Lučištníci v římské armádě
Římané se vždy během své historie snažili napravit své vojenské nedostatky dvěma způsoby: kopírováním a zdokonalováním zbraní svých nepřátel nebo verbováním spojenců a specializovaných pomocníků.
K tomuto druhému případu náležel svět lukostřelby, který tradičně nepatřil mezi silné stránky římské armády, ta se opírala především o těžkou pěchotu. Hlavní oblasti náboru římských pomocných lukostřelců byly vždy na východě, zejména na Krétě a v Sýrii. V těchto oblastech se používal složený luk, mnohem výkonnější než dřevěné luky z jednoho kusu dřeva té doby používané v Evropě. Krétští lukostřelci ve službách římských armád jsou k vidění hlavně během republikánského období, přinejmenším od 3. stol. př. n. l. a před tím byli naverbováni v rámci řeckých a helénistických armád přinejmenším od 5. stol., nicméně u těchto armád byl dán důraz na jiné zbraně, protože hlavní taktickou formou boje byla falanga (falanx).
V Hispánii, jsou lukostřelci zaznamenáni poprvé ve Scipionově armádě s rozmístěním po malých skupinách, což odpovídá legionářské taktice. Na konci punských válek však do římské armády vstoupí důležité jednotky lučištníků sagittarii. Sagittarii se dělili na pěší a jízdní lučištníky Slovo sagittarii pochází z latinského překladu, saggita=šíp. Navzdory jejich poměrně ranému začlenění bylo jejich ustanovení jako pravidelných jednotek výsledkem dlouhodobých procesů. Během svých tažení v Galii byl G. I. Caesar nucen „znovuobjevit“ tuto zbraň tím, že ke svým legiím připojil jednotky lučištníků. Caesar uvádí jako mimořádnou skutečnost, že mezi Vercingetorixovou armádou byly pevné jednotky lučištníků (Zápisky o válce galské). Caesar během občanských válek používal galské lučištníky. V Galii se ale nepokusil naverbovat místní galské lučištníky, spoléhal na Numiďany a Kréťany. Z taktického hlediska většinou příslušníci auxiliari nadále kompenzovali legii její nedostatky poskytnutím speciálních jednotek. Takže použití luku a šípů bylo v římské armádě spíše povinností než tradicí..
Lukostřelba byla také důležitou součástí římského kulturního a společenského života. Soutěže se konaly jako součást náboženských festivalů a veřejných her a mezi římskými občany byly oblíbené lukostřelecké kluby. Lukostřelba se také používala ve vzdělávacích a výcvikových programech pro římské rekruty, tirones a byla považována za důležitou dovednost, kterou se mladí Římané mohli naučit (P. F. Vegetius)
Pomocní lukostřelci: Kréťané a Syřané
Jednotky sagittarii se staly pravidelnými až v rámci císařství. Později slova sagittarii, v názvu vojska označovala konkrétní zbraň příslušného oddílu. V římské armádě se během rané říše objevovaly pravidelné pomocné jednotky pěších a jezdeckých lučištníků. Většina formací pravděpodobně měla nějaké lučištníky, aby zvýšili svou kapacitu pro nezávislé operace. Basreliéfy z tohoto období ukazují, že vojáci v běžných jednotkách používajících luky. Zhruba dvě třetiny všech lučištníků bylo pěšáky a třetinu tvořili lučištníci na koních. Tyto proporce byly přehodnoceny poté, co se Římané dostali do konfliktu s východními nepřáteli (Parthové Peršané, Skythové, Hunové), kteří se jednoznačně spoléhali na jízdní lukostřelbu, zejména Parthové, což byl rozhodující element v Crassově katastrofální porážce v bitvě u Karrh v 1. stol. př. n. l. (obrázek výše) Plútarchos dost přesně popisuje taktiku jízdních lučištníků skytské armády.
