14 – 15
15 Burian str. 179
Ambrisianus Aurelianus - sv. Ambrož, milánský biskup . Wikimedia Commons

Nápis z Ostie, který může znamenat v případě, když ztotožníme Numera Proiecta s Proiectem, který je doložen jako přítel Quinta Aurelia Symmacha, že si pohané stále udržovali významná postavení. Nápis byl v minulosti interpretován jako doklad širší obnovy pohanských kultů v souvislosti se vzpourou Eugenia. H. Bloch vztáhl slovo cella (síň) na chrám Hercula v souvislosti se snahou zastánců tradičních kultů prosadit se proti křesťansřtví. Dnešní interpretace slova cella je, že v pozdní antice znamená spíše výklenek (snad v lázních)

Nápis: AE 1948, 0127.
AE 1941, 0066. HDO021717

[Domini]s n[ostris Th]eodosio Arca[di]o et Eu[genio][Pi]is Felicibus [toto] orbe victoribus semper [Auggg(ustis)]
Numerius Proiect[us v(ir) c(larissimus) pra]ef(ectus) ann(onae)
cellam Hercu[lis restituit]

Pro naše vládce Theodosia, Arcadia a Eugenia
zbožné, šťastné, vítěze po celém světě, provždy Augusty
slovutný muž Numerius Proiectus, správce zásobování
obnovil Herkulovu síň.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *