Pro tvrzení, že byl Philippus Arabs křesťanem existuje omezený počet zdrojů a především pasáž z Eusebia z Kaisareie, kde se zmiňuje o odmítnutí jeho vstupu o Velikonocích do kostela představeným biskupem, dokud se nepřizná ke svým hříchům a poté zaujme místo mezi kajícníky. Popisované jednání Philippa Araba ukazuje na zbožného muže, který však měl pravděpodobně vliv na smrt svého předchůdce na místě praefectus praetorio, Timesthea. To samozřejmě ještě nedokazuje, že by křesťan nemohl být zúčastněný na něčí smrti, pokud z ní má prospěch. Eusebiem popisovaná příhoda se ještě znovu objevuje ve 12. stol. u byzantského historika Zonara a také existuje upravená verze od Jana Zlatoústého (Joannes Chrýsostómos) v příběhu o mučedníku, biskupu Babylovi z Antiochie. Zločin, o kterém píše, spočíval v zabití mladého Gordiana III (který měl za manželku dceru praefecta praetorio Timesithea). Od Eusebia (263-339) nemáme zdroje z kterých čerpal, neznáme místo, dobu ani jméno biskupa, představeného kostela. Dalším faktem, který nepodporuje myšlenku křesťanství (a ani skrytého) u Philippa, je deifikace jeho otce Marina v Římě ihned po jeho příjezdu z Východu v roce 245. Deifikace nebyla samozřejmá, natož povinná, takže ukazuje na Philippa jako člověka, který ctí římské zvyky.

Na druhou stranu je pravda, že Philippus nijak neperzekvoval křesťany a Dionysius z Alexandrie říká, že jeho vláda byla více klidná (klidnější než Deciova). Rodiště císaře (v antice Trachonitis, dnešní Shahba) blízko Galilejského jezera předpokládá, že v místě existovaly křesťanské komunity a on se pravděpodobně s jejich učením v mládí seznámil. Celá provincie Arabia, ke které bylo pozdější Philippolis přiřazeno, patřila mezi první regiony, kde lidé ve větší míře konvertovali ke křesťanství. Rozvinutý synodní systém je doložen do poloviny 3. stol. a region vyslal šest biskupů na nikájský koncil. Na Blízkém východě zřejmě nemuselo být tradiční náboženství tak striktně dáváno najevo a lidé mohli být více otevřeni jiným náboženským myšlenkám.

Ve věcech doktríny, byl na vzestupu gnosticismus, synkretická víra s velkým dědictvím tradičních helénských a blízkovýchodních náboženských tradic, zdůrazňující větší odklon od zkorumpovaného hmotného světa. Gnosticismus ustoupil teprve po roce 250, kdy dostává prostor manicheismus. Křesťané nezažili pronásledování ani od Gordiana III ani od Philippa Araba. Pogromy v Alexandrii (zmínka u Eusebia) se konaly, ale není doklad o tom, že by Philippus nějak iniciátory pogromu potrestal nebo jim naopak pomáhal. Od Eusebia víme, že Órigenés poslal Philippovi dopis a jiný jeho matce; nevíme, zda je obdrželi, možná je zadrželi úředníci jeho dvora, nicméně Eusebius by se určitě zmínil, kdyby dostal Órigenés od císaře odpověď a navíc křesťanští apologeti velmi často posílali dopisy císařům, kteří byli vůči jejich víře nepřátelsky naladěni. Takže znovu událost, která nijak víc nevnáší světlo do otázky křesťanství Philippa Araba. Neexistuje žádný důkaz, že by Philippus provedl jakékoli změny právního postavení křesťanů.

Naproti tomu skupina badatelů jako například M. York a W. Ball se domnívají, že Philippus Arabs křesťanem byl. Líčení církevních otců se jim zdají dost přesvědčivá. Rovněž Ilkka Syvänne souhlasí s tímto tvrzením a jako důvod uvádí, že Philippův křest byl tím důvodem, proč chtěl ustoupit ze své pozice a proč musel jmenovat místo sebe na post velitele, který by se ujal kampaně na Balkáně. Navíc tvrdí, že nedostatek pramenů vyplývá ze skutečnosti, že Konstantin Veliký a jeho nástupci chtěli vykreslit Konstantina jako prvního křesťanského panovníka. Existuje ještě třetí pohled na Philippa Araba, který tvrdí, že zdroje jsou dostatečně silné aby popisovaly Philippa jako muže, který se silně zajímá o křesťanství, ale není tak silný ve svém přesvědčení, abychom jej mohli nazvat křesťanem.