Povstání Tacfarina 17 – 24 n. l.
by Pavel Hlinovský · Published · Updated
Povstání Tacfarina 17 – 24 n. l.
Vzpoura bývalého příslušníka afrických auxiliari Tacfarina, která se odehrála jižně od provincie Africa Proconsularis za vlády císaře Tiberia (14 – 38 n. l.), nepochybně spadá do fáze významného římského pronikání do Afriky a jeví se jako intenzivní pokus domorodých obyvatel o jeho zadržení, ale má rovněž demografické aspekty. Jak je známo, o Tacfarinově povstání vypráví především římský historik Publius Cornelius Tacitus a je umístěno souvisle mezi roky 17 a 23 n. l. [1] Ostatní antičtí autoři věnují konfliktu jen několik slov a Tacitus také nenabízí zcela jasně jeho příčiny. [2] Závěry týkající se povahy a příčiny povstání, lze vyvodit z porovnání Tacitových zpráv s dříve opomíjenými výsledky epigrafického a archeologického výzkumu ohledně pronikání Římanů do vnitrozemí provincie před a po jejich boji s Tacfarinem.
Příčiny vzpoury
Vzpoura Tacfarina je nejvíce vnímána jako reakce proti římské blokádě pasteveckých nomádských migrací, banditismus (latrocinium) nebo jako protest v důsledku desiluze pomocných vojenských oddílů auxiliary. Zdá se velmi pravděpodobné, že se povstalci vzbouřili proti výsledku katastrálních činností zahájených bezprostředně po gaetulské válce, což mělo za následek zdanění a konfiskace, především v severních částech provincie Africa Proconsularis. Povstání tedy nepodporuje tradiční pohled na antagonismus a nedostatek symbiózy mezi zemědělskými a kočovnými komunitami v severní Africe. [3] Jedním z důvodů této epizody byl důsledek mocenského vakua, které následovalo po zničení numidského království Caesarem s relativním porobením obyvatel. [4] Ačkoli v poslední době nebylo nikdy dosaženo konsensu o příčinách konfliktu, zdá se že většina vědců zastává názor, že Římané chtěli blokovat kočovné migrace. [5] Přičemž mnoho nomádských kmenů se již dříve přihlásilo do římských vojenských služeb a sloužili v oddílech pravidelné armády, auxiliary nebo jako spojenci, foederati. Známá byla především numidská jízda (equites Numidarum a také Maurorum.
Silnice Amaedara – Tacape
Nejúrodnější část Numidie byla zachována v římské provincii. Tato část zahrnovala centrální tuniskou náhorní plošinu, půdu ideální pro pěstování pšenice, po níž měli Římané stále větší poptávku. Region o rozloze asi 27 000 km2 nabízel vyhlídky na zdvojnásobení produkce obilí v provincii. O bezpečnost se starala legio III Augusta, která se postarala i o výstavbu silnic a měst. Právě dalším důvodem mohla být i výstavba silnice mezi Amaedarou v Byzaceně [6] (dnešní Haïdra v západním Tunisku), která byla sídlem legio III Augusta a zcela určitě se na výstavbě silnice podílela a Tacape (dnešní Gabes v Tunisku), která byla dokončena pod záštitou prokurátora L. Nonia Asprena (consul suffectus v roce 6 n. l.) a znamenala vedle víceméně řízení pastevecké migrace a převozu zboží, také účinnou obranu proti nomádským kmenům a jejich ničivým nájezdům. [7] Ale to není jediný důvod a ani on není stoprocentní, protože silnice mohla také prospět i pro Římany nechtěným, ale snadnějším migračním posunům nomádských kmenů. Z historického hlediska musí být epizoda určitě zasazena do rámce fází pronikání římského vlivu jako pokus o jeho zastavení: stalo se to po více než půlstoletí, období, které umožnilo Římanům realizovat každou možnost uchycení se v různých částech Afriky] a také potencionálně dostat celou řadu situací do svých rukou a pod svou kontrolu. [8] Postup Římanů do okrajových oblastí severu Afriky, které ovládaly jižní polonomádské kmeny, se mohl zpřístupnit a zrychlit novou silnicí, nicméně ani jeden výše uvedený důvod nemusí být bez výhrady akceptovatelný.
Nespokojenost auxiliari ?
Zřejmě příliš odtažitý je problém členů auxiliari, než aby bylo možné jej zahrnout do důvodu revolty Tacfarina. Uvádí se, že bývalí členové auxiliari bojující za římskou věc (mnoho členů kmene Gaetuli podporovali Gaia Maria proti Gnaeu Octaviovi), marně čekali na odměny ve formě římského občanství nebo pozemkového grantu a podobný byl výsledek pozdějšího jednání berberských vyslanců u Tiberia a proto vypuklo povstání, které přerostlo do malá Gaetulské války v roce 3 až 6 n. l.; v ní zvítězil Cossus Cornelius Lentulus a byl obdařen čestným jménem Gaetulicus. Článek již byl uveden na FB. Tato nespokojenost, jak tvrdí Shaw, mohla vést k Tacfarinově povstání. Proti může být pochybnost, zda se nechá porovnat relativně malá skupina nespokojených pomocných oddílů a velké kmeny nebo konfederace jako například Cinithiů, Musulamiů a Garamantů. [9]
Výzbroj, organizace různorodých jednotek, použití taktiky přizpůsobené měnícím se okolnostem boje, tolik prvků, které dávají této sedmileté válce zvláštní význam africkému odporu proti romanizaci.
Africký venkov a centuriace
Oproti velmi jednoduchému popisu migrujících kmenů „nulum etiam tum urbium cultu“ (nemajíce do té doby vůbec měst) Tacitem [10], studie polonomádských kmenů na základě epigrafických a archeologických nálezů dokládá, že žili přes stadium pastevecké nomádské migrace až po následující období, kdy pastevectví bylo kombinováno se suchým zemědělstvím a arboristikou. [11]
Zdá se, že severní část Africa Proconsularis již byla částečně rozčleněna na pozemky, tato parcelace začala snad již za Augusta. Přímé stopy po katastrálních činnostech (jako jsou hraniční kameny a katastrální značky) z období vlády Augusta a Tiberia také naznačují, že v té době srdce území kmene Musulamiů nebylo dějištěm efektivní vyvlastňovací nebo daňové politiky. Nalezení většího množství locus gromae [12] na jihu poskytuje důkaz, že se centuriace prováděla později. [13] V některých místech na severu existovala místa, která sloužila jak migrujícím kmenům, tak farmářům, to znamená, že na mnoha místech existovaly smíšené vesnice s farmáři a pastevci. Popis jednoho takového místa pochází od C. Sallustia Crispa (86-35 př. n. l.), který byl také prokonzulem Afriky, nejde tudíž o zprostředkovanou informaci. Proto by se asi neměla opomíjet tato složitá, dvojí ekonomická orientace domorodé polokočovné společnosti. Ve skutečnosti to rovněž naznačuje, že nejen překážky pastevectví, například domnělá blokáda nomádských migračních tras, mohly poškodit vztahy mezi Římany a domorodými kmeny. Narušení vztahů tak mohlo být vyvoláno záměry a dopady římské správy na zemědělské základny domorodého hospodářství. Rozdíly mezi severní a jižní částí afrických provincií může být jeden ze zásadních důvodů vzniku konfliktu.[14]
Tacfarinas
Tacfarinas (berbersky Tikfarin nebo Takfarin) byl numidský Berber z konfederace kmenů Musulamiů, složenou z berberských kmenů, později jejich uznávaný vůdce (Musulamiorum dux haberi), rovněž tak bývalý voják (zběh), dobře obeznámený s metodami výcviku a taktikou boje římského vojska, neboť sloužil nějaký čas jako důstojník pomocných oddílů, auxiliari. Válka trvala dlouho a zaměstnávala čtyři po sobě jdoucí prokonzuly římské provincie Afrika, zhruba v oblasti dnešního Tuniska, která i když to byla malá část říše, byla zdrojem zásobování Říma obilím a její důležitost v průběhu času vzrůstala. Je nepravděpodobné, že by Římané byli někdy v takovém nebezpečí, že by byli zcela vyhnáni z provincie a došlo by k celkovému zastavení dodávek obilí i když v nejméně ve dvou obdobích povstání Tacfarinovy síly značně převyšovaly místní římskou posádku. Neschopnost Tacfarinových lehce vyzbrojených sil porazit Římany v bitvách nebo napadnout římská opevnění, jim však zabránila dosáhnout rozhodujícího vítězství. [15] Římanům však působila mimořádná mobilita numidských kmenů velké potíže a jak sarkasticky poznamenal Tacitus:
„Jakmile dřívější vůdcové usoudili, že jejich činy stačí k dosažení vítězných odznaků, pouštěli nepřítele ze zřetele. A již stály Římě tři vavřínem ověnčené sochy, dosud však plenil Afriku Tacfarinas, posílený pomocnými oddíly Maurů,kteří…….“ [16]
