Antickepamatky

osobnosti, bitvy, pojmy, epigrafie a další

Legio III Augusta

by · Published · Updated

Římskou jednotkou, jejíž operační prostor byl stále stejný, je zcela určitě africká legio III Augusta, navíc byla založena již v roce 43 př. n. l. Octavianem a konzulem Pansou. Její první bojové nasazení bylo v bitvě u Philippi v roce 42 př. n. l., kdy triumvirové Octavianus a Markus Antonius porazili vojsko Bruta a Cassia. V našich končinách není příliš známá, tak snad nebude na škodu ji  podrobněji představit a popsat její působení. Bránila severní Afriku během nájezdů afrických kmenů, v dobách uzurpací, a její výcvik zhlédl císař Hadrianus (adlocutio). Místo působnosti legie bylo skutečně rozsáhlé (17 000 km²), zvlášť když Řím ukončil existenci tzv. klientských království v Africe, působících již od republikánské doby (Numidie a Mauretánie).

Ale i tak se stala významnou součástí rozkvětu afrických provincií díky její stavební činnosti, která byla zcela mimořádná, což dosvědčuje nebývalý rozmach měst a komunikací a to byly základní kameny antického světa. Celkově se stávala oblast nesmírně důležitou vzhledem k vysoké produkci obilí a také olivového oleje, které byly součástí nadmíru opečovávané činnosti, obecně nazývané cura annona, tedy péče o zásobování potravinami (především Říma). Jakýkoli náznak zpoždění nebo dokonce zablokování dodávek, vyvolávalo v Římě zděšení a okamžitě se přistupovalo k opatřením, jež by obnovila a zabezpečila přísun potravin pro nemajetné v Římě. Později, v období pozdní antiky, hrálo obilí téměř stěžejní roli ve vztazích císařského dvora v Ravenně a Vizigóty v jižní Francii. Ochrana zemědělců, skladů a zabezpečení dodávek bylo klíčovým úkolem pro legio III Augusta.

Rozložení kmenů v severní Africe v 1. stol. n. l.

Začátky působení legio III v Africe

První známky o stálé vojenské přítomnosti jsou od 30 let př. n. l., kdy je zmíněna legio III Augusta. Na konci Augustovy vlády byla její základna byla ve městě Ammaedara, ta ovšem mohla pojmout pouze polovinu stavu legie, kde bylo rozmístěno dalších pět kohort se neví, pouze jedna měla známé místo určení a tím bylo Kartágo, jako sídlo prokonzula.[1] Pevnost byla postavena po skončení Gaetulské války, v letech 6. a 7. n. l. a  kolem roku 24. byla rozšířena na velikost zhruba 50 akrů. Jednotky legio VI Ferrata (cca v roce 70 n. l.) krátce působily v pohoří Aures (Alžírsko), není však jasné, zda jejich přítomnost byla reakcí na nepokoje; krátce působila v severní Africe také legio IX Hispana, která přišla podpořit římské síly v bojích proti povstání Tacfarina a zaujala pozici na západě severní Afriky. [2]

Vojenská přítomnost poté nebyla nijak velká a sestávala se z přibližně 28 000 vojáků a pomocných jednotek auxiliari v Numidii a v Mauretánii do 2. století, přičemž armáda  měla na starosti bezpečnost více jak 17 000 km² a téměř polovina byla umístěna v provincii Mauretania Tingitana. Většina druhé poloviny se koncentrovala v regionu Lambaesis (dnešní Tazoult  blízko Batny v Alžírsku). [3]

Postupnou romanizací se staly provincie i místem odvodu vojenských rekrutů. Splnění dvaceti pěti let vojenské služby umožnilo členům pomocných jednotek získat římské občanství, což byla důležitá odměna, katalyzátor pro politickou, sociální a kulturní integraci. Jedněmi z úředníků, kteří se primárně o nábor rekrutů starali, byli prefekti gentis, protože to byla jedna z jejich povinností. [4] Za Flaviovců existovala i etnická jednotka Cohors I. Flavia Musulamiorum. Vojáci této jednotky byli posláni do vzdálenějších míst impéria, jako byla Syria, kde konali povětšinou strážní službu v obdobných klimatických podmínkách jako v jejich domovině.

Legie mimo území své působnosti

Část legie byla poslána do Sýrie , aby se připojila k císaři Traianovi ve válce proti Parthům. Ztráty , které utrpěla její vexilace, byly nahrazeny Syřany, kteří mají některé náhrobky v Lambaesis. V letech 132 a136 sloužila velká jednota z legio III v Judei, kde se angažovala v bojích proti Bar Kochbovi. Dále se oddíly legie dostaly pod velení spolucísaře Lucia Vera a Pompeiana v parthské kampani. Rovněž Caracalla využil legii na východě.

Konsolidace římské autority v Mauretánii za Hadriánovy vlády se uskutečnila s podporou auxilií ze stejného kmene. Dalšími jednotkami v 1. stol. n. l. byly ala Afrorum veterana, cohorta I. Gaetulorum a cohorta I. Numidarum. Epigrafické důkazy, jako jsou vojenské diplomy, které vyplynuly ze závěru jejich vojenské služby ukazují, že „Afri“, „Mauri“ a „Numidae“ jsou v římské armádě dobře doloženi, zejména v Pannonii, kam se dostali v rámci markomanských válek za vlády Marka Antonia, ale tyto nápisy bohužel často neodhalují žádné podrobné informace o původu dotyčných vojáků. Navíc hodně vojáků bylo převedeno k legii II Adiutrix, která měla velké ztráty.

Tento směr umístění není dogma, je samozřejmě zaznamenán i opačné transfery vojska, které se podařilo identifikovat díly epigrafickým zdrojům. Dokládají například přesun 1 000 vojáků, či spíše rekrutů, z Thrákie do Mauretanie Tingitana, kteří teprve po příjezdu byli přiřazeni k jednotlivým jednotkám.  Mnohé epigrafické nápisy vojáků a důstojníků legio III ukazují na pravděpodobný původ vojáků například z Dalmácie, odkud pocházelo více významných vojáků.

Maurská lehká jízda pod velením Lusia Quieta, rodáka z Afriky. Výřez ze sloupu Traiana

Lze konstatovat, že doprovodným jevem je skutečnost, že ačkoli se Římané zemí zmocňovali pomocí zbraní, nijak neukazovali rasovou nadřazenost a většinou byli tolerantní k berberským náboženským kultům. Ostatně tak činili i mnohde jinde. Počet auxiliarii v severní Africe rostl až do pozdně římského období a jejich příslušníci byli čím dál více příslušníci různých kmenů; několik z nich zaznamenalo skvělou kariéru, což je příkladem Lusia Quieta a jeho účast ve válkách císaře Traiana. 

Jeho integrace tak může celkově ukazovat na politiku začlenění domorodých vojáků do armády. Je těžké očekávat, že od kmenů flirtujících s povstáním lze vymáhat povinné odvody, ale není to ani příliš jasný důkaz opravdu silné integrace. Ve skutečnosti k poskytování pomocných služeb docházelo v rámci amicitium (přátelství, spojenectví), ale také deditio (kapitulace). Pomocné jednotky se staly standardizovaným prvkem od vlády Augusta.

Zvláštnost provincie Africa Proconsularis

Tou anomálií bylo velení vojska, prokonzul této provincie, jmenovaný senátem měl v kompetenci také velení armády provincie, jejíž nejdůležitější součástí byla legio III Augusta. Caligula tuto zvláštnost odstranil, ale vznikla jiná nestandardní situace, když vojsko provincie přidělil legátovi. Převedení pravomocí nad armádou mělo svou logiku, protože prokonzul nemohl zvládnout jak úřednický post, tak vojenskou správu rozlehlé provincie. Navíc byl volen na jeden rok a to z hlediska armády nebylo efektivní. Tato změna zřejmě vyplývala i z napjatých vztahů mezi Caligulou a senátem.[5]

Velká základna legio III v Africe , město Lambaesis. Kresba: J.C. Golvin

Stavební činnost legio III

Jednotkou, která se nejvíce podílela na vytváření provincie Africa byla již zmíněná legio III Augusta, jejímž symbolem byl Pegasus. Nejenže bojovala s místními kmeny, ale podílela se velkou měrou na stavební činnosti, především cest, které se staly jednou ze základních strategických atributů rozkvětu provincií a byly využívány jak pro vojenské účely, tak samozřejmě i pro civilní dopravu lidí a zboží. Legie se podílela na silnici z její základny ve městě Ammaedara přes Thelepte do Gafsy. K další stavbě silnice došlo za vlády Tiberia a cesta vedla z Gafsy do oázy Gabes. Nedílnou součástí se stalo také pět stanic. Další silnice následovaly v rychlém sledu, z nichž nejznámější byly z Tébessy a za císaře Claudia z Hippo Regius na západ do Icosium (Algiers) a odtud do města Caesarea (Cherchel) a z Tébessy do Kartága.  Vojenští inženýři se podíleli na vypočítání konstrukcí akvaduktů například známý příslušník legio III Nonius Datus.[6]

