Prefekt zásobování (praefectus annonae)
Prefekt zásobování (praefectus annonae) a péče o zásobování (cura annonae)
Vzestup jakéhokoliv většího města ve starověku byl doprovázen starostí o dodávky potravin, protože městské aglomerace přirozeně neměly, zvlášť pokud byly sevřeny fortifikacemi, prostor pro pěstování zeleniny, ovoce a chov domácích zvířat v takovém měřítku, který by zabezpečil nezbytnou výživu obyvatel. K zásobování se přidružilo skladování jako nutná doprovodná činnost. To byl základní předpoklad uchování potravin na delší dobu, kdy nebylo kvůli válce nebo obléhání možné dopravit čerstvé potraviny do města.
Systém zásobující Řím a později Konstantinopol, jeho armády a některá další města obilím i jinými potravinami, se stal známým jako annona nebo také cura annonae, péče o zásobování známá již za římské republiky, kdy dostávalo zdarma obilí na 320 000 obyvatel Říma! Za G. J. Caesara to bylo 150 000 a v době Augusta počet přídělů opět vzrostl na přibližně 200 000. Tzn. za jeden rok asi 237 000 tun obilí pro miliónový Řím. Plně zodpovědným za annonu byl prefekt zásobování, praefectus annonae a díky závislosti mnoha lidí na bezplatném přídělu potravin, byl prefekt zásobování jedním z klíčových postů v císařské hierarchii.
Stále zůstávají zbytky staveb sýpek a skladů, horreas, kde se obilí shromažďovalo, u kterých je ohromující možný objem uskladněného obilí a které byly podlahově vytápěné, aby se obilí uchovalo v suchém prostředí. V Ostii u Říma byl sklad, dnes nazývaný Grandi Horrea s prostorem o objemu 7 000 tun a slavný archeolog Rodolfo Lanciani píše skladištích o celkové délce 5 334 m v blízkém Portu okolo Traianova šestibokého přístavu. Přímo v Římě stálo velké skladiště Horrea Galbae s plochou 21 000 m² především pro překládání a skladování vína a olivového oleje. Horrea Agrippiana v Římě (skladiště Agrippy) na Vicus (osada) Tuscus, kde se usadili lidé z Tuscia převážně etruského původu, to byla cesta, která vedla od Forum Boarium k Foru Romanu a kde se hemžili obchodníci s drahými předměty mísící se s řezníky, prodavači kuřat a pekaři. Podél osady byly obchodní budovy, kde se dalo skladovat zboží čekající na prodej. Když byl Agrippa jmenován aedilem, postavil mnoho budov a mezi nimi byla také horrea pro obchodníky s obilím a obilovinami, aby měli kde skladovat své zboží během obchodování.
O jak obrovské množství dodávaných olejů a vína do Říma se jednalo, prozrazuje blízké skladiště použitých amfor na okraji Říma, Monte Testaccio, kde je uskladněno přibližně 53 miliónů amfor o obsahu více jak 6 miliard litrů!!
Uvedená čísla nám alespoň částečně dávají možnost si představit, o jak širokou a rozsáhlou škálu činností měl na starosti prefekt zásobování, praefectus annonae, protože starost o bezplatné dodání potravin byla elementární starost císařů a jejich úřadů.
