Antickepamatky

osobnosti, bitvy, pojmy, epigrafie a další

Gótský vůdce Gainas

by · Published · Updated

Gainas, typický gótský vojenský představitel, který sloužil ve východní římské říši jako magister militum za vlády císařů Theodosia I. a Arcadia.

Využití feoderátů

V období pozdní antiky za velkého náporu barbarů na hranice římské říše, se začali ve větší míře využívat v imperiální armádě kontingenty feoderati a laeti, především germánských kmenů. V první fázi měli i své vlastní velitele, což pomáhalo zatmelit nedostatek odvedenců, ale velmi často se obracely síly feoderátů proti svým spojencům. S Góty bojovali Římané snad již od roku 233 za vlády Severa Alexandra, od tohoto data následovalo množství bojů při nájezdech za hranice impéria nebo při větších taženích Gótů.[1] Po roce 376 vtrhly houfy Gótů do východních provincií, protože byli tlačeni Huny a po obdržení souhlasu se usadili na římském území v Thrákii a Moesii.[2] Otázkou je, zda souhlas byl vyžadován s podmínkou překročení hranic bez výzbroje nebo jestli se mohli usídlit jako feoderati.[3]. Císařský dvůr vždy předpokládal, že například gótské etnikum se stane nárazníkovým pásmem proti Hunům a také dodavatelem buď branců pro armádu, nebo dodá celé oddíly i s veliteli.

Jedním z gótských bojovníků, kteří dosáhli v římské armádě vysokých hodností byl Gainas (Gaïnas), který nepocházel z urozených gótských rodin Balthů nebo Amalů (Tervingové a Greutungové) a tak začínal svoji vojenskou kariéru skutečně od píky, jako pěší bojovník.[4] Císař Theodosius ihned po nastoupení vlády uzavřel s některými barbary spojenectví, vedlo to však mezi nimi i k napětí, protože část chtěla dodržet smlouvy s Římany a část se necítila být vázána tímto spojenectvím. V prudkém sporu Gótů zabil Flavius Fravitta, který chtěl dodržet úmluvy, Eriulfa, jenž podněcoval Góty k revoltě. Tato příhoda dokumentuje nestabilní prostředí a nejisté situace v procesu získávání feoderátních jednotek, přičemž bylo víceméně jedno, zda se jedná o východní, či západní část impéria.[5]

Nicméně získávání feoderátů byla již běžně zavedená praxe a doposud politika impéria vcelku dovedně využívala jednotlivé kmeny, gens, proti nepřátelům a rovněž kmenové nevraživosti nebo i rodové, kdy základem odplaty byla krevní msta. Jako vzorový příklad může sloužit nenávist a ostrá, nepřekročitelná čára mezi dvěma dvojicemi: Alarichem, jeho švagrem, nástupcem Athaulfem a bratry Sarem a Sergerichem. Sarus uprchl do římských služeb, ale Sergerich možná zorganizoval Athaulfovu vraždu, zcela jistě však zabil jeho děti a nastoupil po něm na krátkou dobu jako král Gótů..[6]

Vlevo je na minci podobizna uzurpátora Flavia Eugenia a vpravo oblast dnešního Turecka

Kariéra Gainy

Podle církevního historika a spisovatele Sócrata Scholastika začínal od píky, když zahájil svou vojenskou kariéru jako obyčejný pěšák.[7]

