Gótové
Gótové, rozdíl mezi Vizigóty a Ostrogóty
Mezi nejvýznamnější aktéry pozdní antiky patřily rozhodně barbarské kmeny, které významně ovlivňovaly dění v obou polovinách římské říše, ale na Západě se dokonce transformovaly do státních útvarů a pomalu svým chováním a nazíráním na římskou kulturu, administrativu a politiku se stávaly plnohodnotným elementem pozdní antiky. To platí o Vandalech, Francích, Langobardech a také Gótech. Protože se zájemce o antiku s pojmy jako Vizigót, Ostrogót, Greutung nebo Terving, rodinné klany Amalů či Balthů setkává poměrně často, jde mnohdy o pojmy, které v krátkém textu toho tolik neprozradí a údaje mohou být matoucí. To se stává v případech, že několik skupin Gótů se promísí a jedna skupina obsahuje i zástupce jiných seskupení. Alespoň v krátkém nástinu se pokusím vysvětlit pojmy související s Góty.
Gótové patří rozhodně mezi nejvýznamnější germánské kmeny, které se mnoha způsoby zapsaly do dějin Říma a zvlášť v pozdní antice dokázali Ostrogóti obsadit i Itálii a založit zde Království Ostrogótů, Regnum Ostroghoticum Italiae. Podobně založili Vizigótové království v jižní Galii a později v Hispánii, Regnum Gothorum. Gótové bojovali jako spojenci Říma, foederati, ale také jako nepřátelé Říma a tyto role se zpočátku často střídaly. Důležitým znakem byla v druhé polovině 4. stol. jejich orientace na ariánství, herezi křesťanského učení.[1]
Expanzi gótských kmenů z hlediska římské říše můžeme sledovat již od zhruba 1. stol. n. l., kdy pomalu přicházeli do styku Gótové a Římané (díky Markomanům). V té době ale jádro Gótů stále sídlí na sever od Černého moře (snad se tam dostali ze Skandinávie) a archeologické nálezy na členy těchto kmenů nazývají čerňachovská kultura. Nálezy jsou ponejvíce na dnešní Ukrajině. Ve 3. století začíná intenzivnější styk mezi Góty a impériem díky prvnímu útoku Germánů v roce 238 n. l.
Další nájezdy jsou zaznamenány koncem 70. let 3. století. V následujícím století sice stále sídlí mezi Dunajem a Donem, ale začíná pomalu narůstat tlak Hunů a podle Ammiana Marcellina na gótskou skupinu Tervingů (zjednodušeně Vizigótů) narazila další velká skupina Gótů pod označením Greutungové (Ostrogóti). Zde je nutné podotknout, že Tervingové a Greutungové, zmínění tímto významným historikem a vojákem, nejsou totožní s pozdějšími Vizigóty a Ostrogóty. Nedá se striktně určit přímá úměra Terving = Vizigót, Greutung = Ostrogót. Skupin Gótů bylo mnohem více a v průběhu času se také mísili a to nejenom v gótském prostředí, členy gótských skupiny byli také Alani, Herulové, Rugiové a další.
Takže v 5. století existovali podle názvu minimálně tři hlavní skupiny Gótů:
- Vizigóti, (název vychází od Cassiodora, viz níže) kteří v 5. století se usídlili po dohodě s vládou západní částí římského impéria, nemají přímý vztah ke skupině Tervingů, zmíněných Marcellinem. Jednalo se seskupení Gótů, ve kterém byli i Greutungové, tedy skupiny, které překročily hranice římské říše v roce 376 a další skupiny.
- Ostrogóti měli svůj vlastní vývoj, jenž se týkal dvou skupin (pro zjednodušení je můžeme nazývat Greutungi), které se vyvíjely samostatně a odděleně, spojily se teprve ve druhé polovině 5. století. Tyto dvě skupiny lze charakterizovat jako skupinu Thráckých Gótů vedenou Theodorichem Strabónem.[2] Druhou skupinou byli Gótové vedení rodem Amalů.
- Radagaisovi Gótové, které nelze ztotožnit se skupinou Vizigótů, i když se v její blízkosti pohybovali. S Radagaisem si poradil, jako s nájezdníky do říše, Flavius Stilicho v letech 405 / 406.[3]
- Ostatní skupiny. Zde se jedná o další uskupení, některá docela početná a zahrnující i Góty, kteří zůstali na Krymu a na sever od něj.