Umístění jednotek

U legio III byla jasné umístění pěti kohort, jedna kohorta sloužila jako ochrana a doprovod prokonzula, ale není jasné umístění dalších čtyřech kohort. Někde byl tento zbytek umístěn v nějaké podobě vexilationes nebo byl ještě rozdělen na menší posádky. Snad se jednalo o město Sicca Veneria nebo snad ještě dále na západ. Geograficky byla rozložena kolem západního a jihovýchodního okraje staré provincie Africa Proconsularis. Základna Amaedara byla rozšířena na nějakých 40 akrů, proto mohla pojmout v případě potřeby většinu legie. Po odsunu legie z tohoto města do Theveste (Tebessa) v sedmdesátých letech 3. stol. n. l. zde byli umístěni v době císaře Vespasiana veteráni, jak je patrné z nového názvu pevnosti, Colonia Flavia Augusta Veteranorum. [7]

Římská armáda ze začátku 3. stol. n. l. Ilustrace z knihy M. C. Bishopa

Boje proti Tacfarinovi

Vzpoura Tacfarina je nejvíce vnímána jako reakce proti římské blokádě pasteveckých nomádských migrací, banditismus (latrocinium) nebo jako protest v důsledku deziluze pomocných vojenských oddílů auxiliary. Zdá se velmi pravděpodobné, že se povstalci vzbouřili proti výsledku katastrálních činností zahájených bezprostředně po gaetulské válce, což mělo za následek zdanění a konfiskace, především v severních částech provincie Africa Proconsularis. Ačkoli v poslední době nebylo nikdy dosaženo konsensu o příčinách konfliktu, zdá se že většina vědců zastává názor, že Římané chtěli blokovat kočovné migrace a domorodcům vadila nová silnice.

Přičemž mnoho nomádských kmenů se již dříve přihlásilo do římských vojenských služeb a sloužili v oddílech pravidelné armády, auxiliary nebo jako spojenci, foederati. Známá byla především numidská jízda, equites Numidarum a také Maurorum. Relativně dlouhý konflikt (7 let) s Tacfarinem, rozdělený do čtyř válek, byl podpořen ještě legio IX Hispania a tím se zvýšil počet Římanů na 15 000 ve zbrani. Tím také končil  pokus domorodých kmenů na zastavení pronikání římských vojsk a po nich osadníků na stále rozsáhlejší území Severní Afriky.[8]

Mince Clodia Macera

Legie za Lucia Clodia Macera v roce 68 n. l.

Africká třetí legie se stala účastníkem imperiální politiky v dubnu 68 n. l., když její legát Lucius Clodius Macer odmítl poslušnost císaři Neronovi (54-68). Zdá se, že neměl velkou podporu mimo vlastní provincii, ale byl v pozici, poté co se zmocnil Sicílie, že mohl ovládat dodávky obilí do Říma, což bylo bráno jako velká hrozba. Macer se ještě posílil legio I Macriana liberatrix a oblehl Kartágo. Senát na popud císaře Servia Galby vyslal do Afriky své zástupce, Macer odmítl přijmout rozhodnutí senátu a poté by pravděpodobně zabit T. Garutianem. Galba byl již roku 69 mrtvý a o moc bojoval s Aulem Vitelliem bývalý správce Afriky Titus Flavius Vespasianus. Velitel legie III Augusta, Gaius Valerius Festus se přiklonil k Vespasianovi a udělal dobře. [9]

Nová základna, Valerius Festus a Gnaeus Flaccus

V polovině 70. let se legie přestěhovala z Ammaedary (Haïdra) do Theveste (Tebessa), což bylo jedno z prvních rozhodnutí nového císaře Vespasiana, Lambaesis však stále zůstávala  vojenskou základnou a město Ammaedara se stalo veteránskou kolonií Colonia Flavia Augusta Emerita Ammaedara. Založení kolonie, bez ohledu na uspokojení potřeb veteránů, mělo skrytý, důkladný strategický cíl. Vojenské vakuum po odchodu legio III Augusta muselo být naplněno, čímž se zajistila ochrana před hrozbou Musulamiů, členů kmene, jehož pozemky hraničily s římské územím, včetně Ammaedary a zvláště císařských domén. [10]

 Vzápětí založila armáda řadu pomocných pevností na západ od pohoří Aurés. Na druhém konci na okraji Tripolitana postavili vojáci okolo 100 pevností, které mohly kontrolovat jeden z velkých afrických kmenů, Gaetulů. Zároveň prodloužili především vojenskou cestu z Tacapae do Auzie. Valerius Festus vedl také  jako legát legie později kampaň proti kmenu Garamantů (Garamantes), v roce 70 vedl rovněž expedici, která navázala na Balbovu výpravu do nitra Afriky a možná pronikl až k Timbuktu, minimálně však na jih Libye a Alžírska. Stal se přítelem jak Vespasiana, tak i jeho syna Tita. [11]

V roce 86 vedl Gnaeus S. Flaccus legii proti vzbouřenému kmenu Nasamonů. Mnoho detašovaných jednotek z této legie, vexillation, se ocitlo v různých částech impéria, Hispanii, Pannonii, Egyptě, Judei apod. [12]

Během Traianovy vlády (legátem legie) v té době byl L. Munatius Gallus) se začala stavět nová pevnost, což bylo asi 170 km na západ od předchozí pevnosti v Theveste. Vzniklo Thamugadi (Timgad), celým název města zněl Colonia Marciana Traiana Thamugadi na počest sestry císaře Traiana Ulpie Marciany.

