Terra incognita. Římské výpravy do nitra Afriky
Zajímavou stránkou římských dějin byly vojenské a obchodní výpravy Římanů přes Saharskou poušť do nitra střední a západní Afriky. Důvodů mohlo být několik, ale zdá se, že hlavní důvody výprav byly nákupy zlata a koření. Římské předměty se nacházejí na Sahaře a výrazně podél trasy „karavan“. Tato trasa vedla z libyjských měst Leptis Magna a Sabratha směrem k oáze Gadames a oblasti Fezzan, tehdy ovládané velkým kmenem (tribe) Garamantů a nakonec překročila pohoří Ahaggar a dosáhla oblasti Timbuktu na řece Niger. Jedna výprava vedla po západní straně Afriky a výpravu otočila nazpět až na břehu řeky Senegal.
Znovu je nutné se pozastavit nad schopnostmi Římanů, jejich vojáků i obchodníků; cesty byly dlouhé několik tisíc kilometrů a navíc se výpravy pohybovaly v extrémních klimatických podmínkách, kdy noční teploty na Sahaře padají k bodu mrazu a ve dne atakují 50º ve stínu. O nedostatku vodních zdrojů je zbytečné psát. Od Sabrathy (Libye) k jezeru Čad je cesta minimálně 3 000km dlouhá, od Sabrathy do města Gao na řece Niger je ještě o něco delší, přes 3 000 km a nejdelší cesta přes pohoří Atlas na západě měřila zřejmě více jak 3 500 km. Nevíme, jak byli Římané vybaveni, zda byli v expedicích příslušníci legií, či auxilií, zda měli standardní výzbroj nebo byla odlehčená vzhledem k teplotám. Rozhodně se výpravy pohybovaly za pomoci velbloudů a lze předpokládat, že součástí byly domorodci z auxilií a také průvodci z pasteveckých kmenů jako překladatelé.
Římské výpravy do nitra Afriky
Lucius CorneliusBalbus, v roce 19 př. n. l.
Gaius SeutoniuPaulinus v roce 41 n. l.
Septimius Flaccus v roce 50 n. l.
Julius Maternus v roce 90 n. l.
Archeologické stopy hluboko v Africe
Jedním z nejvýznamnějších domorodých kmenů v Africe byli Garamantové, kteří ovládali síť oáz ve středu Afriky a jejich obchod dominoval celé subsaharské oblasti. V hlavním městě Garamantů v Garamě (dnešní Germa) v libyjském Fezzanu, tedy na okraji Sahary na jižním cípu dnešního Tuniska, bylo nalezeno mnoho římských artefaktů včetně zbytků, ze kterých se podařilo určit garum a olivové oleje. Obchod mezi římskými provinciemi na severu Afriky a předsaharskou Afrikou trval až do 6. stol. n. l. Existují důkazy o zavádění závlah v římském provedení a to přinejmenším pro ty Garamanty, kteří přijali usedlý a vesnický, ne-li městský životní styl.
Mauzoleum, nejjižnější římská památka
Nejpozoruhodnější je velké mauzoleum Watwat v římském stavebním slohu, což je důkazem buď římské přítomnosti nebo romanizace elit. Nachází se na 26. rovnoběžce a je nejjižnější památkou římské říše. Je to asi 3 metry vysoká kamenná kostka s vloženými pilastry a čtyřmi dórskými hlavicemi a absencí vlastních těl pilastrů. Že se jednalo o římskou stavbu, podpořil nález dvou hrobů s římskými amforami. Mezi Garamou a Ghátem v pohoří Ahaggar byla nalezena římská keramika, sklo, šperky a mince pocházející z 1. až 4. století n. l. Dále na trase k řece Niger, v oáze Abelessa, je místo známé místně jako palác Tin Hinan. Existuje o tom okouzlující místní legenda, ale zdá se, že to byla pevnost. V jedné místnosti byly nalezeny kosterní pozůstatky ženy, spolu s řadou pozdně římských předmětů, včetně lampy, zlatého náramku a mince ze 4. století n. l.. Nakonec byla ve městě Timissau nalezena nádoba s římskými mincemi a latinský nápis zmiňující vodní zdroj (lacus), město je vzdálené jen 600 kilometrů od Nigeru.
