Římské prádelny, fullonicae
Fullonica byla v římské době prádelna, ale také barvírna, valchovna nebo čistírna, tedy multifunkční dílna na zpracování textilu a fullo byl pracovníkem prádelny, valchář (mn. č. fullones). Zprávy o činnosti prádelen máme od antických autorů, Plauta, Plinia Staršího, Martiala a dalších. Umístění těchto provozoven fullonicae bylo ve městech ve formě samostatných dílen, nacházely se však také v soukromých domech a mimo města na větších farmách, latifundiích. Menší prádelny existovaly již v Řecku (Délos), v římské historii jsou doloženy v mnoha městech za republiky i císařství, z nichž mezi nejznámější objekty patří prádelny v Římě, Pompejích a Ostii. Praní a čištění oděvů nebylo bráno na lehkou váhu a C. Flaminius a L. Aemilianus sepsali prováděcí předpis lex Metilia de fullonibus Dicta (cca 220 př. n. l.), který se obecně týkal textilní výroby. I když existoval rozdíl mezi čištěním a barvením nových oděvů nebo praním zašpiněných anebo výrobou plsti, v mnoha antických zařízeních mohly být zmíněné činnosti vykonávány v jednom zařízení, které však bylo větších rozměrů, proto se někdy nedá dost dobře rozlišit, jaká činnost se v daném objektu převážně prováděla. Pro dnešní dobu je takřka nemyslitelná přítomnost a používání výborného detergentu, čímž byla lidská nebo zvířecí moč, která i po důkladném vymáchání prádla stále trochu vysílala nevábné pachové signály.
Fullonicae byly příslovečně nepříjemná místa s dost nesnesitelným zápachem. Jednou z nejpozoruhodnějších věcí na čistírnách v Ostii a Pompejích je však to, že se nacházely nejen v centru města, ale dokonce vedle nejbohatších soukromých domů nebo prestižních veřejných budov. Pro logiku urbanismu je to překvapivý jev. Byly pachy akceptovány, ignorovány nebo tolerovány? Možná, spolu se všemi těmi žumpami a všudypřítomnými řekami odpadních vod, byly jedním z negativ života ve městě.
Velikosti a rozmístění v Římě, Ostii a Pompejích
V italském regionu jsou popsány fullonicae v Pompejích (13 spíše menších míst) v Ostii (6 míst) a ve Florencii (1 místo). Je tedy poměrně hodně objektů, které byly identifikovány jako prádelny nebo jinými slovy valchovny (fullonicae), některé další objekty mohly být prádelny menších rozměrů. V Ostii však bylo daleko celkově více nádob sloužících k praní oděvů 122 kójí oproti 44 kójím pro praní v Pompejích. Rozdíl je zřejmě daný větším počtem dělníků potřebných ve skladech (horreas), v přístavech a při manipulaci se zbožím, které proudilo do Ostie. Dělníci měli většinou ubytování ve velkých nájemních domech (insulae) mnohdy ve stísněných podmínkách bez možnosti praní nebo čištění oděvů a proto bylo nutné postavit větší centra pro praní s více místy. Některé prádelny tak dostaly podobu velkokapacitních prádelen, jako např. Fullonica v Ostii na ulici Via degli Augustali.
I to je však málo ve srovnání s největší fullonikou v Římě v části Casal Bertone, která disponovala 57 místy pro praní (což byly terakotové vany zvané lacunae) a zabírala rozlohu 1 255 m². Tato obří fullonica pochází z let 123 až 155 n. l. a nacházela se 3,5 km od hradeb Říma, zřejmě vzhledem k pachům z tak veliké dílny. Pro čištění a praní bylo nutné velké množství vody, získávalo se zřejmě ze sekundárního vedení akvaduktu Virgine, postaveného M. Vipsaniem Agrippou.
V Pompejích byly ve větší míře zastoupeny soukromé domy bohatých obchodníků a proto zde bylo objeveno více prádelen, ale půdorysně menších s méně vanami, které byly integrovány do velkých domů a vil, nicméně dobře oddělené od obytného prostoru. Sloužící a otroci tak měli kde prát oděvy obyvatelů domu a přitom tolik neobtěžovali zápachem. Pompeje bylo město známé také jako centrum výroby vlny a textilu. Na statcích a latifundiích bylo praní prací otroků, kteří patřili k familia rustica (Varro R .R.) Ve fullonicae byly zaměstnány i ženy, fullo z Apuleiových Proměn žil a pracoval po boku své manželky, což naznačuje, že fullones měli rodiny v bezprostředním okolí své dílny, nicméně to platí spíše o fullonicae v Pompejích, tedy menších dílnách. Podle fresek z Pompejí pracovaly ve fullonicae také děti.