Další Góty tedy můžeme rozdělit na skupiny, poměrně početné a není vůbec jasné, zda patřily ve svých původních teritoriích jako součást Greutungů pod králem Ermanarichem nebo byly zcela nezávislé.
Zlatý Tremissis vizigótského krále Leogivilda (575-586). Numista
Království Gótů
U Greutungů jsou zmíněni králové již v nejstarších dobách, počínaje králem Ermanarichem z rodiny Amalů pokračuje velký výčet králů, což bylo zřejmě jako důvod pro legitimizaci ostrogótského krále Theodoricha Velikého (474-526) a jeho návaznost na nejstarší gótské panovníky. Kdežto Tervingové nosili titul nejvyššího soudce, ale po tři generace držela soudcovský titul jedna rodina a navíc Zosimos se zmiňuje o královském titulu. U Tervingů se navíc objevuje král již od roku 291 a král Athanarich je evidentně vládcem, který sdružuje několik větví Tervingů. Vztahy mezi Tervingi a římskou říší byly těsně a někdy dost napjaté a to již od dob Konstantinovy dynastie. Součástí problémů byla i náboženská otázka, protože barbaři ve své velké většině patřili k ariánům, kdežto převážná část římských císařů byla nikájského vyznání.[4]
Vizigóti
Nejdůležitější informace je, Vizigóti se nenazývali Vizigóty, pouze Gótové, dokud tento termín nepoužil Cassiodorus, když odkazoval na jejich ztrátu proti Clodvíkovi I. až v roce 507.[5] Geneze této skupiny je spojena, jak je výše v textu s Athanarichem, tedy především s Tervingy a jejich služby Římanům se střídaly se stavy, kdy otevřeně útočili na římskou říši. Za císaře Theodosia I. velká skupina Gótů bojovala na jeho straně proti Eugeniovi a Arbogastovi.[6] Jeden z jeho velitelů, urozený Alarich, údajně z rodu Balthů, očekával po bitvě nějaký významný post, který mu však nebyl nabídnut a protože se nedařilo platit Gótům tribut, osamostatnil se a v čele Gótů plenil Řecko. Byli usazeni v Moesii a on byl i odměněn.[7] Nicméně poté pokračoval v boji se Západem a dobyl po dlouhém izolování Věčného města jej dokonce obsadil a částečně vyplenil v roce 410, i když podle mnoha svědectví chránil kostely. Krátce nato umírá a králem se stává Athaulf.[8] Gótům se nepodařilo se přeplavit do Afriky a tak odtáhli do Galie, kde zůstali poměrně dlouho v Akvitánii v údolí Garonny a novým králem Theodorichem založili novou dynastii.[9]
Vizigótské království v Hispanii
Postupně ke konci 5. století pronikli i na pyrenejský poloostrov a úspěšně bojovali na popud Římanů s Vandaly a Svéby, kteří zde měli své domény. V Galii rozšířili své panství, ale tam se střetli s úspěšnými Franky a byli poražení.[10] Proto pokračovali jako státní útvar v Hispánii, kde po krizi v polovině 6. století se přeci jenom znovu vzmohli a kontrolovali dnešní Španělsko a Portugalsko. [11] Tomu napomohlo i vzdání se ariánské víry (589), čímž přestali rozmíšky mezi nimi a hispanořímským většinovým obyvatelstvem a také vydání vizigótského zákoníku, který zrušil dlouhodobou praxi uplatňování různých zákonů pro místní obyvatelstvo a Vizigóty. Vizigótská elita vykazovala jak římské, tak i gótské rysy i v životním stylu a kultuře. Její obecně válečnická orientace představuje zásadní rozchod s pozdně římskou minulostí, kde bohatí synkové tíhli k úřednickým kariérám. Na začátku 8. století říše Vizigótů zanikla pod náporem Arabů, kdy Itálie se rozpadla pod tlakem vnější vojenské moci, Ve Španělsku úplnou transformací původních přistěhovalců.
