Pocta trenérovi a jeho koním
Závody vozů v Římě
Nejpopulárnějším sportem ve starém Římě byly vozatajské závody. Ty se stávaly vedle sportovní náplně také společenskou událostí. V tomto odvětví se točilo mnoho peněz, známí a úspěšní vozatajové vydělali za svou kariéru velké peníze. Známý Gaius Appuleius Diocles vydělal prý více jak 35 000 000 sestercií (cca 425 000 000 Kč), populární byl i Porphyrius, který v jeden den závodil za obě konkurenční frakce a obě mu postavily pomníky.
To jsou víceméně známé osobnosti a o závodech bylo napsáno hodně článků. Méně se však objevují informace o těch, bez nichž by závody neexistovaly, o koních a jejich trenérech. Pohřební epitaf o trenérovi Luciu Dionýsiovi a jeho slavných koních je na konci článku.
Při natáčení velkofilmu Ben Hur (1959) byl přizván ke spolupráci kaskadér a trenér koní Yakim Cannut a také další trenér Glenn Randall, který vybíral na hlavní scény v cirku mezi 70 trénovanými koňmi andaluského plemene a lipicány, celkově se však zúčastnilo natáčení daleko více koní. Čtyři bílé koně pro Bena Hura vybrali z andaluského plemene. Zrovna tak byla nutnost mít trenéry koní i v době antiky, protože šlo sice o zábavu, ale s velkými objemy peněz.
Koně pro závody
Římané zdědili znalosti o koních od Řeků a nashromáždili soubor odborných znalostí, které zahrnovaly nejlepší typy koní, aby mohli používat nejúčinnější náčiní a výcvikové metody a nejúčinnější veterinární postupy.
Vedle vozatajů, kteří byli slavní, majetní a riskovali zdraví i život, se koně stali při stejném riziku rovněž celebritami. Koně připravovaní pro závody byli elitou a jejich chovu se věnovala velká péče, proto byli velmi drazí a úspěšné koně vlastnila především bohatá aristokracie. Stávali se také miláčky a celebritami i mezi fanoušky, císaře nevyjímaje. Římané upřednostňovali plemena koní ze severní Afriky (především z dnešní Libye) Hispánie a Kappadokie v rané císařské době a ze Sicílie v pozdní antice.
Koně začínali závodit v pěti letech, po zhruba ročním tréninku a až poté se zúčastnili dostihů ke kterým byli mnohdy přepravováni po vodě na speciálních lodích s plochým dnem (hippago) určených pro transport koní. Vybíráni byli podle věku, stavby těla, výdrže a obratnosti. Nejčastěji závodili hřebci, i když jsou zaznamenány i kobylky. Nejlepší koně mohli závodit až do 20 let jejich věku. Koníci byli relativně malí, výška v kohoutku dosahovala podle kosterních pozůstatků mezi 135 – 155 cm, přičemž dělící rovina mezi dnešními poníky a koni je 147 cm
Moderní odhady naznačují, že jeden den her vyžadoval řádově 700 až 800 koní, tato poptávka v kombinaci s potřebou dodávat koně římské jízdě, přispěla ke vzestupu rozsáhlého obchodu se zvířaty ve Středomoří. Bohaté soukromé i císařské hřebčíny chovaly a trénovaly zvířata ve Španělsku, na Sicílii, v Thesálii, severní Africe a Kappadokie a jejich značky byly na koních jasně viditelné na bocích, včetně jmen a možná i ikonky stájí. Chov koní na panstvích aristokracie však nutně nepocházel z této oblasti.
Jména koní
Do dnešní doby se dochovalo téměř 600 jmen koní, především díky antickým autorům, další jména se našly na náhrobcích, mozaikách apod. Zdrojem jmen byla charakteristika koně: rychlost (celer), síla (adamus, litinon), obratnost vrabce (passerinus), vzhled s ohledem na barvu: zlatá (aureus), skvrnitá (maculosus). Nejjednodušší byla volba jména podle fyzického rysu: velikost (adauctus), vada chůze (podagrosus), častá jména byla odvozena od místa původu (aegyptus) nebo božského původu (Pegasus).
„Kůň, kterého nejvíce obdivujeme, je ten, který dohání před cílem vítěze, povzbuzován tím řvoucím davem. Dobrý chov nezávisí na luxusní pastvě; důkladně vyšlechtěný získá svůj titul tím, že předběhne celé pole závodníků a nechá je sežrat jím zvířený prach. Ale nedostatek vítězství znamená, že si ho vyžádá aukční prodej, dokonce i toho ze stáda Coryphaea a potomstvo Hirpina.“ (Corypheus byl oblíbený kůň závodníka Diocla) Juvenal, Satires 8.57-63
Veterinární péče
Je nutné ovšem podotknout, že pro koně byly závody ve většině případů stresující událostí a odnesli si z nich nepěkná zranění a občas také v cirku přišli o život. To dokládá dílo Pelagonia De veterina medicina, Veterinářská medicína ze 4. stol. n. l., jenž je zaměřeno zejména na koně a spis používal i Vegetius. Na vyobrazeních, především na mozaikách, lze rozeznat bandáže na spodních částech nohou, nejčastěji na předních, ale někdy i na zadních nohách, podobně jako je dnes nosí parkuroví a závodní koně. Další preventivní opatření bylo svázání ocasu do copu. Pro veterináře se používalo označení veterináře nebo mulomedicus, ale lze najít i jména medikus iumentarius, medikus equarius atd.