Kromě toho je pozoruhodné, že v nynějším africkém státě Burkina Faso je místo, blízko hranic s Nigerem a městem Gao, kde byla v roce 1975 objevena takzvaná kultura Bura Kissih (také nazývaná „Kissi“), která ukazuje na vysoce pravděpodobně na přítomnost římských obchodníků v Burkině Faso. přítomnost římských obchodníků v dnešní Burkině Faso.
Jiné expedice dosáhly oblasti jezera Čad a vrátily se zpět s divokými zvířaty (Flaccus a Maternus). Využívaly vcelku v té době přátelského vztahu mezi garamantským králem a Římany.
Byly také plánovány a případně realizovány římské námořní expedice, ale lodní doprava mezi Římem a subsaharskou Afrikou nebyla tak lukrativní a nebyla považována za hodnou rizika. Námořní příručka z 1. století n. l., periplus maris Erythraei znevažuje hodnotu mořského obchodu s regionem vnitřní Afriky a naznačuje, že jinde lze vydělat více peněz.
Lucius Cornelius Balbus (proconzul) a výprava v roce 19 př. n. l.
Římský politik a generál punského (kartaginského), původu. Narodil se v Cádizu (Gades) v Hispánii. Zastával úřad kvéstora v Hispánii Ulterior. V roce 21 př. n. l. Byl jmenován prokonzulem Africa Nova a v roce 19 př. n. l. Porazil kmen Garamantů a podnikl první velkou a slavnou cestu do subsaharské Afriky. Obdržel triumf, který byl poprvé a také naposled udělen někomu, kdo nebyl římským občanem od narození.
Cestu začal v libyjském městě Sabratha, porazil Garamanty a dobyl jejich hlavní město Garamu, římský historik Plinius se zmiňuje i o obsazení 17 měst a podrobení 5 kmenů se sborem 10 000 legionářů (především legio III Augusta), poté také obsadil Rapsu, z armády vyčlenil část, která přešla pohoří Ahaggar aby prozkoumali „hic sunt leones“, přes oázu Bistra (dnešní jižní Alžírsko) dorazili na hranice dnešního Alžírska a Mali. Pravděpodobně využil kamennou cestu, „silnici vozíků“, což byla cesta využívaná karavanami a podél této silnice jsou kamenné artefakty znázorňující vozy Garamantů. Po dosažení města Tabemekka v dnešním Mali dosáhli řeky Niger.
V Mali se skutečně našly římské mince, které by mohly potvrzovat buď tuto expedici nebo další výpravy. Garamantové nebyli nikdy zcela podmaněni Římany, tak velké bohatství na jejich území nebylo, ale již v době Tiberia, za Tacfarinova povstání, minimálně část kmene podporovala revoltu. Proti nomádům se později Římané bránili částečným obranným limes (fossatum Africae) s malými fortifikacemi a příkopy. Větší angažovanost by stála zbytečně mnoho sil. Oproti Gaetulům neposkytovali Garamantové Římanům vojenské kontingenty. Co se týká osoby Lucia Cornelia Balba je známá Crypta Balbi v Římě, součást divadla, které nechal vybudovat. Dnes je zde Museo Nazionale Romano Crypta Balbi.
Gaius Suetonius Paulinus v roce 41 n. l.