Zpočátku se dařilo prokonzulovi Furiu Camillovi vítězit s dostupnými provinčními silami, především díky legio III Augusta, která byla umístěna ve městě Ammaedara (viz výše). Celkově měl dispozici asi 10 000 mužů i s auxiliari. Legie se mimo svou strážní službu podílela na výstavbě silnic, měst, akvaduktů a dalších staveb. Výše zmiňovaná silnice vedla z domovského města legie, přes Thelepte (dnešní Fériana v Tunisku) [17], do Tacape. Zpočátku měl Tacfarinas jako gró svých sil lupiče (latrociniis suetos), různé rebely, ale v průběhu války byl hlavní složkou jeho armády kmen Musulamiů, silný národ z okraje pouště, kteří nežil ve městech a strhl sebou také sousední Maury s vůdcem Mazzipou a vytvořili spolu konfederaci. Tacfarinas a jeho muži projížděli krajinou a nabírali muže, kteří měli již zkušenosti z armády. Vojsko se rozdělilo na oddíly vexilia et turmas a část se začala cvičit jako pravidelné římské vojsko v táborech, zvykalo si na kázeň, výcvik a poslušnost pod velením Tacfarina [18]. Lehké jezdectvo pod Mazzipou mezitím pustošilo krajinu, šířilo strach a zřejmě mělo také na starost zásobování. Do aliance kmenů přibyl značně veliký kmen Cinithiů, kteří žili poblíž východního pobřeží Afriky Proconsularis, i když se tak nedělo zcela dobrovolně. [19]
První válka
Při prvním střetu v roce 17 n. l. postavil Furius Camillus zkušené vojáky do středu sestavy a na křídla umístil lehkou jízdu auxiliari, Tacfarinas se nijak nevyhýbal boji a v nastalé bitvě byly numidské oddíly (equites Numidarum nebo Maurorum) poraženy a Tacitus připomíná, že po onom slavném osvoboditeli Říma Camillovi a jeho synovi, se stal skromný Furius Camillus dalším členem rodu, jenž byl nositelem vítězných odznaků, které mu na doporučení císaře Tiberia povolil senát. [20]
Druhá válka
V roce 18 n. l. byl Camillus, který odjel do Sýrie, nahrazen Luciem Aproniem ve funkci prokonzula Afriky, jenž byl římským senátorem a náhradním konzulem (consul suffectus v roce 8 n. l.) [21]. Tacfarinovy jezdecké oddíly i po porážce stále napadaly africký venkov, především izolované a exponované farmy (ad praedam et raptus congregare), ničily vesnice, sbíraly značnou kořist a Tacfarinas, povzbuzený úspěchy, se pokusil o konvenční obléhání pevnosti. [22] Jeho muži obklíčili Decriovy muže nedaleko řeky Pagydy. Táboru velel Decrius, který měl k dispozici pouze jednu kohortu, přibližně 600 mužů. Decrius byl osobně zkušený a statečný voják, který považoval obležení tvrze za hanbu a jak vypráví Tacitus:
„Nejprve povzbudil vojáky, potom zřídil před táborem bitevní šik, aby poskytl příležitost k boji v otevřeném poli. Když pak hned po první srážce byla kohorta poražena, směle se stavěl v dešti střel proti prchajícím a káral praporečníky, že římský voják utíká před neuspořádanou tlupou zběhů; přitom pokryt ranami, ačkoli mu bylo vyraženo i oko, vrhl se přímo proti nepříteli a nevzdal se boje, až opuštěn svými, padl„. [23]
Římským vojákům bylo zakázáno ustoupit v boji před nepřítelem, jedině v případě, že by jim to jejich velitel přikázal. Jakmile se Lucius Apronius dozvěděl o průběhu a výsledku střetu u Pagydy, nechal zdecimovat (decimatio) dotyčnou kohortu tak, že každého desátého vylosovaného muže nechal ubít kyjem, což se v té době již dělo zcela výjimečně. Zbytek kohorty, nemajíce víc než 500 mužů, porazil tytéž Tacfarinovi jednotky, které napadly opevněné místo jménem Thala. [24] Dnešní město Thala leží blízko Kasserinu v Tunisku a je známé také od jménem Thélepte. [25] V tomto boji se proslavil prostý voják jménem Rufus Helvius, proto jej Lucius Apronius odměnil a císař ještě přidal občanský věnec. Po porážce se oddíly Numiďanů a Maurů vrátily k napadání menších cílů, římské jednotky je marně stíhaly, ale když se Tacfarinas dostal až k moři a zůstal neprozřetelně déle s valnou většinou lupu v táboře, syn prokonzula, Lucius Apronius Caesianus (pravděpodobně jako tribunus militum laticlavius [26]) je s jízdou a pomocnými oddíly zahnal po vítězné bitvě do pouště.[27] Tacfarinas uprchl se zbytky své armády do pohoří Aurasius mons (dnešní název pohoří je Aurés). Za toto vítězství byl kupodivu triumfálními vyznamenáními odměněn otec Apronius.