Na počátku 1. stol. př. n. l. a 1. stol. n. l.. s akvizicí jiných východních oblastí v rámci říše se náborové možnosti pro pomocné lukostřelce velmi lišily. Zejména je to nyní Sýrie, která poskytuje římským armádám největší počet lučištníků. Jednotky ze Sýrie, budou většina ve srovnání s jednotkami z Kréty třicet jednotek ku jedné.
Pěší lučištníci sagittarii
Lukostřelci hráli důležitou roli na začátku bitvy, když se snažili demoralizovat a dezorganizovat nepřítele tím, že způsobují velké ztráty na dálku, ještě před započetím kontaktního boje. Jejich úkolem na začátku bitvy bylo vytvořit mezery v nepřátelské útočné linii. V případě útoku těžké pěchoty nebo těžké jízdy se tak ztráty pro jejich vlastní stranu minimalizovaly a nepřítel by se stal zranitelnějším. Během boje lučištníci podporovali ostatní jednotky tím, že stáli za nimi a střílejí nad nimi své šípy mezi jednotky těžké pěchoty nebo na boky. Velmi často se tedy stávalo, že lučištníci podporovali těžkou pěchotu proti útokům nepřátelské jízdy. Titus v Judei (Josephus Flavius), později Pescennius Niger proti Anullinovi, generálovi Septimia Severa, umístili své lučištníky a kopiníky za legie, aby mohli střílet šípy a kopí nad jejich linií (Cassius Dio). Toto je řešení, které Arrianus navrhuje přijmout proti Alanům.
Vybavení
Protože lučištníci pocházeli z různých koutů římské říše a z z různých národů, neexistoval formální, standartní luk, jako tomu bylo u mečů, oštěpů a další zbroje. Na jedné straně máme jednodílný luk podobný tomu, který se později používal v Evropě během středověku, konkrétně ten, který známe jako dlouhý luk. Pro jeho výrobu bylo nutné použít dřevo s dlouhými vlákny, které odolalo ohybu a po uvolnění tětivy získalo svůj původní tvar.
Tyto luky byly snad stejně přesné, jako složené luky východní provenience, ale byly dlouhé. Díky tomuto handicapu nepřipadalo do úvahy použití u jízdy. Navíc luk v této délce byl neskladný. Pokud se luk tohoto typu v římské armádě používal, lučištníci pocházeli ze západní části říše, především z keltských národů.
Střelec té doby byl vyzbrojen složeným lukem (arcus), biokompozitním, vyrobeným z rohu, dřeva a šlach držených pohromadě lepidlem na kůži. Zdá se, tento typ byl primárním typem luku, i když Vegetius doporučuje aby se rekruti cvičili s arcus ligneis, dřevěnými luky. Jízda měla kratší luky, aby s nimi mohla lépe manipulovat v sedle koně. Výroba takového luku byla nesmírně dlouhá, zdá se, že trvala dlouhé měsíce a výcvik byl o hodně delší, protože naučit se střílet s tímto lukem bylo daleko složitější. Čas byl nutný k zaschnutí šlach, dřeva a emulze, kterou byly jednotlivé části pospojovány. Slabinou pěších i jízdních jednotek byla skutečnost, že lučištníky nelze moc používat za deště nebo sněhu, protože tětiva luku vyrobená z kůže nebo šlach ztrácí vlivem vlhkosti svou pružnost. Ačkoli se k výcviku používaly dřevěné luky vyrobené z tisu, má se za to, že kompozitní luky byly používány v boji, dokonce i ve vlhčích podnebích Evropy.
Jedním z důvodů, proč byly reflexní luky v takové míře používány na Východě, je také nedostatek dřeva, které by bylo vhodné pro dlouhé luky. Když se luk nepoužíval, mohla být tětiva odpojena, aby si dřevo zachovalo své přirozené zakřivení. Horní část složeného luku byla o něco delší. Asymetrický design umožňoval efektivnější a přesnější střelbu pomocí tahu palcem. Východní národy používaly i kryt pro luk, zavěšený u sedla.
