Severus Alexander, poslední z dynastie
Motto „Nedělej druhým to, co nechceš aby dělali oni tobě.“
Původ Severa Alexandra
Marcus Aurelius Severus Alexander Augustus (208 – 235 n. l.) byl posledním císařem severovská dynastie (193 – 235 n. l.), vládnoucí od roku 222 do 235. Syn Julie Avity Mamaey, neteře Iulie Domny (manželky císaře Septimia Severa), a jejího manžela Marka Julia Gessia Marciana, syrského aristokrata. Existují i jiné názory na osobu otce. Severus Alexander se narodil v Caesarea sub Libano (dnešní Arqa v Libanonu), jeho bratrancem byl nechvalně známý Elagabalus (218-222), předchůdce na císařském trůnu. Velké množství jmen, které se vyskytují okolo Severovců, počínaje Iulií Domnou a konče Iulií Mameou, je trochu matoucí a nepřehledné, proto je jejich dynastie uvedena jako první obrázek. Jeho otec byl jmenován několikrát prokurátorem, jinak nebyl nijak významný a velká část rodiny sídlila v Antiochii, kam byla rodina poslána novým císařem Markem Oppeliem Macrinem po vraždě Caracally. Po jmenování mladého Elagabala císařem v roce 218 se rodina vrátila do Říma, kde postupem času náboženské aktivity i samotné chování císaře vyvolávalo nelibost senátu i prétoriánské gardy.
Jméno císaře Elagabala pochází od Emesy, rodného města manželky Septimia Severa, Iulie Domny, (dnešní Homs v Sýrii), kde stával chrám boha Baala, boha nepřemožitelného Slunce. Chrám stál na kopci za městem a v něm byl uchováván černý meteorit jako hmotná součást boha Slunce (podobně Kybelé, Velká Matka bohů). Odtud pravděpodobně pochází označení Elagabalus (Héliogabalus) „bůh z hory“. Toto jméno přijal mladý kněz a ponechal si jej i jako císař: Elagabalus. Pokusy jeho matky oženit jej s Římankou aristokratického původu se setkávaly pouze s částečným úspěchem, neboť pokusů bylo nejméně pět a rychlost změn manželek ukazovalo na jeho skutečnou sexuální orientaci. Líčení Historia Augusta o jeho praktikách jsou samozřejmě přibarvená, nicméně zůstává faktem, že jeho chování bylo v té době ne zcela vhodné pro císaře, i když to nebylo úplně neobvyklé.
Herodianos zaznamenal, že císař přišel se svou matkou, Julií Soaemias a babičkou Julií Maesou do senátu a prohlásil (ve věku svých šestnácti let) za svého syna Alexandra (kterému bylo dvanáct let), což senát přijal s úsměvem. Především Julia Maesa, babička obou chlapců, přemluvila císaře k jmenování svého syna caesarem v obavě, že díky chování Elagabala bude celá rodina ohrožena, a ten jej adoptoval. V tuto chvíli (rok 221 n. l.) bylo chlapci změněno jméno na Alexander, které vytvořilo spojení na vojáky oblíbeného Caracallu, který obdivoval Alexandra Velkého. Celé jméno pak znělo: Marcus Aurelius Severus Alexander a jménem jeho matky pak byly raženy mince. Všichni, i vojáci, začali projevovat náklonnost Alexandrovi a vkládali do něj naděje, všemožně jej chránili a rovněž matka Julia Mamaea chlapci nedovolila ani jíst jídlo, které mu občas posílal Elagabalus. Obavy byly zřejmě oprávněné, protože učitele, obstarané matkou, kteří jej seznámili s řeckou a římskou výchovou a přivykli jej na cvičení, nechal císař Elagabalus vyhnat z paláce a některé z nich nechal zabít nebo poslat do vyhnanství
Začátek panování
Mamaea a Maesa dávaly tajně peníze prétoriánům a tím si je natolik získaly, že při jedné návštěvě císaře v táboře prétoriánů byl Elagabalus a jeho matka Soaemias zavražděni a jejich těla byla vláčena ulicemi a poté vhozena do stok, která vedla do Tibery. Nový císař byl vyhlášen armádou. Tribunicia potestate začíná 11. března 222 a ihned poté 13. března byl potvrzen jako Augustus, pater patriae a pontifex maximus.
Za mladého císaře, po převzetí moci, panovaly Mamaea a Maesa společně do smrti babičky Maesy a poté již Mamaea vládla sama za pomoci rady (consilium), jejímž předsedou (Scriniorum magister) byl praefectus praetorio Gnaeus Domitius Ulpianus, skvělý jurista, literárně činný již za Septimia Severa. Za Elagabala byl od dvora vyhnán, za vlády nového císaře se vrátil zpět. Ustanoven byl rovněž správcem dodávek potravin, jak vyplývá z nařízení císaře Alexandra: „Domitius Ulpianus praefectus annonae jurisconsultus amicus meus.“ (Cod. 8, 38. 6. 4.) a byl jmenován hlavním prefektem prétoriánů (dva další byli Flavianus a Chrestus). Zosimos říká, že tito dva prefekti se domluvili s vojáky a chtěli Ulpiana odstranit, nicméně Mamaea jejich úmysly odhalila, překazila je a také je nechala zabít, jediným praefectem praetorio poté ustanovila Ulpiana. Tento slavný právník byl jediný, kdo setrvával s císařem o samotě, byl stále po jeho boku vzhledem k jeho výjimečnému smyslu pro spravedlnost. Velkým právníkem té doby byl také Iulius Paulus Prudentissimus v letech 228 – 235 prétoriánský prefekt, kterého Elagabalus rovněž vyhnal do exilu, ale za Severa Alexandra se stal členem císařské rady. Ulpianus, který měl částečné potíže s členy prétoriánské gardy již za Elagabala, upadl u vojáků znovu v nemilost a není jasné zda v důsledku smrti obou prefektů nebo díky prosazování kázně. Krajan císaře (narodil se ve starobylém Tyru, dnešní Libanon) byl zabit při nepokojích mezi davem a vojáky, které trvaly tři dny již v roce 223, aniž mu mohl nějak císař nebo Mamaea pomoct. Navíc museli hlavního vraha Marka Aurelia Epagatha (propuštěnec a praefectus annonae před Ulpianem) jmenovat místodržícím v Egyptě, aby jej dostali pryč z dosahu vojáků a posléze se postarali o jeho zavraždění.
Charakter vlády, vliv Iulie Avity Mamaey
Věk Severa Alexandra nebyl jen (byť krátce) věkem Domitia Ulpiana, ale v několika smyslech slova byl také velkým věkem samotného historika Cassia Diona. Ačkoli mu bylo téměř šedesát let když Alexander nastoupil na trůn, vypadá to, že se Cassius Dio stal vcelku nečekaně mužem značného významu. Když byl Elagabalus císařem, byl Dio jmenován kurátorem jeho rodného města Nicaia a právě tam strávil většinu času po dobu panování Elagabala. V krátkém odstupu se stal prokonzulem Afriky, v roce 205 byl poprvé zvolen náhradním konzulem (consul suffectus), dále byl císařem jmenován i prokonzulem Pannonie Superior. V roce 229 byl najednou povýšen podruhé na konzulské místo jako kolega samotného Alexandra Severa, což byl projev velmi vysoké přízně. Zdá se, že přítomnost Cassia Diona v těchto pozicích indikuje změnu v politice obsazování nejvyšších úřadů. Jeho příklad ukazuje, že Julia Mamaea, která držela skutečnou moc za panování jejího mladého syna, se pokusila zvrátit proces centralizace tím, že znovu oživila roli senátu ve spojení s vládou. Cassius Dio byl v posledních sedmi letech již šestým mužem, který obdržel za vlády Severovců první konzulát a druhý konzulát za Severa Alexandra.
Další literárně činný senátor Marius Maximus byl rovněž zvolen podruhé konzulem v roce 229, u této postavy, která je uváděna jako jeden z autorů Historia Augusta (HA), není zcela jisté, zda skutečně napsal životopisy dvanácti císařů po vzoru Seutonia. V éře císařů Caracally a Elagabala nebyl tolikrát udělován druhý konzulát. Jmenování konzulem se spíše projevovalo jako odměna lidem, kteří se dostali do popředí prostřednictvím jezdecké byrokracie nebo hráli výjimečnou roli v rychlých změnách vlády. Sám Cassius Dio měl potíže s prétoriány, jak bylo uvedeno, již za Upiana a také v době, kdy byl správcem Pannonie. Jinak dbala jeho matka, podle Heródiána, o Alexandrovo stálé vzdělávání, především v oblasti soudnictví a chránila jej před stykem s osobami se špatnou pověstí.
Duchovní život
Mezi lidmi, kteří na něj měli nějaký vliv je počítán (minimálně křesťanskou historiografií) i velký křesťanský učitel Órigenés, který se zabýval filosofií, teologií a zpočátku i geometrií, matematikou a astronomií. V letech 231 – 253 odešel do Palestiny a v Antiochii, krátce po válce s Persií, se měl setkat s Severem Alexandrem. Paulus Orosius zaznamenává, že jeho matka, křesťanka Mamaea naslouchala se zájmem slovům kněze Órigena. Hovořit o ní jako o křesťance je zřejmě pouze fikce, měla sice zájem o mnohá učení a religiózní otázky, ale především vzpomínka na výstředního a nenáviděného Elagabala zřejmě varovala ji i císaře, vystupovat v jakékoli roli vyznavačky pouze jednoho, dominantního náboženství. Doba vlády posledního Severovce, Alexandra, je typická svým návratem k tradicionalismu, kdy příklon především k Jovovi a Martovi vytvořil protiváhu k Elagabalovi a zpočátku své vlády převzal roli princepsů jako ochránce římské morálky, kultury a římského náboženství. Je možné, že po smrti extravagantního císaře opuštěný chrám Elagabala, tzv. Elagabalium přeměnil na chrám Jupitera. Sochy a relikvie římského náboženství byly přeneseny zpět do chrámů, ze kterých byly vzaty k vybavení Elagabalia.
Důkazy o přeměně Elagabalia jsou primárně numismatické (nápis IOVI VLTORI). Jak však Cassius Dio a Héródianos objasňují, první roky vlády Severa Alexandra byly pozitivně vnímány jako ohlašování nové éry. Na rozdíl od svého předchůdce Elagabala skutečně mladý císař obnovil a zastával tradiční hodnoty a bohy římských veřejných kultů a byl prvním císařem, který byl v epigrafických dokumentech oslavován jako restituent orbis (obnovitel světa). (viz nápis CIL VIII, 8797a \u003d AE 1940). Reprezentaci Severa Alexandra jako vládce světa, pomáhala ražba mincí, například na denariu najdeme zobrazenou hlavu Severa Alexandra, symbolicky znázorněného jako vládce orbis terrarum (celého světa).
A se zmiňuje o jeho tolerantnosti k židům a křesťanům na několika místech. Svůj postoj se snahou o spravedlivé rozhodování můžeme vidět, když doporučuje aby byla jména příštích vysokých úředníků známa dopředu, aby se k nim kdokoli mohl vyjádřit, zda jsou hodni úřadu, pokud by někdo vznesl křivé obvinění, měl být potrestán na hrdle. Pokládal za vážný nedostatek, že se tak nepostupuje v případě provinčních správců, ačkoli je to běžné u křesťanů a židů. Když se křesťané zmocnili nějakého veřejného místa a hospodští tvrdili, že patří jim, poslal jim odpověď, že je lépe, aby se tam uctíval jakýkoliv bůh, než aby na tom místě stála hospoda. Díky dalším poznámkám v Historia Augusta i líčení ostatních antických autorů můžeme Severa Alexandra snad považovat minimálně za velmi tolerantního panovníka, jakých v dějinách římské říše nebylo mnoho.
