Zatracení a rehabilitace památky Viria Nicomacha Flaviana

Člen významné pohanské rodiny, Virius Nicomachus Flavianus (asi 330-394) byl přítel významného Římana Quinta Aurelia Symmacha a jeden z aktérů střetnutí vzdorocísaře Flavia Eugenia s Theodosiem I. v letech 392 – 394 n. l., které vyvrcholilo památnou bitvou u řeky Frigidu (bitva na řece Frigidu je zpracována samostatně) a v očích tehdejších i pozdějších spisovatelů a historiků ukončila snahy pohanů o právo navrácení uctívání tradičního římského náboženství. V té době podporoval Nicomachus jako praefectus praetorio, (nejvyšší civilní úřad, nikoli již vojenská hodnost), ač byl císařem Eugenius, skutečného vládce západní části impéria, jímž byl magister militum Flavius Arbogast, který byl sám pohan a vcelku úspěšně usiloval o sblížení s konzervativními kruhy v senátu a v Římě, kde stále ještě mnoho rodin nepřestoupilo ke křesťanství. Po porážce u řeky Frigidu spáchal Nicomachus Flavianus sebevraždu a na jeho osobu bylo vyhlášeno damnatio memoriae, tedy zatracení památky.

Mládí a literární tvorba Nicomacha Flaviana

Od svého mládí patřil do tzv. pohanského kruhu, který zahrnoval také Quinta Aurelia Symmacha, Vettia Agoria Praetextata a další, kteří se snažili udržet tradici a vliv tradičního náboženství a díky rodinám Nicomachů i Symmachů se zachovala díla Tita Livia Ab urbe condita, Martiala i Apuleia. Představitelé tohoto kruhu se stali ústředními postavami díla Saturnalia, jehož autorem byl římský provinciál Macrobius Amrosius Theodosius a v němž je Flavianus popisován jako velmi vzdělaný muž. Vztah těchto rodin byl velmi úzký díky svatbě syna Nicomacha Flaviana s Gallou, dcerou Q. Aurelia Symmacha, kteří se vzali buď v roce 393 nebo 394. Další spojení se uskutečnilo díky dalšímu manželství, syn Q. Aurelia Symmacha si vzal dceru nebo neteř Flaviana. K příležitosti těchto rodinných událostí byl vyroben známý diptych (tzv. Symmachus – Nicomachus diptych).

Virius Nicomachus Flavianus, jedna z hlavních postav Macrobiových Saturnalií, byl sám spisovatelem, o jeho zcela ztraceném literárním díle však máme jen několik útržkovitých informací, jejichž interpretace je sporná. Moderní badatelé navíc uvažovali o tom, zda ve skutečnosti nebyl právě on autorem několika děl dodnes dochovaných, a se jménem „Flavianus“ se lze setkat i ve středověkých rukopisech coby údajným autorem různých děl spíše kuriózních. a osud těchto děl mohla mít vliv damnatio memoriae, jíž byl Flavianus stižen po své sebevraždě u Frigidu. Díla o kterých je zmínka, jsou především: historie Říma pod názvem Annales, Vita Apollonii (zde není jistota, že je autorem a soubor různých anecdotes ze života filosofů klasického období antiky. Předpokládá se, že zastával také úřad quaestor sacri palatii, tedy nejvyšší právní orgán v pozdní římské říši, odpovědný za přípravu zákonů.

Vlevo je diptych Nicomachi - Symmachi. https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=634049
Diptych Symmacha https://www.britishmuseum.org/collection/object/H_1857-1013-1

Úřednická kariéra

O jeho úřednické dráze cursus honorum víme ze dvou epigrafických záznamů,první od Quinta Fabia Memmia Symmacha (383 – po roce 402) z nápisu , který věnoval Viriu Nicomachu Flavianovi jako dědovi své ženy. Zdá se, že pomník byl postaven na soukromém městském majetku rodiny Symmachů na Mons Caelius v Římě.