Ostrogóti
Vznik Ostrogótů je spojen jednak s podunajským královstvím Ermanaricha kolem roku 360 n. l. Jinak se v této době vyskytují dvě samostatné skupiny, pannonští Gótové a také skupina Gótů v thrácké provincii, velmi často využívaná jako spojenci Říma, foederati, mnohdy stojící proti sobě. Pannonská skupina byla dost početná (10 – 15 000 bojovníků, tedy asi 50 000 lidí) a je zajímavé, že této skupině bylo vlastní zemědělství, i když to nebyla jediná činnost.
Druhá skupina, thrácká, početně zhruba stejná, se etablovala kolem roku 470 jako skutečně významný vojenský útvar východořímské společnosti, a nechala si za to velmi dobře platit od konstantinopolské vlády.[12] To však nezabránilo čas od času nepřátelství mezi Góty a Římany.[13] V roce 478 se nepodařilo Zenónovi znovu postavit proti sobě obě skupiny Gótů, kteří prokoukli jeho podvod. Vypočítavá politika Konstantinopole vydržela až do smrti jejich vůdce Strabóna v roce 481. Poté nastala cesta k usmíření obou skupin. Theodorich Amal jako nesporný vládce Ostrogótů a představitel pannonských Gótů se odebral do Itálie v letech 488-489, kterou zcela ovládl.
Ostrogótské království v Itálii
V Itálii Ostrogóti vedení Theodorikem Velikým zabili a nahradili Odoakera, germánského vojáka, někdejšího vůdce foederati v severní Itálii a faktického vládce Itálie, který sesadil posledního císaře Západořímské říše Romula Augustula v roce 476. Většina úředních míst a institucí byla za vlády Theodoricha Amala (Velikého) zachována a on sám se nazýval Gothorum Romanorumque rex, král Gótů a Římanů. Gótové si ponechali ve svých rukou armádu a vojenské úřady, ale ze všech nástupnických útvarů po rozpadu bylo ostrogótské království nejvíce římské a vůči Východní části projevoval Theodorich úctu. Obklopil se vzělanými Římany (Boëthiem, Cassiodorem nebo Symmachem) a usiloval o rozkvět říše. Je faktem, že nastalo po předchozích válkách a střetech zklidnění a to se projevilo v hospodářském oživení.
V roce 535 však začala invaze do Itálie za vlády Východořímského císaře Justiniána I. a gótská válka. [14] (Prokopios z Kaisareie: Válka s Góty) V roce 535 začala invaze do Itálie za vlády Východořímského císaře Justiniána I., která ukončila vládu Ostrogótů v Itálii i okolí. Ostrogóti přestali existovat jako životaschopný sociálněpolitický celek, i když část pokračovala v odporu.
Vzájemná politika obou gótských království
Prostřednictvím manželských aliancí se Theodorich snažil vytvořit ústřední postavení mezi barbarskými státy Západu prostřednictvím manželských aliancí.[15] Theodorich pomáhal Vizigótům proti Clodvíkovi, ale Frankové byli úspěšnější. Theodorichovi se podařilo alespoň uhájit pro Vizigóty Septimanii v Galii. Provence získal na Burgunďanech. Vztahy s Východořímskou říší byly sice napjaté, ale až do válek Justiniana I. v Itálii, se nijak nepřistoupilo k přímé konfrontaci.
Poznámky:
- 1 – Během 4. století Gótové konvertovali ke křesťanství, z velké části díky úsilí biskupa Wulfily, o kterém se traduje, že vynalezl gótskou abecedu. Biskup Wulfila byl Řek, misionář. Části tohoto překladu přežily, což poskytuje hlavní dochovaný text napsaný v gótském jazyce.