Třetí válka
V tuto dobu poslal Tacfarinas posly do Říma, aby nabídli mír za zemi pro Tacfarina a jeho následníky. Kde se nacházela, ani jak velké území to mělo být, není známé. Podle Tacita byly podmínkami míru respektive sedes a concessio agrorum, místo k pobytu a přiřazení půdy a Tacfarinas se zcela jistě nechtěl zachovat jako nepřístupný vyjednávač a vůbec nepředpokládal, že návrhy vyvolají nesnáze. Reakce Tiberia však byla velmi rozhořčená, zdá se, že podmínka sedes a concessio agrorum byla vnímána jako ultimátum a protože Tacfarinas hrozil v případě neúspěchu jednání nekonečnou válkou, byla císařem chápána jako nestydatá žádost většiny nepochopitelných darebáků. [28] Po neúspěšném jednání s Tiberiem Tacfarinas obnovil nepřátelství. Císař proto žádal senát o vyslání zkušeného velitele do Afriky, aby bylo možné skoncovat s Tacfarinem jednou provždy.
Římané pod velením Quinta Junia Blaesa
Senát schválil jím navrženého generála, jímž byl Quintus Junius Blaesus, veterán, který se uvedl jako přísný velitel v Pannonii, kde po smrti Augusta propukla vzpoura tří legií, (VII, IX a XV). Blaesus po rychlém příjezdu do Pannonie nechal jako vojenský legát několik kořistících legionářů pochytat, zmrskat a zavřít do vězení, ale část vojska zajala jeho ochranku tvořenou gladiátory i jeho otroky (které podle Cassia Dia vojáci mučili) a jemu samotnému hrozilo zavraždění. Je nutné podotknout, že Blaesus byl strýcem nechvalně známého Lucia Aelia Seiana, velitele prétoriánské gardy. Po příchodu Tiberiova syna Drusa a prefecta praetorio Seiana s vybranými vojáky, byla vzpoura potlačena.[29] Blaesovi byla pro kampaň v Africe přidána další legio IX Hispana z Pannonie. V té době se Římané mohli opřít o přibližně 15 000 mužů ve zbrani. V Africe nechal Blaesus vyhlásit amnestii pro ty, kteří se vzdají, načež jim bude udělena milost, ta se ovšem netýkala Tacfarina, který rozšířil svou koalici, když se domluvil na podpoře velkého kmene Garamantů.
Protože se velké římské jednotky nedostávaly do přímého dotyku s lehkými Tacfarinovými jezdci, vojsko se rozdělilo na tři části. Legát Cornelius Scipio velel skupině, která se zaměřila na nepřátele, kteří podnikali kořistnické výpravy u Lepcis Magna (ale také se mohlo jednat Lepcis Minor u města Thapsus, které ohrožoval kmen Cinithiů) a u Garamantů měli své útočiště, kde také měli uloženou kořist. To napovídá, že se jednalo spíše o Lepcis Magna, které bylo rozhodně blíže působišti kmene [30]. Ve městě byla také vztyčena socha bohyně Niké dedikovaná poslednímu vítězi nad Tacfarinem, Publiu Corneliu Dolabellovi (viz níže – nápis). Současně se zdá, že povstání ohrožovalo oblast Cirty, [31] ačkoli na první pohled to vypadá na značnou vzdálenost od území kmene Musulamii.