Původ annony
Dodávky potravin, především obilí a později oleje, vína i chleba můžeme řadit k péči o zásobování, cura annonae, zkráceně annona, název pochází z latinského annus (rok), což byl vlastně roční výnos zemědělské produkce, obilí, olejů, zeleniny, ovoce, mléka apod., později se užívalo především pro zásobování obilím. Později se tak označovaly dávky stanovené provinciím, určené pro zásobování vojsk, provinciální správy nebo hlavních měst Říma a později také Konstantinopole.[1]
Řím byl přirozeně v počátcích svého růstu zásobován z blízkého okolí, později se dodavatelský perimetr zvětšoval a ke Kampánii a Etrurii se přiřadila Sardinie a podstatnou měrou Sicílie a s dalším růstem hlavního města se potraviny dopravovaly z ještě větších vzdáleností. Dodávky potravin se primárně týkaly obilí, neboť strava všech lidí v římském světě se skládala převážně z obilovin, tvrdá pšenice jako lepší sortiment a ječmen s prosem spíše pro chudé vrstvy. Strava venkovského obyvatelstva byla rozhodně pestřejší, neboť jim byla k dispozici příroda jako dodavatel dalších druhů potravin
Začátky zásobování Říma
Co víme o začátcích zásobování Říma, pochází z Tita Livia a Dionýsia z Halikarnassu. Podle Dionýsia, který píše o začátku 5. stol. př. n. l. „ konzulové …věnovali velkou péči, aby bylo město hojně zásobováno obilím a dalšími zásobami a věřili, že harmonie mas závisí na jejich blahobytu v tomto ohledu.“ [2]
Převaha obilovin v městské spotřebě bylo částečně kvůli logistickým důvodům. Vysoké náklady na dopravu zvýhodnily potraviny s vysokou nutriční hodnotou a omezeným objemem. Navíc, obilí je potravina, která tolik nepodléhá zkáze v čase jako mnoho jiných potravin, což znamená, že jej lze přepravovat a skladovat s relativně malými ztrátami.[3] Opatření přijatá vládou týkající se dodávek potravin do hlavního města byla do značné míry zaměřena na řešení tak či onak nedostatku stabilních dodávek obilí, aby se snížila volatilita, volná tvorba cen, což bylo symptomem slabosti trhu v římském světě.[4] Opatření otestovala schopnost dostatečného zásobování Říma, města s téměř milionem obyvatel, logistické, ekonomické a organizační schopnosti římského světa až na jejich hranice možností.[5]
Historie zásobování
Zásobování mělo dlouhou tradici, například syrakuský vládce Hierón II. poslal do přístavu Ostie u Říma v roce 216 př. n. l. 300 000 modiů (měřic pšenice a 200 000 modiů ječmene, římský modius měl objem 8,73 litru). [6] V roce 212 př. n. l. přišlo obilí ze Sardinie a Etrurie a bylo posláno vojsku v Kampánii, čímž armáda získala zásoby na celou zimu. V roce 196 př. n. l. městští édilové rozdělili jeden milión modiů pšenice ze Sicílie a ještě v témže roce poslalo Kartágo a numidský král Masinissa 500 000 modiů pšenice a 250 000 modiů ječmene.[7] V letech 130 – 129 př. n. l. poslal aedil Q. Caecilius Metellus misi do Thesálie pro nákup obilí pro Řím. Rychlý růst hlavního města ve 2. století př. n. l. si vyžádal strukturovanější zapojení úřadů, a bylo by proto nesprávné chápat Gracchův zákon o obilí z roku 123 př. n. l. pouze jako úplatek pro římské voliče. Přesto zůstávají frumentationes (volně rozdělované obilí nebo za pevné ceny potřebným) v římské politice velmi sporným tématem, protože oponenti namítali vysokými náklady. Sulla zrušil distribuce, [8] ale systém byl brzy obnoven a dokonce rozšířen.
Obecný trend v zemědělství spočíval v nové formě obdělávání půdy, které obhospodařovaly zemědělské vily (villas), které popisuje Marcus Porcius Cato a všímá si pěstování výnosné vinné révy a oliv a jen v malé míře se věnuje produkci obilí. Což v základu vystihuje tendenci vlastníků půdy, kteří pochopitelně chtěli vydělávat na výnosnější produkci. Později docházelo ke koncentraci půdy v rukou majitelů a vznikají latifundie.[9] Změny, které přinášel vývoj, nejtvrději doléhaly na svobodné rolníky; její příslušníci podléhali vojenské službě a aby stát zabezpečil výživu obyvatel a armády, dovážel ve stále větší míře levné obilí z provincií.
