Edikt císaře Decia
V mnoha publikacích a článcích se zmiňuje edikt císaře Decia, namířený především proti křesťanům. Text ediktu se nezachoval, ale z nálezů papyrů v Egyptě lze vyvodit, jak se takový edikt prováděl v praxi.
Edikt císaře Decia namířený proti křesťanům
Papyry z Fayum (Theadelphia) v Egyptě
Císař Traianus Decius (vláda 249 – 251 n. l.)
Decius za císaře Philippa Araba působil jako městský prefekt, praefectus Urbi v roce 248. V době mnoha uzurpátorů byl císařem Philippem jmenován velitelem v Moesii a Pannonii a měl velkou zásluhu na zvládnutí invaze Gótů. Vzbouřil se a v bitvě u Verony zvítězil i nad samotným Philippem Arabem a již v prvním roce své vlády se soustředil na plné obnovení pohanských kultů v době, kdy postupně polyteistické náboženství ztrácelo svou oblibu. Decius se snažil v období vnitřní a vnější krize sjednotit lid a podpořit vlasteneckou tradici (převzal titul restitutor sacrorum et libertatis) . Zaměřil se i na síť křesťanů, která ač nebyla zatím příliš rozsáhlá, byla uzavřená a hlavně se distancovala od státu a to Decia zcela určitě dráždilo. Aby nebyla mýlka, císař nijak neusiloval o to, aby se křesťané vzdali své víry, to u Římanů nebylo zvykem, ale nehodlal strpět, aby se někdo neúčastnil veřejných obřadů a obětování, jako projevu sounáležitosti se státem. Mnoho křesťanů však nebylo nijak postiženo i když se nezúčastnili obřadů; podplácení bylo zakořeněným římským zvykem. Tam, kde se úředníci nedali podplatit, nebo prověřované osoby se nijak nesnažily o úplatek, byli mnohdy potrestáni. Nyní k ediktu:
Edikt císaře Traiana Decia
V listopadu roku 249 n. l. vydal císař Decius edikt vyžadující, aby všichni obyvatelé říše obětovali římským bohům (caerimoniae) a tím vyjádřili loajalitu ke státnímu náboženství a státu jako takovému, tedy religio a pietas. Hlavním účelem Deciova dekretu nebylo poskytnout základ pro první pronásledování křesťanů v celé říši, i když to byl nakonec jeden z jeho hlavních účinků ediktu. Měla se spíše definovat minimální kultovní povinnost členství v širším společenství římské říše a zřejmě je pozadí tohoto ediktu spojeno s miléniem římské říše slavené v roce 248. Předchůdce, císař Philippus Arab byl vůči křesťanům smířlivý, sám Decius prohlásil na začátku vlády, že posílí římskou říši.
Je všeobecně uznáváno, že Deciův dekret byl zlomem ve vztazích mezi Římany a křesťany a znamenal posun od místního pronásledování podněcovaného zdola k pronásledování v celé říši vyvolávaného shora. Samotný edikt je ztracen, a tak znalosti o jeho obsahu a účinku pocházejí ze zdrojů, které na něj buď reagují, nebo dokládají jeho implementaci. Epigrafické nálezy dokládají vysokou míru byrokracie, ale nutno podotknout, že dobře zvládnutou a účinnou.
Osvědčení se nazývalo libellus (j. č.), neboli osvědčení, či potvrzení, který dokumentoval vykonání oběti určitým obyvatelem, je jedním z takových zdrojů. Libellus byl soukromou žádostí i oficiálním osvědčením, nebo konkrétněji to byla petice jednotlivého obyvatele říše adresovaná místním úřadům, která požadovala, aby tito spolu podepsali jeho prohlášení o pohanské náboženské loajalitě a dali písemně svědectví o pohanské úlitbě, kterou v jejich přítomnosti občan vykonal, přidáním jejich oficiálního potvrzení věrnosti a obětování. Libatio v římském náboženství byla úlitba bohům.
Papyry z Fayum (Theadelphia) v Egyptě
První takový dokument byl nalezen v roce 1893. Brzy následovaly nové objevy na konci 19. a na počátku 20. století. Celkově bylo objeveno v Egyptě 44 papyrů s touto tématikou, psaných koptsky. Mnoho z nich je nyní umístěno v John Rylands Library, Manchester, ze kterého pocházejí příklady, které se v textu popisují. Sbírka také obsahuje přibližně 500 koptských papyrů a asi 800 arabských papyrů, skládajících se ze soukromých dopisů, spolu s účty živnostníků a domácností.
