Mauzoleum v africké Tipase
Juba II., Seléné a královské mauzoleum v africké Tipase
Pozdní republika byla obdobím občanských válek, kdy země a království ve Středomoří poskytovaly pomoc různým stranám v římských občanských válkách a konfliktech. Růst moci Říma dával tušit, že pokud budou mít dobrou volbu, připojí se na stranu konečného vítěze a to zvýší šance na příznivé jednání s touto mocností. To byl případ i afrických vládců, kteří se přikláněli na jednu, či druhou stranu. Mauzoleum u Tipasy je pohřební tombou jedněch z posledních římských klientských vládců. Památník je zajímavý nejen z architektonického hlediska, ale také jako připomenutí obou vládců, Juby II. a Kleopatry Seléné. Byli to osobnosti nevšední vzdělanosti a rozhledu.
Původ Juby a Seléné
Královské mauzoleum v Tipase, významný památník na severu Afriky, je pohřební tomba numidského a mauretánského krále Juby II. a jeho manželky Seléné (řecky měsíc). Otec Juby II., označovaný jako Juba I. stál na straně Pompeia během občanské války po rozpadu prvního triumvirátu. Po porážce u Thapsu uprchl spolu s římským důstojníkem Markem Petreiem a poté, co oba poznali beznadějnost svého postavení, se rozhodli vzít si život ve vzájemném souboji, ve kterém Petreius zabil Jubu a Petreius si pak vzal život s pomocí otroka. Jiná verze je, že Juba požádal Petreia aby jej zabil a sám se poté usmrtil. V oslavném čtyřdílném triumfu Gaia Julia Caesara pochodoval v průvodu syn zemřelého krále, Juba II., který nebyl zabit a byl vychováván v Římě, v rodině Caesarovy praneteře, Octavie (sestra Octaviana).
Matkou Seléné byla egyptská královna Kleopatra VII. a otcem Marcus Antonius, kteří se po rozpadu druhého triumvirátu stali nepřáteli Octaviana. Po prohrané námořní bitvě u Actia si Marcus Antonius i Kleopatra vzali život. Nejstarší dítě Kleopatry, Caesarův syn Caesarion (Ptolemaios XV) byl zabit. Další děti, dvojčata Alexander Helios a Kleopatra Seléné i nejmladší Ptolemaios Philadelphus byli zajati a pochodovali v trumfu vítězného Octaviana. Děti byly vychovávány v císařském paláci v Římě.
Juba II. jmenován králem
Juba, jako mladý muž, často doprovázel Octaviana na vojenských taženích a po dosažení dospělosti mu bylo uděleno římské občanství a stal se z něho skutečný přítel Octaviana a tak mu bylo v roce 25 př. n. l. svěřeno království Numidie. O 5 let později se oženil s Kleopatrou Seléné, které dal Octavianus Augustus velké věno, obrovské pozemky v Mauretánii.
Po smrti Caesara zbyla ze samostatných států pouze dvě mauretánská království, východní s králem Bocchem II. a západní s jeho mladším bratrem králem Bogudem (oba stáli v občanské válce na straně Caesara), v době, kdy stále ještě nebyl na severu Afriky klid. Král Bogud stál později na straně Marka Antonia, proto bylo jeho území odevzdáno Octaviánovu spojenci Bocchovi II. v roce 38 př. n. l., tím se stala Mauretánie jediným královstvím (geograficky dnešní severní Alžírsko a Maroko).
Král Bocchus II. zemřel bez dědice a daroval své království Augustovi, který jej po kratším období přímé správy daroval Jubovi II., synovi Juby I. a jeho manželce Seléné. Bocchus však zemřel v roce 33 př. n. l. a zdá se, že se Mauretánie stala na čas provincií. Určitě nebyl jmenován žádný král.
Přesto byla v roce 25 př. n. l. Mauretánie vrácena do rukou klientského krále, když byla přiřknuta Jubovi II. Obě území Numidia a Mauretania byla sjednocena pod jeho vládou. To se zdá jako krok zpět, ale Augustus pro to musel mít nějaký zásadní důvod. Možná by si velký počet římských občanů v Numidii vyžadoval anexi, ale zbavit severní Afriku klientského krále, to by vyžadovalo vojskem zabezpečit dlouhé hranice od Atlantiku až k Egyptu a Rudému moři římskými jednotkami, množstvím jednotek pro zajištění hranice, především však na západě Afriky.
Mauretánské království
Novomanželé Juba II. a Kleopatra Seléné založili společně nové sídelní město v Iolu (dnešní Cherchel v Alžírsku), který přejmenovali na Caesarea (odtud tedy název pozdější provincie Mauretania Caesarensis). Juba byl skutečně romanizovaný (ač toto pojmenování nemám moc rád), na mincích je obvykle uveden latinsky jako REX IVBA, pouze jedna nalezení mince má nápis v řečtině, IOBA BACILE. Na rubu je zobrazena čelenka bohyně Ísidy s půlměsícem a jménem CELENE, což je zajímavé, protože královnu Seléné reprezentuje atribut egyptské bohyně Ísidy a nikoli římské bohyně, či římských symbolů. Musela tak mít na Jubu velký vliv. Ostatně mince reprezentující samotnou Selené mají egyptské náměty, ponejvíce krokodýla, symbol Egypta a nápisem Kleopatra BACILICCA.