Zákony související s distribucí potravin (leges frumentariae)
Postup distribuce obilí za sníženou cenu, nebo dokonce zdarma, nebyla absolutní novinkou, v období republiky k tomu občas docházelo. Protože výkyvy v zásobování byly časté a málo předvídatelné, usiloval o trvalejší zlepšení stavu Gaius Gracchus, z jehož tří zákonů [13] je jednoznačně nejdůležitější lex Sempronia frumentaria z roku 123 př. n. l., který zaručoval římskému občanovi každý měsíc 5 modiů pšenice (52,5 l) za sníženou cenu 6,33 assu. Dalším zákonem byl nový obilní zákon lex Terentia Cassia frumentaria z roku 73 př. n. l., jenž bl prodlouženým nebo obnoveným předchozím zákonem, který zaručoval 40 000 římských občanů měsíční příděl 5 modiů a republika tak musela nakoupit pšenici na Sicílii a prodávat ji v Římě za nízkou cenu. [14]
Dalším důležitým zákonem, který ve snaze podbízet se lidu a získat jeho podporu, tedy politickým aktem, byl lex Clodia frumentaria z roku 58 př. n. l., který stanovoval, že distribuované obilí bude poskytováno zdarma méně bohaté populaci v Římě, což mělo významné dopady na římskou ekonomiku. O dvanáct let později již mělo nárok na bezplatné obilí 320 000 obyvatel a příděl tak spolykal jednu pětinu státního rozpočtu.[15] V následujícím roce se zhroutilo zásobování obilím a Pompeius přijal Lex Cornelia Caecilia (omnis potestas rei frumentariae toto orbe terrarum) na dobu 5 let a zhostil se úspěšně úkolu stabilizovat dovoz obilí a rovněž zdokonalil evidenci oprávněných odběratelů bezplatného obilí.[16]
Zákon, který přímo ovlivňoval chování exportérů, či importérů potravin byl Lex Iulia de annona. Zakázal takové chování podnikatelů a úředníků, které by přispělo k cenové volatilitě v Římě. Není jisté, zda za tuto legislativu odpovídal Julius Caesar nebo až Augustus a mezi jiným říká: U lex Iulia de annona je předepisován trest proti tomu, kdo se dopustí jakéhokoli činu nebo vytvoří jakékoli sdružení, jehož prostřednictvím může být cena rezerv být zvýšena. Stejný zákon stanoví, že nikdo nesmí zadržet loď nebo námořníka nebo se úmyslně dopustit činu, kterým by mohlo dojít ke zpoždění.“
Bylo navrženo, aby zákon ustanovil quaestio perpetua, zvláštní soud zabývající se otázkami týkajícími se dodávek obilí v samotném městě Řím.[17]
Prefekt zásobování, praefectus annonae
Druhým stěžejním bodem úspěšné Augustovy vlády vztahující se k zásobování bylo ustanovení úřadu prefekta zásobování, praefectus annonae, činnost, kterou za republiky vykonávali édilové, pouze v případě nedostatku byl volen jednotlivec, který řídil zásobování. Augustus převzal roli kurátora annonae, v roce 18 př. n. l. potom zákonem lex Iulia de annona zřídil kolektivní orgán pěti bývalých prétorů, na které prakticky delegoval výkon cura annonae a pravděpodobně v roce 8 n. l., založil samotný úřad praefectus annonae s tím, že každý rok měli být jmenováni dva prefekti, bývalí prétoři, z jezdeckého stavu.[18] Augustus sám popisuje:
„Diktaturu, která mi byla nabídnuta jak lidem, tak senátem, jsem nepřijal. Za největší nouze o obilí jsem neodmítl úřad pověřence pro zásobování (cura annonae), který jsem zastával tak, že jsem v několika dnech zprostil strachu a nebezpečenství celou obec na vlastní náklad.“[19]
Rozdávání obilí několik set tisíc lidí každý měsíc vyžadovalo složitou organizaci, která rozložila skutečnou distribuci na různá místa a/ nebo dny v měsíci.[20] Počet se snažil chytře zredukovat Augustus, když část vysloužilých vojáků poslal do nových kolonií a tím snížil množství lidí nárokujících si bezplatný příděl obilí.