Pozůstatky kostí z kompozitních luků pocházejících z augustovského období byly doloženy v Oberadenu v Německu a z období markomanských válek v Mušově v České republice. Sklad zbraní objevený v Carnuntu, kdysi hlavním městě Pannonie Superior, obsahoval také zbytky kompozitních luků. Další velká schránka komponentů kompozitního luku byla nalezena v dunajské pevnosti Raetian ve Straubingu (Sorviodurum), kde byla umístěna cohorta I syrských lukostřelců Canathenorum milliaria equitatae, jenž čítala 1 000 mužů (miliaria)
Hunské luky byly trochu jiného tvaru i konstrukce, ale v zásadě velmi podobné. Do dřevěného základu připevnil výrobce rohovinu, která je odolná vůči tlaku, a s její pomocí zformoval vnitřní stranu těla luku. Podél vnější strany natáhl šlachy, které omezovaly příliš velké natažení. Všechny tři materiály pak pevně spojil tmel, vyvařený ze šlach nebo ryb. V zásadě tedy stejný technologický proces jako u evropských kompozitních luků. Je zajímavé, že ani Peršané si neosvojili mongolskou techniku střelby.
Toulce
Toulce jako zásobníky pro šípy, měly tvar válce z kůže, která snad potahovala dřevěnou konstrukci a byly zavěšeny na zádech pomocí baltea. Jízda měla toulec upevněn za sedlem nebo u pasu. Ve většině případů mohl jeden toulec nést přibližně 25 až 30 šípů. Velmi malý počet na ozbrojený konflikt, který by při první konfrontaci s nepřítelem zanechal prázdný toulec. Většina lučištníků nosila toulců několik až do celkového počtu asi 100 šípů. Šípy byly také shromažďovány a zapíchnuty před lučištníka, aby je mohl s mírným nakloněním zvednout a použít.. Skythové používaly toulec pro luk i šípy, tzv. gorytos. Vlastní toulec byl pro luk, toulec byl připevněn vně toulce. Tyto kryty byly vyrobeny, jak vyplývá z pozůstatků nalezených v pohřební výstroji, z březové kůry potažené kůží, některé bronzové motivy byly přidány pro dekorativní účely.
Hroty šípů
Stejně jako byly luky sagittarii odlišné, tak také používané šípy měly mnoho tvarů pro různé účely. Používané šípy byly vyrobeny podle řady vzorů, které byly v celé říši podobné a jejich výroba fabricae byla distribuována do různých území a to podle potřeby římské armády. Nejvýznamnější typologií hrotů jsou 3 boční čepele. Je to trojlaločný hrot, jehož exempláře byly nalezeny ve všech oblastech říše a tento hrot byl používán již za republiky. Tyto hroty vyrobené kováním byly poměrně složité na výrobu. Vlastně jen samotný personál kvalifikované fabricae musel být vyškolen, aby provedl dvanáct technologických kroků nezbytných k dokončení každého z těchto hrotů, kroků, které ve výrobě představovalo čas v průměru ne méně než hodinu a čtyřicet pět minut. Můžeme si udělat představu o výrobní kapacitě kovářů armády, když bylo potřeba vyrobit desítky tisíc hrotů.
Intoxikace od hrotů
Lze předpokládat, že v mnoha případech byly hroty šípů namáčeny do toxických látek a ty poté působily v těle oběti, především se tak dělo u Parthů. Řekové se báli především otrávených šípů, které používali Skythové, kteří měli ošklivý zvyk potřít své střely emulzí vyrobenou z hadího jedu, smíchaného se zkaženým masem zvířat, a to vše v kombinaci s exkrementy lidí. Emulze ještě dostala další stupeň tím, že byla umístěna v hnoji a nechala se zkvasit (Aelianus). Takto vyrobená emulze způsobovala nekrózu tkání doprovázenou otoky, zvracením a křečemi. Mimochodem, výraz „toxický“ pochází právě z jedu, který používali Skythové, kteří ho stříleli svými luky, τόξo (tóxo, luk v řečtině), Řekové tomu říkali „toxikon pharmakon“ – droga z luk, jméno přešlo do latiny toxicus – které již neznamená z luku, ale jedovatý.