Ve známost vešel jako jeden z velitelů gótských kontingentů v bitvě u řeky Frigidu v roce 394 mezi Theodosiem na straně jedné a vzdorocísařem Eugeniem, Arbogastem a Nicomachem Flavianem na straně druhé. Některé zprávy hovoří o účasti pozdějšího krále Vizigótů Alaricha v oddílech Gótů. Gainas jako první útočil v čele pěší jednotky Gótů, kteří se snažili ztéci palisádu, vytvořenou zkušeným Arbogastem.[8] Po vítězné bitvě zůstal na západě, ale po smrti Theodosia v lednu 395 a rozdělení říše na západní a východní část, jej opatrovník mladého Honoria a prakticky vládce na západě Flavius Stilicho, poslal po domluvě v čele části Gótů na východ, aby eliminoval vliv Flavia Rufina (magister officiorum v letech 388 – 392 a 392 – 395 praefectus praetorio Východořímské říše) který měl podobnou úlohu jako měl Stilicho na západě a kterého Rufinus nesnášel. Praefectus praetorio Flavius Rufinus měl v rukou faktickou vládu za mladého císaře Arcadia ve východní části říše. V té době měl Gainas titul comes rei militaris.  [9]

Dobrým důvodem byly nepokoje a vzpoury Vizigótů na Balkáně, Gainovy jednotky z východní části římské říše patřily totiž pod Arcadiovu pravomoc, neboť tito Gótové byli smluvení jako feoderati z Thrákie. Alarich, který se cítil nedoceněný, když nebyl pověřen vyšším velením římských jednotek, ale pouze velením nad jednotkami feoderátů a proto se vydal plenit Řecko.[10] V letech 395 a 397 organizoval Stilicho kampaně namířené na potlačení vzbouřené vizigótské armády Alaricha, která rabovala v Řecku a v obou případech se dvůr v Konstantinopoli obával, že to byla pouhá záminka pro Stilichona, který mohl pochodovat se svými silami na východ a chopit se moci v hlavním městě.[11] Právě v roce 397 přerušil Stilicho akce proti Alarichovi a vracel se do Itálie, pravděpodobně pod vlivem zpráv, že Gildo přerušil dodávky obilí, Gótové ustoupili do Épeiru a usiloval o odstranění Rufina. Téměř s jistotou lze předpokládat, že byl domluvený s Gainem na Rufinově zabití.[12]

Sloup císaře Arcadia, vztyčený v Konstantinopoli, na kterém započala práce v roce 401 na paměť vítězství nad Góty magistra militum Gainy. Sloup byl dohotoven až v roce 421, tedy v době jeho syna a nástupce Theodosia II. Sloup byl zničen zemětřesením v roce 1719.

Sokl byl vysoký asi 2 m, podstavec však měřil téměř 8 m a socha císaře byla přibližně 8,5 m vysoká. Celková výška tak činila 32 m. Sloup byl zdobený ze tří stran, severní zůstala bez ozdob. Reliéfy zobrazovaly tažení proti Gainovým Gótům a na podstavci byly vyryty postavy obou bratrů, Arcadia i Honoria ( i když se boje odehrávaly pouze na Východě). Dalším vyobrazeném na sloupu se staly štíty, na nichž byli zobrazeni  zajatci, vyobrazení Vítězství (Victoria) neslo tropai, nechyběli personifikace měst Říma a Konstantinopole v ženských postavách ozdobených vojenským vyznamenáním corona muralis. Tak jako na Traianově sloupu, tak i zde byli početní římští vojáci, následovali senátoři s liktory. Další vyobrazení císařů v brnění, kteří se opírali o kopí a ve druhé ruce drželi glóby a  dvě Vítězství  nesoucí věnec obklopující Chi – rho. V Poslední části se nacházel latinský kříž, vedle něj putti (andělíčci) pochodněmi. Výčet vyobrazení není konečný, postav a symbolů byl ještě více, ale popsány jsou ta hlavní.

Smrt Flavia Rufina a nástup Eutropia

Když se přiblížila jednotka Gótů, vedená Gainem ke Konstantinopoli, vyšel Flavius Rufinus i s císařem Arcadiem ji vyšli uvítat před městské hradby. Vojáci vzdali císaři poctu a byli jím vlídně přijati. V té chvíli dal Gainas znamení, všichni obestoupili Rufina a zaútočili na něj. Jeden z vojáků mu usekl pravou ruku, druhý levou a další oddělil hlavu od těla. .[13] Na místo zabitého Rufina nastoupil do vysoké funkce eunuch Eutropius, praepositus sacri cubiculi (velký palácový komorník), který zařídil sňatek Arcadia s Aelií Eudoxií, dcerou Flavia Bauta, franského velitele na západě, který byl mimochodem otcem mocného Arbogasta, pohanského magistra militum na západě, který zemřel krátce po bitvě u řeky Frigidu v roce 394.

