Písmo a hororové příběhy v Lateránské bazilice
Úpadek Říma po zániku jeho říše na Západě měl dopad na jeho školní systém: úroveň gramotnosti klesla na tak nízkou úroveň, že papež Řehoř Veliký (590–604) doporučil vymalovat stěny kostelů tak, aby „ut qui litteras nesciunt saltem in parietibus videndo legant quae legere in codicibus non valent“ ti, kteří neumějí číst, by se při pohledu na stěny mohli dozvědět to, co v knihách číst nemohou. To vedlo mimo jiné k omezení používání voskových tabulek.
Novořímská kurzíva, nazývaná také minuskulní nebo později římská kurzíva, se vyvinula ze staré římské kurzívy. Používala se přibližně od 3. století do 7. století a používá tvary písmen, které jsou pro dnešní čtenáře lépe rozpoznatelné: „a“, „b“, „d“ a „e“ získaly známější tvar a další písmena jsou vzájemně úměrná, spíše než aby se divoce lišila velikostí a umístěním na řádku.
Tyto tvary písmen se do 7. století postupně vyvinuly v různá písma s více regionálním charakterem, jako je vizigótské písmo ve Španělsku, beneventské písmo v jižní Itálii nebo merovejské písmo v severní Francii, později karolínské (Karolina).
Psaní se omezovalo hlavně na kláštery, knihy byly psány na pergamen pomocí nového druhu pera: brku, který umožňoval kreslení pěkných zakřivených čar, takže písmena římské abecedy získala čtvercový formát a některé rovné čáry byly upraveny na zakřivené čáry: nové „písmo “ se nazývalo „onciale“, protože písmena měla velikost palce; v 9. století Karel Veliký upřednostňoval kulturní rozvoj s centrem v údolí Rýna, který se vyznačoval novým písmem zvaným karolínské. Díky skriptům bylo studium čtení ještě obtížnější, protože stejné písmeno bylo možné napsat různými způsoby.
Výše uvedený nápis byl napsán bezprostředně po roce 1000 a ukazuje, že některá písmena, dokonce i ve stejném slově, se píší odlišně: to je velmi patrné na písmenu „E“, které se někdy píše pomocí rovných čar a někdy pomocí zakřivení.
Nápis s největší pravděpodobností nadiktoval papež Sergius IV. (1009-1012) na oslavu papeže Silvestra II. (999-1003) [1]. Podle jedné z legend se tento inteligentní papež (mimochodem čerpající inspirace z latinské a řecké vzdělanosti) : „Homagium itaque cum fecisset diabolo, ut sibi ad votum omnia succederunt“ – dohodl se zlem tak, že ho všichni (kardinálové) zvolili. Kvůli tomu a kvůli jeho slávě mága byla jeho hrobka považována za signál nadcházející smrti papeže.
„Si sudet Sarcophagus, obitu lacrimatur Pontificis: unde mortalibus omnibus sit hora mortis incerta Pontifici exclusiveo Romano“: Pokud se sarkofág potí, je nutné začít pro papeže plakat: zatímco pro všechny smrtelníky je hodina smrti nejistá, pro římského pontifika existuje výjimka.
Nápis na jeho hrobce.
Hned první řádek na zobrazeném nápise v Lateránské bazilice obsahuje distych[2]:
ISTE LOCVS SILVESTRIS MEMBRA SEPVLTI VENTVRO DOMINO CONFERET AD SONITVM: „Toto místo, při příchodu Pána, vydá zvuku [poslední polnice] pohřbené tělo Silvestra“, špatně překládáno jako „vydá zvuk“
Nápis dal vzniknout podivné legendě, že jeho kosti budou chrastit v hrobce těsně před smrtí papeže: (Cum ossa colludit, tampanum pulsat). Autor uvedeného distychu chtěl vyjádřit připravenost zesnulého ukázat se před Pánem při Jeho příchodu; ale jelikož nebyli nijak zvlášť úspěšní ve volbě svého jazyka, jeho prostoduší současníci, tak naklonění k nadpřirozenu, viděli ve slovech venturo domino narážku na příchod nikoli suverénního soudce, ale budoucího papeže; a mysleli si, že výraz ad sonitum neodkazuje na trubku posledního soudu, ale na chrastění kostí, kdykoli se na scéně může objevit dominus venturus, přicházející pán.
Hororové příběhy
Věty v latině jsou převzaty z díla G. Palazzo – Gesta Pontificum Romanorum z historie papežů vytištěné v Benátkách v roce 1688. Legendy obsahovaly i vyloženě hororové příběhy: Démonka Meridiana (robotická hlava), řekla Gerbertovi, že pokud někdy bude sloužit mši v Jeruzalémě, Ďábel si pro něj přijde. Gerbert potom zrušil cestu do Jeruzaléma, ale když sloužil mši v kostele svaté Marie Jeruzalémské (také nazývaný „Jeruzalémský kostel“) v Římě, brzy onemocněl a když papež umíral, požádal své kardinály, aby rozřezali jeho tělo a rozházeli ho po městě. V jiné verzi byl dokonce napaden Ďáblem, když sloužil mši, Ďábel ho zohavil a dal jeho oči démonům, aby si s nimi hráli. Litující Silvestr si pak uřezal ruce a jazyk. Moderní knihy na stejné téma mají tendenci tyto děsivé detaily vynechávat.
Poznámky
1 – vlastním jménem Gerbert z Aurillacu (Gilbert d’Aurillac) či Gerbert z Remeše. Stal se prvním Francouzem na papežském stolci a jméno si zvolil podle papeže Silvestra I., rádce Konstantina I. Vzdělaný papež, která se zabýval horologií, měřením času nebo matematikou i s arabskými číslicemi, používanými ve Španělsku a byl básníkem, filozofem, státníkem a vojákem. Při pohledu na svět ve 12. století bylo zjevně nemožné uvěřit, že by se pouhý člověk, tak brilantní a dokonalý, mohl tak naučit bez malé ďábelské pomoci. Jedna z největších postav 11. století, přítel a vychovatel Oty III. a s Českými zeměmi ho spojovalo přátelství se sv. Vojtěchem.
2 – elegické dvojverší, básnická forma