Jedna oblast nejasností byla vyvolána převládající podobností mezi fullonicae a barvírnami a důkazy o barvířských zařízeních v prostorách označených jako fullonica. Diokletianův edikt o cenách má jako kategorii kromě fullo, barvíře coloratores, který „barvil“ předměty oděvů jako de tela nebo rudis (přímo z tkalcovského stavu nebo nenošené), tak také ab usu (nošené). Po Diokleciánovi bychom mohli očekávat různá zařízení a operace pro fullones a coloratores, či infectores (barvíři). Fullones však sami někdy oděvy „čistili“ a barvili sirnými výpary s řadou zemin barvení a přebarvování bylo pravděpodobně rozšířením tohoto procesu leštění. Existují významné důkazy, že tyto dvě činnosti byly někdy kombinovány ve stejném zařízení (součástí barvířských dílen byly kotle). A podniky s různorodými zájmy, které vyžadovaly společné vybavení, nebyly neobvyklé. Vyprané oděvy ztrácely hodnotu, důsledný proces čistění měl abrazivní účinek na oděvy, které byly čištěny a Martial mluví o tóze lota terque queterque, jako o chudém daru. Historia Augusta uvádí, že císař Elagabalus si nikdy na sebe nevzal již čištěné oblečení s odůvodněním, že takové nosí pouze žebráci.
Fullonicae a zápach
Počet dělníků mohl dosáhnout ve větších prádelnách 50 i více dělníků a to jak žen, tak mužů. Většina svrchních oděvů v antice byla vyrobena z bílé vlněné látky, ale existovaly i barevné oděvy a jiné materiály, jako hedvábí. Badatelé předpokládají, že ve velkých prádelnách se oděvy také šily a opravovaly, v menších se však bezpochyby oděvy pouze čistily. Zdá se, že ve velkých prádelnách činnost obsahovala rovněž škrobení, mykání, stříhání nebo barvení. Proces praní a čištění v antice nebyl u sousedů prádelny moc oblíbenou činností, navzdory oddělení prádelen od bytových celků, vzhledem k zápachu, který je doprovázel. Používaly se různé druhy alkalických látek, v bělení se totiž často používala moč, nasbíraná ve veřejných pisoárech, které možná stály na rozích ulic a která byla snad majitelům fullonicae zdaněna za císaře Vespasiana (Seutonius VIII, Vespasianus 23, známé „pecunia non olet„, peníze nesmrdí). Například v ostijských lázních Mithry (Terme del Mitra) z Hadrianovy doby je dobrý příklad sběru moči. Z veřejného pisoáru, umístěného na východ od caldaria (vytápěná místnost) vedla olověná trubka do podzemí, kdy byly na konci 2. stol. nebo začátkem 3. stol. n. l. instalovány dvě menší prádelny a čistírny, fullonicae. Preferována byla silnější, starší moč, kdy se začal tvořit čpavek. Velbloudí moč, velmi koncentrovaný a účinný chemický detergent, byla považována za nejžádanější.
Ale je také nutno podotknout, že v literatuře se mnohdy užití moči přeceňuje a sběr moči na ulicích není na některých místech jednoznačně doložen. Ale na druhou stranu existuje dost indicií, že tomu tak mnohde bylo. Podle některých zpráv byla ceněna moč koncentrovaná, proto byla velbloudí moč považována za výborný detergent a navíc moč byla dobře zavedeným čistícím, léčebným a hojivým prostředkem (Plinius).
Fullonica Stephanus
Velmi známá je Fullonica Stephanus v Pompejích, která byla připojena přímo do městské vodovodní sítě. Když nebylo dostačující množství tak snadno dostupné (distribuce byla pravděpodobně pečlivě sledována jako v Římě), byly podél ulice via dell‘ Abbondanza fontány a velké lázně (možný zdroj vody pro počáteční oplachování) jen dva insuly odtud. V zadní části tohoto zařízení jsou tři dobře zachované stánky oddělené dělicími stěnami a tři větší nádrže (lacunae), zadní, která je vyšší, aby umožnila přetečení do nižších nádrží, ke kterým byl přístup po schodech. Přední káď nese terakotovou přepadovou trubku ve stěně a olověná trubka vedoucí podél horní části stěny zásobovala kádě vodou. Vedle hlavního mycího komplexu byla umístěna latrína a přilehlý peristyl poskytoval dostatek prostoru pro sušení.
