Tiberius Claudius Pompeianus
Tiberius Claudius Pompeianus (kolem r. 125 – 193 n. l.)
generál císaře Marka Aurelia, původem z Antiochie v Sýrii; měl relativně skromný původ, jeho otec byl jezdcem a byl prvním členem rodiny, který byl ještě před parthskými válkami jmenován senátorem, navíc byl po zbytek roku 162 jmenován jako consul suffectus (náhradní konzul). Byl tedy tím, koho Římané nazývali homo novus. Za války s Parthy (161 – 166) se úspěšně zúčastnil v roce 163 bojů jako jeden z velitelů pod formálním velením spolucísaře Lucia Aurelia Vera. Po skončení války jej v roce 167 císař Marcus Aurelius jmenoval vojenským správcem Pannonie Inferior na severní hranici Římské říše. Sloužil zde pravděpodobně od r. 164 do r.168. Podílel se na porážce Langobardů v roce 166, kteří v počtu zhruba 6 000 mužů překročili hranice říše.
Pompeianus a Lucilla
Koncem roku 167 napadli Markomané římské impérium. Marcus Aurelius a Lucius Verus plánovali výpravu, aby zatlačili barbary zpět přes Dunaj, ale kvůli pandemii moru se císaři vraceli na radu dvorního lékaře Galléna do Říma, přičemž L. Verus na následky nemoci zemřel v r. 169), byla expedice odložena až na začátek roku 168. Do oblasti bojů se vrátil císař Markus Aurelius v doprovodu Claudia Pompeiana již jako císařova zetě, nejbližší rádce a velitele. Po smrti Lucia Vera císař Markus Aurelius zařídil, aby se jeho druhá dcera Lucilla, vdova po Luciu Verovi, provdala za Pompeiana ještě v roce 169 a to před koncem lhůty předepsané zákonem k nelibosti císařovny Faustiny a podle HA i samotné Lucilly (zčásti i kvůli věkovému rozdílu, který činil více jak 20 let).
Jako zeť císaře se Pompeianus stal členem dynastie a císař prý dokonce nabídl Pompeianovi, že jej jmenuje caesarem a jeho dědicem, ale Pompeianus odmítl titul přijmout. Pompeianus sloužil jako hlavní velitel císaře během markomanských válek. Pod jeho velením byl povolán z exilu senátor a válečný veterán Pertinax (pozdější císař), který se připojil k Pompeianovu vojenskému štábu.
Boje s barbary
V roce 170 však byla římská armáda na ústupu s velikými ztrátami, 20 tisícová armáda byla poražena blízko Carnunta a barbaři se dostali až na území římské říše, probojovali se až k Aquileji v severní Itálii, kterou oblehly. Nyní se osvědčil vojenský um Pertinaka, Germáni byli zatlačeni zpět a císařská diplomacie slavila úspěchy, když se podařilo dojednat spojenectví s některými vandalskými kmeny (Hasdingové a Lakringové), které se utkaly s Kostoboky a další kmeny (uvádí se, že kmenů bylo více než dvacet) pomohly proti Markomanům a Kvádům. V roce 172 Římané překročili Dunaj a v dalším roce byli Markomané poraženi.
Po smrti Marka Aurelia
byl prohlášen císařem jeho syn Commodus (Lucius Aelius Aurelius Commodus), který se mohl opřít o pět Markových zeťů a především o Pompeiana, ale také svého tchána, jímž byl G. Bruttius Praesens a dalších otcových poradců. Vztah mezi ním a Pompeianem se postupem času zhoršoval. Héródianos (I.3–7) popisuje, jak Commodus zatoužil po návratu do Itálie a vymlouval se přitom na nové sestavení vojska. Pompeianus, jako nejstarší ze všech mu odpověděl, že po vlasti touží všichni, ale je potřeba válku dokončit a že je věcí cti, aby porazili všechny protivníky. Commodus nenašel odpověď, rozpustil shromážděné přátele s tím, že vše ještě dobře rozváží. Nicméně Commodus se záhy vrátil do Říma.