Numidský lehký jezdec a římský příslušník equites

Nové rozmístění legie

Tím se legie posunula více k mauretánským horám Hodna a Atlas a mohla být efektivněji zapojena do bojů proti divokým mauretánským kmenům a zároveň poskytovala ochranu farmářům. Legionářský legát v Lambaesis byl nyní zhruba 300 mil od prokonzula v Kartágu, takže tento krok výrazně zvýšil jeho operační nezávislost na jeho nominálním představeném a urychlil vývoj „Numidie“ v provincii. Několik auxiliaries bylo rozmístěno v širším okolí (cohorte Lusitanorum equitata, cohorte II Thracum II, ala Pannoniorum, Flaviana Numidica a další). [13]

Jednotlivé auxiliarii tak kontrolovaly severní svahy pohoří Aurés, ale většina africké armády byla umístěna v ústředním sektoru Numidie a všechny jednotky spadaly pod velení legatus Augusti pro praetore legionis III Augustae. Armáda však byla malá a Février docela vtipně popsal vojenskou sílu jako „pozoruhodně malou, koncipovanou spíše pro policejní akce než pro válku“. [14]

Na pódiu císař Hadrianus pozoruje cvičení třetí legie v Lambaesis. Quora

Návštěva císaře Hadriana u legio III

Epigrafické pozůstatky popisu cvičení jednotek legio III Augusta v Lambaesis v severní Africe, na nichž je zaznamenaný proslov císaře adlocutio, jsou výjimečné a představují jediný podstatný důkaz císařského projevu během principátu. Hadrianus na nápise obecně chválí vojenský výcvik a posiluje tak loajalitu a morálku armády. Takový kontakt s řadovými vojáky měl pro úroveň římské armády a její odolnost zásadní význam. Na počínání Hadriana se hodí přísloví od Flavia Vegetia: Qui desiderat pacem, preaparet bellum. Kdo touží po míru, ať připravuje válku. Podrobnější popis návštěvy Hadriana :

https://antickepamatky.cz/pojmy/proslov-cisare-hadriana-k-vojakum-adlocutio/

Legie za Septimia Severa

I když měla legie malý vliv na různé uzurpace a revolty, přeci jenom se aktéři různých konfliktů snažili o podporu legie. Když se Pescennius Niger (193 – 194) ucházel o její přízeň, byl odmítnut a legie se přiklonila k Septimiu Severovi. Legie působila s několika vojenskými formacemi na hranicích Numidie, Africa Proconsularis a Tripolitana.

Císař Septimius Severus, Afričan, udělil legii v roce 193 titul Pia Vindex („Věrná mstitelka“). To naznačuje, že III. Augusta sehrála roli v občanské válce po vraždě císaře Publia Helvia Pertinaka, ale nejsou  pro to žádné důkazy. Zdá se, že za vlády Caracally (211-217), Macrina (217-218) nebo na počátku vlády Heliogabala (218-222) legie utrpěla ztráty v bojích proti pouštním kmenům, byla proto posíleno vojáky z legio III Gallica, která byla rozpuštěna Heliogabalem.

Legie za povstání v Thysdru v roce 238 a Gordianus III.

Legie byla hodně angažovaná  ve vzpouře daňových poplatníků, protože její velitel, Marcus Antonius Gordianus se prohlásil císařem proti císaři Maximinu Thrákovi (235 – 238). Správce Numidie Capellianus dorazil s pomocnými kohortami do Lambaesis a když se legio III k němu připojila, společně v nastalé bitvě s povstalci zvítězili a syn Gordiana Gordianus II. v bitvě zahynul, po porážce jeho otec spáchal sebevraždu. Senát však po zavraždění Maximina prohlásila za císaře jeho vnuka Gordiana III. Jím byla legie, protože bojovala na straně Capelliana za trest rozpuštěna, důstojníci pobiti a mužstvo ztratilo svá privilegia. Tímto aktem vznikla nebezpečná situace, protože severní Afrika zůstala oslabena a to se projevilo při revoltě Sabiniana proti Gordianovi, na jejíž potlačení musela být povoláno vojsko z Mauretánie.

