Zatracení a rehabilitace památky Viria Nicomacha Flaviana

Role Viria Nicomacha Flaviana v době uzurpace Flavia Eugenia

Role Viria Nicomacha Flaviana byla dříve přeceňována jako ochránce tradicionalistů a předního bojovníka proti křesťanství, jakéhosi vůdce „pohanského oživení“. Je pravdou, že Flavius Arbogast i Nicomachus byli pohané, ale Eugenius byl křesťan a náboženská otázka byla velmi důležitá jen do té míry, aby zajistila potřebné sympatie. Všichni tři cítili vakuum moci a po několika nevyslyšených žádostech Arbogasta s Eugeniem o uznání západního císařského titulu u Theodosia na východě, se rozhodli věc řešit vojenskou cestou. Navíc se většina badatelů shoduje, že uzurpace Eugenia a Arbogasta byla vyvolána, alespoň zčásti, nespokojeností nad dynastickou posloupností zavedenou na západě východním císařem Theodosiem. Eugenius žádal senátorské kruhy o finanční podporu pro provádění tradicionalistických rituálů a pro údržbu chrámů a ta byla přislíbena až po vstupu Eugenia na italskou půdu poté, co se vzdal veškeré naděje na získání podpory Theodosia I a potvrzení svého zvolení císařem na západě. Eugenius poskytl finance některým římským senátorům, kteří použili peníze na obnovu a provoz chrámů, peníze byly zapotřebí, protože chrámy ztratily velkou část svého státního financování již za císaře Gratiana v roce 382.

Alan Cameron poznamenal, že argumenty předložené Symmachem o vrácení oltáře v jeho slavném třetím státním dokumentu z roku 384 a proti němuž se objevily Ambrosiovy dopisy č.17 a 18, nebyly nutně „tím (Symmachovým) nejhlubším přesvědčením“, ale spíše formální vyjádření názorů mnoha jeho kolegů, kteří chtěli především obnovit římské tradice. Někteří křesťané tuto žádost dokonce podporovali v roce 391.

Podíváme-li se však na Flavianovu kariéru, máme dobrý důvod vidět jeho podporu uzurpace jako motivovanou znepokojením nad jeho osobním politickým postavením. Flavianus byl prétoriánským prefektem Itálie, Ilýrie a Afriky v letech 390 – 392, zůstal u císaře a jeho dvora v Miláně, dokud Theodosius neodešel na východ na začátku roku 390. Možná to tak bude, že byl překvapen tím, co viděl v Miláně; můžeme si jen představit jeho reakci k císařskému veřejnému pokání před Ambrosiem koncem 390. Synovi Nicomachu Flavianovi mladšímu i jeho otci, se u dvora v tomto období nedostalo žádného povýšení.

Po smrti Valentiniana II. (15. května 392) a před Eugeniovým jmenování císařem, Theodosius jmenoval jiného prefekta, Apodemia z východní části imperia; jemuž do zimy 393 Theodosius udělil rovněž pp i pro Afriku. Flavianův oficiální vliv byl postupně redukován na Itálii. I když bylo typické, že se Římané v pozdní antice přestěhovávali a opouštěli významné posty ve správě římské říše, Flavianova zúžená funkce jasně snížila jeho vliv. V tomto případě není jasný motiv Theodosia I. k omezení Florianova vlivu, ale je pravděpodobné, že potřeboval důvěryhodné muže během rychle se přibližující uzurpace.

Zdá se, že Theodosius vyhodnotil Flavianovu loajalitou přesně; Eugenius na jaře roku 393 vítězně vstoupil do Itálie. Flavianus opustil císaře. Jako znamení souhlasu byl Flavianus jmenován Eugeniovým praefectus praetorio 393 – 394 (tedy podruhé) a poté konzulem na rok 394 (consul sine collega), zatímco byl jeho syn byl jmenován jako městský prefekt, praefectus Urbi. U těchto jmenování chronologie poměrně jasně naznačuje, že Flavianovo opuštění Theodosia bylo motivováno obavami o jeho osobní a rodinnou prestiž.

Carmen contra paganos („Píseň proti pohanům“), nazývaná také Carmen adversus Flavianum („Píseň proti Flavianovi“), je anonymní latinská báseň ze 4. nebo 5. stoletá která odsuzuje krátkou obnovu pohanství v Římě. Carmen je psána z křesťanského pohledu. Popisuje, jak nejmenovaný prefekt (buď praefectus urbi nebo praefectus praetorio) obnovil pohanské praktiky v Římě, což urazilo Boha, který náležitě přivodil jeho smrt. Známý znalec antiky Theodor Mommsen identifikoval prefekta s Viriem Nicomachem Flavianem. Na základě této identifikace Mommsen publikoval báseň pod jménem Carmen adversus Flavianum. Alternativní teorie identifikuje prefekta z Carmen s Gabiniem Barbarem Pompeianem, který byl prefektem v Římě, když Alarich v letech 408–09 oblehl město. V reakci na gótskou hrozbu dobytí města Pompeianus povolil oslavu pohanských obřadů, ale byl zabit davem, který se vzbouřil kvůli nedostatku jídla, způsobeného obléháním Věčného města.

Jak uvidíme na pojednání o novém pohledu na bitvu na řece Frigidu 394 (https://antickepamatky.cz/osobnosti/zatraceni-a-rehabilitace-pamatky-viria-nicomacha-flaviana/, kde je samozřejmě zmíněn Virius Nicomachus Flavianus a popsána jeho role), historii píší většinou vítězové a křesťanská historiografie si pospíšila vše vysvětlit v duchu její víry, tedy pouze jako boj křesťanské víry proti posledním pohanům. Kvůli omezeným zdrojům se historici zaměřili na Flaviana, on byl jediný senátor vyznávající tradicionalistickou víru, který byl znám pod svým jménem. Uzurpace vznikla jako amalgám politických, osobních a dynastických faktorů.

Náboženství bylo určitě součástí pozdního římského světa, takže je pochopitelné, proč si obě strany mohly nárokovat božskou podporu, když se přitahovaly k různým náboženským skupinám v říši. Obrana pohanství však nebyla motivujícím faktorem uzurpátorů a jejich příznivců, jak je tak často popsáno, ani Theodosiova motivace k válce v touze vyhladit pohanství. V případě Flaviana dokonce Theodosius litoval jeho smrti, podle sv. Ambrosia ujišťoval, že jej měl v úmyslu omilostnit. Tomu se dá i věřit, neboť se tak již v případě Symmacha stalo již před deseti lety. Dokonce existují domněnky, že vyhlášení damnatio na osobu Flaviana bylo proti vůli Theodosia.

Nicomachus Flavianus se stal součástí výše popisovaného střetnutí a jeho motivace se také nezakládala na jednom atributu, ale byla průsečíkem všech výše zmíněných faktorů. Rehabilitace, dle mého mínění, jenom potvrzuje, že ač pohan, nebyl hlavou pohanského oživení, což dokládá nápis CIL VI, 1783