MOZIA - MOTYA

Historie


Mozia 5
Na západním cípu Sicílie leží Egadské souostroví a přímo u pevniny, v blízkosti dnešní Marsaly, jsou tři ostrovy, z nichž největší je Isola Grande, který uzavírá lagunu Stagnone, byl v antice pravděpodobně spojen s pevninou a tvořil tak poloostrov (řecky Aigithalos). Uvnitř laguny je nejmenší ostrov Isola Santa Maria a třetí ostrov je historická Motya, dnes Mozia, která se stala díky své strategické poloze jednou z nevýznamějších kartaginských držav na Sicílie. Ostrov je z geografického hlediska nejblíže ze Sicílie ke Kartágu a tak není divu, že význam ostrova byl veliký, zvlášť když poloha uvnitř laguny vytvářela příznivé podmínky pro lodní dopravu a přístav a to bylo to, co Féničané nebo Kartáginci, jako zkušení námořníci, vyhledávali. Osídlení ostrova můžeme vysledovat až do 8 stol.př.n.l.,kdy pravděpodobně Féničané ostrov zcela ovládli, ale jsou zde také potvrzené malé zbytky osídlení z doby bronzové.

Necropolis 2
Motya je také důležitým místem v otázce osídlení Sicílie, respektive zda obsadili některá místa již výše zmínění Foiničané nebo zda tato místa obsadili až Kartaginci. Thúkýdidés se zmiňuje o době, kdy příjezd prvních Řeků znamenal vyklizení většiny ostrova Féničany a jejich soustředění v Motyi, Solúntu a Palermu. Někteří vědci se domnívají, že tato města obsadili až Kartaginci, ale právě vykopávky v Mozii dokládají jejich přítomnost na Sicílii a v Motyi v 7.-6.stol.př.n.l., kdežto fénické osídlení se datuje již do 8.-7.stol.př.n.l. a vykopávky také potvrzují soužití mezi fénickým a elymským elementem. Nálezy v Motyi tedy nasvědčují tomu, že Féničané byli přítomni na Sicílii možná již o několik století déle, než se dosud předpokládalo. To ostatně potvrzují archeologické práce Bernabea Bréa, které uskutečnil na jihu Sicílie.

Celý ostrov byl při budování rozvržen jako město s civilní i vojenskou částí, přístavem, svatyněmi a necropolí a byl po celém obvodě obehnán hradbami, které byli vyztuženy věžemi. Velkým specifikem byla cesta, která ještě nyní vede pod vodní hladinou a spojuje ostrov s pevninou. Cesta byla několikrát přestavovaná a používala se až do roku 1960. Jméno Motya (původní, starověké jméno) má několik etymologických vysvětlení a shoduje se s nalezenými mincemi, na kterých je vyraženo MTW, což je fénicky Motya a řecky měl ostrov jméno Motue. Přístav je několikrát zmiňován Diodórem při popisu punských válek a město bylo zničeno roku 397 př.n.l. Dionýsiem po dlouhém obléhání během válek mezi Kartágem a řeckými městy na Sicílii. Dionýsios disponoval s poměrně velikým vojskem, které se sestávalo z osmdesáti tisíc pěších, tři tisíce jezdců a dvě stě válečných plavidel. Z Kartága sice připlul Himilkar se sto loděmi, ale po manévrování Dionýsia, které hrozilo obklíčením kartaginského loďstva se Himilkar rozhodl odplout. Obyvatelé, kteří přežili následné dobytí a obsazení ostrova, založili na pevnině nedaleko od ostrova u mysu Capo Boeo nové město Lilybaeum (dnešní Marsala). Jinak byl ostrov řídce osídlen až do doby arabské nadvlády a v 11.stol. jej Normané věnovali mnichům z opatství Svaté Marie z Marsaly. Poté patřil ostrov jezuitům a konečně na konci 19.stol.jej koupil anglický průmyslník Joseph Whitaker, potomek Benjamina Inghama, který jako pokračovatel Johna Woodhouse zaváděl na Sicílii výrobu sladkého vína, chutí podobného madeirskému. A Joseph (Giuseppe) Whitaker se spolu s Giuseppem Lipari Casciou uskutečnil základní archeologické práce na ostrově, které probíhali prakticky nepřetržitě v letech 1900 až 1930 a v roce 1921 vydal v Londýně velmi hodnotnou knihu Motya, phoenická kolonie na Sicílii, která je stále aktuální, i když později probíhali další výzkumy Motye. Po jeho smrti v r.1936 pokračovaly v práci jeho žena Tina a dcery Norina a Delia a po smrti Delie v r. 1971 byla založena na jeho počest nadace, sídlící ve Villa Malfitano v Palermu.