 V roce 253 se uskutečnila rekonstrukce legie za císaře Valeriana a v témže roce začal boj proti silné konfederaci kmenů (Quintigentiani, tzn. Lidé pěti kmenů), polopouštní válka trvala dlouhých 9 let. [15]

Oblouk Septimia Severa v Lambaesis. Wikimedia Commons

Záznamy v Notitia Dignitatum

Od západní hranice provincie Mauretania Caesariensis po Tripolitanii existují důkazy o tom, že příhraniční oblast byla stále obsazena pravidelnými jednotkami, pocházejícími z armády principátu a limes nebyl opuštěn. Většina příslušných dochovaných epigrafických textů patří do pozdního 3. století, ale některé lze přiřadit ke 4. století. Numidská legio III Augusta je jediná okamžitě rozpoznatelná přeživší ucelená jednotka z armády principátu, zaznamenaná v ND. Nachází se uprostřed seznamů jednotky polní armády, comitanensis v kapitolách 5 a 7, spolu s dalšími jednotkami zřejmě tvořícími regionální polní armáda pod velením velitele všech afrických jednotek v pozdní antice, comes Africae. [16]

Zápis z Notitia Dignitatis

  • Comes Africae                      16 limitanei                           8 000
  • Comes Tingitania                  7 kohort                                 4 000
  • Comes Mauretania              8 limitanei                             4 000
  • Comes Titoplitana                11 limitanei                           5 500
  • Celkem                                                                                21 500 mužů

 Díky vojenským veteránům, ponejvíce z III. legie, vzniklo v Africe více měst. Asi nejznámější je Thuburbo Majus v dnešním Tunisku, kde vysloužilí vojáci dostali ¾ půdy nebo již zmíněné město Ammaedara. Výhodou měst byla možnost znovu zapojit veterány do vojenské služby v případě napadení, i když jde jenom o spekulaci. Rovněž Thamugadi (dnešní Timgad ) bylo založeno císařem Traianem kolem roku 100 n. l. za účelem přesídlení veteránů a již za císaře Nervy bylo město Cuicul (dnešní Djémila) vybudováno s úmyslem zde umístit veterány.  Dá se předpokládat, že veteráni umístění blízko hranice (Thamugadi, Sitifis, Diana Veteranorum) mohli pomoci pravidelným i pomocným jednotkám při zajišťování bezpečnosti jednotlivých regionů anebo mohly fungovat jako strategické rezervy.

Velmi zachovalé a rozsáhlé římslké město Thamugadi (Timgad) v dnešním Alžírsku.

Diocletianovy reformy

Největší změnou, kterou prošla římská armáda se uskutečnila za císaře Diokletiana po chaosu z konce 3. století, kdy obnovil pořádek a reorganizoval celý stát, který již nemohl expandovat a byla nezbytná potřeba zajistit hranice proti stále více pronikajícím barbarům do impéria. Další významné změny navazující na Diokletianovy úpravy a reformy následovaly za císaře Konstantina (306 – 337) a zdá se, že za jeho vlády byly započaté změny naplněny i když proces změn v armádě byl menší, ale  kontinuální až do zániku západořímské říše. Diokletianus především revidoval velitelskou strukturu provinčních armád a samotnou armádu čekaly dvě hlavní změny. [17]

První část změn se týkala zmenšení legií, čímž vzrostl počet z přibližně 35 na 60 a legie většinou čítaly již pouze 1 000 mužů, ale existovaly samozřejmě i početnější.  V době tetrarchie se některé příhraniční jednotky začaly rozdělovat na menší kontingenty a v případě afrických jednotek obsadily jednotlivé posty na fossatum africae nebo na clausurae. [18] a také v opevněných statcích gsur, což byla podobné defenzivní stavení jako centenarium. [19].

Severoafrické území bylo rozsáhlé a podobný limes jako na Rýnu, zde neexistoval, hranice byla protkána množstvím nespojitých a překrývající se stavebních děl a také zavlažovacími kanály na obou stranách hranice. Pokud tyto země patřily k limitům a pravděpodobně ano, pak je nyní zcela jasné, že limitem byli hlavně severoafrické spojenecké kmeny, které obhospodařovaly pohraniční území, vykonávaly hlídkové povinnosti a fungovali přinejlepším jako místní milice. Zjevně to nebyly pravidelné římské pohraniční jednotky.

Druhá část armádních změn souvisela se změnou struktury vojsk a poté s ní související změny velitelského sboru a důstojníků. Transformace spočívala ve vzniku dvou, relativně samostatných, typů armád: pohyblivé polní armády comitatenses a víceméně stacionární, obranné armády limitanei nebo také označované jako ripenses při obraně vodních toků.[20]  Náznaky tohoto rozdělení přicházely již za císaře Galliena (253 – 268), který soustředil jezdecké jednotky v jeden celek pod jedním velitelem, Aureolem. Změny byly vyvolány uzurpacemi a postupujícím tlakem barbarů na hranice.  K tomu je nutné ještě připočítat jednotky, vedené ve starším stylu, alares et cohortes.  Vznik polní armády byl zřejmě rovněž postupný a také u ní jsou náznaky, že již za vlády Septimia Severa se s císařem se stále pohybovaly minimálně dvě nově postavené legie.