Připevnění hrotů
Připevnění k tělu šípu se dělo několika způsoby, přičemž snazší montáž při výrobě, znamenala také další nebezpečí pro ty, kteří byli šípy zasaženi, protože stopka, která byla zapuštěna pouze v násadě, při pokusu o vytažení šípu zůstala uvnitř těla oběti.. Sortiment hrotů se ale neomezoval pouze na trojlaločné (viz výše). Používali hroty se čtyřhrannými, trojúhelníkovými a i kruhové, všechny měly v úmyslu prorazit nepřátelské brnění, téměř vždy lorica squamata a lorica hamata.
Kovat tak mohl každý kovář stovky z nich bez nutnosti speciálních znalostí. Snad jedině zápalné šípy, ty se skládaly z hrotů se třemi nebo čtyřmi rameny, která tvořily otvor kam se vložila koudel napuštěná dehtem, olejem nebo kamenným olejem. Jeho použití nebylo nic jiného než pokus o šíření požárů nepřátelské stroje, stavby nebo budovy.
Stabilizátory a další vybavení
Nakonec nám zbývá pouze zmínit šípové stabilizátory nebo peří, které byly namontovány v počtu tří a byly vyrobeny s peřím z ptactvo. Tyto stabilizátory, jejichž morfologii známe díky k těm nalezeným v Dura Europos , bývaly připevněny k hřídeli, a někdy s kloubem vyztuženým tenkým proužkem šlachy. Z toho mála, co víme, jejich vybavení bývalo velmi lehké. Ve skutečnosti by se obranné zbraně mohly omezit na pouhou přilbu a možná malý štít na levé paži. Je pravděpodobné, že v určitých dobách mohl být součástí výbavy i nějaký typ brnění, snad lorica hamata a lorica squamata a jednotky z východu si ponechávaly ošacení typické pro tuto oblast.
Asi nejvýraznějším prvkem výbavy byly podlouhlé přilby typu, asi nejvíce Auxiliary Infantry D podle klasifikace R. Robensona a také „spangenhelm“ sarmatsko-dunajského typu (Traianův sloup, Cohors I Ituraeorum). Kónický tvar D naznačuje jasný orientální původ.
Technika střelby
Všichni lučištníci v římské armádě, ať už pěší nebo na koních, používali „středomořskou“ techniku střelby, nejstarší známou techniku. Mechanika vystřelení šípu je založena na třech akcích: natažení tětivy, udržování natažené tětivy při míření a uvolnění tětivy a vystřelení šípu. Lukostřelec zafixuje šíp v tětivě, zvedne luk s levou rukou nataženou vpřed, drží jej svisle, současně tahá tětivu pomocí pravou rukou, dokud nedosáhne brady, pravého ramene nebo pravého ucha, zamíří pohledem nad nebo pod šíp, v závislosti na vzdálenosti od cíle. Když je tětiva napnutá, drží ji prstem nad šípem a dalším jedním nebo dvěma pod šípem. Bylo potřeba aby lukostřelec nestál příliš dlouho s nataženým lukem, aby se nezvyšovala únava. V případě středomořské techniky se šíp drží na levé straně luku.
Jiná technika přišla s Huny (mongolský způsob), u níž je podepření šípu mezi palcem a ukazováčkem. Používal se kroužek, který chránil palec před třením tětivy. S největší pravděpodobností tuto techniku nevyužívala římská armáda. Šíp byl držen na pravé straně luku. Nastupující Saracéni používali ochranu špiček svých prstů, aby se vyhnuli poranění od tětivy. A k podepření sloužil buď palec nebo ukazováček.
