Bitvy u Turína a Verony v roce 312 n. l.
Pozadí
V roce 305 n. l. došlo k události, která neměla v dějinách Římské říše obdoby. Císař Diokletianus dobrovolně abdikoval (a s ním další August Maximianus Herculius), aby žil prostý život soukromníka na svém venkovském sídle. Dioklecián nebyl jen tak ledajaký císař; byl zakladatelem tetrarchie, kdy vládli společně čtyři spolucísaři, a vnesl řád do politického chaosu konce 3. století. Tetrarchii však přimělo k činnosti Diokletianovo silné vedení, nikoli samotný systém. Tetrarchie pouze zajistila, že po Diokletianově odchodu do důchodu se impérium opět ponoří do občanské války. Po třech letech od Diokletianovi smrti vládnoucí augustové Constantius Chlorus a Maximianus Galerius prohlásili za caesary Fl. Valeria Severa (II.) na západě a Galeria Valeria Maximina Daiu (syna Galeriovy sestry) na východě.
Constantius Chlorus a Konstantin I.
25. července 306 v Yorku na nejsevernější hranici Římské říše umíral augustus Constantius Chlorus. U jeho lůžka stálo mnoho jeho dětí. Všichni kromě jednoho byli teenageři nebo mladší, potomci druhého manželství Chlora se vznešenou Theodorou. V ostrém kontrastu bylo Konstantinovi, jedinému dítěti Chlora z prvního manželství s Helenou, 32 let. V rámci diocletianovského systému však bylo Konstantinovo provolání uzurpací. Daleko na jihu u Říma se Maxentius cítil nedoceněný Konstantinovým nástupnictvím. Pro něj bylo nesnesitelné, že se „syn nevěstky“ stal císařem, zatímco on sám byl sebou považován za vhodného nástupce svého otce ve výslužbě, císaře Maximiana.
Maxentius
Marcus Aurelius Valerius Maxentius, jenž byl zvolen ve stejném roce jako Konstantinus odhodlaný uzurpovat si imperiální moc, se stal čelnou figurou lidové vzpoury v Římě. Vzpouru vyvolala ztráta prominentního politického postavení Říma a jeho pět století staré osvobození od zdanění. Za vlády tetrarchů se Itálie stala jen další provincií s císařskou rezidencí v Miláně. Lidé protestovali, že se někdo odvážil diktovat nějaké záležitosti „vznešenému“ Řím. Skupina důstojníků (tribunů) z městských posádek [1] nabídla vládu Maxentiovi, který usoudil, že když byl jmenován Konstantin, tak i on může dosáhnout stejné mety. Prohlášen caesarem byl 28. října 306 a k němu také přešel městský prefekt (praefectus Urbi). Raději se však nechal titulovat princeps invictus, „neporažený princ“, aby nedráždil panujícího Augusta Galeria. Ten však poslal v roce 307 caesara Severa na Řím. Matkou Maxentia byla Eutropia, žena syrského původu se kterou měl Maximianus ještě dceru Faustu, budoucí ženu Konstantina I. [2]
Tak se stalo, že rok vznikli dva noví císaři: jeden v Británii, Flavius Valerius Constantinus, předurčený zapsat se do dějin jako „Konstantin Veliký“; druhý v Římě, „princ Římanů“, Marcus Aurelius Valerius Maxentius. Oba byli synové bývalých císařů a oba byli svými vojsky jmenováni císaři. Zpočátku se měli srazit spojenci, protože každý z nich se snažil stát nesporným pánem Západořímské říše.
