Damnatio memoriae
by Pavel Hlinovský · Published · Updated
Damnatio memoriae, zatracení památky (odsouzení)
Prakticky celé dějiny římské říše jsou protkány sentencí damnatio memoriae, samotná latinská fráze je moderní pojem [1] a znamenala, že osoba byla vyjmuta z oficiálních zdrojů. Damnatio memoriae ve skutečnosti není jediný proces, ale zastřešující termín, který popisuje řadu překrývajících se činností. Dnes se používá jako odkaz, kolektivním a nediferencovaným způsobem, ke svazku starověkých římských praktik, které byly zaměřeny na usvědčené zrádce, obvykle po jejich smrti. Po úmrtí osob považovaných senátem nebo republikou za nepřátele státu mohla následovat opatření k vymazání paměti na tyto osoby.
Možností, jakým způsobem osobu, která byla považovaná za tyrana, zrádce nebo nepřítele státu (hostis publicus) odsoudit, byla celá řada (Tacitus Ann. 3.17.8.-18.1): odstranění nápisů jeho jména, vymazání z dokumentů (fasti), zákaz rodině používat mužské jméno praemnomen (Livius 6.20.14), odstranění obrazů a soch, či mincí (Sejanus, Valeria Messalina, atd.), zobrazení osob mohlo být penalizováno (L. Appuleius Saturninus). Nepřímým potrestáním lze považovat i částečné přepisování historie.
Některé způsoby byly uplatněny již za republiky, za císařství senát po smrti císaře rozvážil, zda vládce byl hoden stát se bohem nebo zda byl nepřítelem státu, v tomto případě byl vládce oficiálně odsouzen a jeho jméno vymazáno z nápisů (abolitio nominis). Jeho portréty byly mnohdy zničeny. Je nesporné, že rozhodnutí senátu v převážné míře podporovali císaři, kteří byli následníky zemřelých imperátorů a jejich manželek příloha – Damnatio a Apoteóza. V případě zbožštění pak byli v titulatuře svých nástupců označováni jako božští (divi). Obě praxe, zbožštění (deificatio), apoteóza a zatracení (damnatio memoriae), byly opuštěny v době, kdy se křesťanství stalo jediným, státem uznávaným, náboženstvím.
Osoba, kterou postihlo odsouzení, nemusela být nutně císařem nebo jeho manželkou, k aktu mohlo dojít i u prominentních politiků, jako v případě Viria Nicomacha Flaviana, senátora a podporovatele vzdorocísaře Eugenia, přesto je právě u tohoto významného tradicionalisty pozoruhodné, že na počátku 30. let 5. stol. n. l. byl posmrtně rehabilitován: https://antickepamatky.cz/osobnosti/zatraceni-a-rehabilitace-pamatky-viria-nicomacha-flaviana/
Je znám reskript císařů Arcadia a Honoria. [2] adresovaný Andromachovi, prefektovi Říma a obsahuje nařízení, že právní rozhodnutí mají být zachována, nicméně jména konzulů jmenovaných Eugeniem musí být zrušena; skončilo to troufalým příkazem: „Ať je ten čas považován za takový, jako by nikdy nebyl“
Dalším podobným příkladem je osoba Gaia Fulvia Plautiana, prefekta prétoriánů (praefectus praetorio), jenž byl tchánem císaře Caracally, císař si vzal za ženu jeho dceru Fulvii Plautillu. Celá rodina byla zapletena do mocenských sporů v císařské rodině: v roce 205 n. l. byl Plautianus popraven a jeho jméno bylo odstraněno ze všech nápisů, damnatio memoriae. Zmíněné zatracení mělo vliv na celou rodinu, Fulvia Plautilla i její bratr Plautus Hortensianus byli posláni do vyhnanství a poté v roce 212 n. l. zavražděni. Rodina byla bohatá, vlastnila například thermopolium v Ostii a jedna z mála epigrafických památek zde zůstala. Majetek jeho a rodiny byl tak obrovský, že soud potřeboval identifikovat a shromažďovat zabavené nemovitosti, vybavení domů, pozemky a další cennosti prostřednictvím speciálně jmenovaného prokurátora (ILS 1370), jímž byl L. Marius Maximus.