Ozdoby a amulety koní
Někteří koně byli ozdobeni ozdobami, které měly napomoci jejich výkonu: „vlčí zuby zavěšené kolem krku koně zrychlují koně„ jak píše Plinius. Jiné předměty, jako amulety ve tvaru půlměsíce (lunulae) a bronzové zvonky (s napsanými jmény vozataje a vůdčího koně), byly používány jako amulety proti hrozbě závisti. Takové amulety (bullae) a další nákrčníky proto nebyly pouze dekorativní, ale byly používány jako talismany proti čarodějným útokům, protože někteří diváci se pokoušeli ovlivnit výsledek dostihů zaklínáním vozatajů nebo v některých případech výhradně působením na koně. Jednalo se tedy o apotropaické ozdoby. Tabulky s kletbami proti svým rivalům zakopávali v blízkosti trati, i když se jednalo o nezákonnou praxi. To ostatně popisuje Ammianus Marcellinus ve své knize Rerum Gestarum libri qui supesunt.
Slavní koně
Jeden z Dioklových koní, Cotynus absolvoval 445 závodů spolu s Abigeiem. Obecně byli velmi důležití byli koně na levé straně, nejblíže ke spině. Další koně Diokla byli Pompeianus, Lucidus a Galata. O dalších slavných koních jsou následující zmínky: Fortunatus s koněm Tuscusem vyhrál 386 dostihů. Pontius Epaphroditus vyhrál 134krát s koněm Bubalem. Diocles pouze s koněm Pompeianem vyhrál 152krát a P. Aelius Gutta Calpurnias vyhrál s Germinatorem, černým koněm z Afriky 92krát, se Silvanem, rovněž z Afriky vyhrál 105 závodů. To jen část zaznamenaných trumfů koní a díky jejich počtu byli tito koně popsáni na pohřebních stélách nebo na čestných nápisech spolu s jejich vozataji. Mnoho koní absolvovalo závody jako jedinci, ve dvojici, ve třech nebo ve čtyřech apod.
Pocta trenérovi a jeho koním
Některé dostihové koně potkal vlídnější osud než prodej při posouzení, že nejsou perspektivní nebo díky nehodám na dostihové dráze a byli vyhnáni na pastvu díky štědrosti majitele.. Ti lepší a výkonnější byly v pozornosti návštěvníků her, přičemž jejich životy a smrt mohly být dokonce připomenuty prostřednictvím náhrobků, zvláště těch koní, kteří byli skutečně slavní, podobně jako jejich trenéři.
Zde je příklad úspěšného trenéra závodních koní:
Lucius Avillius Dionysius, conditor (trenér) frakce Červených v Římě na konci 1. nebo začátku 2. stol. n. l. Pro něj nechala jeho manželka zhotovit náhrobek, který obsahuje jeho vyobrazení (hůl v pravé ruce a krmivo pro koně v levé ruce) a nápisy nalevo a napravo od něj.
Ale stejně prominentně jsou na obou stranách pohřební stély obrazy dvou legendárních závodních koní, Aquila a Hirpina, spolu se seznamy jejich jmen, krevních linií a vítězných záznamů:
Ve spodní části je umístěn nápis:
D(is) M(anibus) / CLAVDIA HELICE / FEC(it) L(ucio) A ˂V˃ILL(io) DIONYSIO / COND(itori) GR(egis) RVSSATAE / CONIVNG(i) DIGNISSI(mo)
Bohům posmrtného života / Claudia Helice / to postavila pro Lucia Avilla Dionysia / trenéra Červeného týmu / svého nejdůstojnějšího manžela.
Nalevo je popis:
AQUILO N(iger) K(anis) AQUI / LONIS VICIT C.XXX / SECVND(as) TVLIT / LXXXVIII / Ter(tias) TVL(it) / XXX / VII.
Aquilo, černý hřebec / vyhrál 130 závodů / osmaosmdesátkrát byl druhý / a třetí byl 37krát.
Napravo je podobný popis:
HIRPINVS N(iger)AQUI / LONIS VICIT CXIIII / SECVNDA TVLIT / LVI TER(tias) TVL(it) XXXVI.
Hirpinus, černý potomek Aquila / vyhrál 114 závodů / 56 byl druhý / 36 obsadil třetí místo. Skvělý kůň Hirpinus je skutečně známý od Martiala a Juvenala, byl oslavován téměř 20 let Takže nejenom vozatajové, ale i koně byli oslavováni a bylo na ně vzpomínáno s láskou a obdivem.
Zdroje:
Brian K. Harvey: Daily Life in Ancient Rome: A Sourcebook
Plinius: Natural History na Lacus Curtius
Anne Mahoney: Roman Sports and Spectacles, A Sourcebook,2001
John Matthews: Empire of the Romans: From Julius Caesar to Justinian, 2021
Sinclair W. Bell: Horse Racing in Imperial Rome: Athletic Competition, Equine Performance, and Urban Spectacle, 2020
https://penelope.uchicago.edu/~grout/encyclopaedia_romana/circusmaximus/circusmaximus.html
A companion to Sport aand Spectacle in Greek and Roman Antiquity, ed. Christensen and Kyle, 2013
Mark Crittenden: Horse-Doctors in the Roman Empire, 2016
