Jednotky Ioviani a Herculiani
Jednotky Ioviani, Herculiani,
jejich historie, signa militaria a účast v bitvě na Frigidu
Vláda císaře Diocletiana
Ioviani a Herculiani byly původně palatinské císařské strážní jednotky za vlády císaře Diokletiana (r. 284–305 n. l.). Poté pokračovali v existenci jako vyšší jednotky v polních armádách západní a východní části římské říše. Jejich název pochází od dvou spoluvladařů Diocletiana a Maximiana, kteří se identifikovali s bohy Jupiterem a Herculem. Spojení císařů s bohy popisuje Aurelius Victor (Caes. 39.15): „(Maximian) později dostal příjmení Herculius od jeho uctívání boha, protože Valerius (Diocletian) dostal jméno Iovius. Od toho některé pomocné jednotky, které byly dobře zapsané v armádě, také dostaly jméno“.
Diocletianus si byl dobře vědom mocné síly prétoriánské gardy, která v různých dobách dosazovala císaře víceméně podle svého uvážení a vrchol jejich zvůle byl v roce 193 n. l., kdy se císařský purpur vydražoval v jejich režii. Proto povýšil dvě legie z Illýrie, legio V Iovia a legio VI Herculia na osobní gardu císaře. Legie byly známé používáním vrhacích šipek, mattiobarbuli. (Vegetius De Re Militari 1.17), kdy každý voják nosil pět těchto plumbatae v dutině svého štítu. Prétoriáni existovali pouze do doby Konstantina I., jímž byli nahrazeni nově utvořenými jednotkami scholae palatinae. Jednotky Ioviani a Herculiani jsou zaznamenány v několika případech, kdy zasahovali v římské říši. Pokusím se některé blíže popsat, či vysvětlit některé nejasnosti v popisech jejich standart a také poukázat na jejich nesprávnou interpretaci.
Konstantin I.
V krátkosti lze zmínit významnou památku na jednoho z tetrarchů, caesara a později císaře Galeria, což je vítězný oblouk v Soluni, kde je na reliéfu zobrazen voják se štítem (scutum) na němž je znázorněn Hercules a je dokladem, že na štítě je zobrazen bůh, kterého měla jednotka v názvu. Za Konstantina I. se uskutečnila, vedle vojenské reformy, velká změna v náboženském směru, když Konstantin legalizoval křesťanství milánským ediktem. To se odrazilo i ve vojenské oblasti, kdy byla zvolena nová standarta, labarum a začíná křesťanské značení na štítech, které obsahuje, tak jako na labarum, chrismon a kříž. Je zřejmé, že zpočátku bylo ve všech jednotkách mnoho ctitelů tradičního náboženství, ale časem se v náboženské otázce překlopila většina na křesťanskou stranu. Ve značení nových vojenských standart se vycházelo především z Eusebia z Caesareie a Lactantia.
Bitva u Milvijského mostu.
Podle těchto křesťanských autorů údajně viděl císař znamení, ať to bylo ve snu nebo ve skutečnosti, které bylo znakem vítězství ve válce proti Maxentiovi. Lactantius napsal ve svém díle (O smrti pronásledovatelů XIV. 4-6), že měl Konstantin ve snu vidění o „nebeském znamení Boha“ (caeleste signum dei), které se vyjadřuje jako staurogram, to je varianta kristogramu chi–rho a měli si jej vojáci, podle upomenutí Boha, připevnit na štíty před bitvou u Milvijského mostu (312).
Zatímco Eusebius popsal triumfální znamení ve formě světelného kříže neboli symbol spásy, které Konstantin viděl kolem poledne. Eusebius byl císařem pověřen zhmotnit vize Konstantina i s písmeny P a X a tak na pozadí kříže vznikla na pozadí původního vexillum nová insignie jako labarum s křížem a chrismonem (chi–rho). Nejstarší obraz labarum můžeme vidět na minci z roku 327, to je 15 let po bitvě u Milvijského mostu (absolutní většina mincí se vztahuje k římským bohům). V souladu s popisem Eusebia je monogram Krista umístěn nad tkaninou, tři disky na látce mohou být interpretovány jako obrazy Konstantina a jeho synů. Nicméně, pozdější mince ukazují rozsáhlé soubory velmi odlišných vzorů. Z moderních rekonstrukcí labarum jsou zde uvedeny alespoň dva příklady (obrázek), některé další ale také ukazují matoucí obrazy. Rekonstrukce se liší především umístěním monogramu Krista a umístění a vzorem obrazů císaře a jeho rodiny.
V Lactantiově textu, mají protínaná písmena formu monogramatického kříže, crux disimulata. Později se objevil Kristův monogram na helmách císařů, jak dokládají mince té doby a jelikož jsou na reverzu vojáci a bohyně vítězství Victoria, je to znamení války a vojenského úspěchu.
I když později bylo labarum považováno za křesťanskou vlajku, labarum bylo hlavně symbolem náboženské tolerance a synkretismu podporovaného Konstantinem. Není náhoda, že tento symbol byl vložen na vexillum, protože tato vlajka byla nábožensky neutrálnější než jiné římské standarty; tkanina mohla ukázat zprávu (monogram Krista); a nakonec samotné vexillum ukázalo formu kříže. Vexillum s přidaným náboženským symbolem nad látkou nebylo nic nového. Nová věc byla monogram Krista, který byl také interpretován odlišně, přinejmenším během prvních několika desetiletí.
Philostorgius IX,4.3: z toho dlouhý kůl jako štika, pokrytý zlatem, protínaný jiným v podobě kříže: na horním konci byla upevněna girlanda ze zlata a drahých kamenů, obklopující symbol jména Kristova, totiž dvě první písmena slova v řečtině, viz. X a P. Na křížové tyči visela malá čtvercová standarta z velmi bohatého materiálu, fialového a zlatého hedvábného papíru posázeného drahokamy. Na vrcholu pod posvátným monogramem byly obrazy císaře a jeho dvou synů tepané ve zlatě. Podoba standarty nebyla nová, ale nazývala se novým jménem labarum. Císař nechal vyrobit prapory stejného způsobu pro všechny své jednotky a on sám nosil na své přilbě kříž, nebo spíše monogram slova Kristus: jeho vojáci jej nosili na štítech a na mincích a medailích.
O bitvě u Milvijského mostu se zmiňuje neznámý autor v díle: Život Konstantina (BHG 365)
„Bylo tam padesát statečných mužů z celé armády, kterým bylo nařízeno, aby (Labarum) v hlavě sloupku, a to bylo to velmi velké znamení víry v tak velké vítězství nad polyteismem a přes dav uctívající službu bohů. Nebo i když některé jednotky byly dokonce pojmenovány po samotných bozích, a to způsobem, že Ioviani a Herculiani byli tak nazváni nebo je nazývali podle svých řeckých titulů, Diasii a Heraclei (Zeus a Herakleus) a všichni tito nesli na jejich standartách, které Římané nazývají signa, všichni nesli různé idoly, on (Constantine) sám upevnil svou naději na vítězství ve znamení kříže, symbolu utrpení.“
Řecké názvy jsou výplodem středověkého kompilátora, který použil jako zdroj Philostorgia a blýskl se řeckými bohy. Nicméně Philostorgius využíval ve své práci jak pohanské zdroje, tak i křesťanské. To, že byla popsána přítomnost Ioviani a Herculiani v bitvě, není u ostatních autorů zmínka.
Když o znameních císaře Konstantina Velikého psali historici 5. století ze zdrojů Lactantia a Eusebia, nezmínili se ale o chrismonu v době bitvy, který údajně odhalil císař. Podle Rufina, Philostorgia, Sócrata a Sozemena, císař viděl znamení ve tvaru kříže, ať už byl vzhůru nebo snil a byl poučen o formě nápisu nebo ústní instrukcí andělů k triumfu pod tímto znamením (slavné τούτῳ νίκα, „S tímto zvítězíš“). Co Konstantin viděl a jak podrobně o tom vyprávěl a ať šlo o vidění nebo sen zůstává koneckonců neznámé a nedůležité. Rozhodující byl vojenský úspěch a víra vládce, že tak dosáhl s pomocí boží.
Doba po Konstantinovi
Po konfliktech mezi potomky císaře Konstantina jsou jednotky zmíněny v popisu kariéry neuznaného císaře na západě Flavia Magna Magnentia (350 – 353), kdy se stal velitelem polní armády (comes rei militaris) a byl v čele dvou elitních legií, Ioviani a Herculiani. Předpokládám, že legie byly nasazeny na straně Magnentia a zúčastnily se krvavého střetnutí u Mursy. Flavius Magnentius projevil značný politický talent, když jako pohan se snažil o spojení s ortodoxní částí křesťanů, tedy nikajského vyznání, protože jeho protivník, Konstantiův syn Constantius II. (vládla jako spolucísař do roku 337 a samostatně od roku 350), byl arián a tak se objevují vydané mince Magnentiem, které obsahují na reverzu křesťanský symbol chi–rho ve velkém provedení a písmena alfa a omega po stranách, které podle Zjevení Jana 1:8 a 22:13, Kristus říká: „Já jsem Alfa a Omega, počátek a konec.“ Magnentius byl však v Galii znovu poražen a vzápětí nato spáchal sebevraždu.