Podpora Maxentia
S úpadkem Říma a absencí rezidentního císaře byli nadbyteční prétoriáni (římská císařská garda) zredukování do hodnosti posádky. Doufali, že Maxentius vrátí Římu a jim slávu, která kdysi pretoriánům patřila. Prétoriáni tak stáli jednoznačně na straně Maxentia a také celý Řím. Jižní Itálie a Afrika se rovněž připojily k Maxentiovi. Problém byl v tom, že tyto země patřily jinému císaři, Severovi, jenž sídlil v Miláně. Na takových zákonech příliš nezáleželo, pokud by Maxentius dokázal svůj nárok podpořit bojovou silou. K tomu potřeboval a také získal mocné spojence. Jeho bojem prověřený otec Maximianus (Herkulius) se vrátil z důchodového odpočinku, aby vedl armády svého syna. Další spojenec byl nalezen zpočátku v Konstantinovi, který se oženil s Maxentiovou sestrou a na oplátku uznal Maxentiovou pozici. Severus stál v čele oddílů z Mauretanie, které však přešly na stranu Maxentia a Severus se musel stáhnout do Ravenny.
Maxentiova zvolení uspíšilo rozpad tetrarchie a vedla ke spletité občanské válce. Za původního systému tetrarchie měli být dva Augusti, starší císaři, kterým asistovali jejich dva caesarové (mladší císaři). V následujících čtyřech letech menší titul caesar zastaral a všichni se stali Augusty; během jednoho roku jich bylo až šest. A aby toho nebylo málo, zatímco císař bojoval s císařem, hranice se pod tlakem nepřátelských barbarských kmenů prohýbaly. V Římě vládli Maxentius a jeho otec Maximianus a když se pokusil císař Galerius v roce 307 v čele poměrně velké armády porazit oba, část vojska přešla na stranu uzurpátora a Galerius raději ustoupil na východ. Severus byl zabit Maxentiem, přičemž Konstantinus nijak veřejně nepodporoval Maxentia, který po ústupu Galeria obsadil severní Itálii a získal Španělsko.
Nástup Konstantina I.
Osud se obrátil proti Maxentiovi, když Španělsko vyhlásilo za Augusta Konstantina, který následně přerušil vztahy s Maxentiem. Horší bylo, když se Maxentiův otec nepochopitelně pokusil získat zpět imperiální moc pro sebe. K Maximianově zděšení zůstala armáda věrná jeho synovi a tak ze strachu před Maxentiovým hněvem utekl do bezpečí svého zetě Konstantina. Maximianus se na Konstantinovi zrádně pokusil o další palácový převrat, což nevyšlo díky Faustě. Vztah těchto dvou postav skončil tím, že Konstantin obléhal Maximiana v Marseille a zřejmě ho nechal popravit v roce 310.
Potíže Maxentia s Afrikou
I když se otec Maxentia pokusil svrhnout, stejně Maxentius předstíral zármutek nad smrtí svého otce a rychle se obořil na Konstantina, prohlásil jej za hostis publicus, veřejného nepřítele a jeho jméno odstranil ze všech nápisů po celé Itálii. Téhož roku, aby toho pro Maxentia nebylo dost, se ke strastem přidala Afrika se svými zásadními zásobami obilí, Domitius Alexander se totiž prohlásil za císaře [3] a Maxentius prostřednictvím svého prefekta (a také pozdějšího prefekta Říma) Gaia Rufia Volusiana porazil a zabil uzurpátora Domitia Alexandra. Znovu tedy plně ovládal Afriku, životně důležitou obilnici pro Řím. Kartágu se Volusianus pomstil a vyraboval jej. Tamní mincovnu přenesl do Ostie u Říma, kde nechal razit peníze s nápisem Victoria aeterna, „věčné vítězství“. (Volusianus je příkladem člena prominentní římské rodiny, jenž povýšil z významné pozice v Maxentiově družině na ještě významnější v Konstantinově). Panegyrici Konstantina vykreslují Maxentia tak, že všechny jeho problémy spočívaly v degeneraci v tyrana. Pretoriáni prý prováděli masakry, aby potlačili lid, a jeho četné žoldnéřské oddíly se podle libosti proháněly po celé Itálii. Ze senátu vybíral „dary“ a vsazoval do žalářů nebo vraždil každého, kdo nesouhlasil s každým jeho rozhodnutím. Tak to rozhodně nebylo, to je výmysl panegyriků.
