Události před bitvou u Hadrianopole
(9. srpna 378 n. l.)
Až do konce 4. století zůstala imperium Romanum dominantní mocností Evropy a zahajovalo opakovaná tažení přes Rýn a Dunaj. Koneckonců, podrobení barbaři pomáhali výborně i v propagandě, jak je vidět na ražbách mincí tehdejších císařů nebo na sarkofázích (Ludovisi nebo Portonaccio). Když v roce 376 gótské komunity Greutungů a Tervingů požádaly o povolení usadit se na Balkáně, úředníci a vojáci kolem císaře Valenta doporučili, aby s tím souhlasil. Koneckonců to znamenalo více farmářů, více rekrutů a více daňových poplatníků. Migrace tak jako tak znamenala příjem.
Neví se přesně, co přimělo kmeny v roce 376 požádat o povolení překročit Dunaj. S největší pravděpodobností šlo o kombinace kmenových sporů a prvních zpráv o postupu Hunů přes stepi severně od Černého moře a útoky proti Alanům a Gótům, které motivovaly vůdce Gótů se pohnout. [1] Je třeba podotknout, že nešlo o masovou migraci všech gótských kmenů. Některé komunity budou žít ve svých původních oblastech ještě po mnoho generací. Gótštinou se na Krymu mluvilo až do raného novověku (!), jak víme ze svědectví habsburského diplomata Ogiera van Busbeeka. [2] To je pro mě nová informace.
Rovnováha moci impéria
Barbarský svět byl, mimo jiné, také oblastí lidských zdrojů, kterou Řím využíval: během takových nájezdů byli lidé masově deportováni do provincií jako pracovní síla pro zemědělství nebo jako zdroj rekrutů pro armádu. Mohlo to být ale i jiné: už za Augusta známe případy, kdy se celé komunity směly usadit na římském území. Nesporný fakt je, že se hranice římská říše od dob Traiana a Hadriana nerozšiřovala, limes se pouze bránil.
Prameny uvádějí, že již na počátku císařské éry panovníci jako Augustus, Tiberius a Nero usadili v římských provinciích desítky tisíc lidí z oblasti na druhé straně Dunaje a Rýna. Nově příchozí byli nakonec asimilováni místním obyvatelstvem. Není na škodu si uvědomit, že etnická příslušnost a identita byly tehdy stejně složitá a rozmanitá podobně jako dnes. „Římané“ a „barbaři“ byly sice odlišnými pojmy, a rozdíl mezi nimi samozřejmě byl, proto existovaly všechny druhy mechanismů (od dobrovolné migrace po nucenou deportaci) k dosažení asimilace. Ve 3. století n. l. se to stávalo stále častěji. Pozdně římská říše prostě potřebovala lidi, kteří by obdělávali její půdu a sloužili v armádě a pomáhali v různých řemeslech, to je nezbytné připomenutí stavu římské říše v pozdní antice. [3] Barbaricum bylo jako zdroj vhodným místem.
Metoda, kterou císaři v té době často používali, byla invaze do oblasti na druhé straně Dunaje nebo Rýna. Obvykle tam porazili místní obyvatelstvo a pak si smlouvou vynutili přísun rekrutů a dost často i rukojmích. Rovnováha sil byla téměř vždy ve prospěch impéria. Většina císařů konce 3. a 4. století zobrazovala na svých mincích podrobení barbarů. Tím vyslali občanům zprávu, že jejich stát funguje dobře a peníze byly vynaloženy dobře. Ale jak nebezpečné byly komunity Rýna a Dunaje? [4]
Frankové a Gótové.
Obě to byla výborná nová spojenectví. Můžeme se dočíst o všemožných ozbrojených konfliktech mezi císařskými armádami a Franky v letech 284-395. [5] Je příznačné, že za celé toto období víme pouze o jednom franském vítězství. To bylo v roce 388, ne náhodou kvůli přepadení během římské občanské války.