V celá římské říši tak po delší době zůstal jeden vládce, Konstantinův syn Constantius II.. Ten jmenoval Constantia Galla caesarem a jeho nevlastní bratr Flavius Claudius Julianus byl po velmi úspěšných kampaních proti Germánům brzy solí v očích Constantiova dvora a jím ovlivněný císař se pokusil povolat některé jednotky k sobě. To vojáci odmítli a provolali Juliana císaře. Ještě před střetnutím Constantia II. a Juliana Constantius II. zemřel a Flavius Claudius Julianus se stal novým císařem (vládl 361 – 363).
Císař Julianus a Passio Sanctorum et Maximilianus militum
Svým přístupem k náboženské otázce otočil kormidlem o 180 º zpět a udělil pohanům svobodu jejich vyznání. Není překvapivé, že Julianus, ač byl vychováván jako křesťan, se po zjištění, že křesťanství nijak nebrání ve vraždách nebo zločinech přímo v rodinách, obrátil k pohanství. On, jako člen širší Konstantinovy rodiny měl možnost vše zažít a tak se není co divit, že jeho rozhodnutí a postoje směřovaly k tradičnímu, římskému polyteismu. Bohužel i tak dobrému vládci, jakým Julianus bezpochyby byl, se nevyhnuly přehmaty nebo neadekvátní jednání. A jedna z akcí je částečně doložena v díle Passio sanctorum Bonosi et Maximiliani militum (Utrpení svatých vojáků Bonosa a Maximiliana). Je potřeba zdůraznit, že bylo sepsáno osm podobných děl s odkazem na pronásledování křesťanů a jsou striktně vedena proti Julianovi a ve velké části svého obsahu jsou fiktivní nebo pochybné hodnoty.
Celé dílo neznámého autora zní zcela přesně: Passio sanctorum Bonosi et Maximiliani militum de numero Herculianorum seniorum sub Juliano imperatore et Juliano comite eius sub die XII Kalendas Octobris. Jádrem díla je popis, který sleduje vyšetřování a exekuci dvou vojenských mučedníků v Antiochii v Sýrii během panování císaře Juliana v roce 362. Je obzvláště zajímavý pro zájemce o historii pozdní římské armády, protože mimo jiné konkrétně jmenuje jednotky, ke kterým Bonosus a Maximilianus údajně patřili, Ioviani seniores a Herculiani seniores, kterým lze také nazvat jednoduše jmény, jako Ioviani a Herculiani. Události se také týkají používání vojenských standart v pozdním římském období.
V krátkosti lze popsat, že Bonosus a Maximilianus byli nosiči standart Herculianů (a Iovianů), a že důvodem jejich potrestání bylo jejich odmítnutí odstranit křesťanské chi-rho znamení na jejich labarum. Následující císař Jovianus (vládl 363-364) byl křesťan, a byl synem Varroniana, formálně comes domesticorum císaře Constantia II, který byl z titulu velitelem jednotek iovianorum et herculianorum. Není nijak nepřiměřené předpokládat, že Jovianus byl již tehdy silně proti potrestání těchto nositelů standart.
Ví se, že Varronianus sloužil jako tribun s Ioviany možná již od roku 331, kdy pravděpodobně pojmenoval svého čerstvě narozeného syna Jovianus po jednotce, se kterou sloužil až do jara 362. V té době měl Varronianus titul comes domesticorum u dvora Constantia II., ale vzápětí byl propuštěn po spojení armád Juliana a Constantia II., kdy byl jmenován comes domesticorum pouze Dagalaifus, pohan a Germán. Takže je jasné, že oba, otec i syn, měli silné přátelské pouto s mnoha členy těchto jednotek.
Důvodem potrestání Bonosa a Maximiliana bylo odmítnutí odstranit signum, což představovalo pravděpodobně chi–rho na jejich labarum. Passio neuvádí že jeden byl signifer ioviani seniores a druhý signifer herculiani seniores. Již zde autor passion zřejmě nepřesně informuje o nosičích standart. O odstranění křesťanských symbolů se zmiňuje již Sócratés Scholasticos. Ale zde nešlo jen o odstranění, ale náhradu symbolu: comes Orientis Julianus (tedy ne císař) řekl obžalovaným:
„Vidíte, že míříte na hrozné mučení. Proveďte císařský rozkaz teď a nepoškozujte všechny své kolegy vojáky svým vzpurným jednáním, ale jak se sluší a patří, udělejte to, co bylo nařízeno, a odstraňte symbol, které máte na svém labarum a přijměte místo toho znamení nesmrtelných bohů“.
Což Bonosus a Maximilianus neučinili. Skutečný důvod pro odsouzení Bonosa a Maximiliana bylo tedy jejich odmítnutí přijmout signum deorum, nebo spíše signa deorum? A kdo byli tito bohové? Žádní jiní, než samozřejmě Jupiter a Hercules, po kterých Ioviani a Herculiani byli jmenováni. Císař Julianus, jak se zdálo, se jednoduše pokoušel přetočit hodiny zpět a vrátit všechny změny, které Konstantinus I. a jeho synové učinili v jejich úsilí o christianizaci armády. Woods poznamenává, že se jednalo o trik, který již byl ze strany Juliana použit již při předávání dárků. Každý voják byl nucen dříve než obdržel svůj dar, zapálit kadidlo před portrétem císaře, ale pokud se Julianus nechal zobrazit ve společnosti bohů, včetně Jupitera, bylo možné takovou akci interpretovat jako obětování těmto bohům spíše, než jako tradiční známku respektu k císařovi. Když někteří křesťanští důstojníci protestovali proti tomuto způsobu vyjádření úcty, ve kterém byli podvedeni a snažili se vrátit dárek, byli potrestáni exilem.
Ammianus Marcellinus v knize XXV
Amm. Marcellinus v této kapitole (5) popisuje, že vzápětí po náhlé smrti Juliana a volbě Joviana novým císařem (https://antickepamatky.cz/osobnosti/jovianus-zimni-kral-rimskeho-imperia-27-cervna-363-17-unora-364/) uprostřed tažení proti Peršanům, došlo k dezerci praporečníka Iovianů, jimž dříve velel Varronianus, otec nového císaře a to z důvodu, že se s nimi nesnášel ještě z doby, kdy byl Jovianus ještě obyčejným důstojníkem. Jedním z důvodů může být předpoklad, že se tak stalo v důsledku odsouzení Bonosa a Maximiliana, přičemž se předpokládá, že budoucí císař Jovianus, jako křesťan, byl silně proti potrestání zmíněných signiferů. Deflace praporečníka mohla vycházet z očekávání pokusu Joviana pomstít se na něm za smrt Bonosa a Maximiliana, jejichž procesu a popravy se zřejmě dezertovaný signifer zúčastnil.
V následujícím odstavci se Amm. Marcellinus zmiňuje o napadnutí římské armády Peršany s dopředu vysunutými slony. Díky velkému náporu Peršanů útok na chvíli poplašil koně i muže, ale obrněná jízdy Jovianů a Herculianů odolala a několik slonů zabila. „Potom dvě legie Joviů a Vítězů přispěchaly na pomoc a skolily další slony a nemalé množství nepřátel. V bitvě nešťastně zahynuli chrabří mužové, Julianus, Macrobius a Maximus, tribunové to legií, které tehdy ve vojsku zaujímaly přední místo.“
Bitva na Frigidu v roce 394
Význam passion v této věci tkví v tom, že dokazuje, jak povaha vojenských norem a jejich změny, byla záležitostí kontroverze během náboženských konfliktů ve 4. století. možná Ještě důležitější je, že poskytuje důležité vodítko, pokud jde o správnou interpretaci dvou pasáží, které popisují porážku uzurpátora Flavia Eugenia císařem Theodosiem I. v bitvě Frigidus dne 6. září 394. Protože byl faktický vládce nad západní částí Arbogastes, původem Frank, který věděl, že by jeho volba císařem nebyla možná, zvolil si za sebe náhradu, Flavia Eugenia, křesťana a úředníka císařského dvora (magister scrinii) a očekával, že bude Theodosiem I. potvrzen jako vládce na západě, což se nestalo. To, že se díky křesťanským autorům dává bitvě téměř dominantní náboženský epiteton, jako bitvě dvou náboženství, je překonaný názor. Arbogast rozhodně neviděl konflikt v podobných náboženských termínech. Místo toho jej považoval za způsob, jak udržet a nebo možná i posílit svou nadvládu a moc. Jeho pohanství je přisuzován jako příčina konfliktu křesťanskými svatými autory jako Ambrosius a Augustinus a dalšími spisovateli, například Theodoret a Rufinus. Protože se nejednalo o žádnou koordinovanou revoluci proti křesťanství, tak jediné, v co mohli pohané doufat, byl návrat k toleranci představované Konstantinem I., protože křesťanství bylo již v římské říši pevně zakotveno. https://antickepamatky.cz/bitvy/bitva-na-rece-frigidus-v-roce-394-n-l/
Fragment ztracené historie Sulpicia Alexandra zahrnuje odkaz na Ioviany, kteří utrpěli těžké ztráty v roce 388 během represivní kampaně proti Frankům překročením Rýna a patřili mezi pozůstatky tzv. Rýnské armády, nad kterou Arbogastes převzal kontrolu na podzim roku 388. Tak jsme relativně dobře informováni o místu pobytu této dvojice jednotek, přibližně od roku 388 až do roku 420.
Pohled křesťanských autorů
Nyní se dostáváme k historii Iovianů a Herculianů, protože se zúčastnili bitvy na řece Frigidus. Zde poskytuje i odkaz na passio v podobě interpretace dvou pasáží o krvavém střetnutí. První pasáž dochází u Augustinově de Civitate dei (O obci Boží), kniha, kterou jak se zdá, že napsal v letech 413 / 15 (de Civitate dei 5.26):
Stav se pak vítězem, jak byl uvěřil a předpověděl, strhl Iovovy sochy, které byly proti němu posvěceny nevím jakými obřady a postaveny v Alpách, a jejich zlaté blesky daroval vesele a štědře svým běhounům (kurýrům), kteří o nich žertovali (což dovoloval v onom radostném rozpoložení) a říkali, že by jimi chtěli být zasaženi.
To popisuje zničení soch Jupitera Theodosiem v bezprostředním následku porážky Eugenia. Ale jaký byl význam těchto simulacra Iovis (Jupiterových soch)? Existují názory že byly nevinnými památkami, které přežily z dřívější doby. Je pravda, že christianizace alpského regionu prodělala mnohem pomalejší vývoj, než by se dalo jinak očekávat. Bohatá ozdoba těchto soch však naznačuje, že oni byli něco jiného než nevinné sochy a že měly skutečný význam pro síly Eugenia. Bohužel je chyba interpretovat tuto pasáž izolovaně, ale měl by se porovnat spíše s popisem stejné bitvy v církevní historii Theodoreta (HE 5.24): Když jeho generálové poukazovali, že síly na jejich straně jsou menší a doporučovali, aby se provedla nějaká pauza v kampani, než shromáždí armádu na začátku jara a přečíslili nepřítele,“ silně věřící císař (Theodosius) odmítl poslouchat jejich rady, „neboť je špatné,“ řekl, „naplnit kříž záchrany takovou slabostí, protože to je kříž, který vede naše vojáky a připisovat takovou moc obrazu Hercula, který je v čele sil našeho nepřítel.“ Následuje, přirozeně, popis samotného bitvy, po kterém Theodoret se ještě jednou vrátí k obrazu Hercula a trestu Eugenia:
„Císař (Theodosius) mu připomněl (Eugeniovi) chyby, který udělal Valentinianus, jeho uzurpátorské autority a války, které vedl proti oprávněnému císaři. Vysmíval se také také postavě Hercula a hloupé důvěře, která měla inspirovat“. Woods se přiklání k domněnce, že Theodoret a Augustin v tomto bodě využívají, každý svým způsobem, tentýž písemný zdroj, dnes ztracený.
Podstavec sochy, která byla postavena Nicomachem Dextrem na počest a památku Viria Nicomacha Flaviana, významného pohana.Flavianus byl na straně Eugenia jako jeho praefectus praetorii (v té době civilní funkce). Je pravděpodobné, že se bitvy na Frigidu zúčastnil. Bylo na něj uplatněno damnatio memoriae, které však bylo odvoláno. Nápis je elogium, rok 431
Nový pohled na náboženský charakter bitvy u Frigidu
Skutečně mnoho badatelů tradičně přijalo oba zdroje bitvy u Frigidu jako stejně hodnotné a jednoduše spojilo jejich prvky, přijímající doslova téměř vše, co říkají. Proto jejich nekritické zprávy o více sochách Jupitera v Alpách, zatímco obrazy Hercula defilovaly před armádou Eugenia a Arbogasta. Dokonce se tvrdilo, že Eugenius, nebo jeho hlavní příznivci, přijali Jupitera a Hercula jako jejich božské ochránce v zamýšleném pokusu vyvolat vzpomínku na Diokletianovu tetrarchii. Naštěstí se nyní více uznává, že pohanská povaha Eugenia režimu byla značně nadhodnocena a že tzv. pohanské oživení období 392-394 představovalo rychlé snahy několika soukromých osob, aniž by existoval koordinovaný křesťanský odpor, spíše než jako promyšlená politika nového režimu. Jak tedy interpretujeme výše uvedené pasáže? Zdá se naprosto jasné, že Augustinus přehnal počet soch Jupitera, a to jak pro rétorický účinek, tak i z důvodu záměrně přimět čtenáře nevidět skutečnou povahu Eugeniova režimu. Zdá se, že oba, Augustinus a Theodoret zkreslily svůj původní zdroj ve snaze ukázat bitvu u Frigidu jako střet bohů a otázku duchovního zásahu, spíše než jako krvavou bitvu, jíž ve skutečnosti byla.
Oba dva zkreslily obraz bitvy různými způsoby. Zatímco Augustinův pohled je fixován na odkaz sochy Jupitera a přehnaný počet takových soch, Theodoret se zaměřuje na referenci obrazu Hercula a zveličený význam tohoto obrazu. Jednoznačně se to týká standarty nesoucí obraz Hercula a je docela přirozené, že to byla spíše standarta jednoho konkrétního oddílu, než celé armády. Stejně tak původní Simulacrum Iovis z Augustinova zdroje byl pravděpodobně vojenskou standartou než volně stojící socha. Stručně řečeno, Augustin a Theodoret vytvořili své vlastní vysoce barevné vykreslení snad původního zdroje, který popsal zničení dvojice běžných vojenských standart, jedna nesoucí obraz Jupitera, druhá nesoucí obraz Hercula. A komu tyto standardy patřily, ne-li oddílům Ioviani a Herculiani ?
Císař Honorius, syn Theodosia I. je zobrazen na konzulárním diptychu Anicia Petronia Proba. Jde o jediný diptych, kde je zobrazen císař. Ten je oděn do zbroje. V pravé ruce drží labarum s nápisem In nomine (christi) vincas semper, Ve jménu (Krista) buď vždy vítězný. Honorius nikdy nestál v čele vojska, to měl na starosti jeho rádce Flavius Stilicho. Diptych je v katedrále v Aostě v Itálii. Foto: Ana Sanchez
Ioviani a Herculiani po bitvě u Frigidu
Ale kde byli jednotky Ioviani a Herculiani v dalším období? Podle Notitia Dignitatum, tato dvojice jednotek patřila pod kontrolu comes Italiae a pokud je složení nebo revize příslušné části Notitia datována k dvacátým letům 5. stol., pak se zdá pravděpodobné, že byly umístěny v Itálii v těchto letech. Básník a panegyrik Claudius Claudianus vrhá další světlo na tuto záležitost v jeho de Bello Gildonico, kde se zdá, že bylo počítáno s jejich účastí na expedici proti Gildonovi, comes Africae, během období 397-8.28
V té době je Stilicho comes et magister utriusque militiae praesentalis, nejvyšším velitelem armády na Západě. Flavius Stilicho je v této části římské říše vlastně regentem a rádcem velmi mladého císaře Honoria, syna císaře Theodosia I, který zemřel v roce 395, krátce o bitvě u Frigidu. Stilicho, původem Vandal, měl v rukou veškerou vojenskou moc na západě, zpočátku včetně části východořímské armády, která zůstala po bitvě na Frigidu v západní polovině. Vztahy mezi rozdělenými částmi říše nebyly ideální a na Východě byl ve velmi negativním postoji proti Stilichonovi eunuch Eutropius, rádce císaře Arcadia, který dominoval císařskému dvoru v Konstantinopoli. Jedním z důsledků napjatých vztahů mezi nimi byla snaha si zajistit vliv i v Africe a když se velitel v Africe comes Gildo přiklonil na stranu císaře Arcadia a přerušil dodávky potravin (annona) z Afriky do Říma, vyhlásil senát v Římě Gildona jako nepřítele státu (hostis publicus).
Stilicho poslal do Afriky menší expediční sbor, ale velmi zkušený; navíc tři nařízení vydaná v jednom roce o rekrutování vojska ilustrují opatření, která Stilicho udělal v zájmu posílení své armády v bojích s vizigótským králem Alarichem a také pro zahájení expedice do Afriky. Počátkem roku 398 poslal Stilicho flotilu lodí z Pisy, celkem asi 5 000 mužů v čele s Mascezelem, bratrem Gildona. Podle Claudiana odjeli do Afriky: kohorta Herculiani seniores, kohorta Ioviani seniores, kohorta Nervii (sagittarii Nervii), kohorta Felices seniores, legio VIII Augusta (octavani), Invicti seniores, Leones iuniores (nebo seniores). Všechny jednotky byly součástí scholae palatinae. Po velmi krátké době byl Gildo velmi snadno přemožen a zabit.
Sarkofág Flavia Memoria
Je věčná škoda, že epitaf Flavia Memoria na sarkofágu v Arles není datován, předpokládá se druhá polovina 4. stol., kolem roku 370, protože Ioviani nejsou ještě specifikováni. Tento významný důstojník sloužil u jednotky Ioviani 28 let, 6 let mezi protectores a 3 roky jako velitel Lanciarii seniores, než se stal comes rei militaris, důstojník generálského ranku. Jednotky spadaly během těchto let jako protectores. Memorius odešel ze služby jako comes Tingitaniae (velitel v Africe) a vir perfectissimus. Memorius velel z titulu funkce (Notitia Dignitatum) uskupení polní armády v síle dvou legií comitatenses, tří vexillatio a dvou jednotek auxilia palatina.
CIL XII, 00673 =ILS 2788 (Arles)
BENE PAVSANTI IN PACE FL(avio) MEMORIO V(iro) P(erfectissimo) QVI MILIT(avit) // INT(er) IOVIANOS ANNOS XXVIII PRO(tector) DOM(esticus) AN(nos) VI PRAE(positus) LANCIARI(i)S SPE[culatoribus princi]pis AN(nos) III COMES RIP(a)E AN(num) I COMES MAVRET(aniae) TING(itanae) AN(no) IIII // VIX(it) AN(nos) LXXX PRAESIDIA CONIVNX MARITO DVLCISSIMO
Ioviani a Herculiani v Notitia Dignitatum
Herculiani Seniores
Legio Herculiani – z níž mohli pocházet Herculiani seniores – byla založena v době tetrarchie v poslední čtvrtině 3. století. Jejich jméno odkazuje na Diokletianova spoluvládce Maximiana, který se zaštítil ochranou Hercula. Na Galeriově oblouku je vidět vzor štítu, který ukazuje boha Herkula s jeho kyjem a lví kůží (viz výše). Herkules byl zjevně stále používán jako motiv štítu na konci 3. století. O 100 let později tomu tak ale být nemusí. V Notitia již není zastoupení tohoto boha. Jak je již výše poznamenáno pohanský Herkules již nebyl vhodný v již z velké části křesťanské armádě, takže se zdá, že Herculiani seniores nosili na svých štítech obraz Herkula až do vlády Konstantina I., možná dokonce až do uzurpace Eugenia v letech 392–394. Vzor štítu je velmi podobný štítovým zobrazením čtyř dalších jednotek:
V západní polovině říše je druhá nejvyšší jednotka legiones palatina uvedená (98/9,22 podle schématu číslování Ingo Maiera) na soupisce pěších jednotek magister peditum Herculiani seniores; je přidělen (102/5,55) jeho italskému velení. Jednotky:
1 – Ioviani seniores 2 – Herculiani seniores 3 – Divitenses seniores 4 – Tongrecani seniores 5 – Pannoniciani seniores 6 – Moesiaci seniores 7 – Armigeri propugnatores seniores 8 – Lanciarii Sabariense 9 – Octavani 10 – Thebaei 11 – Cimbriani 12 – Armigeri propugnatores iuniores
Ioviani seniores
Ioviani seniores – jméno je odvozeno od císaře Diokletiana, který se ztotožňoval s nejvyšším římským bohem Jupiterem (Iovius). Ioviani pocházejí z jedné z legií původně založených v Illýrii v poslední čtvrtině 3. století:
Legio primae Iovia, Legio quartae Iovia, Legio quintae Iovia.
Ze kterých z těchto legií Ioviani seniores vzešli, již nelze vysledovat. Za vlády tetrarchy Diokleciána (284-305) byla legio V. Iovia jedním z jeho osobních strážních jednotek. Za Konstantina I. byla stará prétoriánská garda nakonec rozpuštěna a nahrazena scholae palatinae. Legio V Iovia v té době také ztratila svůj status strážní jednotky, ale stále byla součástí polních jednotek comitatenses. Po rozdělení říše, snad v roce 365 byli Ioviani rozděleni na seniores (západ) a iuniores (východ).
V západní polovině říše byly nejvyšší jednotkou legiones palatina Ioviani seniores, kteří jsou uvedeni (98/9,21 podle schématu číslování podle Ingo Maiera) pod velením magister peditum a přiděleni (102/5,54) jeho italskému velení. Jeho vzor štítu (92#2), jak je znázorněn v různých rukopisech, je následující:
Je zajímavé, že štítek (b) v tištěném vydání Froben je uveden jako Ioviani, ale rukopisy P, M a W udávají Ioviniani, zatímco v bodleianském rukopise (O) uvádí Ioviniani seniores.
Velmi složité je určit kdy přesně a podle jakých pravidel se jednotky dělily na seniores a iuniores. Zatímco výraz iunior je široce používán (jako tiro) v pramenech z pozdního impéria (Vegetius,, Codex Theodosianus) k označení rekrutů, vypadá to, že označení jednotky podle tohoto principu by nebylo logické: vojáci by nechtěli sloužit v jednotce, která by se označovala jako „rekruti“ i když by jimi po čase nebyli. Další minus je bojová zkušenost, která by byla prakticky nulová. Proto se nechá předpokládat, že jednotky iuniores, neustále vedené jako jednotky složené z rekrutů, je nelogický vývoj nebo pravidlo.
Nejstarší důkaz, který máme pro seniores / iuniores, pochází z roku 356 n. l., což je nějaký čas po Konstantinovi. Zdrojů pro období těsně před tím je poskrovnu, takže nové názvy mohly přijít dříve, ale je zajímavé, že je Ammianus nezmiňuje ve svém popisu bitvy u Argentorate (mnohdy se na obrazových rekonstrukcích objevují, ale nejsou nijak skutečně doloženi). Zmiňuje se o nich v souvislosti s povstáním Prokopia o několik let později.