Přípravy Konstantina na střetnutí
Konstantinus vycítil, že Maxentius zeslábl. Řím s Itálií se zdály zralé k utržení a v roce 310 získal souhlas Augusta od Dunaje Valeria Licinia k pochodu na Itálii. Takový souhlas byl nutný, protože Itálie teoreticky patřila v té době Liciniovi (byl zvolen na střetnutí císařů v Carnuntu v roce 308). Měl však plné ruce práce s dalším rivalem augustem na východě (Maximinus Daia) a byl moc rád, že se Konstantin vypořádal s problematickým Maxentiem. Aby posílil jejich pouto, slíbil Konstantinus Liciniovi manželství se svojí sestrou Constancií.
Na podzim 311 Konstantin odešel do Colmaru. Tam strávil zimu plánováním své strategie a sbíráním zásob pro svou nadcházející kampaň do Itálie. Konstantinus snad velel více než 100 000 vojákům (i když jakékoli čísla z antiky lze brát s rezervou. Většina z nich však byla potřebná k ostraze Rýna. Jeho comitatenses neboli mobilní polní armáda, včetně jeho scholae, osobní stráže germánské jízdy, tvořila jen čtvrtinu celkových dostupných sil. Aby rozšířil svou polní armádu, vybral Konstantin další Germány a Galy, aby mu dodali vojáky, takže bezmála 40 000 mužů bylo připraveno k invazi do Itálie. Téměř všichni byli veteráni, zoceleni léty válčení podél Rýna a v Británii. Aurelius Victor se zmiňuje o alamanském králi jménem Crocus, který doprovázel Konstantina. Crocus ale mohl být nanejvýš vůdce jednoho kmene Alamanů. Jedněmi z germánských pomocných sborů byli například auxilia „cornuti“ [4]
V Itálii na něj bude čekat Maxentiova armáda, jejíž početní síla byla zhruba na stejné úrovni jako Konstantinova. Maxentius by však byl v defenzivě, ale protože také jeho území nijak neohrožovali barbarské kmeny, tak by mohl počítat s použitím celé své armády. Převážná část jeho sil byla soustředěna v severovýchodní italské provincii Benátsko, kde Maxentius mylně očekával útok od Licinia. Podle zvyku se Konstantin před pochodem na Itálii radil s věštci. Jejich varování byla zlověstná a ve věku pověr je nebylo snadné ignorovat. Bez ohledu na to, v roce 312 Konstantinus vedl svou armádu přes Alpy a nepochybně doufal v rychlé vítězství, které by rozptýlilo případné pochybnosti mezi vojáky.
Díky vynikajícím římským silnicím sestoupil Konstantinus přes průsmyk Mont Cenis na planinu Piemontu dřív, než se Maxentius dozvěděl, co se stalo. Konstantinus neztrácel čas útokem na Susu (Segusium), první nepřátelské město, které mu stálo v cestě. Brány byly zapáleny a pod palbou kamenů a šípů jeho vojáci vyrazili po žebřících a jasně porazili bránící se vojáky ve městě. Aby ušetřil civilní obyvatelstvo, zabránil Konstantinus svým vojákům drancovat město. Konstantin obyvatelům řekl, že jsou osvoboditelé, ne dobyvatelé.