Po Augustově vládě byl jmenován vždy pouze jeden prefekt. Jako první je zaznamenán Gaius Turranius. [21] Sídlo prefekta bylo v Římě pravděpodobně v portus Tiberinus, na forum Boarium, přesně na místě dnešní baziliky Santa Maria Cosmedin. Na Baziliku bylo statio přeměněno v 6. století. Od roku 62 n. l. měl prefekt statio rovněž v Ostii, později v Portu.
Od vlády císaře Traiana měl k ruce několik klíčových úředníků, curatores annonae, kteří dbali o zásoby obilí a měli v gesci nákupy obilí, část nakoupeného obilí předávali curatores frumenti, kteří jej distribuovali mezi obyvatelstvo a patřili pod imperiální vládu, potažmo pro prefekta zásobování. Další úředníci byli například procurator annonae Ostiae et in portu, který byl doložen na ostijských nápisech z 1. a 2. století n. l.[22] Podobný titul procurator portus puteolanorum je doložen v přístavu Puteoli. Další nalezený text z Puteoli, který zmiňuje neznámého procurator annonae, podporuje názor, že existenci úřadu byla pod gescí prefekta annony. Není zřejmě pochyb, že byl v obou přístavech přítomen Augusti servus dispensator a frumento Puteolis et Ostis.[23]
Úředníci v Ostii a Portu
Další důležitý úředník procurator annonae, ustanovený v době vlády císaře Claudia, který hrál hlavní roli ve správě přístavu Ostie a Portu, byl procurator portus ostiensis nebo později procurator portus utriusque (tím jsou míněny přístavy Claudia a Traiana v Portu u Ostie). Není zřejmé, zda oba existovali společně. Úřad byl rozhodně významný a do čela byli obsazováni muži s rozsáhlou kariérou (cursus honorum). Prokurátoři byli spojeni i s provozem přístavů, bylo třeba dohlížet na velké množství práce co se týče zásobování potravinami i zařízení přístavu, proto se zaměřovali se na infrastrukturu: starost o maják, nábřeží, bagrování, úpravu kotviště apod.[24]
Až do začátku 3. století n. l. byl císařským propuštěncem, který je doložen nápisy z Ostie a Portus a údajně se podílel na dodávkách obilí; následně byl tento post obsazován úředníkem z jezdeckého stavu (ducenarius). Jedním z asistentů prokurátora byl také cornicularius, který byl nadřízeným beneficiarii, což byla vojenská funkce.[25] Lidé zaměstnávaní prokurátory byli například tabularii (účetní), tabellarii (kurýři) a dispensatores (pokladníci), adiutores.
Titul prefekta annony v době Severovské dynastie zněl v případě Marcia Dioga praefectus annonae sacrae Urbis, Dioga byl první, kdo byl držitelem tohoto titulu.[26] Později se můžeme setkat s titulem, který měl Symmachus, praefectus annonae Urbis Romae (AE 1988, 00217 = AE 1996, 002
Afrika
Pravděpodobně vlivem vzrůstajícího exportu obilí ze severní Afriky a s tím spojenou agendou by v afrických provinciích ustanoven prefekt zásobování, praefectus annonae Africae, který postupně přebírá odpovědnost za smlouvy s navicularii, což potvrzují dokumenty, podle nichž soudní spory podané proti podvodům, uskutečněných dopravci, navicularii byly posuzovány prefektem africké annony (CTh 13.5.9; 13.9.5). Zajišťuje rovněž centralizaci obilí v přístavních městech, a i když jsou lodě pro přepravu annony většinou provinciálů, není za uzavírání smluv s dopravci odpovědný prokonzul provincie, ani prefekt annony v Římě, ale od konce 3. stol. africký prefekt zásobování.