Popis o osvědčení libellum
Všechny libelli (mn. č.), což v tomto kontextu znamená osvědčení nebo písemné potvrzení, se řídí stejnou základní osnovou, že:
„Já, podepsaný jsem vždy bez přerušení vykonával úlitby a projevoval zbožnost směrem k bohům.“
Následovala adresa předkladatele, orgán dohlížejícím na obětování, se jménem navrhovatele, jakýmikoli rodinnými údaji ( „manželka…,“ „manžel…,“ „dcera…,“ atd.), město / vesnice / oblast, ze které pochází, jeho zaměstnání nebo jiné charakteristické znaky (např. jizva na pravém obočí); potvrzení o minulosti žadatele; celkově se jednalo o formální žádost o potvrzení jejich stálé loajality; následovalo prohlášení úředníka dohlížejícího, že byli svědky toho, jak navrhovatel obětoval; podpis úředníka, za nímž následovalo datum. Zdá se, že osvědčení jsou buď napsána samotnými navrhovateli, možná příbuzným anebo v zastoupení rodinnými příslušníky, pokud někdo z rodiny byl negramotný, libellus z Arsinoe uvádí ručně dopsanou poznámku:
Já, Aurelia Demos, mám podepsat přítomnou petici. Já, Aurelius Irenaeus (její manžel) jsem podepsal za ni, protože je negramotná.“
Libelli byla psána na velmi podobné bázi, pravděpodobně existoval nějaký vzor, imperiální nebo místní edikt, podle kterého byla jednotlivá libelli koncipována. Pokud nebyl jednotlivec nebo rodina schopni sepsat prohlášení, je možné, že tak za ně učinil notář (notarius, řecky nomographoi). Libelli naznačují, že Deciův edikt zahrnoval vytvoření místních komisí ve městech a vesnicích, aby dohlížely na obětní proces, protože několik potvrzení libelli, jsou podepsána stejnými úředníky. Předpokládá se, že jednotlivé magistráty jmenovaly úředníky, kteří dohlíželi na obětování a podepisovali dobrozdání. 25 z celkového počtu 34 existujících libelli z Theadelphie jsou certifikovány rukou rammatea (tajemník komise) a jménem jejich dvou komisařů: „Já, Aurelius Serenus a já, Aurelius Hermas, jsem tě viděli obětovat.“ Často se k tomu přidává evidentně rukou samotného komisaře: „Já, Hermas, jsem podepsal (jako tajemník). “ Z popisu těchto libelli se zdá, že Theadelphia měla jen dva komisaře. Z dochovaných papyrů se nedá určit, zda byli někteří jedinci, kteří vykonali úlitbu a měli potvrzení libellus, byli křesťané, či nikoli. Podle prosopografie zřejmě ne.
Vliv ediktu a lapsi
Deciův původní edikt byl sestaven obecně, s příkazem, aby všichni obyvatelé, ať už křesťané nebo pohané, občané nebo občanky, muži nebo ženy by měl obětovat bohům, příkaz, který sloužil jako vzor pro dva pozdější edikty Diokletiana, které vedly k pronásledování, konkrétně edikt z roku 304 a další ze zimy 305-306
Přesné postupy pro jednání s těmi, kteří odmítli, jsou nejasné – zdá se, že tresty zahrnovaly vyhnanství, ztrátu majetku, mučení a smrt a nebyly vydány samotnými místními soudci, ale byly přeneseny na vyšší úřady, jako byli prokonzulové nebo správci provincií. Intenzivní bylo pronásledování křesťanů v Africe a v Kartágu obzvlášť. Mnoho křesťanů odpadlo a ti byli označováni jako „lapsi“, odpadlí (Cyprianus: De lapsis). Sám biskup Cyprianus se dal na útěk, aby nemusel obětovat (byl ale popraven později za vlády Valeriana). Většina křesťanů však byla ochotna provést obětování předepsaným způsobem, ti dostali název libellatici. Termín byl v církvi také aplikován na žádosti o milost (libelli pacis), dopis shovívavosti, kdy hledali přímluvu u zpovědníků, kteří trpěli pro víru a ve kterém lapsi žádali svého biskupa aby ke smíření.
Příklad zápisu libelli na obrázku nad textem
„Těm, kdo mají na starosti oběti vesnice Theadelphia, od Aurelie Bellias, dcery Petera a její dcery Kapinis. Vždy jsme byli neustálí v obětování bohům a nyní také ve vaší přítomnosti, v souladu s předpisy, jsem nalil úlitby a obětoval a ochutnal obětiny a žádám vás, abyste nám to níže potvrdili. Ať se vám i nadále daří. (Rukopis druhé osoby) My, Aurelius Serenus a Aurelius Hermas, jsme vás viděli obětovat. (Rukopis třetí osoby) Já, Hermas, potvrzuji. První rok císaře Caesara Gaia Messia Quinta Traiana Decia Pia Felika Augusta, Paun
Knipfling, John R.: The Libelli of the Decian Persecution, 1923
Rives, James B.: The decree of Decius and the Religion of Empire, 1999
Procopius z Caesareie: Církevní dějiny Ecclesiastica historia z (Migne, Patrologia series graeca), 1857 přeložil J. Novák
Kirsch Johann P.: Lapsi, The Catholic Encyclopedia Vol. 9, 1910
Alcock, A.: Edict of Decius,
Benedict VI: Otcové církve, Od Klementa Římského po Augustina, 2008
https://www.library.manchester.ac.uk/rylands/special-collections/exploring/search/published-catalogues/greek-papyri/
https://www.judaism-and-rome.org/