Blaesův syn vedl svůj vlastní oddíl aby zamezil plenění vesnic v okolí Cirty. Mezi těmito oddíly byl sám Junius Blaesus s vybranými vojáky a rychle budoval menší tvrze (castellum) s kapacitou kolem 80 mužů a obsazených celoročně, aby se zabránilo zcela volnému pohybu Tacfarinových oddílů. Následně byly tyto tři části ještě rozdrobeny na několik menších oddílů, kterým veleli centurioni. Koncem léta Blaesus neukončil své akce, jak bývalo obvyklé, naopak honil Tacfarina s lidmi, kteří znali dobře poušť tak dlouho, až se jim podařilo zajmout Tacfarinova bratra v roce 22 n. l. Až za této situace se Blaesus stáhl více k moři. Císař Tiberius pokládal válku za skončenou a povolil Blaesovi, aby byl legiemi pozdraven jako imperator, což bylo nejvyšší vyznamenání veliteli vítězného vojska. Augustus ten titul některým vojevůdcům propůjčil a Tiberius jej udělil naposledy právě Blaesovi. [32]
Čtvrtá válka
Císař nyní nařídil stažení IX. legie z Afriky, protože věřil, že již nebude potřeba. V letech 23 – 24 n. l. byl jmenován novým prokonzulem Publius Cornelius Dolabella a i když se mu to moc nelíbilo, neodvážil se legii v Africe podržet, protože měl větší strach z císařova rozkazu, než z nejistého průběhu války. [33] Tím, že Tacfarinas byl stále naživu a byl aktivní, neměl nouzi o nové vojáky, znovu a znovu doplňoval oddíly prořídlé předchozími boji. Do karet mu hrálo stažení téměř poloviny vojenské síly Římanů, které dával svým africkým příznivcům jako důkaz, že se římská říše rozpadá díky pokračování války a dalším domorodým vzpourám a že můžou dosáhnou celkového vítězství, pokud se spojí všichni Numiďané. Jeho propaganda měla úspěch, neboť se k němu přidali někteří Maurové prořímského, klientského krále Ptolemaia (vláda 20-24 n. l.), [34] který byl následníkem mauretánského krále Juby II. https://antickepamatky.cz/osobnosti/mauzoleum-v-africke-tipase/.
Kmen Garamantů se sice spojil s Římany, ale mnoho jeho příslušníků se k Tacfarinovi připojilo. Samotný kmen měl velké zisky z kořisti, kterou si u něj nechávali povstalci. Mezitím již Tacfarinas oblehl město Thubursicum (dnešní Khamissa na severovýchodě Alžírska).
Dolabella shromáždil dostupné jednotky a vyrazil na pomoc obleženému městu. Numiďané nebyli schopni odolat útoku římských oddílů, zvlášť pěších formací a uprchli do Mauretánie. Zbytek Dolabellou povolaných Ptolemaiových Maurů, kteří se nepřidali k Tacfarinovi, se stal součástí čtyřech oddílů, svěřených legátům, či tribunům. [35] Právě roli Ptolemaia a jeho Maurů nelze přeceňovat, protože jeho účast byla poznamenána spíše nedostatkem úspěchů v boji s Tacfarinem. Během závěrečné fáze povstání byl tedy nucen umístit řadu svých vojenských jednotek pod velením Dolabelly. Takové vojenské jednotky byly pravděpodobně složeny jak z numidské kavalérie, tak možná také z pěších jednotek vycvičených a vybavených římským způsobem. To se stalo s největší pravděpodobností, jedním z rozhodujících taktických rozhodnutí římského velitele, které nakonec vedlo k vítězství. [36] Tím se vytvořila jakási síť, která již byla úspěšná ve třetí válce za Junia Blaesa a znovu se tak omezil pohyb povstalců.