Během čekání na odjezdy konvojů určených do Říma, bylo přeměření a nakládání pšenice uložené v sýpkách v Kartágu, zcela jistě v rukou prefekta africké annony, a i když hierarchická podřízenost praepositi horreorum v Kartágu není doložena, nechá se předpokládat, že od počátku byla odpovědnost za skladování v přístavu zajištěna podobnou osobou ještě před vlastní přepravou obilí, především pšenice do Říma. V severní Africe bylo identifikováno více jak 30 středomořských přístavů od Libye až po dnešní Maroko. Prvním jmenovaným prefektem byl Amabilianus v roce 314 (CTh 11.30.4; 13.5. 2, 3) a do druhé poloviny 4. stol. Známi jsou další tři.[27]
Egypt
Většina obilí, které bylo odesláno do Říma, pocházela ze zdanění v provinciích, za které byli v první řadě odpovědní guvernéři provincií – v případě Egypta praefectus Aegypti – a ne praefectus annonae. Ten necestoval do provincií, aby získal obilí pro potřebu hlavního města, ale byl odpovědný za jeho přepravu, skladování v přístavech Ostii, Puteoli a v Římě a distribuci, ačkoli hlavní odpovědnost za distribuci měli praefecti frumenti dandi (prefekti byli čtyři bývalí prétoři). Od doby císaře Claudia spravoval prefekt zásobování finanční prostředky, které byly součástí císařského fisku.
Prefekt zásobování v Alexandrii (praefectus annonae Alexandriae)
Zpočátku, za vlády Augusta byl za dodávky obilí oficiálně zodpovědný prefekt zásobování v Římě, který delegoval dva rezidentní úředníky v Alexandrii, kteří byli zodpovídali za sklady v tomto městě a Egyptě.[28] Poté, co Konstantin Veliký vytvořil na východě nové hlavní město římské říše, vynutily si úřady diverzifikaci přepravy obilí ze severní Afriky do Říma a z Alexandrie do Konstantinopole. Ve 4. století byly zavedeni praefectus annonae Alexandriae a praefectus annonae Africae [29] (CTh 11.30.4), kteří byli pověřeni výběrem a odesláním potravin za účelem zásobování obou hlavních měst. Obrovské zdroje Egypta, nezmenšené a nijak nepoznamenané politickými a vojenskými nepokoji, které zasáhly západní část impéria, nyní směřovaly do Nova Roma. Nicméně zásilky opouštějící Alexandrii byly zapleteny do náboženských sporů mezi biskupy tohoto města a císařem v Konstantinopoli. Např. biskup Athanasius byl obviněn z úmyslu zablokovat dodávky obilí do hlavního města a byl vyhoštěn do Gallie.[30] Záznamy o úřadu jsou od roku 349 do roku 432 a mezi členy kanceláře prefekta můžeme počítat adiutor, actor, scriniarius, tabularius, vesměs pozice, které byly i v Římě. Náplní jejich práce byla evidence, kontrola kvality a vážení nebo kontrola vážení obilí.[31]
Chléb jako součást annony
Chleba upečený z obilí byl zdaleka nejdůležitějším prvkem římské stravy. Několik badatelů se pokusilo vypočítat celkové množství obilí potřebného k zásobování města Říma. Rickman odhadoval, že Řím potřeboval 40 milionů modiů (272 000 tun) obilí ročně, aby nasytil svou populaci. Erdkamp předpokládá, že potřebné množství by bylo nejméně 150 000 tun a vypočítal, že každý obyvatel města spotřeboval 200 kg obilí ročně. Celková populace Říma, předpokládaná pro výpočty těchto odhadů. byla mezi 750 000 a jedním 1 000 000 lidí.[43] Je pravděpodobné, že zpracování obilí již nebylo v gesci prefekta zásobování, protože reskript v CTh 14.15.1 nařizuje prefektu města Symmachovi, aby bylo pekařům dodáno pouze obilí dobré kvality. Navíc se zaměstnanci pekáren nemohli vyhnout práci nařízením Valentiniana a Valenta, tudíž se stalo povolání dědičným (CTh 14.3.5. a 14.3.2). [32]
Skladování
Nezbytnou součástí obchodu s potravinami se stalo skladování potravin, přičemž pro obilí, které nepodléhalo tolik zkáze při delším uskladnění, zpočátku postačovaly skladiště horreas, které disponovaly menšími místnostmi v řadách pro skladování, pro tekuté produkty sloužily rovněž skladiště, a to jak pro skladování nad zemí, tak také podzemní, tzv dolia, tedy velké amfory. Nebyly zakopány, ale postup umístění se prováděl obsypáním dolií zeminou až do výšky zúženého hrdla. Postupně se skladiště zdokonalovala a v době Septimia Severa byly skladiště podlahově vytápěna, podobně jako lázně, thermae, takže uskladněné obilí se uchovávalo v suchém prostředí. Některá horreas Ostii, Portu nebo v Římě budí dodnes obdiv svojí velikostí.
