Veleia Romana

Historie

Město Veleia bylo ovládnuto Římany po porážce domorodých Ligurů, kteří bojovali proti římské expanzi. Řím se snažil o kontrolu velké horské oblasti mezi údolími Taro a Trebbia na úpatí Apenin, tedy v Cisalpinské Galii. Před římským obsazením existovalo město jako ligurské oppidum a bylo zde v r. 1876 nalezeno pohřebiště patřící k osídlení ještě před příchodem Římanů. Lokalita leží ve vyšší nadmořské výšce okolo 500m s nedalekým vrcholem Mont Rovinasso (858m) a ještě vyšším Rocca di Moria (901m) a je geograficky blízko dnešním městům Piacenza (50km) a Parma (60km). Krátce po polovině prvního století př.n.l. se tedy Veleia stala římskou obcí s titulem Municipium a právem obyvatel na římské občanství.To zaručovalo poměrně bohatý městský rozvoj s výstavbou klasických římských staveb a jejich výzdobou jako např. 12 mramorových soch Julsko - Claudijského rodu, nalezené roku. 1761 v basilice, které svědčí o úzkém vztahu mezi městem a významnou římskou rodinou. Město nebylo nikdy zcela romanizované. Vedle latinských názvů, se našly jak jména a přijmení ligurského původu, jako Ligurinus nebo Ligus, tak i jména s keltskými prvky – Noviodunos (z keltského novio -nový a dunos -pevnost) Začínající krize císařství ve 3.stol.se nedá nijak vypozorovat, nicméně v 5.stol., kdy krize říše vrcholila, byla Veleia, tak jako mnoho jiných italských měst, opuštěna a zapadla tak do obecného trendu té doby, vylidňování, související s pádem západořímské říše.

Archeologické práce

První výzkumé a výkopové práce vedl v r. 1747 kněz Don Giuseppe Rapacciloli. Další vykopávky probíhaly od dubna r.1760 v oblasti fora, kde bylo nalezeno největší množství původních nápisů. Východně od fora bylo odkryto cardo, jedna ze dvou hlavních ulic římských měst (forma urbis). V těchto letech byla identifikována Tabula Alimentraria a poté vévoda z Parmy, Don Filippo I di Borbone, soutěžící ve vykopávkách se svým bratrem vévodou Karlem III, který v té době podporoval vykopávky v Pompejích, začal s oficiálními vykopávkami a o pár měsíců později založil a vybavil vévodské Muzeum Antiquities, nynější Národní Archeologické Muzeum v Parmě. Od roku 1760 do roku 1765 bylo odkryto prakticky celé antické město Veleia. Po smrti vévody se vykopávky zastavily a pokračovaly znovu v r. 1800 za vévodkyně Marie Luisy a poté pod vedením ředitele Muzea v Parmě. V roce 1876 našel Giovanni Mariotti pohřebiště s ligurskými popelovými urnami v severovýchodní části města. V té době se již přistoupilo především k restauraci odkrytých staveb. Během posledních výzkumů v 60letech minulého století se uplatnily nové vědecké metody, rozpoznávající různé stavební fáze a umožnily správnou interpretaci některých budov nebo staveb, jako je například castellum aquae (vodní nádrž), kterí byla dříve považována za amfiteátr. Veleia je typické horské město, kde jsou stavby umístěny na stupňovité stráni, zčásti přírodní a zčásti uměle vytvořené s budovami pro profánní i sekulární užití s důrazem na společenský a občanský život organizovaný hlavně kolem fora.

Město

Forum Veleia tvořil téměř čtvercový půdorys (50 x 75m) s podlahou s pískovcových desek a bylo obklopené sloupy po třech stranách a na jižní straně navazovalo forum na basiliku, která sloužila jako soudní budova a také jako obchodní místo, kde se uzavíraly smlouvy. Na východní straně jsou na vyvýšeném místě po stranách schodiště tabernae. Uvnitř fora jsou patrné žlábky pro odvod vody. Více jak polovina všech nápisů a tabulek pochází z fora a mnoho z nich má úřední značku DD [D(ecreto) D(ecurioni)]. Na ploše fora stojí dva podstavce pro jezdecké sochy věnované císaři Claudiovi (r.42) a císaři Vespasianovi(71), cippus z červeného mramoru z Verony a podstavce pro další dvě sochy. První je pro Tranquillinu, manželku císaře Gordiana II(241-244) a druhý je pro sochu císaře Aureliana z 3.stol. Kolem fora jsou lavice a stoly z mramoru a hlavami lvů na nohách stolů. Na jižní straně fora byla Basilika (34 x 12m) s celkovou délkou 51 m , když započítáme i exedry, ukončená vchody na úzkých stranách vždy dvěma monumentálními sloupy. Mezi množstvím nápisů jsou také i popisy na počest občanů města (Duovir Veleia L.Lucilio Prisco, Cn. Avillio, kněz seviri Augustales). Na terase nad basilikou byl kolmo na Cardo Decumanus s portikem, ze kterého byl vstup do velmi zajímavého domu Domus del Cinghiale (Dům s medvědem), který je jasným příkladem římského domu s atriem a peristylem. Za vchodem (ostium) byly po obou stranách místnosti, pravděpodobně tabernae a krátkou chodbou se vstoupilo do atria s mozaikovou podlahou, zobrazující divokého medvěda (Cinghiale), bohužel zničenou na konci 18.stol. S velkou pravděpodobností následoval menší peristyl a za ním byl prostor jako hortus (zahrada) pro potřeby rodiny. Na začátku decumana je rohový dům, Thermopolium, kde se prodávali teplé i studené nápoje s potravinami. Je zde zachovaný pult a částečně vnitřní odkládací lavice.