Jeho kladný vztah k židům vedl některé obyvatele Antiochie a Alexandrie k posměšnému titulování Severa Alexandra jako „syrského dozorce synagogy a veleknězem archisynagogus (Syrum archisynagogum et archierum; viz HA). Bohužel je podrobnější líčení vztahu císaře k jiným náboženstvím většinou ze zdroje Historia Augusta (autor Aelius Lampridius), který je nespolehlivý a z velké části fabulující, co se týče detailů jeho života a proto se hodnocení císaře v tomto ohledu jeví jako částečně spekulativní. Jediný záznam a ještě ne zcela jednoznačný je v případě Severovy synagogy ( כנשתא דאסוירס) v Římě. Byla tak nazývána buď z vděčnosti k císaři Severovi Alexandrovi, nebo snad proto, že se zde údajně zachoval svitek textu, který Severus dal synagoze. Jedná se o takzvaný codex Severi, svitek obsahující Tóru, která údajně odvezl císař Titus jako součást kořisti po pádu Jeruzaléma v roce 70 n. l.
Veřejné záležitosti
Císařský dvůr proslul šetrností, což byla téměř nutnost po nezřízeném panování a utrácení Elagabala, ale stavební činnost se přeci jenom úplně nezastavila. Koloseum poté, co jej zasáhly blesky, zrekonstruoval a dokončil několik lázeňských a divadelních komplexů. Byla rozšířeny Neronovy lázně v letech 227 až 229 a někdy se po císaři nazývaly Alexandrovy. Coarelli se domnívá, že byl odpovědný za renovaci Arvalského háje v Maglianě a za výstavbu umbilicus urbis Romae, struktury na římském Foru, o které se věřilo, že označuje střed říše a od níž se měří všechny vzdálenosti. Snížením daní se obyvatelů trochu ulevilo. Oproti skutečně skromnému Alexandrovi, matka Mamaea byla poměrně hrabivá, což se císaři údajně hnusilo. Císařská rada obsahovala podle Cassia Diona 16 senátorů, přičemž se můžeme opírat pouze o tvrzení samotného Diona, který údajně tuto instituci i inicioval. Císař, zřejmě i s radou (consilium) a matkou Mamaeou vytvořil městskou radu, která pomáhala městskému prefektu, praefectus Urbi, při administraci záležitostí týkajících se města Říma a jeho 14 okresů.
Císař přistoupil na snížení čistoty stříbrného denáru, denaria ze 46,5% na 43% – skutečná hmotnost stříbra klesla z 1,41 gramu na 1,30 gramu; v roce 229 však došlo k revalvaci denaria a zvýšení čistoty a hmotnosti stříbra na 45% a 1,46 gramu. Následující rok došlo k dalšímu snížení množství základního kovu v denariu, ale bylo přidáno více stříbra, čistota stříbra se zvedla a také váha znovu k 50.5% a 1.50 gramy, zároveň pro pohodlí lidí byly zřízeny kanceláře na půjčování peněz za mírnou úrokovou sazbu.
Značně se zlepšil vztah císařského dvora a senátu, ale nelze se ztotožnit s líčením Historia Augusta, jejíž líčení spolupráce a oboustranné úcty je nerealistické. Tendenci zlepšení narážela samozřejmě na opozici vojenských kruhů. Takže císař byl nucen obezřetně posuzovat smýšlení vojska a počítat neustále s možnou revoltou vojska. Lze připustit, spolu s Héródianem, že stav se zlepšil a Severus Alexander s Mamaeou se snažili nastavit pozitivní obraz panovníka a zároveň najít jakousi protiváhu k armádě. Pokud skutečně pomáhala šestnáctičlenná rada s rozhodováním o státních záležitostech, tak to sice obnovilo důstojnost tohoto starobylého institutu, ale nikoliv jeho moc.
Situace na Východě
Na východě vzrůstala moc nového hegemona, sasánovské královské dynastie, založené Ardašírem I., která nahradila dřívější parthskou říši, která se jako volně organizovaná protofeudální federace přežila. Dřívější úspěchy Septimia Severa proti parthskému králi Vologaisovi V. vyvrcholily dobytím a vypleněním Ktésifontu. Při jednáních o míru, která se táhla až do let 199 – 200 n. l., získali Římané držbu provincie Osrhoene, včetně její metropole Nisibis, současně byla zřízena nová římská provincie Mesopotamia a zformovány tři nové legie nesoucí název Parthica. První a třetí legie zůstaly na východě, druhá byla umístěna u Říma jako strategická rezerva.