Paulinus byl jmenován místodržitelem Mauretánie, kde ve spolupráci s Hosidiem Getou potlačil vzpouru vedenou Aedemonem, která byla odezvou na pravděpodobné zavraždění Ptolemaia, klientského krále v Mauretánii, jak popisuje Cassius Dio, který se zmiňuje o nutnosti účasti schopných vojevůdců, proto nastoupili Paulinus a Geta, i když původně měl vzpouru potlačit Markus Licinius Frugi. V roce 41 n. l. překročil se svými vojáky po desetidenním pochodu pohoří Atlas a Plinius Starší (Historia V.14) popisuje množství lesů ve všech nižších částech Atlasu, které vynikají výškou a jsou složeny z mnohdy, pro Římany, neznámých druhů dřevin. Pohoří Atlas bylo pokryté v nejvyšších místech sněhem. Paulinus došel k řece Ger, cesta byla pokryta černým pískem a v okolí se nacházelo množství černých kamenů. Lidé, kteří obývali zdejší lesy, žili a živili se mase a vnitřnostmi divokých zvířat. Plinius zaznamenal také slony a hady. Paulinus se dostal až řece Daras, to je dnešní řeka Senegal. Paulinus je z pozdější doby především známý jako vítěz nad Boudiccou, dcerou icenského krále, při povstání keltských kmenů v Británii v roce 59 nebo 60. Paulinus zvítězil v roce 61 n. l.
Gaius Calpetanus Rantius Quirinalis Valerius Festus v roce 70 n. l.
Gaius Valerius Festus byl římský senátor, amicus , přítel Flaviovských císařů. Byl velícím generálem Legio III Augusta z doby vlády císaře Nera a jako legatus legionis nechal zavraždit Lucia Calpurnia Pisa, prokonzula v Africe, neboť ten podporoval císaře Vitellia. Za císařů Tita byl stále v přízni císařského dvora, ale za vlády Domitiana byl nucen spáchat sebevraždu.
Jako velitel Legio III vedl výpravu proti kmeni Garamantů v roce 70 n. l., který napadl město Leptis Magna a kteří se tak po připomínají po delší době na pozadí interních bojů mezi městy Olea a Leptis Magna. Obyvatelé města Olea si prý zavolali na pomoc Garamanty, jejich území v době, kdy psal Tacitus Dějiny, zůstalo Římany neobsazené, Festus je s pomocí římské jízdy porazil a pronásledoval je do hloubi jejich území, do oblasti Fezzanu, v berberském jazyce „drsné skály“, což je dnešní region v Libyi. Podle Heubnera Festus dobyl Garamu, jejich hlavní město. Vespasianův příkaz na pochod do hloubi Afriky není nijak zdokumentován, ale jako jeden z císařových příznivců zřejmě Festus, po podrobení povstalých domorodců buď dostal povolení pokračovat, nebo to byla jednoduše jeho vlastní iniciativa.
Festus sledoval směr, kterým se vydal před lety Balbus na své výpravě k prozkoumání regionu až k řece Niger. Dostal se přes východní pohoří Ahaggar v centrální Sahaře na pláň Gadoufaua (pro Tuaregy „místo, kam se bojí velbloudi jít“).
Nezdá se však, že by z království Garamantů vzniklo nějaké klientské království, i když garamantský král byl Festovi nakloněn, protože Král Festa podporoval na jeho dalších cestách, které Římany přivedly až do města Timbuktu v oblasti Mali. Pravděpodobně to byl Festus, ne Flaccus, kdo v regionu Garamantů zanechal posádku legionářů z legio III Augustus.
Julius Maternus v roce 90 n. l.
Když Valerius Festus uzavřel dohodu s Garamanty, zdá se, že byli stále v přátelském vztahu s Římem o dvacet let později, když Julius Maternus vedl expedici na jejich území. Jak poznamenává Joorde, problém zdrojů ohledně této expedice spočívá v tom, že není jasné, kdo byl Maternus a jakou pozici zastával. Byl diplomat, obchodník nebo vojenský velitel? Neexistuje žádná zmínka o Maternovi před a ani po jeho expedici, zdá se tedy, že podrobnosti o samotné expedici podporují kteroukoli ze tří možností. Julius Maternus pravděpodobně pocházel ze severoafrického obchodního města Leptis Magna.
