MORGANTINA


Pohled na Agoru
                                                 

Historie


Jako jedno z mála antických měst leží Morgantina ve střední Sicílii blízko dnešního města Aidone v provincii Enna a ne na pobřeží, jako prakticky všechny řecká města. Místo je známé také pod jménem Serra Orlando a leží na tříkilometrovém hřebeni mezi řekami Gornalunga a Dittaino. Osídlení je prokázáno v několika vlnách v různých obdobích. Nejstarší pochází z let 1 000 př. n. l. a nálezy pochází z vyvýšeného nejsevernějšího místa, zvaného Cittadella. Další velké osídlení probíhalo zhruba od roku 450 př. n. l. do roku 50 př.n.l. Jako první identifikoval antické město Morgantinu Kenan Erim v r. 1958 díky nalezeným mincím a záznamům T. Livia. Existovalo několik názvů města od různých autorů: Morgantia, Murgantia, Murgentia. Podle Strabona byla Morgantina založena italickým kmenem nazývaným Morgeti. Dionýsios z Halikarnassu píše o králi kmene Morgetes jménem Morges. Nejstarší skutečně historická data o Morgantině začínají v roce 459 př. n. l., kdy král Sikelů (původní obyvatelé střední Sicílie) Ducetius město dobýval a poté obsadil. Město bylo pravděpodobně pod jeho vládou do r. 449, kdy byl poražen Syrakusami. Poté není dlouho o Morgantině zmínka, až Thukydides uvádí, že Morgantina se stala součástí dohody mezi Syrakusami a dórskými městy na Sicílii na jedné straně a na druhé Kamarinou, chalkidskými městy Sicílie a Athénami. Bylo dohodnuto, že Morgantina připadne Kamarině jako náhrada válečných škod. V roce 405 byla Kamarina dobyta Kartaginci, takže je předpoklad, že minimálně od tohoto roku byla Morgantina nezávislá, ale znovu jen do doby, kdy byla obsazena Dionysiem Syrakuským v r. 396 př.n.l. Po čtyřech letech se město spojilo s karthaginským generálem Magonem proti Syrakusám. Nominálně patřilo město pod syrakuský vliv do doby druhé punské války, kdy bylo obsazena římským vojskem, ale mělo stále snahu vzdorovat Římu. Poté přijalo Agathokla po jeho návatu z exilu a pomohlo mu vrátit se do Syrakus. Jako součást syrakuského panství Hieróna II padlo pod nadvládu Říma v roce 263 př.n.l. V roce 214 př. n. l. přešlo od Říma do sféry vlivu Karthága. Morgantina zůstala celkem nezávislá do roku 211, kdy byla jako jedno z posledních měst na Sicílii obsazena Římany, přesněji řečeno skupinou iberských vojáků, kteří město zdevastovali tak, že se počet obyvatelstva výrazně zmenšil vlivem mnoha uprchlých obyvate. Mnoho kultovních míst se přestavělo, například prostor za ekklesiasterionem, kde byly chrámy, se přeměnil na macellum, tržnici.

Později se Morgantina stala místem vzpoury otroků vedených Eunem, který zde zemřel. Poslední zmínka o městu je od Strabóna, který uvádí, že v prvním století přestalo město existovat.

Archeologické práce


Ekklesiasterion 1
Jako první zaznamenal významné nálezy ze Serra Orlando Paolo Orsi, i když částečné nálezy se uskutečnili sto let předtím. Intenzivní práce se rozběhli až v roce 1955 a většinou se na významných výzkumech podílely americké univerzity: Princeton University, University of Illinois, Univerzity of Virginia a Wesleyan University. Tyto výpravy odkryly větší část helénského osídlení. Vedoucími jednotlivých týmů byli E.Sjöqvist 1957,1958,1960,1962,1964, Stillwell 1959,1961,1963,1967, Allen 1970,1974, Bell 1988, Lyons1985. Na restauracích divadla se podílel European Fund for Regional Development (F.E.R.S.) a provincie Enna a v prvních letech také Princetonská Universita.

Město

Po archaickém období se výstavba realizovala pod řeckým vlivem, tedy v ortogonálním uspořádání. Prostor byl rozdělen dvěmi hlavními ulicemi (plateia A a B) běžícími od východu na západ, které se křížily v pravém úhlu s vedlejšími ulicemi (stenopoi). Skutečně hlavní ulicí byla plateia A, širší a dlážděná u vchodu na agoru, která se rozprostírala v přirozeném malém údolí a obsahovala šest bloků ve tvaru mřížky tvořenou vedlejšími ulicemi. Z tohoto období (5.a 4.stol. př. n. l.) je velmi málo nálezů. Ze staveb je několik kamenných budov začleněných do severní stoy, jižní obchody a centrální svatyně, právě z této doby. Z nálezů je možné zmínit také stříbrné mince, hemilitrony (mince) s vyobrazením orla útočícího na hada. Tato mince se vztahuje k Timoleónovu vítězství u Krimissu. Asi největší rozkvět zažila Morgantina ve třetím stoletím za vlády Hieróna II, kdy byla východní Sicílie téměř půl století bez válek jako výsledek smlouvy mezi Hierónem II a Římem. Bohatství této části Sicílie pramenilo z produkce obilovin, ze které si Hierón vybíral desátek. Během těchto let bylo město opevněno a v okolí agorybylo postaveno mnoho výstavných monumentů. Hradby obsahovaly čtyři brány, z nichž hlavní byla u jižní strany agory a dost pravděpodobně navazovala na cestu do Syrakus. Celá fortifikace byla ještě vyztužena jednotlivýni věžemi. Vlastní agora je velmi hodnotný model městského centra v západním helénském světě. Poloha je s výškovou dominancí severní strany a různé výšky povrchu jsou propojeny velkými schody tvořícími


Ekklesiasterion 6
(ekklesiasterion).Původně měl ekklesiasterion dvanáct schodů, později byly přidány další tři, ale jenom na dvou částech stavby (schody jsou vlastně tvořeny třemi částmi).

Tři velké stoy jsou na vyšší terase: severní, východní a západní, z nichž je severní stoa považována za civilní centrum později byla částečně stavebně upravena, ale je jasné, že původně stoa obsahovala místnosti (obchody)stejné šíře s dvěmi dvojitými, hlubokými místnostmi na obou koncích stoy a dlouhým portikem. Podobné uspořádání měla také východní stoa, ale neměla zadní místnosti. Dvě menší stoy, dórská a severozápadní jsou umístěny na severozápadním rohu agory, kde ústí plateia A. V blízkosti je také bouleuterion a na severovýchoním rohu je velká fontána. Blízkost bouleuterionuu dórské a severozápadní stoy dává předpoklad, že tyto stoy byly využívány jako místa pro politický život Morgantiny. Bouleuterion není velký (18,1 x 11,2m) a vykazuje stejné znaky jako podobné stavby na Sicílii. Velká fontána byla zásobována zřejmě pouze dešťovou vodou a byla vyzdobena dórskými sloupy s iónským kladím. Západní stoa nebyla pravděpodobně vůbec dokončena v době římského obsazení Morgantiny v r. 211př. n. l., pouze zadní stěna a polovina z plánovaných osmnácti párů obchodů bylo v té době dokončena


I
. Uprostřed agory jsou vedle sebe zbytky svatyní.

Prytaneion - pohled od jihu
, Východní stoa je ukončena stavbou, která je s největší pravděpodobností pozůstatkem stavby nazývané prytaneion, který obsahoval vnitřní portik. Stavba je situována pod domem Casa del Capitelo dorico. Na severní straně od ekklesiasterionu se nachází macellumna místě, kde byla dříve svatyně. Ve spodní části agory jsou dvě velké sýpky(horreas), jedna postavená ve čtvrtém století a druhá ve třetím. Obě mají dlouhý tvar s podpěrnými oblouky uvnitř stavby zatížené uloženým obilím. Sýpky byly postaveny po stranách brány a je možné, že měly, mezi jiným, ukazovat příchozím na bohatství Morgantiny. Blízkost brány také usnadňovala transport obilí z polí. Na jižní straně agory jsou zbytky vypalovacích pecí, přístupem ze dvou stran a topeništěm.


Střední svatyně Demeter a Kory na Agoře - východní část
Sakrální stavby nebyly tak velké jako peripterální chrámy v pobřežních městech řeckého světa, díky umístění ve městě byly co do velikosti skromnější. Uprostřed agory jsou vedle svatyně Démétér zbytky dalších sakrálních staveb. Posvátné místo bylo pravděpodobně zasvěceno chtonním božstvům se dvěmi síněmi a třemi oltáři, bothros a několik malých místností. Na severozápadním rohu agory jsou další svatyně, věnované bohyním Demétér a Koré, ženská božstva byla na ostrově hodně uctívaná, jsou datované do 6. stol. př. n. l. V Morgantině se našly votivní desky s nápisy věnované těmto bohyním a další nalezené nápisy obsahují prodeje a koupě půdy obsahují jména v řecké podobě a naznačují, že populace byla již helénská, i když to původně bylo město Sikelů. Nicméně v době třetího století byly řecká jména již normou.

Divadlov dolní části agory je datováno prof. E.Sjöqvistem z Princetonské univerzity do roku 310 př. n. l. Do doby vlády syrakuského tyrana Agathokla, ale na základě numismatických nálezů se dá posunout stavba do poloviny 3.stol. př. n. l. Do doby Hieróna II. Divadlo


Divadlo - pohled na Agoru
se svým koilonem (cavea) postaveným z místního vápencového kamene, má maximální průměr 57,7 m, horizontálně byl rozdělen na dvě části. Nižší ima cavea má 16 řad a horní summa cavea, která nebyla nikdy osazena sedadly s výjimkou rovných řad nad čtvrtým sektorem (kerkides). Ima cavea je rozdělena do šesti kerkides oddělených sedmi schodišti (klimakes). Cavea je umístěna na svahu kopce a využívá tedy přirozeného naklonění, takže je konstrukčně standartním typem řeckého stavitelství. Divadlo mohlo pojmout zhruba 2 000 návštěvníků. Na čelní straně jsou opěrné zdi a ty pokračují v o něco málo více jak 90 stupních na stranách a vytvářejí analemmatytvořené pseudoisodomickým zdivem na vnější straně a nepravidelným povrchem na vnitřní straně. Severní analemmata byla zbořena ještě v antice a postavena byla znovu v r.1963. Celkově bylo divadlo předmětem několika archeologických výzkumů, které začaly v r.1956.V roce 1957 byla objevena jihozápadní zeď a v roce 1959 podobná na severní straně a poté bylo jasné, že zdi jsou analemmaty a mezi nimi je cavea divadla.První zprávy o divadle uveřejnil E. Sjöqvist v letech 1960 – 1961. V dalších kampaních byly v r. 1966 restaurovány první dvě sekce sedadel a v druhé dvě v dalším roce. Cavea byla stabilizovaná dvěmi koncentrickými podzemními zdmi pod řadami 5-6 a 10-11. Je zajímavé, že byl u sedadel použit cement, což bylo později uznáno jako nevyhovující metoda. Ostatní sedadla byla demontována, vyčištěna a znovu dána na místo. I dnes jsou rozpoznatelná původní sedadla a sedadla restaurovaná. V letech 2003 a 2006 se uskutečnily další záchranné práce pod vedením prof. Sposita, které stabilizovaly zdi a kdy byly použity geotextilie.

Agora


Pohled na Agoru z domu dórských hlavic
je na západě a východě uzavřena kopci, na kterých se nacházely hlavní rezidenční oblasti města. Jestliže byla Morgantina ve 3 stol.př.n.l. v období největšího rozkvětu a prosperity, tak se zákonitě projevilo bohatství města ve výstavbě domů obyvatelů města. Nejvíce domů mělo vchody do stenopoi a byly budovány okolo vnitřních atrií. Některé domy měly dvě atria nebo peristyly. Podlahy byly vyzdobeny mozaikami a používal se opus signium.

Tři domy byly kompletně nebo z větší části odkryty na východním kopci. Nejsevernější z oněch třech je nejmenší, nazvaný Dům stříbrného pokladu podle nálezů stříbrných mincí, které byly nalezené v jeho nádrži na vodu. Jako druhý je Dům dórské hlavice, Casa del capitelo dorico, ležící na druhé straně platei B od Domu stříbrného pokladu a je větší než sousední dům. Vnitřní dvůr je se sloupy, které byly červeně natřeny a jednalo se o velmi bohatý dům reprezentující bohatství Morgantiny ve 3.stol.př. n. l. Na východní straně domu jsou tři místnosti vybudované v helénském duchu. Prostřední místnost má velkou, štukovanou exedru. Několik dalších místností sloužilo jako služební místnosti, kuchyně a jedna pro nádrž. Ganymédův dům, Casa di Ganimede


Casa di Ganimede 6
je nejjižněji položený na východním kopci je známý díky svým k mozaikám ze třetího století, které můžou ukazovat přechod od oblázkových mozaik k opus tesselate. Tři mozaiky jsou na východní straně domu a jsou zastřešené. Nejznámější je ta, podle které je pojmenován celý dům a na které je vyobrazen Ganymédés unášený Diovým orlem. Pouze na této mozaice je použit mramor. Domy na západním kopci jsou velmi podobné, jsou menší, nicméně stejně dobře řemeslně udělané jako ty na východním kopci a patří do pozdní helénistické doby. Největší je tzv. Dům s cisternou, který má dva vnitřní dvory. Jižní je bohatě zdobený, přičemž severní byl zřejmě centrem domácího dění. Z pozdně helénské doby jsou podlahy. Další dva domy jsou u křížení stenopoi W4. La Casa Pappalardo nese jméno po italském inženýrovi Luigim Pappalardovi z Caltanissetty, který v r.1884 prováděl archeologické práce v Morgantině. Jihozápadní dům je špatně zachovalý vyjma souboru tří místností, jako další příklad souboru tří místností, hojně se vyskytujících v domech Morgantiny. Podlahy mají povrch ve vysoké kvalitě opus signium.


Casa del Palmento 3
Některé, později postavené domy jako Casa del Palmento(vinařský dům) mají podlahy v opus signium, ale celkově nemají takovou velkolepost jako výše popsané domy, s výjimkou Domu s toskánskou hlavicí,který byl postaven v pozdní helénské době a má tři dvory různých velkostí a funkcí. Další místnosti jsou poměrně velké a z vnějšku měly zdobený portik. Dvory nelze zaměňovat s klasickým atriem. Na západní straně ulice stenopos Západ 3 je jižní svatyně Démétér a Koré, leží na samém okraji města v blízkosti hradeb, za kterými bylo první pohřebiště, tedy souvztažnost s bohyní Koré a blízkost obdělávaných polí těsně za hradbami zase spojuje zemědělství s Démétér, jeho ochránkyní. Východní část svatyně byla natolik poškozená, že nemohla být odkryta. Západní byla rozdělena do dvou úrovní. Ve spodní, podél hradební ulice, bylo několik místností okolo vnitřního dvora a v horní části byly místnosti s kultovním vybavením, včetně čtvercového oltáře a místem pro rituální koupele. Zde se našlo hodně hliněných soch, včetně bohyně Koré (Persefoné). Jižní svatyně zanikla po obsazení Římany v r. 211 př. n. l.


Severní lázně - místnost 2
Vynikající archeologickou památkou jsou odkryté tzv. severní lázně na křížení stenopoi 14 a plateia B. Jedná se o rané helénské veřejné lázně obsahující jak horké, tak teplé koupele a jsou jedny z prvních staveb lázní, kde se začaly používat kupole nebo valené klenby, které byly tvořeny terakotovými trubkami, omítnutými z vnitřní i vnější strany. Je překvapující, že tato technika byla použita o mnoho dříve (3-5 stol. př. n. l.) v severní Africe, ale v helénském věku je zcela unikátní a jedná se o jednu z nejstaších známých staveb s valenými klenbami a kopulemi-tholos, lázně byly velmi pravděpodobně inspirované syrakuskými modely. Lázně měly praefurnium.

Nálezy

V Morgantině se samozřejmě našlo za celou dobu archeologických výzkumů mnoho cenných věcí, různých artefaktů, ale určitě nejznámější je případ stříbrného pokladu. Jak se mnohokrát zmiňoval Malcolm Bell III, profesor umění a archeolog z Princetonské univerzity, který se pravidelně zúčastňuje výzkumů jako vedoucí pracovník, byl často svědkem mnoha případů plundrování památek především od místních, sicilských lidí a protože naleziště je značně rozlehlé (přes 100 ha) a část leží na soukromých majetcích, nebylo a není možné zabránit nelegálnímu „těžení“ uměleckých děl a obecnému vandalství.

V roce 1984 s velkou slávou oznámilo Metropolitní Muzeum Umění v New Yorku, že zakoupilo dva soubory stříbrných artefaktů, které obsahovaly dohromady 15 kusů uměleckých předmětů pravděpodobně ze 3.stol. př. n. l. s posudkem, že se jedná o jedno z nejlepších děl původem z tzv. Velkého Řecka. O původu se jenom vágně uvádělo, že pochází buď z okolí Taranta nebo východní Sicílie a věci byly nalezené pravděpodobně již před jednou generací. Muzeum zaplatilo 2,7 mil. dolarů za kolekci a celou transakci provedl Robert Hecht Jr., švýcarský obchodník s uměním, který tvrdil, že stříbrný poklade zakoupil ve Švýcarsku od jistého libanonského obchodníka. Katalog muzea obsahoval na přední straně právě jeden z nejkrásnějších kousků, jemně tepaný medailon s portrétem Scylly, mytické skály. Právě prof. Bell, známý americký archeolog působící na Sicílii měl velké pochybnosti o pravosti původu celé stříbrné sady a napsal muzeu, že je přesvědčen o místě původu, Morgantině. Mezitím se na Sicílii rozbíhalo šetření nejen tohoto případu, ale i dalších krádeží uměleckých památek, které pomohl rozkrýt Mascara, zatčený vykrádač památek a dokonce ukázal místo, kde došlo k nálezu stříbrného pokladu. Po dlouhé době se nakonec v roce 2006 dohodlo Metropolitní Muzeum s italskou vládou na vrácení stříbrného pokladu zpět do Itálie a důležitá antická památka se ocitla zpět na Sicílii a je vystavena v muzeu v Aidone blízko Morgantiny.