Trénink rekrutů. Autor: Sean -Óbrógáinú

Africká velitelská struktura v pozdní antice

Severní Afrika byla z pohledu poměru pohyblivé polní armády comitatenses a jednotek limitanei výrazně na straně obranných složek. Celkové členění vojenského velení v Africe, které mělo tři hlavní velitele, vedle comes Africae ještě dux provinciae Tripolitanae a dux et praeses provinciae Mauretaniae Caesariensis s podřízenými veliteli praepositi limitum. Jediné případy, kdy je kdekoli v Notitia Dignitatum zmíněn termín limitanei, se vyskytují v kapitolách comes Africae a comes Tingitaniae. Kromě západního generalissima, magister peditum praesentalis, měli pouze tito dva generálové přímou autoritu nad jednotkami pohraniční i polní armády. [21]

Regionální polní armáda v Africe vznikala použitím expedičních armádních vexillations k vytvoření nových posádkových legií během tetrarchie a pravděpodobně se tento jev neomezoval pouze na Afriku. Je pozoruhodné, že expediční síly složené z několika legionářských oddílů lze zaznamenat v jiných provinciích krátce před prvním objevením nových Diokletianových legií. Fortenses auxiliarii, pěší jednotky, které jsou známé pod názvem pseudocomitatenses, byly původně jednotky limitanei, které v určitých chvílích posílili polní jednotky comitatenses a po skončení kampaně se vrátily zpět na hranici.

Nábor místních mužů do jednotlivých jednotek ředil obsah příchozích oddílů a chování equites quatrosagittari a Constantiniani pedites během Firmovy vzpoury [22] to potvrzuje, ale jen částečně domorodou povahu polní armády. Rovněž germánský element lze zaznamenat, ale až od počátku 5. stol. Tato stopa není příliš významná, poté je do regionu převedeno několik jednotek z evropských polních armád a je zaznamenáno výrazné angažování germánských, převážně gótských foederati. 

Nábor domorodců

Ač někteří autoři, například Le Bohec, poukazují na nábor provinciálů a tím na akulturační mechanismus, nelze tento proces generalizovat a přeceňovat. Je velkou otázkou, zda příslušníci auxiliarii přijali místní kulturu a tradice a zda vojenská služba udělala z Římanů domorodce. Je celkem jisté, že počet provinciálů nebyl nikdy více, než malá část domorodého obyvatelstva. Geografický původ vojáků legio III Augusta, jejichž rodiště je zaznamenáno naznačují, že až v době Hadriana byla méně než 1/5 vojáků ze severní Afriky. A s výjimkou těch, kteří se narodili „v táborech“ (castris), většina rekrutů narozených v Africe pocházela z velkých městských center Africa Proconsularis (zejména z Kartága) nebo armádních měst známých z 1. a 2. stol. n. l. jako Ammaedara a Theveste u pohoří Aurès. S výjimkou těch, kteří se narodili v kasárnách se zdá, že z pohraničního pásma nebyl po celé období (14 až 235 n. l.) přijat ani jeden voják. [23]

Berberský jezdec ze 4. nebo 5. stol. n. l. Autor: P. Glodek

Maurské jednotky

Na Traianově sloupu i na dalších památkách jsou zobrazeni příslušníci maurských kmenů v lehkých tunikách, se spletenými vlasy a jezdci jsou na koních bez sedla a bez uzdy (Numidarum sinne frenis), s krátkými oštěpy a malými kulatými štíty. Byly to nejlehčí a tudíž i nejrychlejší jednotky. A co víc, jejich oštěpy byly smrtící, bylo zaznamenáno, že je vrhali tak daleko, jak ostatní stříleli šípy. Pokud se Maurové pustili do těžké jízdy, jednoduše se otočili kolem ní a odjeli, připraveni se kdykoli shromáždit.  Není divu, že se maurští jezdci stali mnohdy rozhodující silou císařská polní armáda a že někteří sloužili v císařově jezdecké gardě. Ostatně neuvěřitelně dlouhý seznam jednotek Maurů v ND dokládá, že název přijaly i jednotky, jejichž příslušníci nebyli původem z Afriky.  [24]

Pokud jejich zbraně byly účinné na velké vzdálenosti a rychlost jejich koní umožnila maurským a berberským kmenům zůstat mimo dosah jejich nepřátel, museli Římané přistoupit na podobně vybavené jednotky a přijmout jejich taktiku. Rané římské síly v Mauretánii tvořily hlavně pěchotní kohorty a těžká dalmatská jízda s dlouhými kopími a velkými štíty. Ve 2. a 3. stol., kdy se hranice posunula více na jih, až k hranicím území ovládaných pasteveckými kmeny, poměr jízdy k pěším jednotkám výrazně vzrostl. Římská jízda v Mauretánii, když čelila maurským kmenům, prošla rozsáhlou změnou taktiky. Přizpůsobení se bojovým technikám nepřítele bylo koneckonců principem války, který Římané dobře znali, nebo jak řekl Caesar: „Vojáci si zvyknou na zvyky jakékoli země, ve které jsou umístěni po dlouhou dobu“.  Ve 3. století byla přítomnost maurských jednotek, především jízda, projevovala prakticky v každé bitvě.