Římanům se podařilo držet Hatru, která padla až po roce 238, kdy byla dobyta Šápúrem I. Ardašír I. (Artaxerxes) se postupně zmocnil všech území, o která se střetli příslušníci vládnoucího rodu Arsakovců (Vologaises, Artaban). Těchto perských občanských válek využil Ardašír I., od roku 224 Král králů a zakladatel sasánovské královské dynastie vládnoucí světové novoperské říši po čtyři staletí do r. 651. Pocházel z perské aristokratické rodiny sídlící u Istakhru, jeho děd Sasán (odtud název dynastie), byl údajně knězem. Podle Knihy činů Ardašíra, syna Pápakova si Ardašírův otec Pápak měl vzít za ženu Sasánovu dceru. Z města Farsu začala mocenská expanze – postupná likvidace sousedních lokálních knížat a upevňování postavení ve Farsu ve spolupráci s otcem Pápakem. Po Pápakově smrti se Ardašír stává vůdcem kmenů a růst moci ambiciózního lokálního vládce je již nepřehlédnutelný i pro Krále králů Artabana IV. z parthské dynastie Arsakovců. Vše vyvrcholilo v bitvě u Isfahánu, při níž zemřel Artaban a to znamenalo konec parthské arsakovské říše a nástup nového státního útvaru, lišícího se od starší říše pevným centralistickým pojetím, zaštítěný zoroastrijským náboženstvím, které se postupně stalo státním náboženstvím. Po ovládnutí perského prostoru dochází k pokusu o rozšíření novoperské říše směrem na západ, do míst kam zasahovala stará perská říše.
Příprava na boj s Peršany
V roce 230 dostal Severus Alexander dopisy od správců Sýrie a Mezopotámie, že nový panovník Ardašír I. překročil Tigris i hranice římské říše, postupuje přes Mezopotámii a ohrožuje Sýrii a Kappadokii a oblehl město Nisibis (dnešní Nusaybin na hranici mezi Sýrií a Tureckem), které představovalo dlouhou dobu důležité komunikační centrum a středisko obchodu. Obležení a praktické vyhlášení války porušilo křehkou rovnováhu moci na hranici mezi Římskou a Parthskou říší. Pro císaře to byl šok, dosud byla jeho vláda prosta válek a on sám vedl vcelku poklidný život. Vyslal nejprve poselstvo s dopisem novému králi králů, ve kterém nabízí status quo pro obě strany. Héródianos popisuje znění dopisu, ve kterém se připomínají římská vítězství, ale Ardašír nijak nereagoval. V Itálii i v jiných místech říše začaly odvody do vojska a po schromáždění vojska přednesl Severus Alexander řeč, ve které zmiňuje svoji dobrou vůli pro řešení sporů s Peršany, vyzdvihuje skutky předchozích armád se Septimiem Severem a jeho otcem Antoninem. Podobnou řeč pronesl i v senátu a po vykonání obětí se armáda s císařem dala na pochod do východní části říše.
Alexander postupoval velmi rychle, prošel Illyrií, kde získal další posily a dorazil do Antiochie, kterou si zvolil za svojí základnu. Pro východní tažení existuje několik zpráv, z nichž se zdá nejhodnověrnější popis událostí od Héródiana, který popisuje další pokus Severa Alexandra o mírové řešení, ale Ardašír na návrhy znovu nijak nereagoval.
Východní tažení
Římská armáda byla na radu velitelů rozdělena na tři skupiny, z nichž severní se přes Arménii dostala do severní části Persie, Atropateny a poté až do Médie. Střední část vojska, s elitními legiemi postupovala do severní Mezopotámie v čele s císařem a jižní postupovala směrem na soutok Eufratu a Tigridu, na Babylon a Chaldeu.