Růst moci Gainy

Gainas zaujal vysoké místo ve správě východní římské Říše, ovládané Eudoxií, Arcadiovou manželkou a Eutropiem, jenž se snažil odstranit všechny, kteří měli nějaký vliv na Arcadia. Obětí jeho intrik se stal Timasius, magister militum praesentalis (386-395), který byl dlouhou dobu u dvora a spolu s Rufinem paříklad nechali zabít velitele jízdy východních jednotek magister equitum Flavia Promota.[14] Timasius tedy zůstal jedním z klíčových mužů u Arcadiova dvora, byl rovněž jmenován do vysoké vojenské hodnosti magister equitum (velitel jízdy) ale pouze do doby, než se o jeho smrt postaral Eutropius jeho obviněním ze velezrady.

Rozdělení říše a označení jednotlivých prefektur

Postupně však obliba Eutropia začala klesat zvlášť poté, co se spojil s Alarichem, který obratně lavíroval mezi přízní obou částí impéria a nátlakem prováděným drancováním Balkánu a Řecka. Eutropius se s ním snažil spojit a v roce 397 uzavřeli dohodu, která obsahovala povýšení Alaricha na nejvyšší vojenskou úroveň magister militum (zřejmě per Illyricum) a odměnou, což vyvolalo hněv ze strany současníků, kteří poukazovali na paradox jmenování nejvyššího velitele v Illýrii, když ještě nedávno tuto zemi se svými Góty plundroval a s ní i Řecko.[15]

Eutropiovi nepřidalo na popularitě povstání Gótů, Graetungů, kteří byli usídleni ve Frýgii od roku 386 po smrti svého krále Odothea. Z nich byly vytvořeny jednotky, z nichž jednu vedl Ostrogót comes Tribigild, který odjel z Konstantinopole do Frýgie, zřejmě s pocitem jeho nedocenění v porovnání s Alarichem, neboť se mu podařilo porazit hunskou invazi v roce 398. Ve Frýgii vyvolal v roce 399 povstání i s účastí přeživších Odotheových bojovníků. V této chvíli vznikla Gainova idea využít nespokojenost Gótů. [16]

Povstání Trigibilda

 Římské, víceméně nepravidelné oddíly, zaskočily Trigibilda v Pisidii a ten stěží unikl z bitvy s pouhými 300 jezdci. Gainas pověřil potlačením povstání neschopného Lea, chráněnce Eutropia, výsledkem však byla dezerce jeho oddílů k Trigibildovi. Gainas, pravděpodobně po dohodě s Trigibildem, nijak nespěchal potlačit povstání a poslal dopis Arcadiovi, ve kterém popisoval nebezpečnost Trigibilda a tlačil na odstranění Eutropia. 

Arcadius vyhověl, podobně totiž na něj působila jeho manželka, císařovna Eudoxia. Po odvolání Eutropia byl však odvolán také Flavius Eutychianus (praefectus praetorio per Illyricum a později také per Orientum) ), se kterým měl Gainas velmi dobré vztahy, protože zastával progótské postoje. Byl nahrazen sice nahrazen v srpnu 399 Aurelianem (bývalý prefekt Konstantinopole), jenž byl známý svým protigermánským postojem, nicméně již za rok byl zpátky v úřadu díky Gainovi a sesazen byl až po Gainově útěku z Konstantinopole v roce 400. [17] Trigibild odtáhl i s Gainem z Pisidie, každý však zvlášť, setkali se až v Thyateiře v Lýdii. Gainas pokračoval s vojskem do Bithýnie a Tribigild směřoval k Helespontu. Gainas v Chalkedonu žádal císaře, aby k němu přišel. 

Podle Zósima bylo na schůzce bylo dohodnuto, že Gainas i Trigibild se přepraví z Asie do Evropy a Gainovi budou vydáni nejvlivnější muži východu, Aurelianus, Saturninus a Ioannes, byli však na přímluvu Jana Chrysostoma.[18] posláni do vyhnanství. Arcadius byl přinucen Gainem podepsat rozkaz, že má být i s vojskem i Trigibildem převelen do Thrákie  a pověřen obranou u Dunaje; ten poté padl kdesi v Thrákii .

Gainas v Konstantinopoli a masakr Gótů

Gainas vstoupil v dubnu 400 se svými Góty do Konstantinopole, Gainas dostal nejvyšší hodnot magister militum praesentalis a vymínil si vydání svých nepřátel u dvora Joanna, Aureliana a Saturnina, které chtěl nechat zabít,  Po dobu šesti měsíců, co zůstal Gainas a Gótové v hlavním městě, se pokoušel najít nějaký kostel, kde by se konaly bohoslužby pro ariánské Góty a k debatě u císaře byl pozván i Jan Chrýsostomos s Joannem a Caesariem. Gainas jako argument pro poskytnutí kostela uváděl své zásluhy o stát. V tu chvíli Joannes velmi trefně a odvážně mu připomněl, kým kdysi byl a a ať si vzpomene, v čem byl oblečen, když překročil Dunaj a co má nyní. Vyzval jej k pokoře a vybídl jej, ať zváží nepoměr mezi zásluhami a odměnami, jichž se mu dostalo.[19]

V červenci téhož roku však Gainův bývalý spojenec Caesarius [20], který hledal cestu ke kompromisu s proti gótskou stranou v Konstantinopoli, zorganizoval vzporu proti Gótům a obyvatelé se postavili proti barbarům.[21] V té době byla Konstantinopol skutečně velké město s 200 až 400 tisíci obyvateli a tak převaha vyústila k zahnání Gótů do jednoho z křesťanských kostelů v blízkosti císařského paláce, který snad podle některých zpráv byl určen pro gótské bohoslužby. Kostel chtěli využít jako místo k azylu, ale i když císař vydal rozkaz aby se nikdo neodvážil na Góty vztáhnou ruku, v hořícím kostele barbaři zahynuli pod padajícími trámy a další byli pobiti porůznu ve městě a to v celkovém počtu asi 7 000, především neozbrojených Gótů, žen a dětí.[22]

 

V reakci na to se Gainas a jeho síly pokusili přepravit se zpět přes Hellespont, ale jejich loďstvo, což je eufemismus, protože Gainas neměl loďstvo, pouze prámy z čerstvě pokácených stromů, se střetlo s flotilou dalšího Góta v císařské službě, Vizigóta Flavia Fravitty. Jeho vojáci zřejmě pocházeli z oddílů, kterým velel jako praefectus praetorio per Thraciam. V době kdy potlačoval revoltu na východě již byl vysokým důstojníkem magister militum. Ten v nastalé námořní bitvě zvítězil, později byl obviněn ze zrady a popraven také, je však ale pozoruhodné, že byl celý život věrný impériu.[23] I Zosimos jej popisuje sice jako původem barbara, ale v ostatním – nejen povahou, nýbrž i smýšlením a uctíváním bohů – jako Řeka. Socrates Scholasticus se znovu, stejně jako v případě bitvy u Frigidu v r. 394, dovolává Boží prozřetelnosti, která umožnila lodím Flavia Fravitty dostihnout Gainovy prámy.[24]

Po této prohrané bitvě, když pobil všechny Římany, kteří táhli s ním, uprchl Gainas přes Dunaj a byl chycen Huny, v té době, kdy jim vládl Uldin. Gainas byl zabit a jeho hlavu poslal Uldin Arcadiovi jako diplomatický dar. Vítězství na Gainou bylo později znázorněno na Arcadiově sloupu, který byl však zničen.[25]

Závěr

V postavě Gainy se nechá rozpoznat nejčastější styl chování barbarů (v tomto případě Gótů, kteří hledali v římské říši snadnější obživu, ať již byli tlačeni jiným etnikem nebo se tak dělo z pouhého záměru žít v lepším prostředí. Jak správně poznamenal Joannes při jednání s císařem a Gainem, příchozí barbaři mnohdy pozapomněli, z jakého prostředí přišli. Ve velké míře jako feoderati poznali systém výcviku a taktiku římských vojsk a při případném vystoupení proti impériu je Římané nemohli moc překvapit. Velmi často však docházelo ke střetům vojsk, která byla vedena vojenskými veliteli stejného etnika, protože rivalita byla velmi vysoká, podněcovaná kmenovou nesnášenlivostí, nota bene kořenem byla krevní msta i přímo v kmenech (gens). V charakteristice Gainy zřejmě dojdeme k poznání, že byl typickým vojákem, vzešlým z polobarbarského prostředí a jeho jednání a chování odpovídá standardu mnoha válečníků pozdní antiky.

Od doby Gainy se nedá hovořit o pluralitním kmenovém vývoji s různými místy, kde se střetávali Gótové a Římané, ale pouze o Gótech uvnitř impéria a Góty ve spojení s Huny vně obou římských říší (H. Wolfram)

Poznámky:

  1. Doležal str. 84
  2. Bednaříková str. 73
  3. Bednaříková str. 72
  4. Sozemenos
  5. Grant str. 111
  6. Heather str. 149 – 150
  7. Socrates VI, kap. VI
  8. Zosimos IV, 58
  9. Doležal str. 24
  10. Zosimos V, 5
  11. Kulikowski: Rome´s Gothic Wars str. 165-168
  12. Grant str. 96
  13. Zosimos V, 7.
  14. PLRE 395-527, str. 319-321 byl rovněž jmenován do vysoké vojenské hodnosti magister equitum (velitel jízdy) v roce 386 a magister peditum (velitel pěších jednotek) v roce 388
  15. Heather str. 150
  16. Doležal str. 241
  17. Jan Chrysostomos, zvaný Jan Zlatoústý, jako konstantinopolský arcibiskup byl stále ve střetu s císařovnou Eudoxií. Byl poslán do vyhnanství, cestu do něj nepřežil. Zemřel v roce 407.
  18. PLRE 395-527, str. 319 – 321
  19. Doležal str. 242-243
  20. Lafferty – pozn. Caesarius byl bratr Aureliana a vysoký představitel východního dvora. Praefectus praetorio per Orientes 395-397 a 400-403, konzul v roce 397. Stál v opozici proti bratrovi.
  21. Cameron str. 329
  22. Cameron str. 330 a 336
  23. Zosimos V, 20
  24. Sócratés VI, VII
  25. Heather str. 152
 
Prameny:
  • The Ecclesiastical History of Socrates Scholasticus
  • The Ecclesiastical History of Sozomen
  • Zosimos: Stesky posledního Římana, 1983

 Zdroje:

  • Bednaříková J.: Stěhování národů, 2003
  • Doležal S.: Interakce Gótů a římského impéria ve 3.-5. stl. n. l, 2012
  • Cameron A., Lang B.: Barbarians Politics at the Court of Arcadius, 1993
  • Grant M.: Pád říše římské, 1997
  • Heather P.: Gótové, 2002
  • PRLE: Martindale, John Robert; Jones, Arnold Hugh Martin; Morris, J., eds. (1980). The prosopography of the Later Roman Empire , Vol. II: AD 395-527
  • R.A. Lafferty: The Fall of Rome, 1995
  • Gens, U.: Demolished spiral column once crowned by collosal statue of Arcadius, emperor, 2012

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.