Obdobně se postupovalo i po zlikvidování nebezpečné Gildonovy vzpoury v Africe. viz: https://antickepamatky.cz/velke-projekty/gildo-hrozba-pro-rim/. Po jeho pádu musel být v císařském kancléřství vytvořen zvláštní útvar Gildoniac patrimonii (ND OCC.XII, 5), aby dohlížel na rozsáhlé pozemky zabavené po jeho smrti.
Nápis z Phillipi v Řecku – viz obrázek
IMP∙VESPASIANo AVG∙ P ∙ P IMP ∙TITO ∙CAESARI ∙AVG [[Domitianus]]CAESAri AVG ∙F ∙ EX ∙ VECTIGALIBVS ∙ PVB ∙ D ∙D:
Císaři Vespasianu Augustovi, otci vlasti, císaři Titovi, císaři (Domitianovi – vymazáno), synové Augusta, mimo veřejné náklady dekretem decurionů.
Někdy se posuzování lidu o morálním a právním odsouzení lišila od oficiálních prohlášení senátu. Smrt císaře Domitiana nechávala lid klidným, želeli ji vojáci a jásali senátoři. Suetonius (Domitian, 23) zaznamenal po smrti císaře Domitiana, že:
.., senátoři se radovali tak nesmírně, ……Také dali přinést hned žebříky, strhnout před celým shromážděním medailóny s jeho podobiznami a na místě je o zem rozbít, posléze vyškrabat jeho jméno na nápisech a vyhladit všechnu památku na něho“.
Plinius mladší říká o zničení soch Domitiana: “ Jak úžasné to bylo, rozbít ty arogantní tváře, zvednout proti nim meče, rozbíjet je našimi sekyrami, jako by naše rány následovaly krev a bolest“.
Jedna z nejznámějších osob, na kterou bylo vyhlášeno odsouzení je Geta, syn Septimia Severa, jehož dal zabít jeho bratr Caracalla (který ovšem dopadl po smrti stejně). Jeho sochu nechal pravděpodobně Caracalla a senát odstranit i z vítězného oblouku Septimia Severa a také z jiných památek. Velmi frekventovaný artefakt je kresba rodiny Septimia Severa se syny Getou, Caracallou, Septimiem Severem a manželkou Julií Domnou, takzvaný Severovské Tondo (foto). [3] Po zavraždění Gety Caracallou byla obličej Gety násilně odstraněn do té míry, že zůstalo na místě pouze dřevo. Část postavy zůstala. To je příklad damnatio memoriae par exellence.
Příkladem, kdy nestačí jen prohlášení o damnatio memoriae, je poprava císaře, ale také uzurpátora Magna Maxima (383 -388) a jeho malého syna Flavia Victora. Useknutá hlava Magna Maxima byla poslána do Kartága, kde byla k vidění ještě po 5 letech a k posílení vzpomínky na jeho pád byly postaveny sochy v Římě na oslavu Theodosia. Prefekt města vztyčil skupinu soch přímo pře curií. Nápis přímo odkazoval na pád Magna Maxima: Extintori Tyrannorum…..Ničiteli tyranů ….ochránce veřejné bezpečnosti. [4]
Velmi výstižné vyjádření a poměru zapomenout a pamatovat si pochází od Themistokla [5], který si naříká nad nemožností „umění zapomenout“ (ars oblivionis), což je úkol mnohem obtížnější než „umění pamatovat si“ (ars memoriae). Velmi výstižné vyjádření.
Poznámky:
1 – Zdá se, že byl poprvé vytvořen v roce 1689 jako název krátké disertační práce publikované v Lipsku
2 – Reskript v Codex Theodosianus CTh 15.14.9 z 21. dubna 395 n. l.
3 – Severovské Tondo je významné i faktem, že jde o jediný namalovaný obraz římského císaře.
4 – Nápisy ve skupině soch jsou CIL VI. 31413 – 4, 36959, 06.3791 a CIL 6.36960. Skupinu soch nechal postavit prefekt města Říma (Praefectus Urbi) Ceionius Rufius Albinus na paměť Theodosia II., Arcadia, Valentiniana II. a také Thermantie Starší, matky Theodosia I.