Uspořádání prádelny a její činnosti
Vnitřní uspořádání prádelny se sestávalo z velkých nádrží, většinou umístěných uprostřed budovy s obsahem až 50 000 l vody, okolo stěn byly jak nádoby s detergenty, močí a dalšími přípravky, tak zde také stály vedle sebe kóje s nádobami, oddělené od sebe nízkými zdmi. V těchto prostorách zaměstnanci nebo otroci, fullones (dle dochovaných obrázků mohly být využívány k praní i děti), poskakovali po oděvech opřeni o nízké zídky a nohama tak vlastně prali v nádobách lacunae nebo dřevěných žlabech pilae fullonicae, tato činnost bývá někdy nazývána tzv. saltus fullonicus (Seneca, Epistulae, 15,4). Někde k tomu sloužily i dřevěné žlaby pilae fullonicae. Nádoby v kójích obsahovaly teplou vodu a detergenty; použité detergenty zahrnovaly dusičnany, uhličitan draselný, mýdlo, moč a zeminu (Plinius XVIII.4, creta fullonica nebo terra umbrica).
Poté byly vyprané oděvy ponořeny do několika nádrží s vodou (voda proudila od horního, nejčistšího, bazénu do nejníže položeného a prádlo šlo opačnou cestou), kde se postupným mácháním zbavily detergentů a prádlo bylo vytlučeno, aby se utáhla textura. Pro sušení oděvů byly využívány jak vnitřní prostory, tak vnější, protože římské právo dalo fullerům exkluzivní právo na sušení vypraného oblečení na ulicích.
Poté se mohlo přikročit k dalším činnostem, kterými mohlo být například kartáčování a střihání, dost často se bílé oděvy ošetřovaly pomocí síry pro uchování bílé barvy. Do tkaniny byla často vtírána jemná bílá zemina (Plinius XXXV,50, 57 cretae cimolian) pro zjemnění látky. Jejich různé typy byly použity pro jejich odlišné účinky na různé typy oděvů. (Plinius 35.196 – 98). Tógy volebních kandidátů „byly ošetřeny zvláštním typem cretae, aby jejich tógy byly zářící bílé (toga candidae). Poté se látka znovu vymáchala. Po zaschnutí se látka zavěšovala na tyče a vyčesávala hlavičkami bodláků (cardui) nebo spinae fulloniae, aby se látka oživila. Nerovnoměrné rozčesání bylo zastřiženo pomocí ořezových nůžek.
Síření se provádělo tak, že se oděv pověsil na pletené koše, viminea cavea, v nichž se proces síření sulfure suffire, uskutečnil a poté se v lisu pressorium, tvořený dvěma svislými šroubovicemi, „vylisoval“, čímž se prádlo dnešním náhledem vyžehlilo. Proutěnou klec a sirný kouř popisuje Apuleius ve svých Metamorfózách. Vyprání tuniky stálo v Pompejích 4 sestercie a nelezení 1089 sesterciů ve fullonice Stephana dokládá zdejší velkou činnost.
Na obrázku fresky pompejského domu Verania Hypsaea vidíme zaměstnance fulloniky (fullo) při kartáčování nebo mykání bílé tuniky, zavěšené na laně, s kartáčem, který se značně podobá modernímu koňskému kartáči. Vpravo nese další muž rám z proutí, který byl nepochybně určen k výše popsanému účelu; v ruce má také hrnec, snad určený k uložení síry. Nad ním sedí sova. Olivový věnec a sova naznačují, že zařízení bylo pod patronací Minervy, mezi jinými bohyni tkalcovského stavu. Vlevo sedí dobře oblečená žena a prohlíží si látku nebo výrobek, který jí přináší mladší dívka. Síťka na její hlavě, náhrdelník a náramky naznačují osobu vyššího postavení, než že by byla jedním z běžných dělnic v podniku. Foto: Miko Flohr
V zařazeních fullonicae existovalo několik činností, která se vázala na jednotlivá přání zákazníka. Takže se nemuselo jednat jen o vyčištění oděvu, ale také úpravu zcela nového oblečení, nazývaného rudis, kdy vlněný oděv obsahoval vysoké procento mazu. Tento oděv se často nechával projít řadou „dokončovacích prací“ podle svého výběru: praní, kdy se látka po prvním praní smrštila, vyčesávání, zastřihování, barvení nebo lisování. Již použitý oděv bylo možné upravovat, což se nazývalo leius toga (leštěná tóga). Zpracování nové vlny bylo pracnější a Diokletianovy edikty zaručovaly maximální ceny.