Nápis: AE 1961, 00107, EDCS – 13400181 z Leptis Magna / Lepcis Magna v Africa Proconsularis (dnešní Al Khums):
Text:
VICTORIAE / AVGVSTAE / P(ublius) CORNELIVS / DOLABELLA / CO(n)S(ul) / VIIVIR EP[ul(onum)] SO / DA[lis Ti]T[iens(is)] PRO / CO(n)S(ul) OCISSO T[acfa] / RINATE PO[suit]
Vítěznému / Augustovi / Publius Cornelius / Dolabella, konzul / člen sedmičlenného kolegia Epulonum / člen bratrstva Titia / prokonzul, / který / zabil Tacfarina a / zde umístil (nápis)
Poražený Tacfarinas se uchýlil se zbytkem oddílů do polorozbořené tvrze jménem Auzea (Sour El Ghozlane na severovýchodě Alžírska), tato tvrz byla jimi před časem pobořena, ale cítili se zde relativně bezpečně, okolo se rozkládaly rozsáhlé lesy. Útok římské lehké pěchoty a jízdy za úsvitu byl překvapivý, Tacfarinovi muži ani nepostavili hlídky, koně se pásli v okolí a tak byl atak i vzhledem k velmi dobře organizovanému vojsku Římanů, překvapivý a krvavý. Masa útočících mužů byla namířena primárně na Tacfarina, po tvrdém boji byla jeho osobní stráž pobita, jeho syn zajat a když si uvědomil, že není úniku, vrhl se proti množství proti němu namířených kopí a na místě zemřel. [37] Dolabella žádal císaře o udělení triumfu, ale byl odmítnut. Za rozhodnutím stál pravděpodobně velitel prétoriánů Seianus, protože dalším imperiem by se zmenšila sláva jeho strýce Blaesa, navíc by na Tiberia padl stín pochybností o správnosti udělení prvního triumfu za poražení Tacfarina.
Následky, konec klientelismu
Válka tedy končila po dlouhých 7 letech. Vliv na délku války měla na jedné straně nedůslednost Římanů a především Tiberia, na druhé velmi pružná válka ze strany domorodých povstalců, velká zásoba možných rekrutů, sounáležitost berberských kmenů a možnost se stáhnout z dosahu pravidelných římských pravidelných jednotek do bezpečí směrem do hor nebo až k poušti. Skončil tak pokus domorodých kmenů na zastavení pronikání římských vojsk a po nich osadníků na stále rozsáhlejší území Severní Afriky. [38] Porážkou povstání skončila naděje berberských kmenů na zastavení zabírání jejich tradičních pastvin. Celé náhorní plošiny byly poté zahrnuty do daňového systému impéria a kampaň byla dokončena na přelomu let 29 – 30 n. l., což dokládají epigrafické záznamy na kamenných cippech a milnících. Dosahují až k Chott Al Jerid na jižní hranici provincie.
Ptolemaios, klientský mauretánský král, byl za svou náklonnost k Římanům odměněn titulem rex, socius et amicus populi Romanum, král spojenec a přítel přítel římského lidu, a togou picta [39], které mu při audienci v Římě udělil římský senát. Ironií je, že při další návštěvě za císaře Caliguly (37-41 n. l.), svého bratrance, byla toga picta] jednou z příčin jeho pádu, neboť ji měl na sobě, když společně vstoupili do amfiteátru, kde byli, on i manželka, obdivováni davem. V návalu vzteku dal císař Ptolemaia zavraždit. [40] Cassius Dio naznačuje, že byl popraven, protože se stal příliš bohatým a tento akt násilí měl dohru. To se zdá příliš jednoduché zdůvodnění. Za prvé, je možné, že Ptolemaios byl zapletený do nějakého spiknutí proti Caligulovi (zde připadá do úvahy Gnaeus Cornelius Lentulus Gaetulicus [41], který se snad s Ptolemaiem znal) a za druhé mohl pokračovat v praktikách římských císařů, kdy byly vládcové jednotlivých oblastí pozváni do Říma, aniž by jim bylo umožněno vycestování domů (germánský Marobud, thrácký Rhaskuporis a Archeláos z Kappadokie). [42]
Vzpoura Aedemona
Opravdu, mauretánský král Ptolemaios se stal v té době mnohem populárnějším vládcem než za jeho nástupnictví před šestnácti lety, kdy tisíce jeho maurských jezdců přešli k Tacfarinovi. Dlouho se věřilo, že poprava krále vyvolala masivní protiřímskou vzpouru vedenou Aedemonem, který je v římských zdrojích popisován jako propuštěnec, ale je také možné, že byl maurským princem. [43] Pro římskou armádu se vzpoura ukázala jako méně náročná než Tacfarinova [44], i když Caligula poslal Marka Licinia Crassa Frugiho do pole proti Aedemonovi a po zavraždění Caliguly pokračoval Crassus Frugi pod císařem Claudiem, za což byl odměněn vojenskými vyznamenáními. Ke vzpouře se nepřipojilo tolik domorodých obyvatel. Jiný názor na pozadí akcí je zpráva Dia Cassia, že k jejímu potlačení byla v roce 42 n. l. nutná účast schopných velitelů, jimiž Gaius Suetonius Paulinus a Gnaeus Hosidius Geta, rozhodně byli. A neuvádí vůbec Frugiho.
