Bitvy u řeky Nestos a Naissu (Niše)

Je obtížné přesně rekonstruovat průběh událostí popisující bitvy u města Naissus (dnešní Niš) a řeky Nestos (někdy nazývané Nessos). Dochované popisy období, včetně Zosimovy Historia Nova (Stesky posledního Římana), Zonarovy Epitome historiarum (Historická příručka), Syncellova výběru Chronographia a HA (Historia Augusta), se spoléhají hlavně na ztracenou historii řeckého historika a vojenského velitele Publia Herennia Dexippa. Text přežil většinou jen nepřímo, skrze citace v HA ve 4. století a v byzantských kompilacích z 9. stol. Část jeho textů se nedávno podařilo objevit doc. Gruskové v palimpsestech ve Vídni a interpretovat je, nicméně jde jen o fragment (https://antickepamatky.cz/osobnosti/fragmenty-z-dexippova-dila-scythia/).

Aby toho nebylo málo, využití Dexippa (a pravděpodobně dalšího neznámého současného zdroje) poskytuje někdy nejasnou interpretaci událostí. Navíc císařská propaganda v době Konstantinovské dynastie přidala do nedostatku pramenů další zmatek tím, že přisoudila všechny problémy vládě císaře Publia Licinia Egnatia Galliena, aby se vyhnula jakékoli kritice pozdějšího císaře Marka Aurelia Claudia II. (údajného předka dynastie).

Bysta císaře Galliena. Wikimedia Commons. Autor Saiko.

V důsledku trochu tendenčního pohledu na Galliena se vyskytovala diskuse o počtu invazí a pořadí událostí, jimž musí být tyto události připisovány. Proto existuje nebo spíše existoval spor o to, kdo v které bitvě byl velitelem armády a kdy se vlastně bitva odehrála, přičemž s minulosti byla bitva u řeky Nestos považována za bitvu u Naissu. V první pol. 20. stol. byla preferována teorie, že za porážku Gótů vděčil Řím císaři Gallienovi, včetně vítězství u Naissu, protože císař Claudius skutečně mohl narazit po bitvě u řeky Nestos na početně menší jednotky. Moderní pohled obvykle připisuje jasné vítězství v této, počtem zúčastněných, veliké bitvě Claudiovi II., což je nezpochybnitelné, nicméně velmi důležité bylo i Gallienovo vítězství u řeky Nestos a teorie jednoho vpádu byla rovněž odmítnuta ve prospěch dvou odlišných invazí.

První velká invaze vedená Knivou. Wikimedia Commons. Autor: Dipa 1965

První útoky

První útok Gótů (Skythů, jak byli nazýváni Gótové i další kmeny), se udál v roce již v roce 238, kdy vyplenili Histrii.

Gótové byli následně ve velkém počtu naverbováni do římské armády , aby bojovali v římsko-perských válkách, účastnili se zejména bitvy u Misiche v roce 242. Další invaze Gótů na jaře roku 250 (nebo možná 249) byla podpořena Karpy (Carpy), kteří pronikali v menších jednotkách až k Viminaciu. Gótové vpadli na území impéria vedeni Knivou (Cniva) se dvěma proudy vojsk, Kniva s hlavní armádou o síle 70 000 mužů neúspěšně útočil na na Novae (u dnešního Svišťova, které bránil Trebonianus Gallus, proto pokračoval na Nicopolis ad Istrum, kde byl poražen císařem Traianem Deciem, když jezdectvo Decia úspěšně předstíralo ústup a pak se vrátilo do bitvy.

Kniva se poté přesunul do Augusty Traiana pronásledovaný Deciem a zde Kniva v bitvě u Beroe Decia porazil a Gótové město vyplenili. Decius byl zřejmě poražen díky nespolehlivosti několika auxilií a unikl přes průsmyk Šipka zpět do Moesie. Následně se Kniva přesunul k Philippopolis (Plovdiv), které bylo po obléhání vypleněno a v něm byl zabit velitel Titus Julius Priscus, který se snad spojil s Knivou v očekávání , že bude ušetřen. Deciovi se podařilo v Moesii se spojit s legiemi Trebonia Galla.

Vevo je gótský bojovník od Valeria Pusilikova a vpravo Gótové z období 4. stol. Převzato z weaponsandwarfare.com

Předehra – tragédie u Abrittu (blízko Razgradu)

Roku 251 se postavila u Abbritu vracejícím se Gótům, obtěžkaným kořistí a zajatci, císařská armáda tvořená pravděpodobně třemi legiemi (legio XIV Gemina, IV Flavia Felix a VII Claudia). V první fázi byla římská armáda úspěšná, ale Kniva, který byl velmi dobře informován o Římanech, ukryl zhruba jednu třetinu svých Gótů v bažinách, kteří spolu s ostatními spojenci vzápětí zaútočili na zatím vítězící Římany a římská armáda byla v nastalé řeži poražena v bitvě u Abrittu (známá také jako Forum Terebronia), přičemž císař Decius se synem a spoluvládcem Herreniem Etruscem v bitvě zahynuli, jejich těla nebyla nikdy nalezena. Bylo to poprvé, co byli římští císaři zabiti cizím nepřítelem. Trebonianus Gallus stačil ještě se zbytkem armády ustoupit. Tragédie u Abrittu byla jedna z největších proher Římanů té doby. Tyto události jsou nyní o něco podrobnější díky doc. Gruskové, která určila vídeňské fragmenty jako práci Publia Herennia Dexippa.