První nápis: CIL 1782 = ILS 2947

Virio Nicomacho Flaviano v(iro) c(larissimo) / queast(ori), praet(ori), pontif(ici) maiori, consulari Siciliae, vicario Africae, questori intra Palatium, / praef(ecto) praet(orio) iterum, / co(n)s(uli) ord(inario) / historico disertissino / Q(uintus) Fab(ius) Memmius Symmachus v(ir) c(larissimus) / prosocero optimo

Dle nápisu byl Nicomachus Flavianus postupně kvéstor, prétor, člen kolegia pontifiků, konzulární vyslanec, vicarius v Africe, Theodosiem I. Byl jmenován questor intra palatium, jednu ze čtyř vysokých soudních kanceláří, jejichž majitel byl primárně za vypracování císařských ediktů, byli odpovědní, a proto byli často vybíráni z řad literárně vzdělaných senátorů a jmenování Flaviana do příslušné soudní kanceláře znamenalo jeho dobrou vůli směrem k pohanské frakci v římském senátu. Tato Flavianova aktivita je doložena písemně i literárně. Theodosius sám zůstal v Itálii do roku 390 a poté se vrátil do Konstantinopole; dříve však dal Flavianovi úřad praefectus praetorio per Italiam Illyricum et Africam znovu a řádný konzul.

Jeho syn Nicomachus Flavianus mladší byl městským prefektem, praefectus Urbi v roce 394 n. l., v době uzurpace Flavia Eugenia. Mimo jiné byl adresátem 81 dopisů od jeho tchána Quinta Aurelia Symmacha (z let 394-402) a pravděpodobně byl křesťanem (sv. Augustin, Civitate Dei V, 26, I) Podruhé, (poprvé oficiálně) byl městským prefektem v letech 399 – 400 a podruhé v roce 408. Po smrti jeho otce nebyl nijak perzekvován, pouze musel zaplatit mzdy svého otce za dobu jeho prétoriánské prefektury. Sám se stal praefectus praetorio, prétoriánským prefektem v letech 431 – 432, v době, kdy byla postavena socha s rehabilitujícím nápisem na počest jeho otce.

Insignie prétoriánského prefekta (praefecto praetorio). Převzato z Notitia Dignitatum. Autor levého i pravého obrázku: Hyperleap
Insignie (svitky zákonů) úřadu quaestor sacri palatii (viri illustris) N. Dignitatum.

Druhý epigrafický záznam z roku 431 n. l. a je od synovce Nicomacha Flaviana mladšího, jménem Appius Nicomachus Dexter, který nechal zhotovit větší elogium (řeč zachycená na nápisu) na soše umístěné na Traianově Foru v době, kdy byl Nicomachus mladší praefectus praetorio a Nicomachus Dexter městským prefektem Říma. Nápis byl spojen s rehabilitací Viria Nicomacha Flaviana. Jeho druhá část se skládala z dopisu císařů Valentiniana III. a Theodosia II. římskému senátu a na rozdíl od prvního, víceméně soukromého nápisu, je tento zcela oficiální.

Druhý nápis: CIL VI, 1783 = ILS 2948 – zkrácená verze (nápis je velmi dlouhý), začátek a konec.

Nicomacho Flaviano cos(ulari) Sicil(iae) vicari(io) Afri(cae), queast(ori) aulae divi Theodosi, praef(ecto) praet(orio) Ital(iae) Illyr(ici) et Afric(aem) iterum virtutis auctoritatisq(ue) senariae et iudicariae ergo redita in honorem filii Nicomachi Flaviani cons(ularis) Camp(aniae) procons(ulis) Asiae praef(ecti) urbi saepius, nunc praef(ecti) praet(orio) / Italiae Illyrici et Africae

[(…Vynechaná část textu, což je zmíněný text dopisu císařů římskému senátu…)]

Appius Nicomachus Dexter v(ir) c(larissimus) ex praef(ecto) urb(i), avo optim[o] statuendam curavit. Dedicata [3] Sept(em)b(res) / [Bas]so et Antiocho vv(iris) cc(larissimis) conss(ulibus)

Nápisy jsou velmi podobné, pouze s malými odchylkami (viz výše). CIL 1783 zmiňuje podobné funkce jako u staršího Flaviana a ty, které byly získané za vlády Eugenia, se staly předmětem taktního přecházení, což bylo u staršího Flaviana v roce 394, kdy se stal konzulem bez kolegy a naopak uvádí questor aulae divi Theodosio, místo questor intra Palatium na CIL 1782.