Plán ostrova


Mozia - Motya
Celý ostrov byl opevněn pomocí hradeb, rytmicky vyztužených čtyřbokými věžemi. Hradby byly postaveny několika stavebními technikami a použitý materiál byl dovážen z pevniny. Časově lze práce datovat do období mezi polovinou 6.stol.a koncem 5.stol.př.n.l. Zdivo bylo několikrát obnovované a v některých úsecích obsahuje vyztužení, což jsou větší monolity postavené v kratších odstupech, mezi nimiž je prostor vyplněný drobnějšími kameny. Na východní straně jsou zbytky věže (východní věž), která obsahuje zbytky schodů celá oblast fortifikace na severovýchodní straně je zajímavá.Jsou tady zbytky dvou dalších věží a dvou místností. Vše z poloviny 6.stol.až konce 5.stol.př.n.l. Jedna z nich měla malou branku a druhá, která byla nazvaná Posterula Whitaker má oblouk, který byl vyplněn kameny v době, kdy se přestala používat (pol.5.stol.př.n.l.). Ze čtyřech, pravděpodobně hlavních bran, jsou pozůstatky pouze dvou, Severní a Jižní brány.


Severní brána 12
Severní brána byla extrémně důležitá, protože chránila konec cesty, který spojoval ostrov s pevninou a skládala se ze dvou vnějších bastionů, šikmo umístěných na vnější frontě. Brána pochází z konce 5.stol.př.n.l., z jedné z posledních fází fortifikace Mozie a byl to jeden z klíčových bodů obrany ostrova, protože u něj končilo spojení s pevninou a zároveň cesta pokračovala do vnitřních prostor ostrova širokou ulicí. Cesta od pevniny k ostrovu končila u monumentální severní brány, kde se rozvětvila do dvou cest chráněných třemi vnitřními bránami, umístěnými 20m od sebe.Každá brána měla dvě dřevěné části rozdělených zdí Jednotlivé zdi jsou stále velmi dobře patrné a na kamenech položených na cestě jsou stále patrné vyjeté koleje od vozíků. Brána byla pravděpodobně zdobená pískovcovými skupinami soch, znázorňujícími lvi útočící na býka. Je možné je vidět ve Whitakerově Muzeu na ostrově. Za branou jsou dvě místnosti s religiózní funkcí, z nichž zůstaly pouze základy. Datovány jsou ze 4.až 5.stol.př.n.l Jsou rozdílné jak velikostí, tak i tvary a je možné, že sloužili dvěma různým náboženstvím, protože je z Diodórovy práce známé, že na ostrově koexistovaly dvě skupiny: Kartáginci a Řekové.

Dnes cesta vedoucí pod vodou, byla sedm metrů široká, tvořená vápencovými bloky, měřila zhruba 1750m a spojovala severní část Mozie s pevninou v místě blízko Birgi. Cesta byla určená pro vozy a užívala se hlavně při odlivu. Postavená byla v době největšího rozkvětu Mozie, tedy přibližně v polovině 6 stol.př.n.l. a měla jak obchodní, tak i obrannou funkci. Podle dostupných informací se zdá, že cesta byla pod vodou již od antických dob. Dvě hlavní oblasti za Severní branou, které byly vykopány a popsány jsou „Cappiddazzu“ a Tophet.

Svatyně Cappiddazzu je poměrně blízko od Severní brány a jméno, jak popisuje Whitaker, je ze sicilského dialektu a znamená Velký klobouk. Budovy pocházejí z různých období a byly objeveny při vykopávkách během několika výzkumných akcí od roku 1964. Celý areál byl obestavěn zdí, ze které zbyly pouze základy a byl využívám po celé 7.stol.před.n.l. pro obětní úkony a byly nalezeno velké množství zvířecích kostí z obětovaných zvířat. Okolo hlavní budovy je množství místností a cisteren na vodu, protože na ostrově není pramen. Do dnešních dnů je dešťová voda zachycována do cisteren. Jsou zde také fragmenty podlahových mozaik, pocházejících z byzantského období. Velmi blízko Cappiddazzu je výrobní oblast K, kde byly umístěny hrnčířské dílny s dvěmi pecemi.

Na pobřeží přetíná fortifikace starou Necropolis z 8.stol.př.n.l. Spálené zbytky těl byly ukládány do třech typů tomb. První šestiboký typ byl tvořen kamennýni deskami, čtyři na bocích, jedna jako podložka a jedna deska tombu uzavírala. Druhý typ obsahoval ještě amforu a třetí byl jen malý kámen pokrytý kamenou deskou. Desky byly vyrobeny z tufových dlaždic. Tomby byly uloženy v kulatých otvorech vyhloubených do skály a část nalezených váz je fénického původu a část je řeckého,především korintského původu. Uvnitř byly nalezeny části zbraní ze železa a ženské ozdoby. V polovině 6.stol.přn.l.přetnula výstavba fortifikace stávající Necropolis. Blízko je skupina tomb chráněných zdí, kde jsou ostatky prvních kartaginských kolonistů. Množství sarkofágů je rozptýleno v severovýchodní části a souvisí s tím, že se přecházelo od pohřbu žehem k uložení do sarkofágů. Skupina dvanácti sarkofágů byla nalezena u severní brány. Ostatní jsou roztroušeny po pobřeží v délce téměř 500m od Severní brány k Východní.