Numidie byla hodně ovlivněna helénismem, zdá se, že královský dvůr a hlavní numidská města, zejména Cirta, byly částečně helenizovány již za vlády Massinissy a poté i po celou dobu vlády Micipsy. Řecko-římské myšlenky a kulturní formy byly zavedené africkými vládci v kontextu vztahu s Římem, pro které řecká civilizace představovala kulturní hodnotu větší než její vlastní, proto ji vcelku bez potíží přijímali.
Výsledkem byl nepopiratelný „numidský helenismus“ v královských městech a v chování elit. Navíc tato část severní Afriky v sobě kombinovala kulturní a v architektonické vlivy, Egypta, Řecka, Kartága a Říma. Po Jubově smrti nastoupil na mauretánský trůn jeho syn Ptolemaios, po matce byl vnukem egyptské královny Kleopatry a Marka Antonia.
Královské mauzoleum v Tipase
Juba a Selene byli pohřbeni v nádherném mauzoleu, později známém Arabům jako Kubr-er-Rumia (Tombeau de le Chretienne). Pro první Araby se rovnal původ „římský“ jako „křesťanský“ (tedy nemuslimského původu).
Královské mauzoleum v Mauretánii patří k typu mnoha starověkých mauzoleí nalezených v Numidii a je postaveno na kopci asi 250 metrů nad mořem. Celý pomník je vybudován z kamene, přičemž jeho hlavní stavba má kruhový tvar se čtvercovou základnou, zakončený kuželem nebo pyramidou. Objem tomby je 80 000 m³. Plocha čtvercové základny měří 60 až 60,9 m² a výška pomníku byla původně kolem 40 m. Kvůli škodám, které mauzoleum utrpělo přírodními živly a vandalismem, měří památník nyní jen asi 30-32,4 metru na výšku. Spodní část pomníku zdobilo 60 iónských sloupů po obvodě (186 m), jejichž hlavice nesly římsu, ale byly odstraněny, spíše však ukradeny, existuje vyobrazení z 18. stol. pořízené Jamesem Brucem, kde jsou ještě zaznamenány. Kónická horní část je tvořena 33 vrstvami kamenů o výšce 58 cm. Uvnitř má střed mauzolea dvě klenuté komory, oddělené krátkým průchodem. První komora navazuje chodbu spojující galerii a komory..
Na obvodě byly čtyři falešné vchody zakryté kamennými bloky s křížem uprostřed, připomínající křesťanský symbol (proto francouzský název). Skutečný vchod, dlouho neznámý, je v suterénu pod falešným východním vchodem a byl objeven během vykopávek vedených v roce 1865 Adrianem Berbruggerem, inspektorem historických budov, na žádost Napoleona III. Jedná se o nízké (1,1m vysoké) a úzké dveře s posuvnou pískovcovou deskou, která byla nalezena rozbitá. Následuje předsíň, odkud se sejde po schodech na vnitřní kruhovou chodbu, z níž odbočuje chodba ke středu pomníku.
Na konci ochozu jsou dvířka opatřená padací mříží, rovněž prolomenou, která ústí do předsíně dlouhé 4 m, široké 1,6 m a vysoké 2,7 m. Z tohoto vestibulu vede snížená chodba do centrální komory umístěné v srdci památníku. Tato klenutá klenba, uzavřená posuvnými padacími dveřmi, rovněž rozbitými, měří 4 m na délku, 3 m na šířku a 3,4 m na výšku. Uvnitř jsou tři výklenky na severní, jižní a západní stěně. Pozůstatky Juby II a Kleopatry Seléné nebyly na místě nalezeny. Možná díky loupeži hrobu, ke které mohlo dojít v nejistých dobách (možná krátce po výstavbě mauzolea). Je však také možné, že stavba měla jednoduše sloužit jako památník a ne skutečné místo pohřbu.
Památník za dobu své existence utrpěl mnoho škod. V roce 1555 vydal paša v Alžíru rozkaz ke stržení, které bylo zastaveno poté, co se vyrojily velké černé vosy a některé dělníky ubodaly k smrti. V 18. století sloužila hrobka jako terč místnímu arabskému námořnictvu. Stavba a archeologické naleziště v okolí jsou vedeny v UNESCO od roku 1982, bohužel jsou ve zhoršujícím se stavu v důsledku špatné údržby, vandalismu a rostoucí městské zástavbě v ochranném pásmu lokality. Mimořádná pomoc z Fondu světového dědictví byla na stránku poskytnuta v roce 2001.
Zdroje:
Cassius Dio: Roman History, kniha 51-53
Gaius Iulius Caesar: O válce občanské, alexandrijské, africké a hispánské, 2010
P. Annius Florus: Epitoma II. Velleius Paterculus a Florus: Dvojí pohled na římské dějiny, 2013
Camps, G.: Rex gentium Maurorum et Romanorum. Recherches sur les royaumes de Maretánie des Vie et VIIe siècles, 1984
Canfora, L.: Gaius Iulius Caesar, demokratický diktátor, 2007 Christoffle, M.: Le Tombeau de la Chrétienne, 1952 Coarelli, F., Thébert, Y.: Architecture funéraire et pouvoir, 1988 Ghaki, M., Laporte, J. P., Dupuis, X.: Numides, Numidie, Encyclopédie Berbère, 34, 2012 Braund, D.: Rome and the Friendly King: The Character of Clients Kingship, str. 76, 2014 Encyclopaedia Britannica