- 2 – Theodorich pocházel z významného gótského rodu Amalů a ovlivňoval dost dlouhou dobu východořímskou politiku v době vlády Leona I., Zenona a také Basiliska. Jeho vojáci působili jako foederati ve Východořímské armádě. Zemřel v roce 481. O Theodoru Strabónovi blíže: https://antickepamatky.cz/osobnosti/pribeh-flavia-aspara-a-rodiny-ardaburiu/
- 3 – Flavius Stilicho jako nejvyšší velitel v Západní části římské říše s Góty a ostatními nájezdníky svedl tři bitvy, první u města Pollentia, druhou u Verony a třetí blízko Florencie. Blíže o invazi: https://antickepamatky.cz/bitvy/bitva-u-faesulae-v-roce-406-n-l/
- 4 – Socrates Scholasticos klade konverzi Tervingů ke křesťanství do doby krále Athanaricha a jeho soupeře Fritigerna. Existovala bible přeložená do gótštiny knězem a biskupem Vulfilou (viz výše). Císaři ariánského vyznání byli: syn Konstantina I., Constantius II. nebo císař Valens (364-368)
- 5 – Cassiodorus Senator (485-585) zjevně vynalezl termín podle vzoru „Ostrogótů“, ale použil starší jméno Vesi, jedno z kmenových jmen, které používal už básník, diplomat a biskup z 5. století Sidonius Apollinaris, když označoval Vizigóty. Jméno Vesi používal i Claudianus a Trebbelius Pollio.. (W.H. Stevenson: The Beginnings of Wessex, The English Historical Review Vol. 14, No. 53, 1899 JSTOR. Cassiodorus označoval Ostrogóty jen jako Góty (Herwig Wolfram: History of the Goths, 1988). V roce 507 proběhla významná bitva u Vouillé mezi Vizigóty a Franky: https://antickepamatky.cz/bitvy/bitva-u-vouille-v-roce-507/
- 6 – Podrobně na: https://antickepamatky.cz/bitvy/bitva-na-rece-frigidus-v-roce-394-n-l/
- 7 – Získal titul magister militum per Illyricum
- 8 – Athaulf byl švagr Alaricha a po dobytí a plundrování Říma odtáhl spolu s Góty a také Gallou Placidií, nevlastní sestrou císařů Honoria a Arcadia, kterou si podle římského ritu vzal v Narbonnské Galii. Umírá nedlouho poté a Galla Placidia se vrací do Itálie. Více na: https://antickepamatky.cz/pojmy/vypleneni-rima-v-roce-410-n-l/
- 9 – Theodorich bojoval na straně Římanů s Flaviem Aëtiem proti Attilovi a konfederaci Hunů s dalšími barbary, účastnil se bitvy na Katalaunských polích v roce 451, v bitvě zahynul. V centru této enklávy bylo Toulous, odtud tedy název Tolosánské království (Regnum Tolosanum)., oficiální název gótské domény znělo: Království Vizigótů, Regnum Visigothorum
- 10 – Viz: https://antickepamatky.cz/bitvy/bitva-u-vouille-v-roce-507/
- 11 – Zklidnění fragmentovaného Vizigótského království se dělo za krále Leovigilda (569-586). Úspěšně bojoval i proti Východořímské říši, jejíž enkláva byla na jihu poloostrova.
- 12 – V roce 473 činil jejich žold 2 000 liber zlata (900 kg). Tato částka sedminásobně převyšovala žold pannonské skupiny Gótů (P. Heather: Gótové str. 159). Početní stavy byly podobné jako u pannonské skupiny.
- 13 – Asi největší akce podnikal Theodorich Strabón, významný vůdce a spolu s pannonskými Góty se ucházeli o přízeň konstantinopolského dvora nebo naopak ne něj útočily. O Theodorichu Strabónovi: https://antickepamatky.cz/osobnosti/pribeh-flavia-aspara-a-rodiny-ardaburiu/ Za vlády Zenona se obě skupiny dostaly znovu do nepřátelského stavu se Strabónem v čele thrácké skupiny a novým vůdcem pannonských Gótů, Theodorichem z rodu Amalů.
- 14 – Válku v Itálii a jejím ostrogótském okolí popisuje Prokopios z Kaisareie. Zprvu Justiniánův vojevůdce Belisarius, poté úspěšnější Narses porazili gótská vojska gótských následovníků Theodoricha Velikého a v letech 554 – 555 byla Ostrogótské království definitivně poraženo.
- 15 – Jeho dcery byly provdány za vizigótského krále Alaricha II. a burgundského prince Sigismunda, jeho sestra Amalfrida se provdala za vandalského krále Thrasamunda, zatímco on sám se oženil s Audofledou, sestrou franského krále Chlodvíka I.