Gótové se v pramenech objevují ve 3. století, kdy skutečně nadělali mnoho nepříjemností a výsledkem byla porážka v bitvě u Abrittu v roce 251. Dlouhou dobu se nic mimořádného ze strany Gótů nedělo. Nebezpečnost Gótů byla potencionálně velká, ale je také faktem skutečnost, že uplynulo více jak třicet let, než jsou znovu zmíněni v pramenech poté, co císař Konstantin I. spolu se synem Constantinem II. porazili Góty v roce 332 v Moesii. Tak dlouho mohlo trvat zotavení z porážky. Je třeba se zamyslet nad brutalitou a násilím, které je provázelo. Římské prameny vyprávějí, jak při takových nájezdech císařští vojáci vypalovali vesnice a zabíjeli lidi – bez ohledu na pohlaví nebo věk.
Musíme také pamatovat na to, že pohraniční komunity žily tak trochu ve stínu světového impéria. Když tedy po dlouhé době, od poloviny 3. stol., znovu čteme o Gótech, je to proto, že v roce 365 zásobovali vojáky nového východořímského císaře z Konstantinova rodu. Je pravda, že tento Procopius byl uzurpátor [6], který se vzbouřil proti Valentovi, který byl jen před rokem zvolen za císaře. V roce 366 Valens vítězí nad Procopiem a na Góty zanevřel, protože podporovali Procopia (kteří z jejich pohledu dělali jen to, co po nich nový císař, navíc příbuzný Konstantina, chtěl). Valens tedy jde do války, spíše trestné výpravy proti Gótům. [7] Valens útočí proti Gótům v letech 367,368 a 369.
Gótové na sever od Dunaje teď vědí, že je lepší ustoupit, než se postavit císařské armádě. V každé kampani, kterou Valens vede přes Dunaj na konci 60. let 30. století, zjišťuje, že se Gótové vždy co nejvíce stahují. Dokáže vypálit jejich vesnice, ale nezískává snadné vavříny. Valens neměl ke zrušení dřívější smlouvy a rozpoutání války žádný důvod, pomoc Gótů Procopiovi byl pouze zástupný důvod. Po malém střetnutí kolem roku 369 se Valens dohodne s gótským vůdcem Athanarichem na lodi uprostřed Dunaje a odjíždí na východní hranici Římské říše, která je vždy prioritou. [8] Dunajská hranice zůstane zatím klidná, ale Valentovy neuvážené vojenské akce změnily charakter gótsko-římských vztahů.
Mezi fraškou a tragédií
Rok 376 mohl být jako předchozí roky. Cesta do bitvy u Hadrianopole však byla tragédií, které se dalo vyhnout téměř na každém kroku. Místo toho se z toho stala katastrofa epických rozměrů, jak to v poslední knize svých dějin tak podrobně popisuje tehdejší historiograf Ammianus Marcellinus. (Hadrianapolis, dnešní Edirne v evropském Turecku)
Místní římské úřady mohly být špatně připraveny zvládnout velký počet emigrantů. Musely to být desítky tisíc. Římské úřady vůbec nezmírňovaly potíže tím, že hladovějícím Gótům prodávaly zkažené jídlo za příliš vysokou cenu. Ammianus dokonce zaznamenal obvinění, že někteří Gótové byli nuceni prodat své děti jako otroky, [12] což může být pravda, ale také nemusí. Rovněž Hieronymus (Chron. 38.14) vysvětluje, že Góty dohnal ke vzpouře hlad. Z toho je zřejmé, že minimálně na tom byli skutečně špatně.
Mezitím se k břehům Dunaje přiblížila jiná skupina Greutungů pod velením Alathea a Saphraka a urychleně vyslali posla k císaři Valentovi. Byli odmítnuti, ale díky nepozornosti římských oddílů se na chatrných vorech přeci jenom přeplavili přes Dunaj.
Zásadní rozdíl oproti předchozí imigraci spočívá v tom, že gótské skupiny v roce 376 byly stále ozbrojeny. Místní byrokracie možná poměřila náklady na odzbrojení se skutečností, že mnoho Gótů stejně odešlo na východní hranici jako rekruti. Za daných okolností se to ukázalo jako nebezpečné opomenutí. Část Gótů pobila oddíl římských vojáků a když jedna z imperiálních autorit, v poznámce již zmíněný Lupicianus, pozvala některé gótské vůdce na večeři a najednou nechala pobít jejich tělesnou stráž i předáky, přičemž unikl pouze Fritigern. Gótové křičeli, že šlo o nečestnou hru. Nakonec se všichni Thervingové, již plně ozbrojení, pod Fritigernem vzbouřili.
