Procopius – neobvyklá uzurpace
Ve 4. stol. n. l., století, plného uzurpačních pokusů, vyniká ten Procopiův snad jako nejméně typický. Byl neobvyklý tím, že vznikl na východě a zvláštní také tím, že nevyklíčil v řadách armády. Je charakteristický popsáním od několika autorů, které pomáhají rekonstruovat jak události povstání, tak také, jak byly v té době zobrazovány. Zprávy u Ammiana Marcellina a Zosima jsou doplněny Eunapiovými fragmenty, krátkými poznámkami v církevních zdrojích a co je zajímavé, také práce dvou tehdejších panegyriků Themistia a Symmacha, (o Themistiovi byl uveden článek: https://antickepamatky.cz/osobnosti/themistius-retor-filosof-a-verejny-cinitel/). Každý z autorů přistupoval k problematice uzurpace trochu jinak. Vzpoura nebo spíše uzurpace se udála za vlády Valentiniana (vláda 364 – 375) na Západě a Valenta (vláda 364 – 378) na Východě římské říše. Oba bratři byli zvoleni aklamací vojskem po nečekané smrti Joviana, který byl narychlo vybrán poté, co císař Julianus zemřel na následky zranění v malé potyčce s nepřítelem na perském tažení. Jovianus po uzavření velmi kritizovaného, nevýhodného míru vládl velmi krátkou dobu (https://antickepamatky.cz/osobnosti/jovianus-zimni-kral-rimskeho-imperia-27-cervna-363-17-unora-364/).
Procopius, jako příbuzný císaře Juliana, byl možný uchazeč o trůn a Eutropius, jenž byl účastníkem Julianova tažení do Persie explicitně zaznamenává, že už Jovianus se obával možného vzdorocísaře. Před stejným problémem stál i Valens a příbuzenský stav se skutečně se stal úhelným kamenem zdůvodnění proklamace Procopia jako císaře a táhl se jako červená nit celým povstáním. Charakteristické jsou rovněž časté změny postojů velitelů i celých jednotek, které přecházely z jedné strany na druhou.
Původ a kariéra Procopia
Proč právě Procopius? Byl Julianovým příbuzným a tudíž z velké konstantinovské rodiny. Předpokládá se, že byl jeho bratranec z matčiny strany. Není pochyb o tom, že byl příbuzným císaře Juliana, je však pravděpodobné, že neměl žádné spojení s užší rodinou císaře. Je zřejmé a potvrzené, že se na konstantinovské konexe staly jedním z hlavních zdůvodnění přihlášení se k císařskému purpuru. Byl pravděpodobně příbuzný guvernéra Kilikie Procopia, Artemisia mohla být jeho manželkou. Magister utriusque militum Procopius z 5. století a jeho syn, císař Anthemius patří mezi jeho potomky (Sidonius Apollinaris 2,67-69). Ačkoli se často předpokládá, že byl pohan, neexistuje žádný výslovný důkaz o jeho náboženských preferencích.[1]
Z Constantia II. sloužil Prokopius na východě jako tribunus et notarius, tedy jako vysoký hodnosatář a v roce 358 byl vyslán jako vyslanec do Persie. Více se jeho kariíra rozjela za vlády jeho bratrance Juliana, byl povýšen s titulem „comes“.[2] Zúčastnil se Julianova tažení do Persie a po útoku perského vojska se císař rozhodl vyčlenit 30 000 vybraných vojáků pod velením Procopia a comes Sebastiana (bývalého velitele v Egyptě).[3] Hlídkovali na západní straně Tigridu s možností, že jakmile to bude možné, spojí se s arménským králem Arsakem, jenž byl instruován císařem, aby soustředil své sbory a čekal na rozkazy, kam se má pohnout. [4]. Během svého velení podnikl Procopius několik výpadů do Médie , ale nikdy se nespojil s králem Arsakem.
