Marcus Claudius Fronto (zabit v bitvě roku 170 n. l.)

Frontonova rodina pocházela z Malé Asie a jeho otec byl římským senátorem. Frontonův epitaf na podstavci jeho sochy a další epigrafický nápis zaznamenávají jeho úřednickou kariéru a především vojenskou službu již od doby Antonina Pia, kdy velel legio XI Claudiae a poté za císařů Marka Aurelia a Lucia Vera (jako člen jeho štábu, comiti), kdy obdržel dva příkazy k velení. Jeden jako legát legio I Minerva, se kterou osobně odešel z Bonny na Rýnu v roce 162 na východ a zúčastnil se války s Parthy (161 – 166) a druhý v pozici polního velitele, vyššího legáta (legatus Augustus pro praetore) legií a spojenců v Arménii, v provincii Osroene a Anthemusii. Držitel vysokých vojenských vyznamenání a ocenění: od Lucia Vera dostal corona murali [1], vallari [2], corona aurea [3] a byl držitelem také čtyř hastis puris [4] čtyř vexilla [5]. Fronto opustil východ před dokončením parthské války a zapojil se v roce 165 do náboru římské mládeže do dvou nových legií Marka Aurelia Italica II a Italica III. Bojoval „v řadě úspěšných bitev proti Germánům a Jazygům“ (aliqvot secunda proelia adversus Germanos et Iazyges).

Rovněž jsou v nápisech zmíněny civilní úřady: konzul, kvéstor, prétor, kurulský édil, decemvir stlitibus judicandis [6], proprétor.

V Markomanských válkách, v letech 166 – 168 sloužil na „horké“ dunajské hranici ve funkci polního velitele i správce provincie Moesia Superior a v roce 168 doprovázel oba císaře do Sirmia. Po smrti Sexta Calpurnia Agricoly začal spravovat i sousední provincii Tres Daciae, v té době velel asi 50 000 mužů (4 legie a 60 auxiliari)

V kampani roku 170, však Frontonovo štěstí vyprchalo: „Padl, statečně bojoval do posledního dechu za republiku“, ad postremum pro re publica fortiter pugnans ceciderit