Severní část prošla drsnou hornatou částí, naštěstí v létě, Arménie a na území Médie začalo vojsko okamžitě pustošit krajinu, vypalovalo vesnice a bralo kořist. Peršané se za nějaký čas postavili římské armádě s poměrně velkým vojskem, které se však díky svému charakteru jezdecké armády špatně pohybovalo v horách a po zprávě, že další římská vojska jsou v pohybu, zanechal Ardašír jenom malou část vojska v Médii zřejmě jako zajišťovací a pozorovací oddíl a s velkou částí se přesunul do Mezopotámie proti hlavním římským silám. Římští velitelé na severu se pod dojmem, že narážejí na malé skupiny Peršanů a hlavní část její armády již zřejmě zvítězila, rozhodli dorazit na místo, kde se měli setkat s hlavním římským proudem.Na severu měli Peršané, podle Hérodiána velké ztráty.
Jižní část armády odolala Ardašírovým jednotkám a spolu s hlavní částí armády se nijak římské vojsko neposunulo vpřed, ale také nebylo poraženo. A když měl Ardašír problémy s některými svými oddíly, tak vznikla patová situace.
Bohužel Alexandr pod náporem Peršanů, kteří využívali jak své skvělé jízdy, tak také lučištníků a zasypávalo Římany množstvím šípů, proti čemuž se Římané bránili utvořením hrady ze štítů. Alexander svůj postup zarazil, což mělo neblahé důsledky pro severní armádu, která se dostala hluboko do Médie, byla obklíčena nepřátelským vojskem, pravděpodobně vracejícím se z bojů ve střední části Mezopotámie a velké množství vojáků padlo. Pří zimním ústupu spolu s Tiridatovými Armény došlo k dalším ztrátám v nehostinném prostředí arménských hor. Císaři se alespoň podařilo zachránit Arménii, takže arménský král Tiridates II. výměnou za římskou ochranu poslal arménský sbor, který sloužil v následné válce následníka římského trůnu Maximina Tráka proti Germánům.
Po střetech Ardašíra I. s hlavním proudem, vedených císařem, se Římané vzdali z neznámých příčin původního záměru na střetnutí všech tří proudů v nitru Persie a zahájili zpětný pochod do Antiochie. Ta informace se pravděpodobně nedostala včas k severnímu vojsku. To rozhodně nepřidalo k popularitě císaře a jeho matky u vojska. Jak píše Cassius Dio, vojáci měli tolik luxusu, arogance a nezákonnosti, že se v Mezopotámii odvážili zabít svého správce Flavia Heraclea. Hned poté vypukla v pozdním létě roku 232 krátká uzurpace u syrských jednotek, kterou vedl jakýsi Taurinus, ale byla rychle potlačena a Taurinus se při útěku utopil v Eufratu. Za zmínku stojí dva protichůdné názory antických autorů, kdy Héródianos hodnotí tažení jako neúspěšné, tak například Festus v Stručném přehledu římských dějin, De breviario rerum gestarum populi Romani, zcela přímo oslavuje vítězství připodobněním Severa k Alexandru Velikému: „S velkou slávou porazil pověstného perského krále Xerxa…..Nad Peršany slavil v Římě nádherný triumf.“ Stejně se o východním tažení zmiňuje Eutropius ve svém díle Breviarium ab urbe condita, Stručném přehledu římských dějin od založení Města. Armádě se podařilo ovládnout Edessu, žádné zdroje to neuvádějí, ale důkazem jsou bronzové mince z Edessy, zobrazující Severa na averzu a na reverzu je nápis M A K AVP E∆ECC s na skále sedící bohyní Tyche s korunou ve tvaru věžiček, oltářem a s říčním bohem u jejích nohou. Jak velké území Mezopotámie ještě Římané ovládali, je otázka, na kterou není snadné odpovědět.
Je možné, že kdyby po zimní přestávce císař obnovil boje v r. 233, byl by při lepší koordinaci svých vojsk úspěšnější, neboť perské vojsko nebylo složeno z pravidelného vojska nebo žoldnéřů, nýbrž z poddaných, kteří kvůli své zemědělské činnosti nemohli dlouho pobývat mimo svoje domény a vojsko bylo z velké části rozpuštěno. Na konci tažení došlo k patové situaci, kdy nebyla uzavřena žádná smlouva a tak tato situace pouze zajistila, že konflikt pokračoval v následujících letech. Na druhou stranu vojsko ukázalo mimořádnou ztrátu disciplíny. Na celé tažení se vojsko dívalo dost nelibě, mnoho mužů z illyrských jednotek trpělo vedrem a nemocemi, ostatně zbytek vojska na tom nebyl lépe. A celkovou rozmrzelost zvyšovalo vědomí velikých ztrát severního vojska, ze kterých se do Antiochie vrátila hrstka. Mnoho vojáků z provincií zasažených novou vlnou germánských útoků se hlasitě dožadovala návratu a tak byla tato část vojska poslána přímo na sever.