Poznámky:

  1. De Imperatoribus Romanis– Legio III Augusta
  2. Tacfarinus viz: https://antickepamatky.cz/pojmy/povstani-tacfarina-17-24-n-l/
  3. Cherry str. 50
  4. Římský stát kontroloval záležitosti určitých etnických skupin tím, že jim dal na starost úředníka, prefekta kmene, praefectus gentis ; víme, že jednou z funkcí těchto prefektů byl nábor vojáků. Jsou doloženi u šesti národů, či kmenů v Numidii: Numidae, Musulamii, Mazici, Cinithia, Salassia a Madica. Všichni byly v římském schématu klasifikováni jako gentes. V domorodých etnických skupinách existoval srovnatelný zrcadlový efekt autority, kdy byly státem uznáni podobným způsobem náčelníci kmenů neboli principes gentis, kteří se uváděli jako oficiální vůdci svých národů. (Shaw str. 15 (např. praefectus gentis z kmene Musulamii, T. Flavius Macro, CIL 8, 5351) Během principátu byl post praefectus gentis obsazen armádními důstojníky, městskými hodnostáři nebo správci jezdeckého stavu, často s odpovědnost za správu více než jednoho kmene. Za dominátu a v pozdní římské říši byl tento post monopolizován samotnou kmenovou šlechtou. (Rushworth str. 222).
  5. Legát měl titul: legatus Augusti pro praetore legionis, jehož imperium bylo nižší než prokonzulské imperium proconsolare maius císaře (Augusta).
  6. Nonius Datus je známý díky slavnému epigrafickému záznamu CIL VII 2728 et 18122 ILS 5795, vojenský inženýr, stavitel (librator), který se podílel na výstavbě 20 km dlouhého akvaduktu v Colonia Saldae v Mauretanii Caesarensis. Lassère Jean-Marie, Griffe Michel. Inscription de Nonius Datus (CIL 7. 2728 et 18122, I.L.S. 5795). In: Vita Latina, N°145,1997. pp. 11-17. Le Librator Nonius Datus et l’aqueduc de Saldae, Hocine Djermoune, také https://antickepamatky.cz/?s=Nonius+Datus
  7. Watkins: De Imperatoribus Romanis, legio III Augusta
  8. https://antickepamatky.cz/pojmy/povstani-tacfarina-17-24-n-l/
  9. Clodius Macer viz https://antickepamatky.cz/velke-projekty/lucius-clodius-macer-revolta-v-roce-68-n-l/, Hartwell, legio III Augusta, Tacitus: Letopisy II. 97 -97
  10. Mrozewicz, str. 206 – 207
  11. Plinius: Naturalis Historia V, 5.36
  12. Ještě jedna kolonie veteránů byla založena za Flaviů, rodiště spisovatele Apuleia, Madaurus se nyní nazýval Colonia Flavia Augusta veteranorum Madaurensium. Kolonie byly tzv. deductio, to je spojeno s usazením zvlášť vybraných kolonistů. Třetí významná africká kolonie Flaviů se stalo již v roce 78, Hippo Regius (Hamman Daradji), město s fénického tradicí, Mrozewski str. 209
  13. Watkins: De Imperatoribus Romanis, Legio III Augusta
  14. Févriér: „Urbanisation et urbanisme de l’Afrique romaine“
  15. Hartwell: legio III Augusta, rovněž G. Camps: Bavares, Encyclopédie Barbére, 1991, který díky zachovanému nápisu velitele legio III Augusta Gaia Macrina Deciana, nápis popisuje detaily z války. O povstání a rodině Gordianů: https://antickepamatky.cz/velke-projekty/povstani-v-thysdru-el-djem-v-roce-238-n-l/
  16. Rushworth str. 13 a Notitia Dignitatum
  17. Pat Southern: Late Roman Army str. 247
  18. fossatum africae. Tato obranná bariéra znamenala soustavu náspů a příkopů, fossis, termín je známý z dopisu císařů Honoria a Theodosia II. Gaudentiovi, vicarius Africae (CTh 7.15.1 Císaři Honorius a Theodosius II. Píší v dopise adresovaném Gaudentiovi, vicarius Africae, že fossatum založili „starověcí císaři“ a varovali římské obyvatele Afriky, že pokud se nebudou řádně starat o limes, bude půda, spadající v okolí limes, dána spřáteleným barbarským kmenům. Dopis je z dubna roku 409). (Adkins, L. & R.: Antický Řím, 2012). Clausurae používaný rovněž jako výraz obranných bariér. Rozdíl mezi clausurae a fossatum však nebyl pouze v délce stavby. Clausurae, dlouhé lineární zábrany více využívali přírodního terénu, takže stačilo relativně kratší bariéry. Kromě vojenského obranného důvodu těchto staveb, je často za těmito clausurae vnímáno ekonomické zdůvodnění. Podle mnohých názorů se zdálo, že Římané místo aby se nájezdům nomádských a polo nomádských skupin bránili, spíše usilovali o usměrnění kočovných pohybů prostřednictvím kontrolních stanovišť, kde by bylo možné efektivně zdanit přicházející zboží. Ve stejném duchu se poukazuje na srovnatelnou ekonomickou roli, kterou armáda převzala po vojenském ovládnutí okolí pohoří Aurès. (W. Vanacker: Diffentiated Integration Trajectories of the Nomadic Population in Roman North Africa, in Integration in Rome and the Roman World. Proceedings of the Tenth workshop of the International Network „Impact of Empire, Lille 2011,.
  19. Rushworth str. 165 a Mattingly str. 164-165
  20. CTh z roku 325. Ve znění nařízení jsou druhy armád tři: comitatenses, ripenses a alares et cohortes.
  21. Rushworth
  22. V průběhu Firmovy vzpoury přešly tyto jednotky k nepříteli a byly za to tvrdě potrestány velitelem římské armády Theodosiem Starším (Theodosius comes), otcem císaře Theodosia I. Viz: https://antickepamatky.cz/osobnosti/theodosius-comes/
  23. Cherry str. 93, Yann Le Bohec: La Troisieme Legion Auguste, str. 519
  24. Speidel str. 126, Héródianos 6.7.8; Caesar De Bello Africo 6; 7; 19; 61.
  25. Speidel str. 123Caesar, Bellum Civile 1.44,
Štít z Notitia Dignitatu pro Legio III Augustam