Význam úřadu prefekta
Úřad prefekta zásobování stál vysoko v hierarchii císařských úředníků a Augustus při jeho založení si uvědomoval i další konsekvence, Augustus asi nebyl zastáncem volné distribuce obilovin, jak se můžeme dočíst u Seutonia, který popisuje, že se jednou Augustus dozvěděl, že před připravovaným rozdáváním podpor bylo mnoho otroků propuštěno na svobodu a vpašováno mezi občany, takže prohlásil, že nic nedostanou ti, kterým nebylo nic slíbeno. Jakmile se obilní trh zotavil, napsal Augustus:
„Dostal jsem náhlý nápad, veřejné rozdělování obilí na trhu navždycky zrušit, protože spoléháním na ně jsou odnímány pracovní síly zemědělství. Přece jsem však v tomto úmyslu nesetrval. Protože jsem měl za jisté, že by jednou bylo zase obnoveno jako nástroj vtírání v přízeň lidu.“[33]
navzdory tomu udržoval systém, ne proto aby lid více svázal se svojí osobou, ale spíše aby zabránil jiným politikům v pokusu někdy v budoucnu využít příslibu volného přidělování obilí k vyvolání popularity a podpory těmto politikům.[34] Principiálně byla annona řízena jako centrum obklopené sítěmi externích dodavatelů a specialistů, kteří poskytovali služby pro hromadnou přepravu obilí z Egypta a severní Afriky do Říma (většinu obilí vlastnila římská vláda a měla podobu naturálního zdanění ve středomořských provinciích bohatých na obilí)[35], odhaluje některé iniciativy, které se zdají pozoruhodně progresivní; jmenovitě udržování trvalých vztahů s klíčovými zúčastněnými stranami, úsilí o minimalizaci rizika dodavatele a vytvoření správní agentury odpovědné za celkovou koordinaci činností při přepravě obilí.[36]
Jako názorný příklad může sloužit opatření Claudia, kdy reagoval na obecný případ nevyhovujícího přístavu v Ostii vybudováním velkého mořského přístavu v těsné blízkosti Ostie, který a v druhém případě jeho reakce na nepokoje spojené s nedostatkem potravin je skutečně velmi progresivní:
„Nabídl obchodníkům bezpečné zisky, na sebe vzav úhradu škody, jestliže by koho při bouřích na moři postihla; rovněž stavitelům obchodních lodí ustanovil velké výhody, každému podle jeho poměrů, a to občanům zproštění od příslušných ustanovení Papiova a Poppaeova[37], Latinům občanství, ženám právo čtyř matek, vesměs ustanovení ještě platná i dnes“[38]
Claudius také zřejmě pochopil, že uzavírání smluv v rámci pouhé „tržní transakce za obvyklých tržních podmínek“ by neposkytlo vhodné prostředí pro větší spolupráci mezi státem a jeho poskytovateli služeb. Tak, aby se snadnější zapojení do sítě dodavatelů císař nabídl těm, kteří by stavěli obchodní lodě (naves mercaturae), velké odměny, přizpůsobené podmínkám každého z nich. Tito příjemci výhod jsou označováni jako negotiatores a navicularii nebo obchodníci. V této souvislosti tento pojem zahrnuje ty, kteří „financovali a provozovali lodě“, které by osoby mohly být v širším smyslu označovány také jako navicularii nebo majitelé lodí.