Boje proti Germánům
Císař se vrátil do Říma a v roce 233 oslavil triumf. V následujícím roce barbaři na severu překročili Rýn a Dunaj v množství, které vyvolávalo strach i v Římě. Vojsko které táhlo na sever k Rýnu do Moguntiaku (Mohuč) s císařem a Mameou bylo posléze vybaveno množstvím lodí, které se na řece spojily a vytvořily most. Součástí vojska Římanů byly i maurské oddíly a také jednotky z východu. V této chvíli poslal císař vyslance ke Germánům s návrhem, aby římská říše platila tribut. Toto řešení bylo přijato z důvodu získání času na postavení nové armády. Akce ale měla výrazně negativní dopad na vojsko, které tuto akci pokládalo za zradu a pod vedením Maximina Tráka císaře i matkou zabili.
Severem Alexandrem vymřela dynastie založená Septimiem Severem a začalo období krize římské říše, předznamenané novou rolí vojska a tou byly volby císařů z jejich popudu a přijetí purpuru z jejich rukou. Čtrnáctiletá vláda Alexandra nebyla z pohledu všech císařů, kteří nějakým způsobem zasáhli do vlády imperia, vůbec špatná. S odstupem času lze samozřejmě poměrně lehce identifikovat příčiny, které vedly ke konci jeho vlády. Nízký věk Alexandra a především absolutní dominance matky Iulie Avity Mamaey, spolu se zřetelně malou dávkou pozornosti věnovanou vojenským záležitostem, vedly postupně ke snížení jejich autority. Lze vypozorovat podle všeho, dva přístupy k vojsku: tvrdé vymáhání poslušnosti a disciplíny ze strany například Ulpiana nebo Cassia Diona a druhý přístup byl založen pouze na materiálním přístupu, který zpočátku představovalo uplácení prétoriánů ze strany Iulie Mamaey a rovněž díky absenci skutečného vládce, který by nějak imponoval vojákům.
Rozhodně kladně lze posuzovat nový příklon ze strany císařského dvora k respektování senátu, starost o právní stránku římské společnosti, kterou představovali nejlepší právníci té doby Domitius Ulpianus a Iulius Paulus. Senát na popud Maximina prohlásil císaře Severa Alexandra damned memoriae, nicméně po smrti Maximina byl zbožštěn a zbaven zatracení. Nelze nevzpomenout na slušné výsledky v monetární politice, protože po vraždě císaře a jeho matky se projevila krize i v této ekonomické oblasti. Celkově ale můžeme hovořit o docela úspěšné vládě. Nastaly rozhodně horší časy, protože selhání Selhání na hranicích v padesátých letech jako celek nelze oddělit od selhání v římské velitelské struktuře spojené s politickou nestabilitou, která nastala při zavraždění Alexandra Severa.