Může to souviset s chronologickou hierarchií mezi dvěma jednotkami nesoucími stejné jméno. Možná byla jednotka iuniores vytvořena z existující jednotky (která by se pak stala seniores); této nové jednotce by seniores dodali kostru důstojníků a veteránů, jejichž mezery by bylo nutné zaplnit novými rekruty a v jednotce seniores by postoupili na místa důstojníků zkušení veteráni a zbytek by se doplnil rovněž rekruty. Nikde není přesně popsán mechanismus vytvoření těchto jednotek, proto se jedná z mé strany pouze o návrh.
Tribun Derdius sloužil 40 let u Ioviani seniores :
CIL 05.6213=ILCV 00441a
B(onae) M(emoriae) / DERDIO EX TRIBUNO MILITAVIT ANN(os) / XL INT(er) IOVIANOS SEN(iores) VIXIT ANN(os) LXXV / REQ(uievit) XVI KAL(endas) IAN(uarias) MEMORI(am) SIBI ET / VXORI SVAE GAVDENTIAE FECIT
Dalším bodem je otázka týkající se relevance obklopující vizuální podoby pozdně římských emblémů na štítech, jak je zachováno mezi ilustracemi v Notitia Dignitatum. Na téma emblémů na štítech Herculiani seniores a zejména Herculiani iuniores, se nedávno tvrdilo, že vzhledem k tomu, že by člověk normálně očekával, že tyto dvě jednotky budou reprezentovány Herculem, tak by se mohlo na první pohled zdát, že jejich emblémy v Notitia Dignitatum jsou chybné. Bohužel však tento argument ignoruje datum sestavení Notitia na konci 4. a počátku 5. stol., kdy byl triumf křesťanství dovršen. Křesťanský vládce nemohl tolerovat použití obrazů pro něj falešných bohů, které by představili jednotky pod jeho velením. Použití obrazu Hercula jako symbol Herculiani byl záležitostí kontroverze a jakýkoliv pokus o obnovení tohoto použití obrazu Hercula se setkal s divokou křesťanskou rezistencí. Takže, Notitia Dignitatum ukazuje orla jako symbol obou jednotek Herculiani – seniores et iuniores. Stejný orel představuje i symbol jednotky Ioviani.
Zdroje:
Theodoret: The Ecclesiastical History of Theodoret, Book V, P. Shaff Aurelius Augustinus: O Boží obci I. Přeložila J. Nováková, 2007 Eusebius z Caesareie: Historia ecclesiastica: z Nicene and Post Nicene Fathers, Sec. Series, ed. E. Schaff 1890 Zosimos: Stesky posledního Římana (Nea historia), 1983 Notitia Dignitatum: http://www.intratext.com/IXT/LAT0212/_INDEX.HTM a Dr. Ingo G. Maier: https://www.notitiadignitatum.org/ Claudius Claudianus: https://www.loebclassics.com/browse?t1=author.claudian.claudianus Flavius Vegetius Renatus: De re militari, angl. M. Brevik, 2001 Philostorgius : Ecclesiastical history, R, Pearse , 2002 Paulus Orosius: Dějiny proti pohanům, ed. B. Mouchová, 2018 Sócratés Scholasticos: Historia Ecclesiastical, A. C. Zenos, eng. ed. Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002
Woods, D.: Julian, Arbogastes, and the signa of the Ioviani and Herculiani Cameron A.: The Last Pagans of Rome, Battle of Frigidus, 2009 CIL-EDCS: Corpus Inscriptionum latinarum – Epigraphik datenbank Clauss / Slaby Grant, M.: Římští císařové, 2002 ILS: Inscriptiones Latinae Selectae Clauss, M.: Konstantin Veliký. Římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím, překlad V. Drbal 2005 Tomlin R.: Seniores-Iuniores in the Late Roman Field Army, The American Journal of Philology Vol. 93 1972 Hebblewhite, M.: The signa militaria and the imperial imagines as symbols of power: AD 235-395; in Journal Of Roman Military Equipment Studies vol 14/15 , 2017 Bralewski, S.: The Labarum – from Crux Dissimulata and Chi-Rho to the Open Image Cross, 2018 Crowford, P.: „The Battle of Frigidius River “ The ancient World XLIII (2012) 33-52, 2015 Vannesse M.: L´armée romaine en Occident sous Stilichon (395-405 apod. J.-C.) le témoingnage des décrets impéraiux, 2018 Schmöger, M.: The Roman Vexillum, Proceedings of XX. International Congress of Vexillology, Stockholm, 2003 http://lukeuedasarson.com/NotitiaManuscripts.html https://mamaija.net/wiki/Comes_Italiae http://www.constantinethegreatcoins.com/symbols/ https://www.wildwinds.com/coins/ric/magnentius/i.html
Titulní obrázky označení štítů:
Herculiani: By Panairjdde (Flag Uploader) – Notitia Dignitatum, 5th century document, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=791898 Ioviani: By Panairjdde (FlagUploader) – http://www.ne.jp/asahi/luke/ueda-sarson/MagisterPeditum.html, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=790237