Bitva u Turína (Augusta Taurinorum) v roce 312
Italské jednotky Maxentia se urychleně vydali Pádskou nížinou, aby zahradily cestu na jih Itálií. K zásadnímu střetnutí došlo u Turína, které ovládal. Maxentiovo postavení před bitvou se zdálo být skvělé díky těžkým jezdeckým jednotkám a velkým městem za zády. Před hradbami Turína byla armáda v konvexním klínu, zvaném cuneus equitum, soustředěna značná část italské armády. Pěchota tvořila křídla, a co bylo pro Konstantina znepokojivější, velký sbor clibanarii [5] (nebo také cataphractarii) tvořili vystouplý střed. Clibanarii se možná sestávali i z equites singulares Augusti, [6] velmi dobře známí z pozdější bitvy u Milvijského mostu; není to ve zdrojích jasně specifikováno, clibanarii byli známi již od dob Traiana (sloup Traiana). Jezdec i kůň byli plně obrněni bronzovými a železnými šupinatými pláty. Jezdci se museli ve formaci držet při sobě, protože oddělený obrněný jezdec, ať už jej pojmenujeme cataphractarius nebo clibanarius, mohl být okamžitě obklíčen rychlejšími lehkými jezdci. Podle pozdějších popisů (z 9. stol. nebo také z Lactantia 40.5) podobných formací se klín tvořil s přední stranou z clibanarii a vnitřek byl vyplněn jízdními lučištníky, equites sagittarii.
Zde je namístě se zmínit o Equites singulares Augusti trochu blíže. Speidel naznačuje, že tyto jízdní oddíly byly odlišné od jízdy pretoriánů a kvalitativně je převyšovaly. Význam pro Maxentia měli equites singulares veliký a ač je panegyrici nijak nezmiňují jejich účast v této bitvě, nepochybně se můžou jimi jmenovaní clibanarii a cataphractarii buď dosadit za equites singulares nebo je připočítat. Pravděpodobně jsou také zobrazeni na vítězném oblouku Konstantina. Ten se s nimi tvrdě vypořádal až po bitvě 28. října 312 u Mulvijského mostu. To, že s nimi měl Konstantinus tak velké problémy (především v následné rozhodující bitvě u Mulvijského mostu), se odrazilo i na jeho rozhodnutí zbourat jejich Castra Novum equitum singularium (Nový tábor) a jejich hřbitov na Via Labicana. Na místě jejich Nového tábora postavil již v letech 313 až 315 Lateránskou baziliku. Stejným způsobem Konstantine srovnal se zemí jejich hřbitov na jeho místě postavil zřejmě ve stejných letech Baziliku svatých Marcellina a Petra a také jeho vlastní mauzoleum, které se poté stalo mauzoleem svaté Heleny.[7]
Pokud jde o italskou armádu, jednotky, které byly fundamentem Maxentiovy moci, byly ty, které byly vnitřně spojeny s městem Řím, jako jimi byli pretoriáni a právě equites singulares. Tyto skupiny pomohly Maxentiovi dostat se k moci a zůstaly mu loajální až do hořkého konce. Když se Galerius pokusil zrušit pretoriánské stráže, pomohli Maxentiovi s jeho státním převratem. Poté nový císař upřednostnil pretoriány jako svou hlavní sílu a byli klíčoví i během afrického povstání Domitia Alexandera. Blízkost mezi císařem a strážemi byla dále zdůrazněna posílením tábora Castra praetoria. Toto pouto nakonec vedlo ke zrušení této starověké instituce vítězným Konstantinem.
Konstantin seřadil svou armádu do konkávní formace, tedy ve formaci oproti klínu soupeře s ustoupeným středem, s pěchotou uprostřed a pravděpodobně jízdou na bocích. Jeho jezdci byli zřejmě v menším počtu než proti nim stojící clibanarii, ale byli vybaveni kyji s kovovými hroty, kterými byli schopni rozbíjet brnění Maxentiových jezdců. Možná i kvůli tomu se Konstantin rozhodl vyhnout střetnutí kavalerie versus kavalerie. Místo toho měl jiný plán.