Potrét muže, kterým je snad syn císaře Decia, Herrenius Etruscus.

První námořní nájezdy se uskutečnily ve třech letech, pravděpodobně 255 – 257. Po neúspěšném útoku na Pityus (Gruzie) následoval ve druhém roce další, při kterém byly vypleněny města Pityus a Trabzon a zpustošil rozsáhlé oblasti v Pontu. Ve třetím roce mnohem větší síla zdevastoévala rozsáhlé oblasti Pithýnie a Propontis, včetně měst Chalcedon, Nicomedea, Nicea, Apamea Myrlea, Cius a Bursa. Na konci nájezdů se Gótové zmocnili kontroly nad Krymem a Bosporem a dobyli několik měst na pobřeží Olbie a Tyrasu, což jim umožnilo se zapojit i do rozsáhlých námořních aktivit.

První velká invaze. Wikimedia Commons. Autor: Dipa 1965

První velká invaze

První velká invaze, okolo které panuje mnoho nejasností, především ohledně datace, začala v roce 267 nebo 268 za spoluúčasti Herulů s asi 500 loděmi, kdy jejich společné armády zpustošili jižní pobřeží Černého moře a neúspěšně útočily na Byzantium a Kyzikos a po porážce od římské flotily ustoupily do Egejského moře a napadly města v jižním Řecku, včetně Athén, Sparty, Argu a Korintu. Podle Historia Augusta psal Dexippus o shromáždění asi 2 000 svých spoluobčanů, aby odrazil gótský útok na Athény v roce 267, které byly v rpoce 268 dobyty pravděpodobně Heruly, navzdory nové obranné zdi. Poté byli vytlačeni od Marathonu athénskými jednotkami pod velením Marina na sever Řecka, kde byli Gótové poraženi římským vojskem pod velením císaře Galliena v důležité bitvě na řece Nestos (Nessos, dnes také Mesta), což byla hraniční řeka mezi Makedonií a Thrákií), která stála nájezdníky 3 000 mrtvých. Velmi těžko se určuje doba bitvy 267 – 268 (?). Po té, co Gótové a Herulové utrpěli zdrcující porážku, se vzdal náčelník Herulů jménem Naulobatus. Jak již bylo uvedeno, v minulosti byla bitva u řeky Nestos často označována jako bitva u Naissu.

Po vítězství spěchal císař Gallienus do Itálie, kde revoltoval jeho velitel jízdy Aureolus, velení přenechal Luciu Aureliu Marcianovi (pravděpodobně není ztotožněný s níže uvedeným Marinem, o kterém se zmiňuje Dexippus – https://antickepamatky.cz/osobnosti/fragmenty-z-dexippova-dila-scythia/. V létě roku 268 císař po porážce vzbouřeného Aureola v podhůří Alp a jeho útěku do Milána, obléhal město, bohužel zde byl zavražděn svými důstojníky v čele Heraclianem (praefectus praetorio). Vládu převzal Claudius II. jehož první akce směřovaly k potlačení vpádu Alamanů, kteří pronikli do Raetie. Ihned poté se nově jmenovaný císař přesunul na Balkán. Bitva na řeky Nestos je považována za velké vítězství Římanů.

Druhá invaze

V té době zahájily Gótové, Herulové, Gepidové a Bastarnové druhou, větší invazi po moři od ústí Dněstru, podle některých antických autorů 2 000 až 6 000 lodí a 300 000 lidí, to zcela jistě není reálný stav, ale invaze byla skutečně veliká, vojsko se mohlo skládat i z Gótů, kteří unikli po první neúspěšné invazi. Po překonání bouře napadla část vojska bez úspěchu Byzantium a Chrysopolis, část lodí se potopila v Propontis (Marmarské moře) buď neuměním Gótů jako mořeplavců nebo byli nájezdníci napadeni římskou flotilou. Dardanelami vplulo loďstvo do Egejského moře, kde se rozdělilo, jedna část lodí zamířila ještě více na jih k ostrovům Kréta a Rhodos a byla poražena prefektem Egypta Tenaginem Probem. Po dočasné ztrátě západních provincií ve prospěch „galského císaře“ Postuma a víceméně osamostatnění východních provincií pod Odeanathem v Palmýře, neměl Gallienus v Evropě moc vojenských oddílů k dispozici, když musel čelit gótským nájezdům. Druhá invazní část, především Herulové, oblehla Thessaloniku (Soluň) a Cassandreiu a třetí, s Góty a Heruly ničila Atiku.