Toto povstání brzy působilo jako magnet pro mnoho lidí. K odbojným Gótům se přidali otroci, římští dezertéři [13] a hunští žoldnéři. Ze západu byl poslán velitel tělesné stráže, Frank Flavius Richomeres. V roce 377 proběhla pod jeho velením poměrně krvavá, ale nerozhodná bitva u ad Salice (bitva U vrb) blízko Marcianapole; průběh a výsledek mohl Římany varovat, že potencionální další střetnutí nebude jednohuché. Od této chvíle A. Marcellinus již nerozlišuje mezi Greutungy a Tervingy. Všechny je charakterizuje jako Góty. Gótové, kteří jsou v procesu stát se něčím novým právě v této chvíli: armádou. Poté, co porazili některé místní posádky, převezmou iniciativu. Dokonce i gótská jednotka sloužící v římské armádě, jenž se původně nepokojů nezúčastnila, se k nim přidala poté, co se na ni úřady Hadrianopole nečekaně obořily. [14]
Debakl u Hadrianopole v roce 378
Císař Valens přerušil své východní tažení a začal sestavovat svou polní armádu k postupu proti gótským rebelům. Jeho synovec, císař na západě Gratianus, vyslal již v roce 377 malou jednotku, která se postavila Gótům (pod velením Richomera). Výsledkem byla krvavá remíza. Gótové stále byli roztroušeni v Thrákii. Jeden z Valentových generálů se pak rozhodne zlikvidovat různé skupiny gótských lupičů jednu po druhé pomocí malých skupinek elitních jednotek. V tomto okamžiku se Fritigern a s ním jsou zmiňováni Alatheus a Saphrax, kteří se ustanovili (nebo byli zvoleni) jako vůdci Gótů, rozhodli, že je nejbezpečnější sjednotit všechny své jednotky, které jsou v Thrákii a okolí. Richomeres se urychleně vrátil do Galie, aby přivedl další posily.
Když Valens konečně dorazí s celou svou armádou do Hadrianopole, je již srpen. Spalující vedro je nesnesitelné. Mezitím čeká na příjezd posil od svého synovce Gratiana. Jejich nepřítomnost je často zapomenutým aspektem římské porážky. Gratianus byl stále novým a velmi mladým císařem, bylo mu pouhých devatenáct let. Měl zpoždění, protože když se chystal na východní tažení, skupina Alamannů podnikla invazi, kterou odrazily římské pohraniční jednotky. Místo aby pokračoval ve své cestě na východ, rozhodl se Gratianus pronásledovat tyto Alamanny přes Dunaj, Gratianus sice dosáhl drtivého vítězství, ale časově je v té chvíli pozadu. Vysílá alespoň Richomera s dopisem, že se blíží. Mezitím Valens čekal a čekal, jeho jednotky podléhaly horku a jeho samotného zřejmě sžíral úspěch jeho spolucísaře. V tuto chvíli přijíždí posel s oznámením, že jeho synovec je na cestě se svou armádou a už je v Sirmiu a žádá, aby Valens ještě posečkal; proto Valens svolává své velitele. Někteří to také doporučují, především velitel jezdectva Sarmat Victor, druzí naléhají, aby se vytáhlo do boje, možná se obávají se, že by se Gratianus podílel na vítězství. [15]
Fritigern zhruba ve stejnou dobu vysílá vyslance, kteří říkají, že je stále možné dosáhnout dohody a že se Gótové chtějí stát přítelem císaře a také žádá rukojmí, k čemuž se okamžitě nabídl z vlastní vůle Richomeres, který po odevzdání dopisu od Gratiana zůstal u vojska Valenta. Valens nabídku odmítne a jde do bitvy pouze se svými jednotkami. Výsledek je znám: Zahynou dvě třetiny nejlepších vojáků východořímské armády spolu s jejich důstojníky a samotným Valentem. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Sv. Ambrož viděl Hadrianopolis jako „masakr všeho lidstva a blížící se konec světa“. Tyto ztráty nemůže v krátkodobém horizontu nahradit Valentův nástupce Theodosius, který nakonec v roce 382 uzavírá mír s Góty a kteří mu v budoucnu zachrání vekou bitvu u řeky Frigidus. [16]
Válečné společnosti
Z historického hlediska lze hranici narýsovat ve vztahu mezi Římskou říší a jejími sousedy podél Dunaje až po roce 378. Pro římský západ a ty podél Rýna až v roce 406. Komunity, které působily na císařském území resp. později byli známí jako Vizigóti / Ostrogóti nebo Vandalové, nebyly stejné jako komunity, které jsme znali dříve ve 3. a 4. století v barbariku. V podstatě to byly válečné společnosti se svými rodinami, složené z lidí z různých prostředí, které se pod úspěšným vedením (jako příklad Alarich nebo Geiserich) nakonec spojily a vyvinuly se jako nové etnikum. Početně nejsilnější z nich mohlo zpočátku čítat několik desítek tisíc, jak ukazují podobná čísla pro Vandaly, kteří přistáli v Africe.