Prameny:

  • Codex Theodosianus (ed. Pharr)
  • CIL: Corpus Inscriptione Latinarum, Epigraphik – Datenbank Clauss-Slaby, Vol. VIII
  • Dionýsius z Halikarnassu: Římské starožitnosti na Lacus Curtius (University of Chicago)
  • Héródianos: Řím po Marku Aureliovi, 1975
  • Gaius Secundus Plinius: Historia Naturalis (Historia přírody), 2021
  • Paulus Orosius: Dějiny proti pohanům, ed. B. Mouchová, 2018
  • Tacitus: Z dějin císařského Říma, 1976

Zdroje:

  • Adkins, L. & R.: Antický Řím, 2012
  • Akinboye, G.: Europe in Africa: Come Systeme of Roman Economic Colonization i North Africa, Ibadan Journal of Eropean Studies, 2007   
  • Camps, G.: Rex gentium Maurorum et Romanorum. Recherches sur les royaumes de Maretánie des Vie et VIIe siècles, 1984
  • Desanges, J.: Garamantes, Encyclopédie Berbère, 19, 1998
  • DIR: De imparatoribus Romanis, The Military Occupation of the North Africa in the Late Republic www.roman-emperors.org/wardoc2a.htm
  • Hamdoune, C.: Gens, Gentes, Gentiles in Encyclopedie Berbère, 1998
  • Hartwell, John. J.: Legio III Augusta a Brief History
  • Cherry, D.: Frontier and Society in Roman North Africa, 1998
  • Kolouch, A.: http://www.rimskelegie.olw.cz/index.html            
  • Mattingly, D.: Tripolitania, 1995
  • Merrills H.: Vandals, Romans and Berbers,  Understanding Late Antique North Africa,  Introduction  in: New Perspectives on Late Antique North Africa, 2004     
  • Rushworth, A.: Soldiers and Tribesmen: The Roman Army and Tribal Society in Late Imperial Africa, Volume I, 1992                                                                                                              
  • Speidel, M. P.: A Thousend Tracian Recruits for Mauretania Tingitana, in Antiquités africaines, 11, 1977    
  • Speidel, M. P.: Mauri Equites. The Tactics of light Cavalry in Mauretania, 1993
  • en.wikipedia.org/wiki/Fossatum_Africae
  • Vanacker, W.: Diffentiated Integration Trajectories of the Nomadic Population in Roman North Africa, in Integration in Rome and the Roman World. Proceedings of the tenth workshop of the International Network „Impact of Empire, Lille 2011
  • Watkins, T. H.: DIR – De Imperatoribus Romanis, The military Occupation of North Africa in the Late Republic and Early Empire trough the Reign of Hadrian       

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.