Z výše uvedeného vyplývá, že prefekt zásobování, praefectus annonae, byl jedním z klíčových postů v císařské správě.
Poznámky:
1 – Marek, Oliva, Charvát: Dějiny Starověku str. 37 – 38
2 – Dionýsius z Halikarnassu 7.2
3 – Erdkamp, The Food Supply of the Capital, str. 262
4 – Garnsley str. 2
5 – Erdkamp, Urban Markets and Food Riots str. 3
6 – Modius, jako základní míra pro obilí, měl objem 8,73 litru
7 – Hlinovský, Drbal: Ostia str. 22
8 – Sallustius Hist. 1.55.11
9 – Burian str. 59 – 61
10 – Aurelius Victor, Caes. 39, 44 Aurelius Victor psal zhruba po 60 letech od jejich zrušení, a tak se zdá, že spíš popisuje pověst, která frumentarii provázela. Rovněž HA v několika kapitolách se zmiňuje o frumentarii (Hadrianus, Macrinus, Claudius Gothicus).
11 – McCunn str. 1 – 4, Rickman
12 – Faure str. 377
13 – Christ str. 120 (lex agraria, lex frumentaria a lex iudiciaria, všechny z roku 123 př. n. l.)
14 – Hlinovský, Drbal : Ostia, přístav antického Říma str. 23
15 – Christ str. 236
16 – Dio Cassius XXXIX.9, Cicero: Listy přátelům Att. IV.1., Christ str. 240,
17 – Erdkamp – Urban Markets and Food Riots str. 5
18 – Gregor str. 84
19 – Eck „Res gestae divi Augustus“ str. 100
20 – Erdkamp: Food Supply of the Capital str. 265 – 266
21 – Tacitus 1.7, 11.31
22 – Kaey str. 16
23 – Kaey str. 17
24 – Bakker J. Th., administration of Ostia and Portus, Central goverment, praefectus annonae
25 – Keay str. 155, ducenarius – Augustus přidal čtvrtou decurii jezdců, složenou z příslušníků tohoto stavu, kteří se vykázali majetkem nejméně 200 000 sesterciů.
26 – D´Escurac str. 57 :AE 1936, 160, EDCS-06000393. IRT 401. Nápis r roku 211 v nalezený v Africa Proconsularis: Divo Pio / Severo Aug(usto) / Q(uintus) Marcius Dioga / praef(ectus) annona[e] / sacrae ur[bi]s
27 – D´Escurac str. 140 – 164
28 – Erdkamp, The Food Supply of the Capital str. 266 – 267
29 – C. Barron, Conflict between ship owners and the Roman goverment (CIL III, 14165.8)
30 – Hoogendijk, str. 166 – 169
31- CTh 11.30.4, Augustus posílá nařízení Amabilianovi, prefektu annony v Africe, rok 314
32 – Erdkamp, The Food Supply of the Capital str. 266 – 267
33 – Seutonius 2.42
34 – Charles, Ryan str. 8
35 – podobně lex Hieronica, což byl systém předpisů systému zemědělského zdanění Sicílie Římskou republikou. 10% produkce byla daň.