Ale u většího celku tehdejší populace to byla menšina; samotné regionální africké hlavní město Kartágo mělo nejméně 200 000 obyvatel. Víme, že Gótové se stali dominantní elitou Akvitánie v letech 418 až 511, archeologicky je však téměř nemožné je odlišit od místního obyvatelstva. Je přinejmenším zajímavé, že žádný římský zdroj nikdy netvrdil, že jeho říše na Západě podlehla tlaku migrace. Ale impérium sehrálo hlavní roli při vytváření těchto válečných společností, jak je vidět v případě Hadrianopole.
Poznámky:
1 – Někdy v době útoku Valenta proti Tervingům a hunskými nájezdy na ně, je v několika zdrojích popisován konflikt mezi Fritigernem a gótským králem Athanarichem. O konfliktu se zmiňují Socrates Scholasticus, Zosimos, nikoli však Ammianus Marcellinus nebo Philostorgius. Athanarich se v roce 369 sešel s Athanarichem na lodi a vykonal přísahu, že nevstoupí na římskou půdu. (P. Heather: Gótové, 1996). do roku 378 (konec Res gestae), nedošlo mezi Huny a Římany k žádnému významnějšímu kontaktu (j. Bednaříková: Attila, Hunové, Řím a Evropa).
2 – Ogier Ghiselin de Busbecq, někdy Augier Ghislain de Busbecq, byl vlámský spisovatel, bylinkář a diplomat ze 16. století, kterého zaměstnávali tři generace rakouských panovníků. Působil jako velvyslanec v Osmanské říši v Konstantinopoli a v roce 1581 vydal knihu o své době tam, Itinera Constantinopolitanum et Amasianum, znovu vydanou v roce 1595 pod názvem Turcicae epistolae nebo Turecké dopisy. Jeho dopisy také obsahují jediný dochovaný seznam slov krymské gótštiny, germánského dialektu, kterým se v té době mluvilo v některých izolovaných oblastech Krymu. Jemu se připisuje zavedení tulipánů do západní Evropy a původ jejich jména.
3 – A. Cameron, Blockley, Cambridge Ancient History, Vol. 13, 337-425, 2008, rovněž A.H.M. Jones: The Later Roman Empire 284-602, Vol. 1, 1964, J. Burian: Římské impérium, 1994-; J. Bednaříková: Stěhování národů, 2003
4 – Jonathan Barlow: Kinship, Identity and Fourth-Century Franks in Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte, Bd. 45, H. 2 (2nd Qtr., 1996), pp. 223-239 in JSTOR, Wijnendaele 2023 v Historiek, online Gesschiedenismagazine
5 – Ammianus Marcellinus, Eutropius, Zosimos a další
6 – Viz https://antickepamatky.cz/osobnosti/procopius-neobvykla-uzurpace/, S. Doležal uvádí podle Amm. Marcell. 3000 bojovníků, podle Zosima, 4.7. bylo Gótů 10 000.