Funkční období Viria Nicomacha Flaviana jako konzula nastalo bezpochyby v období Eugeniovy uzurpace, protože Nicomachus byl z řady náboženských i osobních důvodů jedním z nejvíce známých protagonistů snahy o uznání Flavia Eugenia. Na západě se tak stal konzulem sine collega, bez kolegy, zatímco na východním dvoře se císař Theodosius rozhodl jmenovat konzuly své dva syny, Arcadia a Honoria. Také ne pochybnost o raných fázích Nicomachovy kariéry. Stejně jako mnoho mladých Římanů pocházejících ze starých senátorských rodin, začal svou kariéru v úřadech kvéstora a prétora, později se stal členem rady pontifiků a získal své první místo správce provincie, v roce 364 – 365 n. l., kdy se stal konzulárním vyslancem na Sicílii. Dále, po více než deset let, zůstal bez postu. Za vlády Gratiana dostal na starost africkou diecézi (376 – 377). Většina zdrojů ho uvádí jako vicarius Africae, ale v nápisu jeho sochy vztyčené v Lepcis Magna (IRT 00475, EDCS-06000467) se nazývá: agens tunc vicem praefectorum praetorio1 Fl. Claudius Antonius, který se objevil v listopadu roku 377, v CTh. 9. 40. 12 titul praefectus praetorio, bez uvedení oblasti, kterou ovládal. Zdá se, že Nicomachus Flavianus v roce 377 mohl držet post agens vicem praefectus praetorio2, a Antonius si nevynucoval jeho vojenský post v Africe, dokud Nicomachus nerezignoval. Nápis v Lepcis Magna je o vděčnosti za rychlé a spravedlivé dokončení (společně s Decimiem Hesperiem) případu Romana, comes Africae 3, což byl skandál s neposkytnutím vojenské obrany Leptis Magna a ovlivňování dění ohledně stížnosti vyslanců z tohoto města (cca 370 n. l.), kausa se se protahovala už roky.

1 agens vicem praefectorum praetorio, tzn. jednající na místě prétoriánského prefekta. (Celé znění nápisu IRT 00475 AE1950, AE1951: Flavianii v(iri) c(larissimi) // Nicomacho Flaviano agenti{s} / tunc vicem praefectorum prae/torio per Africanas provincias / pubescente Romani nominis glo/ria et vigente fortuna / dominorum principumq(ue) nostrorum / Valentis Gratiani et Valentiniani / perpetuorum semper Auggg(ustorum) et ubiq(ue) / vincentium Lepcimagnensis / fidelis et innocens ordo cum po/pulo pr(a)estantissimo patrono / votis omnibus conlocavit)        2 CTh: Codex Theodosianus – sbírka zákonů a nařízení císaře Theodosia II. z roku 438 má 16 knih
3 Decimius Hilarianus Hesperius byl v letech 378 – 380 pp Italiae et Africae
Nápis z Leptis Magna http://inslib.kcl.ac.uk/irt2009/IRT475.html