Na západní straně jsou zbytky lázní s klasickými odděleními římských Thermae, v tomto případě spíše balnea, menší typ lázní. frigidarium s bazénem se studenou vodou, vlažné tepidarium s půkruhovou apsidou a teplé caldarium se čtvercovou apsidou. Na vykopávkách jsou zachovalé suspensuare, podpory pro podlahové desky, takže je vidět celá struktura hypocaustum. Každá z místností měří na déku okolo 10m. Většina byla odkryta v r. 1762 a původně byly vykopávky rozsáhlejší než jsou dnes.

Nálezy

Z nálezů, jak již bylo zmíněno výše, se nejvíce našlo na foru a v jeho blízkém okolí. Nejznámější a také nejcenější je nález Tabula Alimentaria. V roce 1747 byly nalezeny bronzové fragmenty s popisy měly být prodány do blízké slévárny. Naštěstí nebyly zničeny díky vědcům, kteří rozpoznali uměleckou a historickou hodnotu nálezu a společně s Antoniem Costou, kanovníkem z katedrály v Piacenze, koupili fragmenty. O dva roky později dva vědci, Ludovico Muratori a Scipione Maffei, desku identifikovali jako tabula alimentaria traianea, velká bronzová deska (1,38 x 2,86m) zachycující hypoteční půjčky majitelům půdy, z jejichž výnosů byli podporovány nemajetné děti. Byla to velká finanční akce, zahájená císařem Nervou (96 – 98) a uvedená v činnost císařem Trajánem. Cílem bylo podporovat italické děti, ze kterých měly vyrůst vojáci, uředníci a mělo se tím i zabránit poklesu počtu obyvatelstva. Tabula alimentaria zaznamenala císařské pokyny (ex indulgentia OPTIMI maximique principis) pro instituci udělující hypotéky na pozemky (povinnosti praedorium), přímo vyplácené ze soukromé císařské pokladny (fiscus). Tato půjčka byla rozdělena do dvou, po sobě jdoucích splátek ve výši 5% obnosu a byly uskutečněny buď v sesterciích nebo naturáliích (jako například obilí) pro 2 456 legitimních synů a 34 legitimních dcer a navíc i pro nemanželské děti. Výše tohoto grantu odpovídala výši nezbytného životního minima. Tyto půjčky byly poskytnuty pro město Veleia a některá blízká města jako Piacenza, Parma, Libarna a Lucca v poměru k jejich odhadnuté velikosti nemovitostí. Vlastníci půdy byli napsáni na více jak šesti sloupcích s uvedením jejich jména, jména zprostředkovatelů, odhad nemovitosti (estiamtio)a zaplacené částky. Poté následuje název půdy (vocabulum) a nejméně dvou sousedních polností nebo obcí (vicus). Tento velký popis nepochybně nabízí průřez stavu půdních majetků v Apeninách a jejich předhůří u Piacenzy na počátku 2.stol.n.l.a nyní je vystaven v Archeologickém Národním Muzeu v Parmě. Velmi důležitý byl nález části popisu Lex Rubria de Gallia Cisalpina(z roku 42 – 41př.n.l.), který je neocenitelným textem poskytujícím informace o římském občanském soudním řádu a popisuje regulaci orgánů smírčích soudců, kteří měli právo rozhodovat o věcech nepřesahujících 15 000 sesterciů.

Sada dvanácti soch, nalezená v basilice , představuje, jak již bylo uvedeno členy Julsko- Claudijské rodiny byly vyrobeny z lunijského mramoru. Všechny měly pravděpodobně dedikační plakety, ale pouze pět je jich zachovaných. Spojení s císařskou rodinou představuje socha Lucia Calpurnia Pisa, patrona města. Provedení soch je v náboženském duchu, protože množství soch je znázorněno v tógách a se zahalenou hlavou (velato capite). Realizace se zřejmě provedla na dvě etapy, z nichž prvá proběhla za vlády Tiberia a obsahuje sochy Tiberia samotného (bez hlavy), Augusta a Livie, Tiberiovy matky a poté Drusa staršího, bratra Tiberia a Drusa mladšího, syna Tiberia, jako poslední z tohoto období je socha pontifexe Lucia Calpurnia Pisa.

Druhá skupina soch je z období vlády Galiguly a zobrazuje Galigulu, jeho sestru Drusillu a matku Agrippinu starší. Dále je ve třetí skupině skulptur je císař Claudius, jeho poslední žena Agrippina mladší a její malý syn Nero.