Bankéři v římském světě a příběh papeže Callista

Díky rostoucímu bohatství, které proudilo do Říma z provincií především ve 2. stol. př. n. l., se zvýšil počet lidí, jejichž činností byla směna peněz, poskytování půjček a další produkty související s penězi. Začala se etablovat nová společenská skupina, bankéři. Doba přála odvážným, například mladý Caesar dokázal nasekat dluhy za sedmdesát dva miliónů sesterciů, ale díky úřadu místodržitele Hispánie a Galie, nejen své dluhy splatil, ale nebyl pro něj problém zahrnovat své přátele dary nebo půjčovat peníze.

Zárodek bank a bankéřů lze vysledovat ve starém Římě především na Foru od 4. stol. př. n. l., které se stalo centrem bankéřů, obchodníků, kteří se shromažďovali a jednali především v bazilikách, zejména v bazilice Fulvia – Æmilia. První bankéři byli sdruženi v tzv. collegium mercatorum, založeného v 5. stol. př. n. l. (Titus Livius, Ab Vrbe condita, II, 27).

Peníze zachycené na Notitia Dignitatum. převzato z http://www.imperium-romana.org/notitia-dignitatum.html

Ražba peněz

Proces vydávání peněz vyžadoval, aby senát na začátku každého roku rozhodl o množství, které má být vyrobeno, a následně pověřil kvéstory pokladny (myšleno ve smyslu státní pokladny), aby soudci tresviri monetales uvolnili množství kovu potřebného pro výrobu série mincí. Jejich sídlo se nacházelo v chrámu Iuno Moneta (z latinského připomínat) na Kapitolu (podle toho se pojmenoval obchod s penězi i dnešní častý název peněz, či mincí). Samotná ražba se nacházela v místnostech přilehlých na chrám. V některých letech však původní opatření senátu mohlo být nedostatečné pro pokrytí potřeb státu a proto bylo v průběhu roku vydáno nové povolení k výrobě dalších „nouzových“ sérií, jejichž mince často nesly zkratku EX SC („ex Senatus Consulto“). Jakmile přešlo právo razit mince na císaře v roce 27 př. n. l., zůstalo senátu právo razit mince pouze měděné. Vzhledem k velikosti říše však města (např. Pompeje, které měly několik regionálních mincí) často razily svou vlastní kovovou měnu pro použití v menších místních ekonomikách.

Někdy byly jejich mince produkty „pohyblivých mincoven“ nebo mobilních „vojenských mincoven“, ale nejčastěji byly raženy v zavedených mincovnách umístěných ve městech. Některé z nich byly provinční mincovny, které vydávaly mince pro místní nebo regionální použití, a jiné byly císařské mincovny, které vyráběly mince pro všeobecné použití v celé říši. Celkem bylo v císařské době v činnosti asi 40 mincoven, z nichž významné byly např.: Řím, Konstantinopol, Ephesus, Antiochie, Aquileia, Ticinum, Lungdunum, Heraclea, Kyzicus, Nicomedea, Siscia, Sirmium, Serdica and Thessalonica, Alexandria, Kartágo, Mediolanum, Ravenna atd.

Mince císaře Claudia. Nápis EX SC/ OB/CIVES/ SERVATOS

Bankéři

Důležité byly peněžní úschovy v chrámech, v nichž byly zásoby peněz, které měli na starosti kněží. Chrámy neplatily úroky z vkladů, ale účtovaly úroky z půjčených peněz. Časem se veřejné vklady přesunuly do soukromých rukou. Tak vznikalo nové odvětví, založené z počátku především na výměně peněz. První lidé v Římě, kteří tuto činnost provozovali, se nazývali trapezites (z řeckého trapeza, počítadlo) a pohybovali se na Foru a v jeho okolí. Pojmenování prvních bankéřů, kteří museli být svobodnými občany, se později změnilo na argentarii, mensarii a nummularii, kteří se zabývali peněžními aktivitami. Argentarii postupně upevňovali svoje postavení a kolem roku 330 př. n. l. Získali oficiální uznání státu, od kterého získali ve 4. stol. př. n. l. koncesi na pronájem sedmi obchodů umístěných v bazilice Fulvia – Æmiliana, které se od té doby nazývaly tabernae argentiriae. V přízemí byla bankovní přepážka (mensa, to znamená banka), kde se směňovaly mince, přijímaly se vklady a probíhaly další obchodní operace.

Bazilika Aemiliana na Forum Romanum (převzato z www.ancientromerip.blockspot.com

1 – Argentarii především směňovali cizí měnu za římská platidla, permutatio, ale v průběhu doby přibylo určování hodnoty mincí, půjčování peněz, účast na aukcích apod. Za permutatio se platil menší poplatek (collybus). Běžně se vystavovaly směnky splatné kdekoli v římské říši, což znamenalo, že argentarii museli velmi dobře znát hodnoty různých peněz v celé říši. Argentarii rovněž ukládali peníze vložené jinými osobami, tím se vytvořilo depositum a na příkaz potvrzený vkladatelem, mohla být vyplacena částka druhé osobě. Když byly uložené peníze úročeny argentariem, mohl argentarius použít peníze v jiných lukrativních transakcích. Když se z peněz neplatil úrok, byly pouze uloženy jako vacua pecunia. Téměř vždy byli přítomni na veřejných dražbách. V době Augusta byl finanční systém centralizován a spadal přímo pod stát, proto se argentarii sdružili v korporaci, collegium argentariorum, kontrolované státem a zavedli přísná pravidla pro přístup k profesi a její výkon. V Římě vidět část oblouku věnovanému Septimiu Severovi od argentarii et negotiantes (argentarii a vyjednávači) zabudovaná do kostela San Giorgio in Velabro u Janova oblouku a blízko Forum Boarium.

2Mensarii byli respektovaní veřejní bankéři jmenovaní státem v krizových dobách, kdy hrozila všeobecná chudoba v důsledku válek, počasí apod. A pomáhali plebejcům překonat hospodářské potíže a tím předejít sociálním nepokojům. Mensarii byli sdruženi v quinqueviri mensarii, pětičlenné komisi, později se ustálila jako tříčlenná (zákon Lex Minucia de triumviris mensariis).

3 Nummularii byly úředníci mincoven, kteří měli v popisu práce kontrolovat kvalitu mincí, vyměňovali také poškozené mince a další činnost byla podobná jako u argentarii.

Arcus Agrgentariorum postavený na počest Septimia Severa a jeho rodiny směnárníky a bankéři, argentarii. Oblouk je včleněn do kostela San Giorgio al Velabro blízko Fora Boaria. Nápis na oblouku: CIL 06, 01035, EDR 103504

Bankéři poskytovali půjčky a to i veřejným institucím jak v samotném Římě, tak i v provinciích, kde mnohdy vládla nestabilita (zvláště u hranic, limes). Platilo jednoduché nepsané pravidlo, že čím menší hospodářská, vojenská a politická stabilita, tím větší úrok. V Římě obvykle 12 %, v provinciích výjimečně až 48 % p. a. Na konci republiky s tímto nešvarem bojovali Sulla i Lucullus. Procenta na konci republiky poklesla a pohybovala se mezi 6 až 10% především v Římě, ve vzdálenějších krajích byl úrok přeci jenom vyšší. Výší úroků se zabývala kniha Liber secundus , Titulus XIV De usuris (o úrocích) právníka Gaia (dílo vzniklo někdy mezi roky 130 – 180 n. l.).

Lucius Caecilius Jucundus , argentarius v Pompejích

Významným provinčním bankéřem byl Lucius Caecilius Jucundus, syn propuštěnce v Pompejích (argentarius). V jeho nádherném domě se našly materiály o bankovním účetnictví se 153 voskovými tabulkami (které jsou ve formě triptychů – tzn. 6 stran), které sloužily jako smlouvy mezi bankéřem a městem Pompeje, zbytek byly stvrzenky se 137 záznamy. V případě Jucunda se jednalo o bankéře, který prostředník pro místní a obecní transakce. Pokud poskytl delší dobu na zaplacení například půjčky, účtoval si s provizí i úrok.

Triptychy záznamů z Domu Lucia Caecilia Jucunda. Foto: Carlo Raso - Epigraphic Collection, Archeological Museum of Naples
Převzato z publikace: Reconstructing the original splendour of the House of Caecilius Jacundus. Demetrescu, E. Ferdani, D. Dell´Unto N. Touati, A.-M. Lindgen, S.

Účetnictví ve starém Římě

Účetní systém a technika evidence administrativních skutečností dosáhly ve starém Římě vysokého stupně rozvoje a dokonalosti, zejména pokud jde o organizaci a právní hodnotu účetních záznamů a knih, které lze z dobrého důvodu považovat za přímé předky dnešních standardů. Účetní nástroje se v profesionální praxi používají dodnes.

Římské zákony ukládaly bankéřům, aby vedli obchodní knihy, jimž byla přiznána věrohodnost a průkazní moc u soudu. Zápisy se vedly na papyru. Existovaly tři knihy:

1 – do jedné (ephemeris nebo adversalis) se zapisoval denní obrat, příjmy a výdaje. Neměla důkazní sílu.
2 – druhá kniha (codex accepti et expensi) obsahovala měsíční přehledy přenesené z prvé knihy a obsahovala příjmy, výdaje, pohledávky a závazky banky i jednotlivých dlužníci, či věřitelé. To znamená, že všichni, včetně bankéře, měli dvě známé strany účetních knih: má dáti (ratio accepti) a dal (ratio expensi). Anotace v „kodexu“ evidence vztahující se k úvěrovým a dluhovým vztahům zdokonalila vznik smluvního vztahu a z toho vyplývající povinnosti stran: kniha tak měla důležitou právní funkci důkazu o existenci a vymahatelnosti smlouvy.
3 – třetí knihou byl registr, kniha účtů (codex rationum). Odpovídala aktuálnímu deníků a účetní knize a ta ve skutečnosti uváděla pro každou administrativní skutečnost datum, popis a částku a navíc každá stránka tvořila účet.
V určitých obdobích se sestavila bilanční kniha (rationem putare), kde se sečetly obě strany knihy a odečetly se částky (rationem subducere) a tak se zjistilo saldo (reliqua).
4 – poslední knihou bylo Kalendarium , kniha půjček a úroků, jejíž název je odvozen od časových opakování platebních lhůt týkajících se půjček a úroků, které byly obvykle stanoveny v calende, tedy na první den v měsíci. Tento rejstřík měl právní hodnotu ve vztahu k vymahatelnosti úvěru, o čemž svědčí i to, že byl odkázán.

Zbytky chrámu Kastora a Polluka na Forum Romanum. Foto: autor článku

Společnosti societas publicanorum

První, i když ne zcela jasný, je zdokumentovaný příklad (Cicero: Pro Quinctio) finančního trhu v Římě, lze nalézt poblíž chrámu Diosrů (neboli chrámu Castora a Polluka ), svatyni pocházející z 5. století př. n. l. a zčásti dodnes přítomný na Forum Romanum se zbytky přestavby provedené v roce 6 n. l. od císaře Tiberia. Chrám, počínaje 2. stoletím př. n. l., nesloužil ani tak jako náboženské místo, ale především jako veřejná budova spojená s politickým životem, např. schůzemi senátu a hospodářským životem.

V rámci druhé činnosti se na otevřeném pódiu chrámu nacházela oficiální kancelář pro váhy a míry, obchody bankéřů a probíhala zde i poblíž jednání týkající se administrativních smluv (jako výběr daní, veřejné stavby, armádní zakázky) odehrávající se formou aukcí mezi římskými společnostmi organizovanými do společností (societas publicanorum). Publicani, veřejní dodavatelé, jejichž oficiální funkcí bylo zásobování římských legií a vojska, spravovali také výběr přístavních cel a dohlíželi na veřejné stavební projekty. Publicani ve skutečnosti řídili „publicu“, finanční záležitosti a ekonomické aktivity státu. Akcie (partes) v těchto společnostech měly tržní hodnotu a byly zde také nakupovány a prodávány, což lze tedy považovat za první „burzovní“ trh ve světové historii. Korporace výběrčích daní byla tedy prvními korporacemi na světě s rozsáhlým vlastnictvím akcií ve velkém měřítku, srovnatelném s moderními akciovými společnostmi. Stejně jako moderní akciové společnosti, byli publicani právnické osoby nezávislé na svých členech, jejichž vlastnictví bylo rozděleno na partes, neboli podíly, „akcie“

Akcie se rozeznávaly ve dvou druzích: větší exekutivní podíly společnosti, známé jako socii, a menší podíly nazývané particulae. Způsob jednání v neregistrovaném particulae byl neformální, podobal se moderním mimoburzovním akciovým trhům. Ačkoli některé společné vlastnictví organizačních aktiv akcionářů (socii) je evidentní, včetně otroků používaných jako daňových výběrčích, individuální „akcionáři“ byli majiteli těchto zdrojů, nikoli „firemní“ societas. Publicani byli obvykle z ranku equites, jezdců.

Výběrčí daní. Foto: DEA/G.Dagli Ortiú De Agostini via Getty Images

Společnosti societas publicanorum byly jedním z prvních příkladů hybridní organizace nebo partnerství veřejného a soukromého sektoru. Právní struktura pro omezení odpovědnosti v čistě soukromé podnikatelské činnosti v té době neexistovala. Aby omezili osobní odpovědnost, která by mohla vést k otroctví a konfiskaci veškerého osobního majetku, vynalezli první podnikatelé praxi společného otrokářského vlastnictví, ve kterém společně vlastněný otrok sloužil jako výkonný ředitel podniku. Jelikož otroci byli ‚věci‘ odpovědné pouze za své vlastní náklady, osvobodili vlastníky jejich osobních závazků!

Callistus (papež Kalixt I. nebo Callixtus I.)

Zrod bankéře

Příběh bankéře Callista nebo spíše bankovního úředníka, pozdějšího 16. papeže Callixta I. (Kalixta I.) je podivuhodný a do značné míry ukazuje na způsoby bohatých lidí a tehdejších bankéřů, kteří se právně zaštítili otroky. Již v začátku je potřeba zdůraznit, že níže popsaný příběh pochází ze spisu Refutatio Omnium Haeresium (Refutation of All Heresies) 9,7 který je připisován jeho protivníkovi, biskupu Hippolytovi. Nicméně příběh je ilustrační.

Na příkladu známé osobnosti, jímž papež Callistus (Callixtus) rozhodně byl, lze ukázat, že i bankéřská činnost mohla být nebezpečná. Callistus byl otrokem Marka Aurelia Carpophora, jenž byl propuštěncem císaře Commoda (180-192) a člen císařského dvora, lidé věnovali Canophorovi velkou částku peněz, díky jimž založil banku a křesťana Callista pověřil jejím vedením (viz výše). U církevních osobností byly tyto finance almužny, které křesťané dali jako prostředky na péči o vdovy a sirotky. Do banky mnozí lidé, i křesťané, vložily nemalé obnosy, neboť věděli, že ač Callistus vystupuje navenek banky, za bankou však stojí vlivný člen císařského dvora Carpophorus.

Portus, jehož součástí byly dva přístavy: Traianův a Claudiův. Leží blízko Ostie (dnešní Ostia Antica). Obraz je z roku 1573.

Odsouzení neúspěšného bankéře

Callistus se poté dostal do finančních potíží díky nepovedeným obchodním transakcím a o peníze přišel v roce 185 n. l.. Samozřejmě se bál, že Carpophorus od něj bude logicky vyžadovat vrácení peněz a vzniknou velké potíže. Proto se snažil utéct a vydal se do Portu, římského přístavu u ústí Tibery, kde již byl na palubě lodi, která měla namířeno do Portugalska. Carpophorus se o útěku dozvěděl a vypravil se urychleně do Portu, kde malou loďkou zamířil k lodi, která byla ukotvena uprostřed přístavu a na níž Callistus pozoroval přibližující se loďku. Protože mu bylo jasné, že již neunikne, v zoufalství skočil do vody, ze které jej vytáhli námořníci z lodi. Callistus byl předán svému pánovi a odveden do Říma a vsazen do šlapacího mlýna, kde si otroci odpykávali tresty. Věřitelé se však domáhali vrácení svých vkladů a Callistus se nechal slyšet, že kdyby byl na svobodě, tak peníze vrátí.

První anglické vydání z roku 1811 (R. Graves) spisu Marka Aurelia , o který se snad zasloužil Fuscianus, protože hrál roli při uchování a publikaci císařových meditací.

Na naléhání křesťanských souvěrců Carpophorus vězně propustil. Callistus však nepostupoval moc opatrně, vypravil se do synagogy, kde chtěl požádat od svých židovských zákazníků vrácení části peněz. To byla zásadní chyba, byla doba společných modliteb, proto jej židé dovlekli k městskému prefektovi, kterým byl praefectus Urbi (v letech 187–189) Publius Seius Fuscianus, účastník markomanských válek za císaře Marka Aurelia a zažalovali jej za rušení náboženského obřadu. Městský prefekt jej odsoudil do vyhnanství na nucené práce do dolů na Sardinii. Marcia, [1] jenž byla oblíbenou milenkou císaře Commoda, byla sympatizantkou křesťanů, vymohla na základě seznamu, který ji poskytl římský biskup Victor I., Callistovi a dalším odsouzeným milost. Neúspěšný bankéř se tak mohl s pomocí Hyacintha, eunucha a presbytera, po letech tvrdé práce v zuboženém stavu vrátit do Říma.

1 – Marcia Aurelia Celonia Demetrias, spolu s Laetem a Eclectem se pokusili Commoda otrávit. Dílo musel dokončit atlet Narciss. Marcia a Eclectus se vzali, ale Marcia byla zabita Didiem Julianem v roce 193 n. l.

Kalixtovy katakomby u známé silnice Via Apia. Wikimedia Commons.Foto: GeraldM

Úspěšná církevní dráha

Od té doby se již nevěnoval bankovnictví, které mu evidentně moc nešlo, a soustředil se plně na církevním záležitosti. V roce 199 n. l. byl vysvěcen jáhnem papežem Zhephyrinem (pontifikát 199 n. l. až 217 n. l.) se jmenováním správcem křesťanského pohřebiště na Via Appia, které bylo na jeho počest nazváno Kalixtovy katakomby. Po zvolení římským biskupem roce 217 začal přijímat do církve konvertity a členy sekt, aniž by učinili pokání. Smířlivý byl i v jiných otázkách, např. u sňatků otroků se svobodnými, zavedl praxi zbavování všech hříchů včetně cizoložství a vraždy. Svým smírným postojem přivedl zpět do církve mnoho odpadlíků. Možná byl zabit při protikřesťanských nepokojích v Římě roku 222, ale jde o zápis ze 7. století, takže se na tuto informaci nedá zcela spolehnout.

Biskup Hippolytus. Socha ve Vatikánských muzeích. Dílo neznámého autora. Foto: digitalcommons. acu.edu. Everett Ferguson. Převzato z www.ostia-antica.com

Jeho protivník v posuzování odpuštění, Hippolytus (a také známý křesťanský spisovatel Tertullianus) byl radikálnější a mezi hříchy, které nelze prominout a odpustit, byly kromě odpadnutí od víry také smilstvo a cizoložství. Hippolytus se sám snažil být biskupem a byl pravděpodobně prvním protipapežem v dějinách. Za vlády Maximina I. Thráka v roce 235, v době pronásledování křesťanů byl, podobně jako Callixtus, poslán do sardinských dolů.

Bazilika Panny Marie v Trastevere. Wikimedia Commons. Foto: Jensens

V 5. stol. n. l. si známý křesťanský spisovatel Prudentius plete tohoto Hippolyta s mučedníkem z Portu u Ostie, který zde má kostel. Jméno Kalixta I. je spojeno s jedním z nejstarších kostelů v Římě, s bazilikou Panny Marie v Trastevere (Basilica Sanctae Mariae trans Tiberim), kam měly být přeneseny jeho relikvie v roce 790 papežem Hadrianem I. kvůli blížící se langobardské invazi. V Historia Augusta se možná o bazilice jedná v kapitole o Severovi Alexandrovi:

Když se křesťané zmocnili jakéhosi veřejného místa a hospodští tvrdili, že patří jim, poslal odpověď (císař Severus Alexander) , že je lépe, aby se tam jakkoli uctíval bůh, než aby na tom místě stála hospoda“. 

Zdroje:

  • Historia Augusta: Portréty světovládců I., 1982
  • Donaldson, R. and J.: Hippolytus. Refutation of All Heresies, Book IX, Chapter VII. Excerpted from Ante-Nicene Fathers, Volume 5.
  • Adkins, L. and R. A.: Antický Řím, 2012
  • Craughwell, T. J. Sinners and Saints. Newsweek
  • CIL – Epigraphic Datenbank Clauss – Slaby
  • Skřejpek, M.: lex et ius. Zákony a právo antického Říma, 2018
  • Encyclopaedia Britannica: Saint Hippolytus of Roma
  • Morris, R.: Goddes Moneta, American Journal of Numismatics, and Bulletin of the American Numismatic a Archeology Society, 1879
  • World History Enyclopedia https://www.unrv.com/
  • Mason, E.: From bes to Bitcoin. Alternative currencies in the ancient Roman world, BBC History magazine, 2016
  • Ulrike Malmendier, U.: Law and the finance at the origin.Journal of economic Literature. 2009
  • Ferlaino, F.: La Borsa, Origini storiche del mercato finanziario, 2018 in Wall Street International
    Crescenti,V.: Lavoro e organizzazione corporativa del lavoro a Roma e nella tarda antichità, 2017
  • Poitras, G. Geranio, M.: Trading of shares in the Societates Publicanorum ? 2015
  • Panetta M. R.: redakce Pompeje, historie, život a umění zmizelého světa, 2005
  • https://wsimag.com/it/economia-e-politica/45388-la-magistratura-monetaria-nellantica-roma
  • Úvodní foto: Basilica Aemiliana: 3D – část práce Lasha Tchhondia-L.VII.C

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.