7 – K poraženým Gótům byl vyslán generál jezdectva magister equitum Victor, jenž měl zjistit, proč se tento národ, velmi přátelský a oboustranně mírovými smlouvami vázaný národ, postavil proti císaři. Gótové mu ukázali dopis Procopia, připomínajícího jim , že se jako příbuzný konstantinovského rodu ujal vlády jemu patřící. Amm. Marcell. XXVII,
8 – Fritigern a Alavivus, první gótští velitelé, kteří jednali s Valentem. Některé prameny uvádějí, že jednali o podoře Římanů v konfliktu proti Athanarichovi a Valens zároveň jednal i s Athanarichem. V té době se stává Fritigern gótským králem a zároveň konvertuje ke křesťanství. Valenta k míru přemluvila skupina senátorů v čele s Themistiem. iz https://antickepamatky.cz/osobnosti/themistius-retor-filosof-a-verejny-cinitel/
9 – P. Heather, Gótové (The Goths), str. 112. Heather potvrzuje, že není žádní zpráva o srážkách Hunů s Góty kolem roku 376.
10 – Amm. Marcell.: XXXi.3 Hunské hordy porazily Alany a ti si je připoutaly a společně tlačily na gótského krále Ermenricha. Nový gótský král vzdoroval Alanů za pomoci jiné skupiny Hunů.
11 – Vyslanci jeli za Valentem až do Antiochie, kde se chystal na tažení proti Peršanům. Umístění Gótů na území římské říše mělo své podporovatele , ale i odpůrce. I s ohledem na Persii, se spíše vláda přikláněla k umístění Gótů uvnitř impéria.
12 – Amm. Marcell 31.6. Krutým přístupem ke Gótům proslul nechvalně známý Lupicinius (comes rei militaris per Thracias). Spolu s ním bývá uváděn dux Maximus. Otto Seeck: Lupicinius 2: Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft (RE, PW), Volume XIII.2, Columns 1844–1845. Existuje názor (Anthony Birley), že uvedený Maximus a známý uzurpátor Magnus Maximus je jedna a tatáž osoba. Na to není shoda, je více badatelů, kteří tuto variantu nepřijímají (J. Wijnendaele: Ammianus, Magnus Maximus and the Gothic Uprising)
13 – Ze Západu byl poslán velitel tělesné stráže Frank, comes domesticorum Richomeres s několika kohortami, část se vzbouřila a chtěla se vrátit do Galie, jak jim údajně radil franský magister peditum Merobaudes.
14 – Jednalo se o gótský oddíl vedený gótskými šlechtici Sueridem a Coliasem. Ten byl po napadení ozbrojenými obyvateli Adrianopole napaden, aniž by nějak zasahoval do té doby na straně Gótů. Poté však přešel ke Gótům.
15 – Sarmat Victor z císařova okolí radí počkat na Gratiana, kdežto jiní, podle Amm. Marcellina patolízalové, navrhují ihned zaútočit. (Amm. Marcellinus XXXI.12.5)
16 – V bitvě u Frigidu se Gótové zúčastnili na straně Theodosia ve velkém počtu. Viz https://antickepamatky.cz/bitvy/bitva-na-rece-frigidus-v-roce-394-n-l/
Zdroje:
- Otto Seeck: Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft (RE, PW), Volume XIII.2, Columns 1844–1845
- Wijnendaele 2023 v Historiek, online Gesschiedenismagazine
- Heather: Gótové, 1996
- Almási: The Riddle of Themistius „Twelfth oration“ and the question of religious tolerance in the sixteenth century, 2004
- Doležal: Interakce Gótů a římského impéria ve 3. – 5. století n. l., 2012
- Burian: Římské impérium, 1994
- Bednaříková: Stěhování národů, 2003,
- Cameron, Blockley, Cambridge Ancient History, Vol. 13, 337-425, 2008
- H.M. Jones: The Later Roman Empire 284-602, Vol. 1, 1964
- Mleczek: The Counterfeit and Fake Emperor – Procopius in the Res Gestae of Ammianus Marcellinus, 2015 in Classica Cracoviensia.
- Barlow: Kinship, Identity and Fourth-Century Franks in Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte, Bd. 45, H. 2 (2nd Qtr., 1996), pp. 223-239 in JSTOR
- Grant: Pád říše římské, 1990