Sdružení valchářů
Fullones byli sdruženi v Ostii v kolegiu corpus fontanorum, jejich uctívanou bohyní byla Minerva a slavili s podobnými sdruženími collegii, Den řemeslníků, arteficium dies, který se konal 19. března a čtyři následující dny. Ovidius nazývá Minervu jako Quinquatrus mille dea operum (bohyně tisíce řemesel) a jako účastníky uvádí zpracovatele vlny, obuvníky, tesaře, lékaře, učitele, rytce, malíře, sochaře a básníky (Fasti 3, 809-834). Na kresbě popisující činnosti prádelny v Pompejích je znázorněna sova, která byla asociována s bohyní Minervou. Zákony a právní dokumenty upravující v plném rozsahu činnosti a zaznamenávání řady sporů ohledně smlouvy, půjčky, krádeže a škody, stejně jako kontaminace zásobování vodou a šíření škůdců naznačují, že fullo nesl v římské společnosti těžké stigma a fullones byli typickým terčem satiry a invektiv, jednoho ze známého seznamu základů, servilní a nemravné postavy vedle lazebníků, kovářů, tkalců, mrzáků, zvrhlíků a tak dále.
Člověk si představuje, stejně jako stoický astrolog (později křesťanský apologeta) Firmicus Maternus, že pracovat jako fullo byla škodlivá, nezdravá a nežádoucí profese a že ti, kdo prováděli čištění, museli trpět vážnými formami dermatitidy, plísňovými kožními infekcemi, respiračními chorobami a tak dále. Ale zatímco argumentačně si můžeme snadno udělat představu o špinavých tělech fullones, je jasné, že fullones měli být také respektováni, oslavováni a respektováni a činnost, jíž se zabývali, plnila důležitou funkci v římském životě. Bradley velmi výstižně napsal, že fullones byli filtry městské špíny. V jistém smyslu se zdá, že nesli skvrny, které vyprali.
Je pozoruhodné, že vzhledem k zápachu provozoven byly fullonicae často umístěny v srdci římských měst vedle velkých soukromých domů a veřejných památek. V Pompejích byly všechny hlavní fullonicae umístěny na hlavních dopravních tepnách. Majitelé fullones inklinovali k bohatým, vysoce postaveným jedincům, kteří byli někdy členy významných a vlivných collegií.
Práva a povinnosti valchářů
Fullo nebo majitel fulloniky byl plně odpovědný za majetek, dokud byl v jeho rukou a pokud omylem vrátil jiný oděv než který obdržel byl vystaven žalobě ex locato, rovněž tak pokud byl oděv poškozen. Digesta 19.2.
Zdroje:
Gaius Plinius Secundus: Naturalis historia, XXXV https://www.gutenberg.org/files/57493/57493-h/57493-h.htm#BOOK_I_DEDICATION
Seutonius: Životopisy dvanácti císařů. 1998
Apuleius: Metamorphoses (Zlatý osel), překlad Ferdinand Stiebitz, 1968
Flohr, M.: The World of Fullo: Work, Economy, and Society in Roman Italy na Lacus Curtius
Smith, W.: Fullo na Lacus Curtius Bradley, M.: It all comes out in the wash: looking harder at the Roman Fullonica, 2002 Bakker, J. T. : Living and Working with the Gods, 1994 Wallinga, H. T.: Official Roman Wasching and Finishing Direction Lex Metilia Fullonibus Dicta, 2005
Pompeje: Historie, život a umění zmizelého města, 2005
De Gisi, S., De Feo, G.: Water and wastewater management of Roman fullonica, 2011
Killgrove, Böni, Gallasi: A possible case of mycetoma in ancient Rome
De Angelis, Romboni, Veltre, Catalano, Martinez-Labarga, Gazzaniga, Rickards: First Glimse into the Genomic Characterization of People from the Imperial Roman Comminity of Casal Bertone, rev. 2022
Simone, C.: Le fulloniche di Pompei in Alma Mater Studiorum 2014/2015, corso di archeologia e storia dell´arte romana.