Smrt Juliana, volba Joviana
Po náhlé smrti císaře Juliana 23. června byl armádou zvolen celkem nečekaně zvolen Flavius Jovianus, když hlavní favorit prefectus praetorio Saturnius Salutius odmítl kvůli svému stáří. Procopius byl spolu s Lucillianem, tchánem Joviana, pověřen dovézt tělo Juliana do Tarsu, kde měl být pohřben, dle nařízení samotného Juliana ještě před smrtí. U vojska se rozšířily řeči, že již na začátku tažení předal Julianu purpurový plášť (paludamentum purpureum) Procopiovi u příležitosti přinášení oběti v chrámu Měsíce s přikázáním, aby se s důvěrou chopil vlády, kdyby Julianus v Persii zahynul. A při jednání Joviana s Peršany byl prý nový císař varován před Procopiem, který by se mohl pokusit o převrat.[5] Vše je podezřelé, protože byl Julianus na smrtelné posteli požádán o jméno svého nástupce a ten rozhodně odmítl (Philostorgius i Ammianus Marcellinus). [6] V Tarsu byl slavnostně pohřben Julianus a Jovianova tchána Lucilliana zabili Batavové, zde chránící město, Procopia však nechali být, snad z úcty k jeho příbuzenství s Julianem. [7]
Útěk a skrývání Procopia
Následující rok a pů je zahalen tajemstvím, není zcela jasné, co Procopius dělal. Zosimus uvádí, že jakmile Juliana pohřbil, vzdal se Procopius svého úřadu comese a uvážlivě se s rodinou stáhl na jejich statky v Kappadokii.[8] Podle jeho popisu přišel rozkaz zatknout Procopia až po nástupu Valentiniana a Valenta, kteří tam poslali muže, aby ho zajali. Nakonec Procopius jen o vlásek unikl omámením svých potenciálních únosců a útěkem, nakonec do Chersonesu v Tauridě. Zosimovy podrobnosti o Procopiově odchodu do ústraní se zdají přesvědčivé, ale příběh o prohnaném útěku a útěku k barbarům zavání řeckým románem. [9] Nakonec se vydal do Chalcedonu, tam zůstal v úkrytu na panstvích svých přátel (u senátora Strategia) a tam se také dozvídal o tvrdém vládnutí Valenta prostřednictvím je ho tchána Petronia, který se zabýval neúprosným vymáháním daní a Ammianus jej charakterizuje jako zrůdného duchem i zevnějškem. [10] Philostorgius uvádí, že se Petronius usídlil u Eunomia. Petroniovo neomezené vymáhání peněz vyvolalo značné nepokoje a sjednotilo masy a elitu v jejich otevřenost vůči změně administrativy. Když si uvědomil příležitosti vytvořené tímto zneklidněním obyvatel Východu, tak se Procopius rozhodl, že je čas „hodit si kostkou“ v boji o trůn [11]
Zahájení uzurpace
V zimě 365 / 366 odjel Valens z Konstantinopole do Antiochie a cestou se dozvěděl o skupina Gótů připravuje útok na Thrákii a proto vyslal dvě legie, Divitenses a Tungcrecani Iuniores, aby zesílili postavení Římanů v Thrákii, cestou se zastavili v hlavním městě a to byl signál pro Procopia, aby vyvolal ve městě povstání. Domluvil se s veliteli a podplatil tyto dvě legie s pomocí eunucha Eugenia a legie jej provolaly císařem. V následném projevu před obyvateli,, ve kterém především zdůraznil svou příslušnost ke konstantinovskému domu jej i obyvatelé pozdravili jako císaře. Procopius se nechával vidět s Constantiovou dcerou a dostalo se mu podpory i od její matky, císařovny Faustiny. Po projevu se odebral do kurie, ale senátoři zde chyběli. [12] Themistius to označil ve své panegyrické řeči za „zkaženou komedii“, která mohla být tragédií, kdyby do ní nevstoupil Valens. To je ovšem panegyrické vyjádření a skutečnost se v této době docela dost lišila. Na základě informací, které dostával, používal k rychlému schromažďování peněz a vojska. [13] Byl zatčen Nebridius, prefekt praetorio a prefekt města Caesarius. Procopiovi se podařilo sehnat dost velké množství vojáků a prostředků k boji, takže se aktivně rozhodl poslat Marcella proti Serenianovi (comes domesticorum, velitel císařských strážců), kterého zajal v Kyziku a následně byl pověřen obranou Nikaei.[14]
Zosimos uvádí, že vyslal poselstvo k náčelníkovi Skythů (Gótů) a ten mu poskytl 10 000 bojovníků. Poslal rovněž vyslance do Illýrie, kde však nepochodil, neboť tamní vojenský velitel Æquitius, jenž byl Magister militum per Illyricum, je popravil. Valens se vracel a první střetnutí u Mygdu vyznělo jasně pro Procopia díky přeběhnutí oddílů Jovii a Victores. Valens se pokusil dobýt zpět Nicaju, obsazenou tribunem Rumitalkou, ale vše skončilo téměř Valentovou katastrofou, protože po otevření brány se vojáci vyhrnuli ven a vedeni Rumitalcou se snažili Valenta obklíčit. Ten se zachránil kvapným ústupem. Marcellus, posílen 3 000 Góty, obsadil Chalcedon. [15] Císař Valens byl po těchto událostech s odvahou na dně a uvažoval o dohodě s uzurpátorem.