Jízdní lučištníci equites sagittarii
I když si římští generálové na svých jednotkách vyzkoušeli užitečnost jízdních lučištníků, neexistuje žádný důkaz o použití tohoto typu vojsk v římské armádě až do občanské války mezi Caesarem a Pompejemi, kdy posledně jmenovaní dostal od Antiocha I. z Commagene kontingent lučištníků na koni. Jsou zmíněni také vedle pěších v Germanikově armádě během tažení proti Chattům (Tacitus), ale skutečné jednotky jízdních lučištníků budou vytvořeny až za flaviovské dynastie, kdy cílem římské armády bylo zlepšit svou neefektivnost vůči Sarmatům a Dákům.
Ze Sýrie také pocházelo několik jednotek jízdních lučištníků, původně rekrutovaných z místních elit (stejně jako jiné armádní pomocné jednotky). Z vojáků těchto jednotek se na druhém konci římské říše, na hranicích s Germánií, nachází pěkná řádka nápisů. Vzhledem ke svým zvláštním dovednostem zde byli jízdní lučištníci skutečně velmi žádaní, stejně jako všestranní jezdci galského původu často působili na východě.
Zavedení jednotek jízdních lukostřelců v rámci lehké jízdy zpestřilo taktická řešení pro obtěžování a rozbíjení nepřátelských řad tvořených pevnou a dobře uspořádanou pěchotou. Případě byly tyto jednotky velmi užitečné pro krytí ústupu. Pěší lučištníci používali větší a silnější luky, takže měli delší dostřel než střelci na koních, protože jezdci postrádali stabilitu, jejich střeleckou platformou bylo koňské sedlo, nikoli zem. Přesto mohli jezdci jednat velmi účinně díky své zvýšené pohyblivosti. Jezdci v cohortes equitatae, střelci bojoval za použití stejného typu vybavení jako ty v alae.
Pro období 6. – 7. stol. popisuje Prokopios ve Válce s Góty bitevní linii, která se skládala převážně z jízdních lučištníků a Strategikon císaře Mauricia obsahuje odkazy týkající se výcviku a využití jak lučištníků na koni, tak pěších. Během pochodu měli jízdní lučištníci dobře zavedenou a důležitou roli v pozici na bocích, aby chránili armádu před možnými překvapivými útoky. Na bitevním poli byly využívány převážně jako podpůrné jednotky a v případě pronásledování byly pro svou pohyblivost nejvhodnější.
Taktika jízdních lučištníků
Jízdní lučištníci byli mimořádně efektivní zejména při pronásledování a rozhánění demoralizované těžké jízdy, která ukončila útok a ujížděla, protože nebyli nuceni bojovat v bloku a byli mnohem lehčí a rychlejší. Pokud nepřítel neměl jízdní lučištníky, aby mohl čelit útokům, mohl utrpět značné ztráty své těžké jízdy.
Obvyklá taktika jízdních lučištníků, kterou si osvojili, byla následující: lučištník jel směrem k nepříteli střílejícímu přímo vpřed. Když dosáhl účinného akčního dosahu, otočil se doprava a jel paralelně s nepřítelem a vypálil co nejvíce šípů směrem k nepříteli. Lukostřelec byl připraven zahnout znovu doprava, kdyby se nepřítel pokusil přiblížit. Poté se otočil zády a pravděpodobně mohl při ústupu vystřelil několik šípů. Za 90 m jízdy tryskem dokázali vystřelit i 6 šípů. Vzhledem k tomu, že v tomto případě bylo docela obtížné zamířit, účelem bylo vyslat déšť šípů směrem k zóně obsazené nepřítelem, aby některé z šípů přeci jen našli svůj cíl. V těchto případech byla rychlost důležitější než přesnost.