Z hlediska Aedemonovy vzpoury je obzvláště zajímavé jeho možné spojení s Lusiem Quietem, skvělým generálem za vlády Traiana a Hadriana, který byl podle všeho Maur a byl také považován za vůdce Maurů (Dio Cassius 68.32.5). [45] Budeme tedy spíše předpokládat, že na vítězství se podíleli Paulinus a Geta. Jsou uváděni jako dva z nejlepších generálů Julsko-Claudijské éry. Významný je fakt, že Paulinus byl prvním Římanem, který překročil Atlas. Viz článek:
https://antickepamatky.cz/osobnosti/terra-incognita-rimske-vypravy-do-nitra-afriky/
Na konci roku 44 n. l., po rozhodné bitvě, kdy maurská vojska utrpěla velké ztráty a její poslední velitel Sabalus se vzdal, císař Claudius (41-54 n. l.) se rozhodl připojit Ptolemaiovo království k římskému impériu a rozdělit jej do dvou římských provincií, Mauretania Caesariensis a Mauretania Tingitana. V bojích byl značně poničen přístav Tingi (dnešní Tanger). Tímto způsobem začlenil území mezi římskou Afriku a římským Španělskem a celý berberský národ pod přímou římskou nadvládu. [46] Povstání poskytuje další důkaz o regionálním charakteru povstání a silném spojení mezi Tacfarinem a kmenovou nespokojeností se správou klientského krále (králů Juby II, Ptolemaia) protektorátu Mauretania. [47]
Mnoho útrap, které Řím během války utrpěl, pravděpodobně přesvědčilo římské úřady, aby vzaly v úvahu domorodé požadavky „concessio agrorum“ a „sedes“, zmiňované Tacitem při jednání Tiberia se vzbouřenci a přizpůsobily svou politiku týkající se konfiskace nebo zdanění domorodé (orné) půdy nebo alespoň zpomalit jeho provádění. Římské vítězství zahájilo dalších osm desetiletí vlády, která vytvořila důvěryhodnější vztah mezi domorodými elitami s postupnou změnou místních sociálně-ekonomických, kulturních a politických struktur a římskou místní vládou tak, že domorodé komunity v severní Africe reagovaly méně negativně a například Musulamii zanechali několik epigrafických památek, které svědčí o přijetí latiny. [48]
Poznámky:
1 – Sirago, str. 1
2 – Vell. Peter. II. 129.4 a II. 125.5.
3 – Vanacker, Adhuc Tacfarinas str. 2, rovněž Vanacker: Blood, Power and Profit, str. 326
4 – Sirago, str. 1
5 – Vanacker, Blood, Power and Profit str. 326
6 – Stavbu dokládají mnohé dochované nápisy: AE 1961, 107 = AE 1964, 226 and AE 1961, 108. CIL 8, 10023;; CIL 8, 5205; AE 1905, 177. CIL 8, 10018
7 – Vanacker, Blood, Power and Profit, str. 333
8 – Sirago, str. 1
9 – Vanacker, Aedemon, str. 10
10 – Tacitus 2.52
11 – Vanacker, Aedemon str. 11,
12 – Locus gromae, místo křížení. Groma sloužila k určení pravého úhlu při vyměřování pozemků. B. Cech: Technika v antice, 2013
13 – Vanacker, Adhuc Tacfarinas, str. 13. Centuriace bylo uspořádání silnic a pozemků do pravidelných čtverců. Způsob rozdělení půdy osadníkům. Jednotlivé pozemky se nazývaly centuriae (cca 730 x 730 m), což odpovídalo ploše 200 jiter (iugera), dnešních asi 50 hektarů ( Adkins & Adkins: Antický Řím, 2012)
14 – Vanacker, Adhuc Tacfarinas, str. 11
15 – Sirago, str. 2
16 – Tacitus 4.23
17 – Manton, str. 80-81
18 – Sirago, str. 3
19 – Vanacker, Conflicts str. 9, Pierre, str. 3
20 – Tacitus 2.52
21 – Dcera Lucia Apronia byla manželkou Cornelia Lentula Gaetulica, který vedl tzv. Gaetulskou válku v severní Africe v letech 3. – 6. n. l. proti kmenu Gaetulů, který se vzbouřil.