5 – Themistoklés (524 př. n. l. – 459 př. n. l. v Magnésii) byl vůdcem Athén v době řecko-perských válek, který prosadil vybudování námořnictva na obranu před perskou hrozbou
Prameny:
- Seutonius: De vita caesarum, Životopisy dvanácti císařů, 1974
- Tacitus: Letopisy, 1975
- T. Livius: Dějiny VI, 1982
- Notitia Dignitatum OCC
Zdroje:
- Oxford Classical Dictionary
- Livius, Cultuur, geschiedenis en literatuur
- Varner E. R.: Monumenta Graeca et Romana: Mutilation and Transformation, damnatio memoriae
- Hlinovský P. a Drbal V.: Ostia, průvodce archeologickou lokalitou, 2019
- Calza Q: Plautus Hortensianus
- Bednaříková J.: Attila, Hunové, Řím a Evropa, 2012
- Adrastos Omissi: Damnatio memoriae or creatio memoriae? Memory Sanctions as Creative Processes in the Fourth Century AD, in The Cambridge Classical Journal, 2016
Zbožštělí a zatracení císaři – uvádím jenom významnější císaře a některé jejich manželky.
Jméno Doba vlády, nebo úmrtí Apoteóza (A) nebo
Damnatio memoriae (DM) nebo kanonizace (C), posmrtný soud za zradu (hostis iudicatio)
–—————————————————————————————————–
- Augustus 27 př. n. l. – 14 n. l. A
- Livia manželka, zemřela 29 A
- Tiberius 14 – 37 A
- Caligula 37 – 41 DM (?)
- Julia Drusilla manželka Caliguly A
- Claudius 41 – 54 A
- Agrippina mladší manželka Claudia, zemř. 59 DM
- Nero 54 – 68 DM (HI)
- Poppaea Sabina manželka Nera, zemř. 65 A
- Galba, Vitellius, Otho 68 – 69, 69, 69 DM
- Vespasianus 69 – 79 A
- Titus 79 – 91 A
- Domitian 81 – 96 DM
- Nerva 96 – 98 A
- Traianus 98 – 117 A
- Plotina manželka Traiana, zemř. 123 A
- Hadrianus 117 – 138 A
- Sabina manželka Hadriana, zemř. 137 A
- Antoninus Pius 138 – 161 A
- Faustina I manželka Pia, zemřela 141 A
- Marcus Aurelius 161 – 180 A
- Commodus 180 – 192 DM
- Pertinax 193 A
- Julianus, P. Niger 193, 193 – 194 DM
- Septimius Severus 193 – 211 A
- Julia Domna manželka S. Severa, zemřel 217 A
- Caracalla 211 – 217 DM
- Geta 211 DM
- Macrinus 217 – 218 DM
- Heliogabalus 218 – 221 DM
- Severus Alexander 222 – 235 A DM za vlády M. Thráka
- Maximinus Thrax 235 – 238 DM
- Gordianus I,II,III 238, 238, 238 – 244 A
- Philippus Arabs 244 – 249 A
- Syn Philippa Araba DM
- Decius a synové 249 – 251 A také DM
- Gallienus 253 – 268 A
- Claudius II 268 – 270 A
- Carus 282 – 283 DM
- Numerianus 283 – 284 DM
- Diocletianus 284 – 305 A
- Maximianus 285 – 310 DM
- Constantinus Chlorus 305 -306 A
- Galerius 305 – 311 A
- Maximinus Daia 305 – 313 DM
- Maxentius 306 – 312 DM
- Constantin I 306 – 337 C
- Licinius 308 – 324 DM
- Constantin II 337 – 340 DM
- Constans 337 – 350 DM
- Julianus Apostata 361 – 363 A
- Valentinian I 364 – 375 A
- Valens 364 – 378 A
- Gratianus 375 – 383 A
- Valentinian II 375 – 392 A
- Theodosius I 378 – 395 A
- Magnus Maximus a syn 383 – 388 DM