Oltář věnovaný císaři Marku Aureliovi
Mírové oltáře ve Volubilis
Oltář s nápisem, který je uveden níže byl objeven v roce 1952, spolu se dvěma dalšími, ve starobylém městě Volubilis v římské provincii Mauretanii Tingitana. Předpokládá se, že oltáře nebyly nalezeny in situ, byly totiž umístěny v bezprostřední blízkosti odvodního kanálu a v malé vzdálenosti od sebe. Nápis, patří k nejstaršímu ze tří oltářů, o nichž se předpokládá, že všechny pocházejí z Volubilis a tvoří sérii jedenácti arae pacis „mírových oltářů“, které na počest římských císařů oslavovaly dobré vztahy se sousedními kmeny. Oltáře byly vytvořeny v letech 169 až 180 n. l. a končí rokem 280 n. l. Z doby ještě před těmito oltáři, kolem roku 140 až 141 n. l. pochází věnování na počest císaře Antonina Pia náčelníkem kmene, princeps gentis, Aeliem Tuccudou, ale ten není součástí mírové série. Nápis na oltáři AE 1953, 0078. IAM II 384,
PRO SALVTE IMPE / RATORIS CAESARIS / M(arci) AVRELI ANTONINI / AVG(usti) / ARMENIACI / MEDICI PARTHICI / GERMANICI MAX(imi) / EPIDIVS QVADRATVS PROC(ator) EIVS CONLOCVT(us) / CVM VCMETIO PRIN / CIPE GENTIVM MA / CENNITVM ET BAQVA / TIVM
Tento nápis začíná věnováním žádajícím o dobré zdraví císaře Marka Aurelia (Pro salute Impe/ratoris Caesaris/M. Aureli). Datum nápisu – mezi lety 173 a 175 n. l. Oltář věnoval Epidius Quadratus, prokurátor provincie Mauretania Tingitana, aby si připomnělo jeho „setkání“ s Umcetiem, „princem Macennitů a Baquatů“ (prin/cipe gentium Ma/cennitum et Baqua/tium). K této „konverzaci“ (conlocutus) v zásadě došlo mezi guvernérem a nejstarší a nejváženější postavou místního kmene, aby se potvrdilo, že vztah byl dobrý a byl mezi rovnými; rozhovory oficiálně uznávaly zákony a náboženství každé skupiny, které byly poté zaznamenány ve formě „mírového“ oltáře jménem římského císaře jako trvalý důkaz jejich shody. Zdá se, že každý další nápis následoval pokaždé, když se vyšvihl někdo nový jako náčelník nebo vůdce.
Volubilis bylo nesmírně úspěšné římské město v Mauretánii; v 1. stol. n. l. bylo císařem Claudiem povýšeno do stavu municipium, včetně udělení římského občanství všem obyvatelům a od té doby stále rostlo. Jako hlavní město provincie se nachází na jihu, východní okraj provincie byl zranitelný a náchylný k invazi nebo přinejmenším nepřátelství berberských kmenů, takže kolem města byl postaven prstenec pěti pevností (outposty, základny) za účelem zlepšení jeho obrany.
Kolokvium (rozhovor) mezi Epidiem Quadratem a berberským princepsem Umcetiem bylo proto záměrným diplomatickým činem; uznáním zákonů a náboženství berberských kmenů, nad nimiž vládl Umcetius, Řím pragmatickým a realistickým způsobem uznal rozsah jeho moci v regionu a zároveň upevnil dobré vztahy s kmeny, které by město v případě potřeby mohly ochránit.
Princeps gentis
Tím, že se Umcetius tituloval jako princeps gentis a zapojil se do kolokvia, prokázal také realistický, diplomatický přístup k dominantní moci ve městě, zajišťující také bezpečnost a ochranu své vlastní komunity. Zde stojí za zmínku, že o sdružení Maccenitů a Baquatů – dvou nezávislých kmenů v Mauretánii – pod jedním princepsem nebylo známo, že k němu došlo tak brzy. Baquatové byli velkou a poměrně silnou kmenovou skupinou ovládající prostor mezi Volubilis a Wadi Moulouya, jenž byla součástí provincie Mauretania Tingitana, ale fakticky ji ovládali právě Berbeři.
Je možné, že nepřátelství, kterému čelil Řím ze strany některých kmenů, čelili také Maccenité a Baquatové, a že určitá forma diplomatické dohody s Římem byla oboustranně výhodná. Míru, do jaké se římská správa a tyto kmeny vzájemně spoléhaly na diplomatickou podporu a bezpečnost, lze vidět také v rostoucím počtu pomocných akcí, která svědčí o kolokviích mezi římskými prokurátory a náčelníky sousedních kmenů; jak moc Říma v regionu začala selhávat během takzvané krize 3. století, bylo vypracováno větší množství smluv na ochranu jejích zájmů a udržení města. Poslední dva „mírové“ oltáře objevené na místě Volubilis, které se datují do roku 277, respektive 280 n. l.
Řada nápisů poskytuje významný důkaz pro segmentační povahu starověkých berberských kmenů. Čtyři z nápisů se týkají gens Baquatium, jeden gentes Baquatium a dva zmiňují Baquaty v konfederaci se sousední skupinou – gentes Macennitum et Baquatium a gens Bavarum et Baquatium. Rozdíly mezi jednotnými čísly a množnými čísly při odkazování na kmen nebo konfederace mohou naznačovat zmatek ze strany římských úřadů, pokud jde o to, zda jednají s jedním kmenem nebo několika.
Princeps gentis na území provincií
Výše uvedený mírový tón kolokvií na oltářích v době mezi vládou Marka Aurelia a Severovců, ukazuje kombinaci obranné politiky s protektorátem (některá knížata jsou zmíněna jako gentilicios Latinos; když jeden ze synů náčelníka žil v Římě jako rukojmí a získal římské vzdělání).
Mimo uvedené představitele kmenů, které žily jako sousedé římského státu, existovaly samozřejmě kmeny, které žily na území římské říše a kde během principátu byly často posty princeps gentis obsazeny armádními důstojníky, městskými hodnostáři nebo správci z jezdeckého stavu, často s odpovědností za správu vice než jednoho kmene. Titul princeps gentis v severní Africe přecházel do princeps civitas poté, co některé usazené kmeny dostaly městskou organizaci. Ve 4. stol. je rozeznatelný další titul, praefectus, který je důsledkem většího politického tlaku Římanů na kmeny. Tito domorodí prefekti umístění do čela kmenů mají v zasadě prokázanou věrnost. Často jsou to veteráni z pomocných jednotek auxiliari, zatímco jejich předchůdci byli soudci a dokonce na začátku velitelé kohort nebo alae.
Za dominátu a v pozdní římské říši byl tento post monopolizován samotnou kmenovou šlechtou. Tito domorodí prefekti by pravděpodobně měli být vnímáni srovnatelně s kurátory (curatores), vyššími občanskými soudci, kteří byli teoreticky jmenováni císařskou vládou. V praxi víme, že byli ve skutečnosti nominováni městskou radou a imperiální potvrzeni bylo pouhou formalitou. Tento systém pravděpodobně se vyvinul od poloviny 3. století.
Předposlední mírový oltář IAM II 360
I(ovi) O(ptimo) M(aximo), / GENIO ET BONAE FORTVN[ae] / IMP(eratoris) CAES(aris) M(arci) AVR(eli) PROBI / INVICTI AVG(usti) N(ostri), / CLEMENTIVS VAL(erius) MARCELLINVS / V(ir) P(erfectissimus), P(raeses) P(rovinciae) M(auretaniae) T(ingitanae), CONLOQVIO HABITO CVM IVL(io) NVFFVZI, FILIO IVL(ii) MATIF / REGIS G(entis) BAQ(uatium) FOEDERATA(e) ?, PACI(s) ? / ARAM STATVIT ET DEDICAVIT DIE VIII / KAL(endis) NOVEMBR(es), D(omino) N(ostro) PROBO AVG(usto) ET PAVLINO COS(ulibus).
Jupiterovi nejlepšímu a největšímu, geniu a dobrému štěstí našeho císaře Marka Aurelia Proba neporaženého Augusta. Clementius Valerius Marcellinus, velevážený muž, prefekt provincie Mauretania Tingitana, pro formální setkání s Iuliem Nuffuzim, synem Iulia Matifa, králem spojeneckých Baquatů, postavil a věnoval oltář míru dne 24. října v roce, kdy byli náš pán Probus Augustus a Paulinus konzuly (277 n. l.). Jedná se o předposlední oltář. Poslední byl věnován na paměť setkání Marcellina s Juliem Mirzim, bratrem Nuffuziho (IAM II 361)
Zdroje :
AE - Anée Épigraphique
IAM – Inscriptions antiques du Maroc
Encyclopaedia Britannica: Municipium
Edmond Frezouls: Nouvelles inscriptions de Volubilis v Comptes Rendus des séances de l’Académie des Inscriptions et Belles-Lettres, 1952
J.E.H. Spaul: Governers of Tingitana, Antiquités africaines 30, 1994
Caroline Barron 2018 https://www.judaism-and-rome.org/altar
Bacautas – Second.wiki http://museums.ncl.ac.uk/roman_africa/Picindex.htm