22 – Sirago, str. 4
23 – Tacitus 3.20
24 – Tacitus 3.21
25 – Vanacker, Adhuc Tacfarinas str. 7
26 – Tribunus militum laticlavius. V římské armádě pozdní republiky a principátu jeden ze šesti vojenských tribunů v legii
27 – Tacitus 3.21
28 – Tacitus 3.73
29 – Tacitus 1.16-29
30 – Vanacker, Adhuc Tacfarinas str. 8
31 – Cirta bylo sídelní město berberského království V Numidii, dnes v Alžírsku, za Caesara ovládané Publiem Sittiem, později bylo přestavené za vlády Konstantina I. a pojmenováno po císaři Constantine. První zmínka pochází od Livia. (Bertandy)
32 – Tacitus 3.74
33 – Tacitus 4.23
34 – Král Ptolemaios Mauretánský byl synem důležitého spojence Římanů, krále Juby II, jehož první manželka byla Kleopatra Seléné II., dcera Kleopatry VII. a Marka Antonia.
35 – Tacitus 4.24
36 – Vanacker, Conflicts, str. 10
37 – Tacitus 4.25
38 – Raven, str. 103
39 – Někteří badatelé předpokládají, že měl paludamentum, plášť který byl čestným vojenským vyznamenáním, což mohlo Caligulu iritovat, neboť sám se žádným vojenským úspěchem nemohl chlubit. Vanacker, Conflicts str. 12
40 – Seutonius Cal. 35, 1.
41 – Uvedený Lentulus byl syn Cossa Cornelia Lentula, který porazil Gaetuli a obdržel čestné jméno Gaetulicus, R. Syme
42 – Seutonius Tib. 37.4
43 – Vanacker, Aedemon, str. 8
44 – Aedemonovi se podařilo porazit zkušené legionáře z města Volubilis a po obsazení města nechal zabít mnoho římských obyvatel. Město bylo, podobně jako Tingis značně poničeno
45 – Vanacker: Aedemon, str. 8 – 11
46 – Seutonius Claudius 17,1
47 – Vanacker, Adhuc Tacfarinas, str. 6
48 – Vanacker, Adhuc Tacfarinas, str. 14
Prameny:
Tacitus: Letopisy, 1975
Seutonius: Životopisy dvanácti císařů, 1998
Cassius Dio: Roman History na Lacus Curtius
Velleius Paterculus a Florus: Dvojí pohled na římské dějiny, 2013
Zdroje :
CIL – Corpus Inscriptionum Latinarum,
EDCS – Epigraphic – Datenbank Clauss / Slaby
AE – L´Année Épigraphique
Sirago, V. A.: Tacfarinas, 2018
Manton, E. L.: Roman North Africa, 1988
Raven, S.: Rome in Africa, 1993
Vanacker, W.: Adhuc Tacfarinas. The causes of the Tiberian war in North Africa (AD ca. 15 – 24) and the impact of the conflict on Roman imperial policy
Vanacker, W.: Conflicts and Instability in Mauretania and Gaiu´s Realpolitik,2013
Vanacker, W.: Blood, Power and Profit, 2014
Vanacker, W.: Aedemon, Lusius Quietus and the Baquates: ties of resistance and cooperation, 2011, Mnemosyne, Journal of Classical Studies, 2015 Pierre, J. – L.: Ptolémée de Maurétanie, 2013
Shaw, B. D.: Fear and loathing: the nomad menace and Roman Africa, 1982
Bertrandy, S.: Cirta (voir Constantine), 1994 in Encyclopédie Berbére
Shaw, B. D.: Rural Markets in North Africa and the Political Economy of the Roman Empire, 1981
Paris, R.: Aedemon, le Spartacus de la Marétanie, 2019
Abdi, B.: La guerre de Tacfarinas, 2015