Přibližně se dá říci, že při útoku tohoto druhu by lučištník zvládl vystřelit přibližně 3 šípy za 1,5 sekundy. Jeden střelec dokáže vyprázdnit toulec 30 šípů za 3 minuty a aby zvýšili počet vystřelených šípů, v sasánovský Persii vynalezli zařízení zvané panjagan, které umožňovalo lukostřelci vyslat pět šípů najednou.
Reliéfy z Traianova sloupu
ukazují 3 běžné typy lukostřelců s kompozitními luky a výše popsaným vybavením. První s pancířem, kuželovou přilbou a pláštěm (Sýrie a Anatolie), druzí bez brnění s kónickou přilbou a dlouhou tunikou, třetí typ byl stejně vybavený jako ostatní pomocná pěchota. Syrští lučištníci jsou odlišitelní mezi reprezentacemi římských spojenců na Traianově sloupu, kteří se účastnili Traianových dáckých výprav (Cichorius 1900, tab. LXXX, Scéna CVIII a tab. LXXXVI, Scéna CXV). Jejich vybavení a zbraně musely být velmi podobné výstroji a výzbroji lučištníků z Palmýry.
Mimo to pomocní lučištníci mohli patřit k běžným kohortám, kterým bylo dovoleno udržet něco z jejich národního oblečení. Další z nepravidelných jednotek mohli pravděpodobně reprezentovat lukostřelci oblečeni v dlouhých tunikách a špičatých čepicích nebo s helmami (viz výše). Stejně jako jízda, je pomocná pěchota zastoupena na sloupci Marka Aurelia v jednotném odění, v podstatě je stejná, protože se nosila před osmdesáti lety a žádný další vývoj nelze vysledovat. Nejvýraznější skutečnost, která z toho vyplývá, je obecná uniformita vybavení devíti desetin pomocných pluků ve 2. století. Z příležitostných odkazů u Tacita se dozvíme, že tato uniformita byla vždy ideálem římského velení.
Oblečení sagittarii v období dominátu
Pro oblečení bylo typické: Spodní a horní tunica manicata, často čepice pileus pannonicus, kalhoty bracae, sagum, boty campagi militaris, pás cingulum, šátek focale, ponožky impilia, omotávky, spodní prádlo submaris. Jednotlivé díly oblečení se mohlo variabilně měnit podle zvyklostí vojáků vzhledem k oblasti původu lukostřelců.
Jednotky lučištníků v římské armádě
Jednotky sagittarii v římských silách zaznamenané ve 2. století n. l. byly: 8 alae sagittariorum (lukostřelci na koních), 18 cohortes sagittariorum (lukostřelci na koních) a 6 cohortes sagittariorum equitatae (smíšení pěší a lučištníci na koních). Těchto 32 jednotek (z nichž čtyři byly miliaria po 1000 mužích) by oficiálně zahrnovalo 17 600 lučištníků. Neví se přesně, zda tyto jednotky obsahovaly pouze lučištníky. Byli převážně syrského původu, pouze jedna jednotka, Cohors I Cretum Equites Sagittarii nesla jméno krétských lučištníků, kteří tradičně sloužili již za republiky. Z 32 jednotek lučištníků doložených v polovině 2. stol. n. l. má 13 syrská jména, 7 thrácká, 5 z Malé Asie, 1 z Kréty a zbývajících šest jiného nebo nejistého původu. Během pozdní římské doby existovala v Británii nejméně jedna jednotka Equites Sagittarii, Equites Syri, téměř jistě odřad (vexillatio).
Ve 3. stol. to již bylo 10 alae, 39 cohortes, 5 jednotky numeri. Prakticky všechny tyto jednotky byly rozmístěny na hranicích Impéria. Byli proto vždy na nejcitlivějších a nejkřehčích místech římské říše. Lukostřelecké jednotky byly pro tento typ role dokonale vhodné.