Maternus proto cestoval ve společnosti garamantského krále, a tak by jako diplomat mohl budovat lepší politické vztahy; jako obchodník zlepšit obchodní vztahy; jako generál pomáhal králi ovládnout vzpurné poddané – což by prospělo oběma. Ať už byl kdokoli a zastával jakoukoli pozici, zdá se, že Maternův úspěch byl založen na zprávách o expedicích, které byly před ním. Stejně jako Flaccus přešel, nebo alespoň cestoval, pohořím Tibesti a prozkoumal Agisymbu. Cesta mu trvala čtyři měsíce. V porovnání s třemi měsíci Flacca. Ptolemaios naznačuje, že Maternova expedice byla podniknuta pouze za účelem zisku a představuje jej jako obchodníka, který se zajímá o zboží z nitra Afriky, které by bylo možné mít bez „prostředníků“ Garamantů nebo jiných obchodníků přinášejících zboží do Regio Tripolitania. Pokud tomu tak je, pak se to v zásadě málo liší od toho, co se zdálo být cílem dřívějších expedic: najít zdroje zlata a jiného vzácného obchodního zboží, které by mohli mít Římané, aniž by se obtěžovali s domorodými obchodníky a jejich různými konflikty. Totéž platí pro sporadické nálezy římských mincí, které se našly tu a tam na Sahaře a v subsaharské Africe. Ale bez archeologického kontextu dnes nejsou ničím jiným než úžasnými kuriozitami. Ptolemaios se zmiňuje o cestě, která vedla východním obloukem přes oázy Cufra a Archei.
Většina badatelů lokalizuje Agisymbu v oblasti Čadu a Čadského jezera a v jeho okolí na základě Ptolemaiovy zprávy o Agisymbě, kde zdůrazňuje zejména přítomnost nosorožců a pohoří. V jižní části dnešního Fezzanu ovládal král Garamantů obchodní cesty, které vedly daleko do nitra subsaharské Afriky, to znamená v oblastech mezi Nigerským ohybem a Čadským jezerem. Velmi důležité oázy v jižní části Garamantského království, ze kterého obchodníci pronikli do tropické Afriky, jsou Ghát a Barkat. Ghát, který tvořil (pro nás známou) jižní hranici Garamantského království, byl až do moderní doby centrem transsaharského obchodu. Podle Desnagea Julius Maternus vzal zpět divoká zvířata, včetně nosorožců představených na hrách císaře Domitiana.
Zdroje:
Tacitus: Letopisy, Tacitus: Z dějin císařského Říma, 1976
Plinius Secundus: Natural History (Naturalis Historia) Book V: Bostock, Riley ed. (www.perseus.tufts.edu)
Claudius Ptolemaius: Geographia in www.pemnelope.uchicago.edu Encyclopaedia Britannica: Balbus Fenn, T. Killick, D., Chesley, J. Magnavita, S., Ruiz, J : Contacts Between West Africa and Roman North Africa: Archaeometallurgical Results from Kissi, Northeastern Burkina Faso, 2009
V. Leitch: Fish and Ships in the desert? The evidence for Trans-Saharan trade on fish products, 2014
W. A. Cannon: Recent exploration in the Western Sahara, Bulletin of American Geographical Society, 1914
A. R. Birley: Septimius Severus : The African Emperor, 1971
J. J. Mark: Roman expeditions in Sub-Saharan Africa, 2020 in www.worldhistory.org
J.D. Fage, J. D. Clark, R. A. Oliver: The Cambridge History of Africa Volume 2
Ronald Syme: The Roman Revolution, 1939 str. 327-328.
P. Trousset: Garama, Encyclopédie Berbèr, 1998
Charles Daniels: The Garamantes Of Southern Libya, 1970
Katia Schörle: Saharan Trade in Classical Antiquity, 2012
Joorde, Raffael: Roman forays into the ineriors of sub-Saharan Africa, the mysterious landscape of Agisymba,
Joorde, Raffael: Geschichte und Kultur der Gaetuler und Garamanten und deren Bezihungen zu Rom, 2015
L. Mark: Roman Expeditions in Sub-Saharan Africa in Worldhistory. 2014
J. Desanges: Garamantes, Encyclopédie Berbère, 1998