Role Viria Nicomacha Flaviana v době uzurpace Flavia Eugenia

Role Viria Nicomacha Flaviana byla dříve přeceňována jako ochránce tradicionalistů a předního bojovníka proti křesťanství, jakéhosi vůdce „pohanského oživení“. Je pravdou, že Flavius Arbogast i Nicomachus byli pohané, ale Eugenius byl křesťan a náboženská otázka byla velmi důležitá jen do té míry, aby zajistila potřebné sympatie. Všichni tři cítili vakuum moci a po několika nevyslyšených žádostech Arbogasta s Eugeniem o uznání západního císařského titulu u Theodosia na východě, se rozhodli věc řešit vojenskou cestou. Navíc se většina badatelů shoduje, že uzurpace Eugenia a Arbogasta byla vyvolána, alespoň zčásti, nespokojeností nad dynastickou posloupností zavedenou na západě východním císařem Theodosiem. Eugenius žádaly senátorské kruhy o finanční podporu pro provádění tradicionalistických rituálů a pro údržbu chrámů a ta byla přislíbena až po vstupu Eugenia na italskou půdu poté, co se vzdal veškeré naděje na získání podpory Theodosia I a potvrzení svého zvolení císařem na západě. Eugenius poskytl finance některým římským senátorům, kteří použili peníze na obnovu a provoz chrámů, peníze byly zapotřebí, protože chrámy ztratily velkou část svého státního financování již za císaře Gratiana v roce 382.

Alan Cameron poznamenal, že argumenty předložené Symmachem o vrácení oltáře v jeho slavném třetím státním dokumentu z roku 384 a proti němuž se objevily Ambrosiovy dopisy č.17 a 18, nebyly nutně „tím (Symmachovým) nejhlubším přesvědčením“, ale spíše formální vyjádření názorů mnoha jeho kolegů, kteří chtěli především obnovit římské tradice. Někteří křesťané tuto žádost dokonce podporovali v roce 391.

Podíváme-li se však na Flavianovu kariéru, máme dobrý důvod vidět jeho podporu uzurpace jako motivovanou znepokojením nad jeho osobním politickým postavením. Flavianus byl prétoriánským prefektem Itálie, Ilýrie a Afriky v letech 390 – 392, Zůstal u císaře a jeho dvora v Miláně, dokud Theodosius neodešel na východ na začátku roku 390. Možná to tak bude, že byl překvapen tím, co viděl v Miláně; můžeme si jen představit jeho reakci k císařskému veřejnému pokání před Ambrosiem koncem 390. Synovi Nicomachu Flavianovi mladšímu i jeho otci, se u dvora v tomto období nedostalo žádného povýšení.

Po smrti Valentiniana II. (15. května 392) a před Eugeniovým jmenování císařem, Theodosius jmenoval jiného prefekta, Apodemia z východní části imperia; jemuž do zimy 393 Theodosius udělil rovněž pp i pro Afriku. Flavianův oficiální vliv byl postupně redukován na Itálii. I když bylo typické, že se Římané v pozdní antice přestěhovávali a opouštěli významné posty ve správě římské říše, Flavianova zúžená funkce jasně snížila jeho vliv. V tomto případě není jasný motiv Theodosia I. k omezení Florianova vlivu, ale je pravděpodobné, že potřeboval důvěryhodné muže během rychle se přibližující uzurpace.

Zdá se, že Theodosius vyhodnotil Flavianovu loajalitou přesně; Eugenius na jaře roku 393 vítězně vstoupil do Itálie. Flavianus opustil císaře. Jako znamení souhlasu byl Flavianus jmenován Eugeniovým praefectus praetorio 393 – 394 (tedy podruhé) a poté konzulem na rok 394 (consul sine collega), zatímco byl jeho syn byl jmenován jako městský prefekt, praefectus Urbi. U těchto jmenování chronologie poměrně jasně naznačuje, že Flavianovo opuštění Theodosia bylo motivováno obavami o jeho osobní a rodinnou prestiž.