Procopius v bitvě u Mygdu
Je pozoruhodné, jak statečně se Procopius zachoval u Mygdu u řeky Sangarios, když se vrhl doprostřed bitevního pole a postavil se mezi obě nepřátelské linie, i kdy létali šípy ze všech stran. Poté latinsky pozdravil vojáka jménem Vitalianus jakoby jej dobře znal a požádal, aby vystoupil z řady, vzal ho za ruku a poprvé statečně oslovil užaslé vojáky, jako pravý císař. Na samém začátku svého projevu adlocutio, Prokopius odkazoval na slib věrnosti, který dříve vojáci přísahali Julianovi a tímto odkazem naznačoval, že jsou vázáni také jemu, jako Julianovu příbuznému. V projevu poukázal na Valenta jako na zdegenerovaného Pannonce (Pannonius degenerate) a toho, který narušuje mír a pořádek ve společenství. Díky tomuto projevu dokázal přesvědčit Valentovy vojáky, kteří za doprovodu barritu jej prohlásili za císaře a doprovodili jej do svého tábora.
Je pozoruhodné, že v Ammianově vyprávění o této proklamaci je mnoho aktuálních prvků, které se obvykle vyskytují v popisech projevů císařů ke svým vojskům (tyto prvky jsou úzce spjaty s ritus militaris), tedy stipatus (obklopení formací vojáků), který doprovázel nově prohlášeného císaře do ubikací po svém projevu k vojskům), consensus militum (jednomyslnost vojáků), nuncupatum imperatorem (chvála císaři) a testati [Iovem] (přísaha vojáků přísahající na božstvo nebo Boha). [16]
Procopiovi se podařilo přetáhnou Valentovo vojsko na svou stranu, i když jeho tvrzení o přísaze nemělo žádné opodstatnění, tak přeci jenom mnoho vojáků sloužilo za Juliana, on jim tohoto císaře připomněl a snad na ně zapůsobilo i odvážné vběhnutí doprostřed bitvy.
Konec Procopia
V zimě 365 / 366 se podařilo Procopiovi shromáždit značné síly i peněžní prostředky k financování jarní ofenzívy. Bohužel jej opustil Flavius Arbitius (bývalý magister equitum) v důsledku zabavení jeho statků. Naopak Valens se spolu s prefektem Salutiem [17] spojil v Ancyře se svým magister equitum Lupiciniem a postupoval do Lýdie. V Asii měl Procopius oddíly Hormisda a magister equitum Germána Gomoaria, kteří mířili do Frýgie. Nepřátelé se při pochodech minuly, ale ke střetnutí došlo. Gomoariovy jednotky i s jejich velitelem přešly k Valentovi před bitvou u Thyateiry začátkem dubna. Hormisdas v bitvě odolával a poté, co byl jen těsně poražen, uprchl přes Frýgii a nakonec se setkal s Procopiem a velitelem pěchoty Agilem [18] u města Nacolia ve Frýgii. Agilo (Agilius), magister peditum, rovněž přešel k císaři a tak byl Procopius, prakticky bez vojska vydán Valentovi, který jej podle pověsti dal přivázat ke dvou stromům a po uvolnění jej kmeny roztrhly. To je však vymyšleno církevními historiky, kteří se snažili Valenta co nejvíce očernit, protože Valens byl striktně ariánské víry. Vždyť Sozomenus po drtivé porážce římské armády od Gótů u Adrianopole a smrti císaře, chápal obojí jako Boží odplatu za jeho sympatie k ariánství. [19] Ammianus Marcellinus představuje konec uzurpátora daleko prostěji, byl zbaven hlavy, která byla poslána Valentinianovi do Galie [20] a ani Zosimos se nezmiňuje o nějakém nadstandardním konci Procopia.