Na konci 3. – začátku 4. století n. l. prošel vojenský stroj římského státu významnými změnami, včetně lukostřelců. V římské armádě v době principátu jich bylo také mnoho, ale v té době byli lučištníci provinciálové bez římského občanství a sloužili v pomocných kohortách (pomocných). Římští občané raději sloužili v legiích, kterým chyběli vlastní lučištníci. Na počátku 3. století však císař Caracalla rozšířil práva římského občanství na všechny svobodné obyvatele impéria, čímž se zrušil hlavní rozdíl mezi legiemi a pomocnými kohortami, protože nyní sloužili v legiích i pomocných jednotkách pouze římští občané. Potom zvýšená hrozba ze strany sasánovských Peršanů na východních hranicích státu, tradičně proslulých kvalitou a množstvím svých střelců, pěších i na koních, vedla k výraznému nárůstu počtu lučištníků v římské armádě, zejména na východě. Jednak jako součást pomocných kohort sagittarii (kde nyní sloužili občané jakýchkoli římských provincií, nejen východních), tak legií, které mají nyní své vlastní lučištníky. Podle Vegetia stáli lučištníci ve čtvrté nebo páté řadě římské těžké pěchoty.
Jízdní jednotky v Notitia Dignitatum
V záznamech Notitia Dignitatum jsou popsány jednotky pozdní antiky jednak ve východní části, tak i v západní. Nesrovnatelně více je jich ve východní římské říši, kde můžeme najít 34 jízdních jednotek lučištníků a další 3 bez explicitního určení jízdní jednotky. V západní není jasně popsaná pouze 1 jednotka. Obrázek: pod O pocházejí z Bodleianského rukopisu v Oxfordu, ty pod P z pařížského rukopisu, ty pod M z první části mnichovského rukopisu, ty pod W z druhé části mnichovského rukopisu a ty pod B z tištěné edice Froben.
Jednotky patřící pod jednotlivé magistry militum nebo další velitele jsou jako příloha. Uvádím pouze jednotky uváděné jako samostatné sagittarii. Další lučištníci byli součástí jednotlivých útvarů comitatenses, limitanei nebo jednotek, které původně znamenaly jednotlivé legie před reformami Konstantina a Diokletiana.
Cohors I Hamiorum Sagittaria v Británii
Snad nejvíce „specializovaným“ pomocnou jednotkou v Británii byla kohorta 500 syrských lukostřelců. „Cohors Prima Hamiorum qiuinqenaria peditata sagittaria“, jednotka 500 lučištníků rekrutovaných z kmenů okolo města Hama v údolí Orontes v severní Sýrii. Jedná se o jedinou známou jednotku lučištníků v římské Británii
Hama padla pod římskou nadvládu v roce 63 n. l. Vyměnit chráněné, sluncem zalité údolí řeky Orontes za chladnou, větrem ošlehanou severozápadní hranici v Británii nebyla volba, kterou by většina obyvatelů Východu udělala dobrovolně, ale na počátku 2. století n. l. 500 pěších lučištníků města Hama prostě nemělo jinou volba. Protože byli nyní součástí armády císařského Říma vypraveni na novou pozici, aby chránili vzdálenou římskou provincii před barbary, kteří žili na území dnešního Skotska. Po svém příchodu kolem roku 120 n. l. se stala kohorta počátkem mimořádného rozkvětu blízkovýchodní kultury v Británii. Egyptské chrámy, syrští obchodníci, arabští námořníci, ti všichni poprvé pomohli proměnit Británii v kosmopolitní multikulturní společnost.