Carmen contra paganos („Píseň proti pohanům“), nazývaná také Carmen adversus Flavianum („Píseň proti Flavianovi“), je anonymní latinská báseň ze 4. nebo 5. stoletá která odsuzuje krátkou obnovu pohanství v Římě. Carmen je psána z křesťanského pohledu. Popisuje, jak nejmenovaný prefekt (buď praefectus urbi nebo praefectus praetorio) obnovil pohanské praktiky v Římě, což urazilo Boha, který náležitě přivodil jeho smrt.Známy znalec antiky Theodor Mommsen identifikoval prefekta s Viriem Nicomachem Flavianem. Na základě této identifikace Mommsen publikoval báseň pod jménem Carmen adversus Flavianum. Alternativní teorie identifikuje prefekta z Carmen s Gabiniem Barbarem Pompeianem, který byl prefektem v Římě, když Alarich v letech 408–09 oblehl město. V reakci na gótskou hrozbu dobytí města Pompeianus povolil oslavu pohanských obřadů, ale byl zabit davem, který se vzbouřil kvůli nedostatku jídla, způsobeného obléháním Věčného města.

Jak uvidíme na pojednání o novém pohledu na bitvu na řece Frigidu, (která vyjde jako větší článek a kde je samozřejmě zmíněn Virius Nicomachus Flavianus a popsána jeho role), historii píší většinou vítězové a křesťanská historiografie si pospíšila vše vysvětlit v duchu její víry, tedy pouze jako boj křesťanské víry proti posledním pohanům. Kvůli omezeným zdrojům se historici zaměřili na Flaviana, on byl jediný senátor vyznávající tradicionalistickou víru, který byl znám pod svým jménem. Uzurpace vznikla jako amalgám politických, osobních a dynastických faktorů.

Náboženství bylo určitě součástí pozdního římského světa, takže je pochopitelné, proč si obě strany mohly nárokovat božskou podporu, když se přitahovaly k různým náboženským skupinám v říši. Obrana pohanství však nebyla motivujícím faktorem uzurpátorů a jejich příznivců, jak je tak často popsáno, ani Theodosiova motivace k válce v touze vyhladit pohanství. V případě Flaviana dokonce Theodosius litoval jeho smrti, podle sv Ambrosia ujišťoval, že jej měl v úmyslu omilostnit. Tomu se dá i věřit, neboť se tak již v případě Symmacha stalo již před deseti lety. Dokonce existují domněnky, že vyhlášení damnatio na osobu Flaviana bylo proti vůli Theodosia.

Nicomachus Flavianus se stal součástí výše popisovaného střetnutí a jeho motivace se také nezakládala na jednom atributu, ale byla průsečíkem všech výše zmíněných faktorů. Rehabilitace, dle mého mínění, jenom potvrzuje, že ač pohan, nebyl hlavou pohanského oživení, což dokládá nápis CIL VI, 1783

Prameny:

Zosimos: Stesky posledního Římana, 1983
P. Orosius: Dějiny proti pohanům, B. Mouchová ed., 2018
Codex Theodosianus: The ecclesiastical edicts of the Theodosian code

Zdroje:

S. Olszaniec: Prosopographical studies on the court elite in the Roman Empire (4th century)
David S. Potter: The Roman Empire at Bay, AD 180-395
CIL – DECS Clauss Slaby IRT – Inscriptions of Roman Tripolitana Codex Theodosianus: https://archive.org/stream/ecclesiasticaled00boyd/ecclesiasticaled00boyd_djvu.txt
Alan Cameron: Forthcoming, Historical Studies in Late Roman Art and Archaeology
Alan Cameron: Last Pagans in Rome, 2011
T. Honoré, John Mattews: Virius Nicomachus Flavianus, Konstanz, 1989
M. R. Salzman: Ambrose and the Usurpation of Arbogastes and Eugenius: Reflections on Pagan-Christian Conflict Narratives, 2010
Ivan Prchlík: Historicvs dissertissimvs, but What Else? Questions Regarding the Literary work of Virius Nicomachus Flavianus, 2012
Ivan Prchlík: Poslední pohané a jejich postavení v christianisovaném římském imperiu, disertační práce, 2012
R. M. Errigton: The praetorian Prefectures of Virius Nicomachus Flavianus, in :Historia Vol. 41, 1992
J. J. O´Donnell: The Career of Virius Nicomachus Flavianus, 197

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *