Barbarizace římské armády

Hunové, aiutor obrazu Peter Nicolai Arbo

Barbarizace římské armády

Vývoj římské armády představuje podobný pohled jako na římskou historii. Obecně armáda a správa římské sdílely stejné hodnoty a podstata římské nadvlády se vázala na úspěch armády. Obzvláště armáda zdůraznila římský systém během imperiálního období. V této době klasická římská armáda pracovala jako vynikající válečný stroj od 1. stol. n. l. do 3. stol. n. l. Koncem 3. stol. však římská armáda vykazuje odlišný charakter. Počet neřímských vojáků a jezdectva se postupně zvyšoval v celé římské armádě. Obecně se tento proces obyčejně nazývá „barbarizace“ římské armády a je spojován především s rozpadem západní římské říše. Ale také se stává jedním ze základních rysů pozdně římské armády nebo rané armády východořímského císařství.

Začátky feoderátů a laetů

Najímání cizích vojáků v římské armádě se stalo běžným jevem již od pozdní republiky (numidský princ Jugurtha bojoval s Římany u Numantie v r. 133 př. n. l.) a v bitvě u Aktia část Octavianovy armády byla složená z Galů a Hispánců, zatímco Antonius disponoval vojáky z východních částí říše. Od 1. stol. n. l. se nábor vojáků z Itálie snižoval, základ začínali tvořit rekruti z provincií, kteří měli římské občanství nebo byli vybráni z lidí, kteří byli na říši závislí. Vzhledem k velikosti římské říše byly stavy poměrně dobře naplňovány a zejména kolonie vysloužilých vojáků zajišťovaly potřebu vojska. Samozřejmě za císaře Caracally se počet ještě významně rozšířil, když byl dán status Římanů všem obyvatelům impéria, snad s výjimkou dediticii[1].

Ve 3. stol. zvýšený tlak především germánských kmenů na hranice, vedl po jejich porážkách k usazování barbarů v blízkosti limes a kombinaci jejich vojenských služeb s umístěním na císařem určeném místě a odvodu daní. Frankům byly darovány pozemky na území zvaném terrae laeticae a jejich vojáci (laeti) byli umístěni v Galii, zatímco např. arabské kmeny chránily východní hranice. Mnoho Alamannů bylo podle Ammiana Marcellina umístěna v Itálii na úrodných polích a mělo status kolónů, coloni (nájemci), a po válkách s Góty Claudia II. byli „provincie plné gótských farmářů“. Ausonius rovněž hovoří o „ nedávno sklizených polích od sarmatských kolónů.“ Nepochybně se na laeti vztahovalo ius civilis, neboť se na ně vztahovalo i postliminium [2]. Tato praxe se stala ve 4. stol. systémovým opatřením k ochraně hranic, limes. Konstantin I. dal území v Pannonii Vandalům, od kterých dostával jednotky auxiliary s vlastními veliteli. Císař Theodosius I. platil Gótům za vojenské služby ročním poplatkem annonae feoderatice. Což již bylo na úrovni žoldnéřských vojenských smluv. 

1 - dediticii, občanský status, jeden ze tří stavů propuštěnců (libertini), kdy nebyli ani otroky, ani římskými občany a ani Latiny. Platil o lidech, kteří individuálně neztratili svobodu, ale jako členové nějakého kmenu nebo části národa přišli o politickou existenci v důsledku bezpodmínečné kapitulace.
2 - postliminium je v římském právu návrat do původního právního stavu. To znamenalo obnovení dřívějších práv a povinností římského občana , který v době války upadl do zajetí a tím o ně přišel.

Na konci 4. stol. se stávaly pro armádu čím dál více důležitými jednotky feoderátů a zejména rostoucí strategický význam jezdectva vedl k ještě většímu náboru barbarských jednotek, nicméně cizí žoldnéřské jednoty pokrývaly celou škálu vojenských činností. I když je velký význam barbarských jednotek a jejích velitelů obecně známý, počet jednotek a jejich stavy, jsou stále neznámé. Proto se tento proces nazýval barbarizace armády, kde se dával na jednu stranu fakt, že najímaná vojska bojovala za žold v různé podobě, kdežto vojska složená především z římských vojáků bojovala za císaře a vlast. Zároveň se podotýká, že vojáci byli spíše loajální vůči svým kmenovým velitelům, než římskému císaři a autoritám.

Existovaly stavy, kdy se císař nebo jeho dvůr snažil omezit vliv feoderátů nebo laetů. Dost výjimečný svým strohým zákazem, je zákon Valentiniana I. z roku 370 n. l., který zakazuje římským provinciálům se oženit s barbarskou ženou a žádná provinční žena se nesmí vdát za barbara. Zákon však nelze brát doslova, vztahoval se vojáky a vznikl snad jako odpověď na Firmovo povstání v Africe.

Pojem barbarizace byl ponejvíce spojován s oslabením a zhroucením vojenských schopností západní části impéria a jeho pádu. Nověji se tématu „barbarizace“ věnuje více badatelů.

Mauzoleum Theodoricha Velikého v Ravenně. Postaveno v roce 520 n. l. Wikimedia Commons
Císař západořímské říše Honorius

 

Feoderati (jedn. č. feoderatus)

vojenské jednotky, zpravidla žijící v těsném sousedství římské říše a sloužící v římské armádě na základě smlouvy. Ve velkém byly podepisovány smlouvy s germánskými kmeny, Góty, Franky, Burgundy apod. První záznamy o smlouvách s feoderati jsou již z republikánské doby, kdy tyto kmeny (tribes) nebyly římskými koloniemi, ani neměly římské občanství (civitas). Takže praxe najímat cizí bojovníky má poměrně dlouhou historii. S nedostatkem rekrutů pro armádu v císařství vrůstala potřeba zajistit dostatečný počet jednotek, umocněná tlakem barbarů na hranice říše a praxe sjednat feoderati se týkala celých kmenů, Vandalů, Gótů, Alanů, Sarmatů apod. U některých antických autorů se později vyskytuje název symmachoi ale jedná se prakticky o stejné jednotky, které bojovaly po boku Římanů.

V první fázi dostávali feoderati subsidie ve formě peněz nebo dostávali naturálie (obilí, potraviny), občas však museli odevzdat rukojmí, působili jako spojenci. Později byli usazováni přímo na území římské říše, Gótové byli usazeni 376 n. l., Frankové dostali půdu od císaře Juliana v roce 358 n. l. Výhoda použití množství bojovníků na straně Říma se občas změnila na nevýhodu a to když barbarské numerus, jednotky, jejich velitelé a vůdci vystoupili z jakéhokoliv důvodu proti impériu. Císařský dvůr v Římě a po rozdělení říše jak západní (v Římě, Miláně, či Ravenně), tak i východní vládcové (v Konstantinopoli) hojně využívali služeb feoderati i s negativní možností povstání (např. Gótové Gainas, Alarich), zvlášť když byli používány celé jednotky i se svými veliteli, kteří obdrželi tituly dux, comes, výjimečně magister militum. Obecně se lišili od laetů a gentilů zásadní charakteristikou svého sídla, které nebylo na území římské říše. Od roku 376 se zde usazují germánské kmeny již ve větším měřítku.

Po pádu západní části římské říše se feoderati, či spíše později používaný termín pheoderatoi v 6. stol. (a ve východních částech impéria se spíše mluví o symmachoi), stále objevují v armádě východní části, především v 6. stol. tvořili významnou část armád Justinianových generálů Belisaria a Narsa. Součástí armád byli i víceméně soukromé družiny generálů, prétoriánských prefektů (ale vždy bohatých osobností s výjimkou zděděných družin), bojovníků, tzv bucellarii, jenž byli často významnou součástí jezdecké síly polní armády. Velikost družiny bucellarii závisela na bohatství zaměstnavatele. Jejich řadoví lidé se nazývali hypaspistai neboli nositelé štítů a jejich důstojníci doryphoroi neboli nositelé kopí. Doryphoroi složil slavnostní přísahy věrnosti svému patronovi a věrnosti císaři. Jeden z nejznámějších generálů té doby, Belisarius, byl doryphoros v Justiniánově družině, než se stal císařem. Bucellarii byly jednotky, tvořené většinou Huny, Góty a horaly z Thrákie nebo Malé Asie. 

 

Laetii (jedn. č. laetus)

v pozdní antice název pro barbary, cizince, kteří se mohli usadit na území římské říše pod podmínkou, že budou poskytovat rekruty pro římskou armádu. Obecně jsou uváděny germánské kmeny, které lze považovat za laeti, ve východní polovině říše není o tomto způsobu usazení barbarů za podmínky rekrutů slyšet. Slyšíme o nich od 4. stol. n. l., ale již Markus Aurelius usazoval Markomanny a Kvády zajaté během markomanských válek na území impéria. Císař Otho usadil Maury v Hispania Baetica a masivnější nárůst a pojmenování znamenala podpora Quintem Aemiliem Laetem pro Septimia Severa z kmenů u Dunaje, kdy se stali součástí dunajských legií a po rozpuštění prétoriánské gardy, bylo ustaveno 10 kohort na jejich místo.

Přesné právní předpisy pro místa, kde se z laetii rekrutovali vojáci, nejsou přesně známi; nevíme, zda byly jednotné nebo zda se lišily místo od místa. Další komplikací je nejasnost, zda se právní úpravy lišily mezi domorodci gentiles a deditii, poražené barbary a zda byly jiné pro tributarii, tedy povinní platit daň. Jednotlivé soběstačné skupiny laeti, tzn. včetně dětí a žen, byly usazeni na místě jim určeným (terrae laeticae) a pravděpodobně nespadaly pod provinční správu, ale byly řízeny římským úředníkem praefectus laetorum, popřípadě praefectus gentilium, kteří spadali pod magister peditum praesentalis, velitele mobilního pěšího vojska v Itálii. Ten byl v popisované době, konec 4. stol. a začátek 5. stol. vrchním velitelem na západě.

Není zcela zřejmé, zda laeti z jednotlivých osad, tvořili samostatné jednotky nebo zda byli standardní součástí římských jednotek. Pokud převládá názor, že jen zřídka tvořili vlastní jednotku, tak v tom případě praefecti laetorum nebo gentilium měli většinou čistě administrativní roli, spočívající v zajištění plného vojenského odvodu z míst jim přidělených. Jsou známy tituly jednotlivých prefektů laetii především z Itálie a Galie:

Praefecti laetorum in Gaul
Praefecti gentilium Sarmatorum in Italy
Parefecti gentilium Sarmatorum in Gaul

předpokládají se laetii (a praefecti) v podunajských oblastech: ND zmiňuje Tribunus gentis Marcomannorum, který spadal pod velení dux Pannoniae et Norici. Je možné, že tito Markomanné byli také laeti, jako potomci Markomannů usazených v Noriku za Marka Aurelia nebo to případně mohli být potomci Markomannů krále Attala z roku 258-259, kdy je zde usadil císař Gallienus (253-268).

Biskup Wulfila vysvětluje Gótům evangelia

Pozdní antika

V té době byla římská armáda složena téměř výhradně z barbarských rekrutů. Bylo by asi chyba uplatnit nějaký pozitivistický přístup k procesu „barbarizace“, protože již od 3. stol. n. l. ovlivnil římskou armádu na všech úrovních. O to je důležitější pohled na vztah římského a barbarského etnika v římské armádě.

Ve 4. stol. byla armáda obrovskou organizací, kdy se velikosti jednotek zmenšovaly, ale počet zvyšoval. Počet, podle dochovaného antického pramenu Notitia Dignitatum, je odhadovaný na 410 000 mužů, což je samozřejmě velké číslo. Skutečně velmi velká část armády bránila limes a to především menšími jednotkami než bylo dříve obvyklé, ale s vyšší počtem armádních těles limitanei. To je názor velké většiny badatelů (Seeck, Hoffman, Kulikowski a další).

Přirozená romanizace pro jednotlivce i společenství, která se stala římskými, nebyla dosažena nucenou asimilací, ale spíše díky pružnému kulturnímu systému, který sám nebyl nijak ohrožen, navíc zvyky a konvence měly schopnost asimilovat cizince a také přijímat cizí kulturu (tak se to dělo po staletí). Mnohonárodnostní charakter pozdní římské armády napomohl integraci vojáků do císařského systému a navíc i některé jednotky osobních strážců císaře a dvora, palatinů si zachovaly názvy pod entnickými názvy Cimbri, Celtae nebo Sabini. Některé přebírané zvyky od barbarů se ujaly velmi rychle, příkladem může být barritus, válečný pokřik germánských kmenů, pozvednutí císaře na štít nebo použití klínové formace. Ale přebrané zvyky byli pouze adaptované Římany, kteří je považovali za užitečné a vhodné pro vojenské účely, nikoli jako známku rostoucího počtu barbarů v jejich jednotkách.

Kosmopolitní povaha římské armády dovolila, aby se barbaři „ přimísili“ a jejich postup v žebříčcích hodností a funkcí armády závisel pouze na jejich úspěších a dovednostech. Nicméně ve společnosti, která byla tak složitá jako byla Římská říše, ani po dlouhých letech se jejich „barbarský“ původ nemohl snadno zapomenout.

Příčiny úbytku římských vojáků a rekrutů

Neustále klesající počet rekrutů z římské říše byl dán i ekonomickými problémy, kdy císaři ve svých nařízeních připoutávali řemeslníky, kolóny a dokonce i kuriální úředníky ke svým profesím, včetně jejich dětí přivdaných, či přiženěných členů rodiny. Od doby Septimia Severa byl vyvíjen tlak i na spolky jako takové, collegia, především takového zaměření, bez jejichž služeb se stát nemohl obejít.

Nesmírně velké číslo znamenaly ztráty během bojů mezi pretendenty císařského trůnu, když první známky krvavých bojů můžeme vysledovat především ve střetnutích v období krize, začínající v roce 235 n. l. na konci vlády Severa Alexandra. To by však nemělo hrát zásadní roli, protože v minulosti se odehrálo více krvavých bojů mezi špičkami společnosti a nijak to Řím neoslabilo, ale doba se změnila, za republiky římská říše neustále rostla, armáda byla budována jako útočící síla. Růst se zastavil a velmi vážné pro bezpečnost impéria byly nápory barbarských kmenů, které ohrožovaly Limes Romanus prakticky po celé délce hranice. Již od dob Augusta se tlačily germánské kmeny (tribes) na římské území a první skutečně velký nápor s následnými válkami byly Markomanské války 166 – 180 n. l.

Následná krize 3. stol. nedala nijak římské říši odpočinout a vzhledem k nerozšiřování území začali významně ubývat zdroje otroků. Je pravda, že v období gótských válek (Naissus 269, Thermopyly 262) a válek s germánskými kmeny Alamannů a Juthungů (Benacus 268, Mediolanum 259, Placentie, Pavie a Fanum Fortunae 271) nabídlo množství poražených barbarů, ale přístup k využití poražených kmenů (dediticii) nabral jiný směr a ti byli spíše využíváni jako feoderati, či laeti. Během principátu se usadili stovky tisíc barbarů na římském územní. Zde začíná nezbytná praxe najímat vojáky a přijímat rekruty z barbarských kmenů, kteří jak poznamenal Dio Cassius „….Barbaři se přizpůsobují římskému světu. Zřídili trhy a setkání…Nebylo pro ně těžké změnit svůj život, a stávali se odlišnými, aniž by si to uvědomovali. Ve 4. stol. se proces ještě zintenzivnil.

Ač je považován Flavius Aëtius za jednoho z posledních Římanů, neváhal najmout velké množství Hunů pro uzurpátora Joanna, s kterými se dostavil příliš pozdě na to, aby nějak změnil poměr sil, protože Ioannes již byl po smrti a Aëtiovi se podařilo ve spolupráci s Gallou Placidií Huny vyplatit a poslat zpět do Podunají.

Náboženská otázka nehrála žádnou zásadní roli. V době tradičního římského náboženství se projevovala tolerantnost a nové náboženské kulty se vcelku bez problémů objevovaly a uctívaly v římské říši. Například původně keltská bohyně Epona, známá především z Galie, se stala ochránkyní i římských jezdců. Navíc v křesťanské době byli barbarské kmeny, především germánské, většinou ariány a dokonce Ostrogót Theodorich Veliký (vládl 474-526), vyznáním arián, se stal vládcem v západní části římské říše. Theodorich pocházel ze skupiny feoderátů Ostrogóta Theodoricha Strabóna usazených v Thrákii.

Zastoupení (původem) barbarů na velitelské úrovni

I když mnoho barbarských rekrutů krvácelo v nesčetných válkách proti dalším barbarům ve jménu říše, bylo na ně pohlíženo stále optikou řecko-římských tradic. Vojsko v bojích s barbary utvrzovalo mínění Římanů o pokračující nadvládě císařského státu a tím pomáhalo zachovat vnitřní stabilitu a zvyšovalo prestiž císaře. Žádné vítězství se tak neobešlo bez nasazení podřízených barbarů a jejich oddílů.

Rovněž v bojích uvnitř říše bojovaly oddíly barbarů tu na jedné, tu na druhé straně. Nelze rovněž diverzifikovat západní a východní část impéria. Feoderáti bojovali všude a penetrace na všech úrovních velení Góty, Alany, Franky apod. byla obrovská. I výčet vojenských velitelů, magister militum, dux, osob comes re militaris [3] nebo velitelů u císařského dvora, magister militum praesentalis [4] atd., z barbarského prostředí byl obsáhlý. Čas od času docházelo k vzedmutí proti barbarských nálad s neblahým následkem pro velitele nebo obecně pro příslušníky různých etnik (Gót Gainas – Konstantinopol v r. 378, Flavius Stilicho – Ravenna 408, Flavius Aspar – Konstantinopol 471).

K postupu na žebříčku hodností a úplným začleněním do elitních struktur římské společnosti se snažili barbaři přispět i velmi výhodnými sňatky. Například Gót Flavius Fravitta žádal císaře o římskou manželku a dostal ji, nástupce gótského vůdce Alaricha, Athaulf měl za manželku dokonce pozdější císařovnu Gallu Placidii, Stilichonova dcera Thermantia se vdala za císaře Honoria, naopak dcera franského velitele Flavia Bauta, Aelie Eudoxie se vdala za císaře Arcadia. Podobných případů je samozřejmě více.

Při pohledu na zastoupení barbarských velitelů na nejvyšších postech obou částí římské říše, je poměr jejich zastoupení shodný do roku cca 450, dokonce s mírnou převahou účasti ve východní části, ale po zániku západořímské říše v roce 476 je počet barbarských velitelů ve východní části prakticky nulový. Rozkvět východní části za císaře Justiniána se již odehrával bez přímé účasti barbarských velitelů a pokud někdo byl původem, tak všichni v jeho rodě byli již po generace součástí římské říše a tím pádem romanizovaní.

3 – magister militum, vojenský velitel, comes rei militaris – znamená vojenský velitel, s hodností vyšší než dux, ale nižší než magister peditum (velitel pěších vojsk) nebo equitum (velitel jezdectva).

4 – magister militum praesentalis, velitel palácové stráže a vojsk blízko císaře, jakýsi náčelník generálního štábu.

Odlišný osud obou částí impéria

Není snadné jednoznačně určit proč se zhroutila západní část a přežila východní. Důvody se nechají vyjmenovat, ale jak přesně, či lépe v jaké míře působily, je velmi složité a spekulativní.

Rozhodně byla hraniční čára na západě delší a díky známému pojmu stěhování národů, se tato část ocitla pod těžkým náporem. Rovněž diferenciace společnosti zde byla strmější s obrovskými boháči a zároveň s masou plebsu, Galie byla v průběhu trvání impéria samostatnou částí tzv. Galské císařství 258-274), podobně se vyvíjela situace v Hispánii, kde nakonec vznikl samostatný vizigótský stát, tedy odstředivě působící útvar. O Africe se dá říct to samé, Vandalové i Svébové vytvořili stát, absolutně nezávislý na Římu. V Galii se Frankové nakonec zformovali do raného feudálního státu a někteří badatelé tvrdí, že jádro franských sborů tvořily ostřílené zbytky posledních legií na Rýně.

Přestože většina „barbarských“ vojáků byla romanizována po jejich vstupu do služby římské říše, tradiční nepřátelství civilních římských elit pokračovalo a stav armády byl neustále zpochybňován různými klikami na císařském dvoře ještě před rozdělením říše, ale především po rozdělení. Současně si římská armáda přivlastnila zvyk „barbarů“, pokoušet se zdůraznit svou vlastní, oddělenou identitu a snahu čím dál tím víc ovlivňovat dění v centrech moci. Zároveň však přínos barbarských vojáků a vojenské velení posílilo říši ve 4. stol. a zajistilo alespoň jeho přežití do dalšího století. Vzhledem k flexibilitě pozdní římské vojenské identity, bylo velké množství cizinců začleněných do římských řad raději Římany než „barbarskou“ armádou, ve které sloužili.

Významné ztráty císařského území v první polovině 5. století dále omezovaly reakce armády, což mělo za následek fragmentaci západní římské politiky na konci 5.století. Je však nutné zdůraznit, že římský stát na západě maximalizoval svoje zdroje a umně balancoval ve vztahu k nepřátelským kmenům i odstředivým tendencím (Constantius III., Flavius Stilicho, Flavius Aëtius). Historik oxfordské univerzity Adrian Goldsworthy tvrdil, že příčina pádu římské říše na Západě by neměla být připisována barbarizaci pozdní římské armády, ale opakujícím se občanským válkám, což oslabilo možnost státu se efektivně bránit náporu zvenčí. To platí zejména pro západní část po rozdělení říše v roce 395.

Východní část se po staletí vyvíjela mírně odlišným stylem, byla více ovlivněna helénismem, nejrozšířenějším jazykem byla řečtina. V sociální oblasti měli zdejší otroci přeci jenom snadnější život a v celém regionu, včetně Egypta, byla společnost zvyklá na suverénní panovníky, proti kterým nebylo tolik povstání a uzurpací v porovnání se západem. Jedním z nejvýraznějších rozdílů byla délka hranic a složité překonávání Bosporu. Jedinou mocností, která ohrožovala východní polovinu byla sasánovská Persie, která nahradila v roli hlavního soupeře, parthské Arsakovce kolem roku 220 n. l. , ale Sasánovci prošli také svojí krizí v 5. stol. v době, kdy se na západě nejvíce projevovaly otřesy spojené se stěhováním národů způsobeného tlakem Hunů a proto tlak Peršanů nebyl v této době výrazný. A právě délka hranic a množství barbarských nájezdníků byly těžko překonatelné potíže na západě.

Náboženský vliv nebyl určujícím prvkem rozdílů mezi oběma polovinami říše v době rozdělení, k tomu došlo daleko později. Po milánském ediktu bojovali v římské armádě vedle těch, kteří vyznávali tradiční římské náboženství, křesťané nikájského vyznání nebo ariáni (většina germánských kmenů byla ariány). V době občanských válek stáli proti sobě kontingenty všech možných vyznání a není prakticky válka nebo bitva, kde by proti sobě stály římské armády striktně křesťanská na jedné straně a na druhé straně pohanská. Náboženství skutečně nehrálo tak dominantní roli, jak by se mohlo zdát.

Symptomatický pro pozdní antiku může být pád Říma v roce 410, kdy dobyvatelé, Gótové byli rovněž křesťany, jako obyvatelé Říma. Křesťané tudíž ukázali pouze na Boží záměr. Podle Aurelia Augustina, současníka událostí, ukázalo pohanství neschopnost při obležení Říma, kdy se praefectus urbi Tiberius Claudius Pompeianus snažil odvrátit Góty pomocí pohanského obětování, protože Bůh chtěl, aby bylo město potrestáno a to se stalo pouze prostřednictvím křesťanského Alaricha. A jím nařízená kázeň vojska vedla k mírnosti, milosti a mírnému pokání. Nyní již není prakticky žádné rozlišení mezi barbary a Římany. Tím již ztrácí pojem barbarizace armády smysl.

Zdroje:

Notitia Dignitatum
Southern, P.: The Making of the Roman Army From Repuplic to Empire
Halsall, G.: Barbarian Migrations and the Roman West, 2007
Mathisen, R. W. : Becoming Roman, Becoming Barbarian”: Roman Citizenship and the Assimilation of Barbarians into the Late Roman World, 2004
Bileta, V.: The last legions: The „barbarization“ of military identity in the Late Roman West,
Lenski, N.: Failure of Empire: Valens and the Roman State in the Fourth Century A.D., 2002
Simpson, Ch. J. : Laeti in the Notitia Dignitatum. Regular Soldiers vs. Soldier Farmers
Mathisen, R. W.: The End of the Western Roman Empire in the Fifth Century CE: Barbarian Auxiliaries. Independent Military Contractors and Civil Wars.
Marek, V., Oliva, P., Charvát, P.: Encyklopedie dějin starověku, 2008

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.