Marcellus a Eunomius
Podle Zosima příbuzný Procopia, dobyl, jak bylo poznamenáno Kyzikus a nechal uprchlého Sereniana dopadnout a zabít. Po konci povstání a smrti Procopia byl Marcellus zajat císařem a po nálezu císařského roucha a klenotů, které Procopius předal Marcellovi, jej nechal zabít spolu s dalšími stoupenci a přátel. Ammianus Marcellinus trochu odlišně popisuje, jak byl pověřen obranou Nicaji a po konci Procopia nechal popravit comes domesticorum Sereniana. Poté byl po dopadení sám zbičován a usmrcen. [21]
Eunomius z Kyziku byl považován za extrémního činitele ariánské víry (Valens byl zapálený arián). Za vlád Juliana a Joviana sídlil v Konstantinopoli a světil ariánské biskupy. Poté žil v Chalcedonu, odkud byl vykázán v roce 367 za podporu Procopia do Mauretanie, ale vrátil se a znovu byl vykázán císařem Theodosiem.[22].
Poznámky:
1 – Banchich
2 – Lenski str. 2
3 – Amm. Marcell. XXIII.3.5
4 – Amm. Marcell. XXIII.2.2
5 – Amm. Marcell. XXV, 7.10 a Lenski str. 2
6 – Philostorgius kap. 5
7 – Zosimos 3,35
8 – Zosimos 4.4.
9 – Lenski str. 3
10 – Amm. Marcell, XXVI, 6,4-6,9
11 – Lenski str. 4
12 – Amm. Marcell, XXVI, 6,14
13 – Lenski str. 8
14 – Marcellus byl podle Amm. Marcellina příbuzným Procopia, podle Zosima poslal Procopius Marcella proti Serenianovi, který obsadil Kyzikus. Město Marcellus dobyl a krátce nato Sereniana zabil. (Banchich, Amm. Marcell. XXVI 10,1- 10,5, rovněž Zosimus 6.3 a 8,3
15 – Lenski str. 12
16 – Mleczek str. 281 – 284 a Amm. Marcell. XXVI, 7,12; 7.13 – 14; 16 – 17
17 – Saturninus Secundus Salutius, praefectus praetorio per Orientes, politik novoplatonista, původem z Galie, byl přítele císaře Juliana a za jeho panování se stal prétoriánským prefektem pro Východ (tehdy již civilní úřad). Po smrti Juliana byl nejvážnějším kandidátem na císařský post, ale Salutius odmítl s poukazem na své stáří. Zemřel v roce 367
18 – Agilo (Agilius) byl germánského, alamannského původu, v letech 360 – 362 magister peditum
19 – Sozomenus, kap. VIII
20 – Amm. Marcell. XXVI, 9,11
21 – Banchich
22 – Philostorgius Epitome of Book 1, kap. 6
Zdroje:
Ammianus Marcellinus: Rerum gestarum libri (Dějiny římské říše za soumraku antiky), 2002
Zosimos: Historia nea (Stesky posledního Římana, 1983)
Salaminus Hermias Sozomenus: The Ecclesiastical History, angl. verze Shaff (http://www.ccel.org/ccel/schaff/npnf202.html)
Eutropius: Breviarium (Stručný přehled římských dějin od založení měst, 2008)
Philostorgius: The Ecclesiastical History, Epitome of Book 1, angl. verze Shaff (Roger Pearse, 2002)
Banchich, T: DIR, De Imperatoribus Romanis, Procopius a Marcellus
Noel Lenski: Failure of Empire: Valens and the Roman State in the Fourth Century A.D., 2003
Mleczek, A.: The Counterfeit and Fake Emperor – Procopius in the Res Gestae of Ammianus Marcellinus, 2015 in Classica Cracoviensia