Clibanarii se vrhli na Konstantinovy pěchotní řady jako lavina masa a železa. Konstantin moc dobře věděl, že když bude trvat na udržení linie, jeho pěchota se může rozprchnout ve strachu, že ji rozdupe jízda. Místo toho zatáhl jejich řady dovnitř ze středu, aby vytvořil velký tvar do U. Podle očekávání clibanarii pokračovali v jízdě přímo do U a odhalovali boky. Přesně v to Konstantin doufal. Skupinky barbarských foederatii, kteří se ve výšce ramen houpali obrovskými železem pobitými kyji, napadly nepřátelské jezdce. Mnozí clibanarii byli sraženi ze svých koní, umláceni k smrti na zemi nebo ušlapáni vlastními splašenými koni. Jiní se vytráceli z bitvy polomrtví v sedlech. Ti, kteří nebyli bez koní, se spěšně stáhli k městské bráně, ke své hrůze ale zjistili, že je občané města odmítají pustit dovnitř. Mezitím Konstantinova pěchota vítězila nad nepřáteli. Zatímco clibanarii skončili porážkou, Konstantinus poslal svá jezdecká křídla dopředu, aby obklíčil a dokončil porážku zbývající nepřátelské pěchoty.
Občané Turína otevřeli městské brány a přivítali Konstantina jako svého císaře. Jejich příkladu následovala řada dalších severoitalských měst, která posílala velvyslance a zásoby. Konstantin se pak přesunul do Milána, kde ho vedoucí muži přivítali podle panegyrika za bujarého jásotu obyvatelstva. Konstantin zůstal v Miláně až do poloviny léta roku 312 a dopřál svým vojákům zasloužený odpočinek.
Bitva u Verony v roce 312
Z Milána by se Konstantin snadno dostal po via Aemilia a via Flaminia do Říma, nějakých 400 km nebyl po kvalitních komunikacích problém. Nicméně na východě, u Verony, prefekt Ruricius Pompeianus, jeden z Maxentiových nejschopnějších generálů [8], spěšně shromáždil, ozbrojené síly jaké mohl sehnat z Benátska a okolí. Konstantinus si samozřejmě nepřál, aby ho v týlu pronásledoval a znepokojoval Pompeianus a riskoval by situaci, že bude chycen do kleští mezi Pompeianem a Maxentiovou armádou v Římě, proto se přesunul na východ, aby nejprve vyčistil od nepřítele Benátsko. Ke konci srpna se dostal poblíž Brixia (Brescie) do střetnutí s dalšími jednotkami nepřátelské jízdy, kterou tam poslal pravděpodobně Pompeianus, který zřejmě doufal, že Konstantinův příchod ještě více oddálí, ale jeho jízdy při prvním nástupu Konstantinových legií zakolísala a spěšně se stáhla zpět do Verony. Konstantin také nepospíchal také proto, že se snažil se svým loďstvem blokovat přístavy u Říma a v blízkém okolí, snad tím chtěl vyvolat potravinovou krizi.
Verona se pro Konstantina ukázala jako tvrdý oříšek. Řeka Adige teče na jih od Alp a u Verony se ohýbá se ve smyčce směrem na jihovýchod. Tím řeka fakticky blokovala město od západu a jihu a umožnila vstup zásobovacím oddílům z východu. Konstantinus nechal část svých vojsk v „obléhacích“ pozicích na odvrácené straně řeky od města. Se zbytkem pochodoval na sever hledat vhodný přechod. Drsné vody Adige se silnými proudy a četnými víry a ztěžovaly několik pokusů dostat se na její východní břeh. Teprve když se Konstantin přiblížil k úpatí Alp, dokázal řeku přebrodit. Odtud sestoupil na jih, aby mohl obléhat východní hradby města a přerušil jeho zásobovací linii do zbytku Benátska.