Jedním z epigrafických nápisů poskytujících důkazy o popularitě Severa Alexandra mezi židy může být CIL 3, 3327, nápis nalezený u města Intercisa (dnešní Dunajváros, Maďarsko). Základem textu je prosba nejvyššímu bohovi za uchování zdraví pro císaře Severa Alexandra a jeho matku. CIL 3, 03327 (10301), EDCS-26600621
DEO ÆTER / NO PRO SAL(ute) D(omini) / N(ostri) SEV(eri) [[A[lexan]]] / [[dr]]I P(ii) F(elicis) AVG(usti) E[[t Iul(iae)]] / [[Mamae]]AE AVG(ustae) MAT(ris) AVG(usti) VOT(um) / RED(dit?) L(ibens?) COSMIVS(?) PR(aepositus?) / STA(tionis?) SPONDILL[—] A SVNAG(oga) //
I / V / D(a)E / OR(um)
Nápis byl věnován vedoucím celnice Spondill a představeným židovské synagogy Tiberiem Cosmiem ze syrské komunity, který požádal o zdraví pro císaře Alexandra Severa, který je zde popsán dvěma čestnými tituly, charakteristickými pro severovskou dynastii, jmenovitě pius a felix – a jeho matku Julii Mammaeu (pro Salute Domini) / Nostri Severi Alexan / dri Pii Felicis Augusti et Iuliae / Mamaea Augustae). Žádost o podporu není učiněna bohům římského panteonu, a zejména nejvyššímu bohu Jupiter Optimus Maximus, protože taková přání pro blaho císaře nejčastěji jsou, ale spíše „věčnému Bohu“ (Deus Æternus), který má byl interpretován jako latinský překlad židovského boha; stejně jako Theos Hypsistos (Velký Bůh) byl občas používán pro židovské nápisy v řečtině, Deus Æternus byl chápán jako latinská verze stejného konceptu božského panteonu.
Ačkoli věnování na podporu římského císaře členem židovské komunity by se mohlo zdát překvapující vzhledem k třem hlavním konfliktům, které proběhly mezi Židům a Římany v letech 66 až 135 n. l., je třeba poznamenat, že všichni čtyři, Septimius Severus a Julia Domna, mladý Severus Alexander i jeho matka Julia Mamaea si užívali konkrétní popularitu mezi Židy. Podle několika nápisů nalezených ve spojitosti se synagogami a Severy jako císaři (viz např. nápis Mindia Fausta v Ostii, Jiwe I, 13), se zdá, že se Židé stali způsobilými ucházet se o veřejné úřady a také je vykonávat.
Zdroje:
Cassius Dio: Římská historie, angl. verze
Héródianos: Řím po Marku Antoniovi, 1975
HA: Portréty světovládců, 1982
Zosimos: Stesky posledního Římana, 1983
Paulus Orosius: Dějiny proti pohanům, B. Mouchová ed., 2018 Eutropius: Stručný přehled římských dějin od založení Města, Stručné dějiny Říma, B. Mouchová, 2008
Rufius Festus: Krátký přehled dějin římského národa, Stručné dějiny Říma, B. Mouchová 2008
CIL – EDCS: Epigraphische Datenbank Clauss-Slaby http://www.manfredclauss.de/
ILS – Inscriptione latinae selectae, ed. Hermann Dessau, Internet archive, vol. 2, part 1
Sanjana, D. D. P.: Book of the Deeds of Ardashir, son of Babak
Burian, J.- Oliva, P.: Civilizace starověkého středomoří II., 2015
Christensen, A,: „Sassanid Persia“, The Cambridge Ancient history, Volume XII, The imperial Crisis and Recover (A.D. 193-324), 1965
Hlinovský, P; Drbal V.: Ostia, přístav antického Říma, 2018
Raffalt, H.: Velcí římští císaři, 2001
Grant, M.: Římští císařové, 2002
Imrie, A.: Severus Alexander (Marcus Aurelius Severus Alexander Augustus), 2002
Smith, W. Dictionary of Greek and Roman Biography and Mythology, III
Shahan, T. J.: Catholic Encyclopedia
Potter, D. S.: The Roman Empire at Bay , AD 180-395, 2014
Potter, D. S.: Maesuring the Power of the Roman Empire in East and West in the Roman Empire of the Fourth Century an End to Unity? 2015
Southern, P.: The Roman Empire from Severus to Constantine, Routledge, 2001
Tulan University: Roman Currency of the Principate
Rowan, C.: Under Divine Auspices: Divine ideology and the Visualisation of Imper Power in the Severan Period, 2011
Kurkjian, Vahan M.: A history of Armenia
Berger, L.: Jüdische Zeugnisse römischer Zeit zwischen Britannien und Pannonien,
Krauss, S.: Jewish Encyclopedia, „Alexander Severus,
“https://www.jewishencyclopedia.com/articles/1153-alexander-severus