Císař Claudius II. Gothicus. Medaillon (8 aurei). Wikipedie

Bitva u Naissu (Niše)

S největší pravděpodobností se rozhodující bitva odehrála v roce 269 (ale možné je i datum 270), kdy se hlavní síly Gótů střetly s Římany pod velením Claudia II., kteří prostupovali od severu, v bitvě u Naissu (Niše). Krvavá bitva skončila velkou porážkou Gótů. Uvádí se, že ztráty Gótů a Herulů byli 50 000 mužů. Buď zabitých nebo vzatých do zajetí. V bitvě velel veškeré jízdě pozdější císař Aurelianus, který měl na vítězství lví podíl, když jeho jízda předstírala ústup a poté se vrátila do bitvy.

Dozvuky

Části poražené armády Gótů se podařilo ustoupit do svých ležení v Makedonii, ale pod neustálými útoky římské jízdy trpěli Gótové hladem a podle Zosima jich mnoho v zimě pomřelo. Na jaře a v létě roku 270 byli zbývající Gótové poraženi v pohoří Haemus (Rodopy a Stara Planina). V počáteční fázi se římské pěchotě nedařilo a byla poražena, ale nástup jezdeckých jednotek bitvu zvrátil ve prospěch Římanů.

Špatně dopadly i barbarské posádky na lodích, když po neúspěšných pokusech dobýt ostrovy ustoupily a mnoho z nich čekala smrt v podobě moru, který se v té době rozšířil z Malé Asie do Thrákie a Makedonie. Císař Claudius II. krátce po přijetí čestného titulu Gothicus maximus vedl další boje na východě s královnou Zenobií a po nákaze morem zemřel v roce 270 v Sirmiu (dnešní Srimska Mitrovica). Bitvy jako takové definitivně nic nerozhodly, ale umožnily císařům se věnovat dalším narůstajícím problémům v říši. Od doby Claudia II. Gothica byli Gótové rozdělováni na Ostrogóty a Vizigóty, ale do roku 376 se ještě používají názvy Tervingové a Graetungové. Na východě Zenobia vládla po smrti manžela Septimia Odaenatha jako samostatná palmýrská královna, obsadila Egypt a byla vzdorocísařovnou následujícího imperátora Lucia Domitia Aureliana článek: https://antickepamatky.cz/osobnosti/valky-bitvy-a-administrace-rise-cisare-lucia-domitia-aureliana/). Na západě bylo stále odtržené Galské císařství (260-274). Tolik tedy o dvou velkých bitvách, které byly často nepřesně interpretovány.

Divadlo v Plovdivu (Philippopolis). Wikimedia Commons. Autor: Edal Anton Lefterov

Prameny:

George Syncellus: Chronographia
Publius Herennius Dexippus: Dexippovy fragmenty v Dindorfově sbírce 1870, Minor greek Historians
HA: Scriptores Historiae Augustae (Portréty světovládců II), 1982 – Dva Gallienové a Božský Claudius
Zosimus: Nea historia (Stesky posledního Římana), 1983
Martin, G., Grusková, J.: “Scythica Vindobonensia” by Dexippus(?): New Fragments on Decius’ Gothic Wars, 2014

Zdroje:

Potter, David S. : The Roman Empire at Bay AD 180–395, Routledge, 2004. 
Doležal S. : Interakce Gótů a římského impéria ve 3. - 5. stol., 2012
Southern, Pat. The Roman Empire from Severus to Constantine, Routledge, 2001 Southern, P.: The Roman Army, 2006
Heather P. : Gótové, 2002
Martin, G., Grusková, J.: “Scythica Vindobonensia” by Dexippus(?): New Fragments on Decius’ Gothic Wars, 2014
Whitby, M.: The Third -Century“Crisis“, in: The Encyclopedia of Ancient Battles, Bd. 3, 2017
Illkka Syvanne: The Reign of Decius , The Great Dragon and Precursor of Antichrist AD 249-251, 2011
Ganoulis, Skoulikaris, Monger: Involving stakeholders in transboundary water resource management: The Mesta/Nestos 'HELP' basin, 2008
Burche, A.: The Battle of Abrittu, the Imperial Treasury and Aurei in Barbaricum, 2013
Kendrick, T.: A Reassessment of Gallienus´Reign, 2014. A thesis for the degree Master of Arts, University Alberta, Canada

 

https://www.riversnetwork.org/rbo/index.php/river-blogs/east-europe/itemlist/category/1915-mesta-nestos

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.