Vítěz nad Parthy
Bitva u Mount Gindarus v roce 38 př. n. l. : Parthové jsou v pohybu a mají za sebou několik velkých nedávných vítězství. Zvítězili nad Crassem u Karrh. Tentokrát se parthský král Oródés (i s římským odpadlíkem Quintem Labienem) rozhodl zaútočit na Římany a protože východní provincie dle dohody triumvirů ovládal Markus Antonius, dochází Markus Antonius chce pochodovat na jih do Sýrie a sám porazit Parthy, ale potřebuje čas na shromáždění svých mužů a vyřešení problémů v Itálii. Markus Antonius proto svěřil velení nad několika legiemi Publiu Ventidiovi Bassovi a dává mu rozkazy, aby se pokusil bránit římské území. Markus Antonius očekává, že Ventidius bitvu ztratí, ale alespoň tím poskytne Antoniovi čas. Ventidius brzy dostane zprávu, že se blíží velmi početná parthská armáda, které Ventidius umožňuje nerušeně překročit řeku Eufrat, což vede Parthy k přesvědčení, že Římané jsou slabí nebo zbabělí. Brzy Parthové narazí na město Gindarus na kopci s Římany shromážděnými v bitevní formaci na svahu, výhodné pozici zaujmuté buď ze strachu (Cassius Dio) nebo záměrně (Frontinus)
Mnohem větší parthská armáda útočí na Římany. Když to Ventidius vidí, nařídí svým mužům, aby vyrazili z kopce dolů na parthské lučištníky. Jízdní lučištníci nejsou schopni dostatečně rychle ustoupit a jsou nuceni se pustit do boje s legiemi. Brzy se jízdní lučištníci zoufale snažili ustoupit z kopce a začali narážet do své vlastní těžké jízdy umístěné na úpatí kopce. Oba římské boky vyrazily vpřed a parthská těžká kavalérie se náhle ocitla v obklíčení. Římané začali používat lehkou pěchotu ke střelbě šípů a vrhání kamenů na kavalérii a poté na ně postupovali. Téměř celá parthská síla tak byla zničena a Ventidius Bassus mohl slavit triumf v Římě jako jediný generál vítězství nad Parthy.
Zdroje:
- I. Caesar: Zápisky o válce galské, 2015
- Vegetius: Epitoma rei militaris, kniha 1, kap. 15 by J. Clark, 1767
- Cassius Dio: Roman History na Lacus Curtius
- Josephus Flavius: The Jewish War, Poject Gutenberg, W. Whiston
- Tacitus: Z dějin císařského Říma, 1976
- Claudius Aelianus: Charactteristics of Animals (De natura animalium) na Topostext
- I. Frontinus: Strategemata na Lacus Curtius
- Jeffrey L. Davis: Roman Arrowheads from Dinorben and the Sagittarii of the Roman Army, Brittania Vol. 8,
- Ureche: Tactics, Strategies and Fighting Specific of the Cohortes Equitatae in Roman Dacia, 2009
- Davies: Service in the Roman Army,
- Goldsworthy, The Roman Army at War 100 BC – AD 200,
- C. Coulston, Roman archery equipment , The Production and Distribution of Roman Military Equipment: Proceedings of the Second Roman Military Equipment Seminar (ed. M. C. Bishop)
- Ureche: Sagittarii: Tactical Elements for Archers in the Ancient Roman Army, Brewninate, 2024 (https://brewminate.com/sagittarii-tactical-elements-for-archers-in-the-ancient-roman-army/)
- W. McAllister: Formidable Genus Armorum: The Horse Archers of the Roman Imperial Army, 1991
- Petru Ureche: The Bow and Arrow during the Roman Era, 2013
- R. Birley: The Cohors I Hamiorum in Britain in Acta Clasicca Vol. 55, 2012 in JSTOR
- Man: Attila, barbarský král a pád Říma, 2007
- https://ancientimes.blogspot.com/2020/12/roman-archery.html
- http://lukeuedasarson.com/EquitesSagittarii.html
- Schulteis: Units in The Notitia Dignitatum in Partibus Occidentis, 2014
- http://amodelcastillo.blogspot.com/search?q=Arquero