Commodus
Commodus ponechal své sestře císařské pocty, ale poté, co si vzal v létě roku 178 za ženu Brutii Crispinu, byla Lucilla přeci jenom odsunuta z pozice císařovny a to nesla velmi těžce. Samotná Crispina byla po deseti letech manželství vyhnána na ostrov Capri a později popravena. Místo ní nastoupila jako družka císaře Marcia. Lucilla, která zorganizovala spiknutí proti císaři, jehož se zúčastnil i synovec Tiberia Pompeiana Quintianus, který byl přistižen s mečem v ruce, byla i s ním a dalšími popravena (i bývalý konzul M. Ummidius Quadratus), nicméně Pompeianus a jeho syn Lucius Aurelius Commodus Pompeianus se spiknutí nezúčastnili snad proto, že Lucilla a Pompeianus v té době již žili odděleně. Starý Pompeianus byl ušetřen, stáhl se z veřejného života a odešel na své statky.
Po smrti posledního z antoninovských císařů, Commoda 31. prosince 192 n. l. byl prohlášen zasloužilý generál Helvius Pertinax, který byl dvakrát konzulem a v tu dobu vykonával vysoký post prefekta města (praefectus Urbi). V historii Augusta se objevuje pasáž, kdy se Pertinax setkal s Pompeianem v chrámu Svornosti, kde mu nabídl císařský purpur, ten však odmítl, protože Pertinax již byl císařem, zvolený od prétoriánů. Teprve poté Pertinaka prohlásil senát císařem, bohužel byl za tři měsíce zavražděn.
Pompeianus byl sice členem senátu, ale jak poznamenává Cassius Dio, za vlády Pertinaka jej viděl v senátu poprvé a naposled. Pompeianus měl svůj statek u Terraciny, kde pobýval velmi často. Do Říma cestoval jen občas a rychle se pokud možno vracel na své statky. Pertinax jej přiměl, aby se posadil vedle něj na lavici, určenou pro císaře, podobně jako Acilliu Glabrionovi. Po smrti Pertinaka byl požádán Didiem Julianem o spolucísařství, ale znovu však odmítl s poukázáním na svůj věk a na to, že mu neslouží zrak.
S Lucillou měl několik dětí, z nichž Aurelius Pompeianus byl konzulem v roce 209 a o synu Luciu Aureliovi Claudiu Pompeianovi je zmínka ve souvislosti s jeho vojenskou dráhou v Lungdunu (Lyonu) CIL XIII 1766, kdy zde sloužil jako vojenský tribun, tribunus militum u legio I Minerva. Starý Pompeianus odolal i další nabídce na trůn od Pertinaka (pozdější císař 192-193) a nabídka se prý ještě opakovala v roce 193 od dalšího císaře Didia Juliana (193), znovu odmítl s poukázáním na svůj věk. Zemřel snad v tomto roce.
CIL XIII 1766
Pro salute dom(ini) / n(ostri) Imp(eratoris) L(uci) Sept(imi) Severi / Aug(usti) totiusq(ue) domus / eius Aufanis Ma/tronis et Matribus / Pannoniorum et / D<a=E>lmatarum / Ti(berius) Cl(audius) Pompeianus / trib(unus) mil(itum) leg(ionis) I Min(erviae) / loco exculto cum / discubitione et tabula / v(otum) s(olvit)
Prameny:
- Héródianos: Řím po Marku Aureliovi, 1975
- Cassius Dio: Roman History in Lacus Curtius (angl.)
- HA – Historia Augusta: Portréty světovládců I. 1983
Zdroje:
- Pflaum, H. G.: Les gendres de Marc-Aurèle, 1961
- Barrett, A. A.: Životy císařů, 2012
- https://www.persee.fr/doc/jds_0021-8103_1961_num_1_1_1005
- Anthony Birley: https://fr-academic.com/dic.nsf/frwiki/380344#Une_origine_provinciale_et_des_d.C3.A9buts_mal_connus
- https://en-academic.com/dic.nsf/enwiki/5801528