36 – Charles, Ryan str. 3
37 – Lex Papia Poppaea, zákony přijaté v roce 9 n. l. na podporu a posílení manželství, oba zákony měly primární účinek spočívající v povinnosti všech římských občanů uzavřít sňatek a mít legitimní dědice. Oxford Classical Dictionary
38 – Seutonius – Božský Claudius 5.18 – 19
Prameny:
CTh: Codex Theodosianus (ed. Pharr)
CIL, Corpus Inscriptione Latinarum, Epigraphik – Datenbank Clauss-Slaby
Marcus Tullius Cicer: Listy přátelům I., 2001
Dionýsius z Halikarnassu: Antiquitates Romanae (Římské starožitnosti) na Lacus Curtius (University of Chicago)
HA- Scriptores historiae Augustae (Portréty světovládců I), 1982
Cornelius Tacitus: Ab excesus divi Augusti (Letopisy), 1972
Gaius Seutonius Tranquilinus: De vita Caesarum (Životopisy dvanácti císařů), 1998
Sextus Aurelius Victor: Epitome de Caesaribus
Socratés Scholasticus: Historia Ecclesiastica (ed. Pharr)
Zdroje:
Bakker J. T.: administration of Ostia and Portus, central goverment, praefectus annonae
Barron, C.: Conflict between ship owners and the Roman goverment (CIL III, 14165.8)
Burian, J.: Římské impérium, vrchol a proměny antické civilizace, 1994
Brunt, P. A., Moor, J. M.: Res gestae divi Augustus, překlad Julie Nováková, 1970
D´Escurac, H. P.: La préfecture de l´annone, service administratif impérial d´Aguste à Constantin, Ecole française de Rome, 1976 Eck, W.: Augustus a jeho doba, 2004
Eck, W.: Res gestae divi Augusti, 2019
Erdkamp, P: The Grain Market in the Roman Empire: A Social, Political and Economic Study, 2005, JSTOR
Foure, P.: Les centurions frumentaires et le commendement des castra peregrina in Mélangés de l´ecole française de Roma, 2003
Foure, P.: Les centurions frumentaires et le commendement des castra peregrina in Mélangés de l´ecole française de Roma, 2003
Fourniol, J.: Ostie et la prefecture de l’annone au haut-empire, Memoire de matrise, Paris Sorbonne, 1998 Garnsey, P.: Famine and Food Supply in the Graeco-Roman World Responses to Risk and Crisis, 2017
Gregor, M.: Rímsky štát a právo za vlády cisára Augusta, 2018
Hilali Arbia: Rome and Agriculture in Africa Proconsularis, 2012
Hlinovský, P. , Drbal, V.: Ostia, přístav antického Říma, 2018
Hoogendijk, F. A. J.: Der praefectus annonae Alexandriae und sein Büro, 1996
Christ, K.: Krize a zánik římské republiky, 2010
Charles, M., Ryan, N.: The Roman Empire and the Grain Fleets: Contracting Out Public Services in Antiquity, 2019
Kaey, S.: The Role Played by the Portus Augusti in Flows of Commerce between Rome and its Mediterranean Ports, in Infrastructure and Distribution in Ancient Economies, 2014
Kaey, S.: Portus and the Alexandrian Grain Trade Revisited in Bolletino di Archeologia on line. Volume speciale, 2008
Kehou, D.: Economics of Agriculture on Roman Imperial Estates in North Africa, 1988 McCunn, S.: What´s in a name? The evolving role of the frumentarii, in The Classical Quarterly, 2019 Pujol, L.- Sayó, E. G. – Rincón, X. S.: La captación del aceite annonario en Béticay ´Africa, un análisis comparativo, 2019
Rickman, G. E.: The Grain Trade Under the Roman Empire, Memoirs of the American Academy in Rome, vol. 36, str. 261-275, 1980
Rickman, G. E.: Rome, Ostia and Portus: The Problem of Storage, Mélanges de l´ecole fracaise de Roma, 2002
Sirks, B.: Archives used with or by corpora, working for the Annona of Rome and Constantinople, in: La mémoire perdue. Recherches sur l’administration romaine. Actes des tables rondes de Rome (mai 1994 – mai 1995): École Française de Rome, 1998
Shaw, D. B.: Slavery Roman Africa in Handwörterbuch der Antiken Sklaverai (HAS Band 1), 2017