Zbytky jízdních jednotek ze střetnutí u Brescie morálku ve městě rozhodně nepozvedly a výpady z města měla za následek jen těžké ztráty. Konstantinovy jednotky tlačily útok s takovou razancí, že se zdálo, že je jen otázkou času, kdy obrana Verony praskne. Pompeianus věděl, že posily jsou potřeba. Ty byly evidentně blízko, protože Pompeianus tajně odjel z města a jen o několik dní později se vrátil v čele velké armády. Můžeme se jenom domnívat, že přivedené jednotky se skládaly z jednotek umístěných v Itálii a Illýrii.
Když se vrátíme zpět k Veroně, teprve když už slunce zapadalo a zemi začala zahalovat tma, dorazili Pompeianovi unavení vojáci a jízda. Pompeianus se obával, že by v obležené Veroně, mohla pokračovat demoralizace jednotek a víceméně si zřejmě přál podstoupit bitvu. Ovšem to chtěl i Konstantin, který postoupil do čela svých nejlepších jednotek. Zbytek jeho legií za nimi pokračoval v obléhání. Zadrženi mezi Pompeianovi posilovacími oddíly a hradbami města, nemohli myslet na ústup ke Konstantinovi, jen na vítězství nebo smrt.
Pompeianova armáda byla daleko větší, proto byl Konstantinus nucen zmenšit druhou ze svých dvou bojových linií, aby prodloužil první. Teprve pak se šířka jeho první linie vyrovnala šířce nepřítele a umožnila obejít křídla Pompeianovy armády. Manévr se zřejmě zakládal na předpokladu, že Konstantinus měl těsně před bitvou formaci dvou falang a při zjištění, že nepřátelská sestava je širší než jeho, nařídil první linii postoupit do boků a na její místo nastoupila druhá linie. Druhá varianta je, že mezi zvětšené mezery první linie postoupili vojáci druhé linie a tím se šíře linie prodloužila. Bitva však stejně trvala hluboko do noci a ve tmě vládl chaos. Podle panegyriků na čisté odvaze zřejmě záleželo víc než na bojových manévrech, což si lze dost dobře představit. Před koncem bitvy padl i Ruricius Pompeianus. Tím bylo rozhodnuto a Verona se vzdala. Zbytky Pompeianovy armády byly vzaty jako zajatci, aby se jim zabránilo bojovat nadále pro Maxentia. Tím bylo završena důležitá část tažení a proto je na Konstantinově oblouku znázorněno dobytí města. [9]
Po dobytí Verony ještě zamířil Konstantin do velkého města Aquileie, která kapitulovala, poté do Terstu. Odtud se otočil zpátky na západ, aby obsadil Ravennu a pak Mutinu (Modenu). Sice byl Konstantin v nějaké střetnutí poražen, ale neví se kde. Nicméně mezi Konstantinem a Maxentiem v Římě nestála již žádná překážka. A rozhodující bitva mohla začít.
Poznámky:
1 – Zosimos 2.9 Tribuni Marcellianus, Marcellus a Lucius
2 – Fausta se v pozdější době vzepřela svému otci a stála při svém manželovi Konstantinovi při komplotu svého otce Maximiana.
3 – Uzurpace v Africe podání Domitia Alexandra byla neočekávaná, ale souvisela jak s otcem Maxentia, tak i se samotným Maxentiem. Více na a https://antickepamatky.cz/velke-projekty/uzurpace-domitia-alexandra-308-311-n-l/
4 – Na Konstantinově oblouku jsou znázorněni, cornuti, s přilbami ozdobenými rohy. Panegyrik popsal, jak již za vlády Constantia Chlora rekrutovali vojáky v zemi, kterou Římané ještě neobsadili a usadili je v Galii. Proto mohl naverbovat tyto oddíly v severní oblasti nebo již byli součástí římské armády. Germánská auxilia byla významnou součástí italského tažení Konstantina.
5 – Clibanarii, jméno je asi odvozené z perského rriwbanwar, chránič krku.
6 – Equites singulares Augusti, Předpokládá se, že byli tito elitní jezdci rekrutováni z alae auxilia, členství v této prétoriánské gardě bylo omezeno na osoby s římským občanstvím, ihned po rekrutování jim bylo uděleno občanství a nemuseli předtím sloužit 25 let.
7 – Podrobnosti o mauzoleu jsou dostupné na https://antickepamatky.cz/anticka-mista/mauzoleum-a-sarkofag-sv-heleny/
8 – Ruricius Pompeianus (zemřel roku 312 ve Veroně) byl pretoriánským prefektem a velitelem jízdy a pěchoty za Maxentia, západořímského císaře. Při střežení řek Adiže a Pád pomocí dostatečných a dobře řízených místních sil a zbytků armády od střetnutí u Brixie (Brescia) byl Pompeianus zabit vojáky Konstantina I. během zoufale vybojované bitvy u Verony. Pompeianus je zmíněn jen krátce ve dvou zprávách o Konstantinově tažení proti Maxentiovi. V panegyriku z roku 313 je nazýván „Pompeianus“. Ve druhém zdroji, také jeden z Panegyrici Latini, od Nazaria, je jeho jméno uvedeno jako „Ruricius“. Protože se zjevně jedná o stejnou osobu, konflikt se obvykle řeší spojením jmen do „Ruricius Pompeianus“.
9 – Na oblouku jsou obsahově nejdůležitější reliéfy nad bočními nižšími průchody. Část z nich se váže k boji Konstantina a Maxentia . Armáda vychází z Milána (profectio), obléhání Verony (obsidio), bitva u Milvijského mostu (proelium), triumf v Římě (ingressus), Konstantin hovoří k obyvatelům města Říma (oratio) a Konstantin rozdává peníze obyčejným lidem (liberalitas).
Prameny:
Aurelius Victor: http://www.roman-emperors.org/epitome.htm
Zosimos: Nea Historia (Stesky posledního Římana), 1983
Nazarius: Chvalořeč na císaře Konstantina, Synové slávy – oběti iluzí, 1977
Anonymus: Chvalořeč na císaře Konstantina, Synové slávy – oběti iluzí, 1977
Eusebius Pamphilus: Vita Constantini, http://www.documentacatholicaomnia.eu/03d/0265-0339,_Eusebius_Caesariensis,_Vita_Constantini_%5BSchaff%5D,_EN.pdf
Aurelius Victor: Epitome Caesaribus
Zdroje:
Michael Grant: Římští císařové, 2010
Olivier Hekster: The city of Rome in late imperial ideology: The Tetrachs, Maxentius, and Constantine, 2011
Ludwig Heinrich Dyck: Emperor Constantine the Great: Battle for the Western Empire, 2014
Illka Syvanne: Military History of Late Rome 284-361
Manfred Clauss: Konstantin der Grosse und seine Zeit, (Konstantin Veliký), 2005
Andrey Negin and Raffaele D´Amato: Roman Heavy Cavalry (1), 2018
D. Barnes: Lactantius and Constantine, The Journal of Roman Studies, Vol. 63 (1973)
Mark Humphries: From Usurper to Emperor: The Politics of Legitimation in the Age of Constantine, Journal of Late Antiquity 1.1. 2008
Ramsay Mac Mullen: Constantine and the Miracolous,P. Speidel: Maxentius and His Equites Singulares in the Battle at the Milvian Bridge, Classical Antiquity, 1986, JSTOR
Stanislav Doležal: The political and military aspectds of accession of Constantine the Great in Graeco-Latina Brunensia, 2019 A.V. Bannikov: Late Roman Auxilia and Constantine´s „Vision“, in World Applied Scienses Journal, 2014 (https://www.idosi.org/wasj/wasj30(11)14/36.pdf)
Tomlin: „The Army of the Late Empire“ in The Roman World, 1988
Dqamian Waszak: Bitwa pod Augusta Taurinorum 312 r., , Res Militaris. Studia nad wojskowością antyczną, 2015
