Syagriovo království (Regnum Syagrii) 3. díl

Jak je již uvedeno, Ægidius se spojil s Alany, Armoriky a společně porazili v roce 463 Vizigóty ve velké bitvě u Orléans. (viz předchozí kapitola). Porážka měla vliv na ambice Vizigótů se více angažovat v této části Galie. Řada moderních prací o této době se přiklání k účasti franského krále Chlodvíka I. a jeho Franků v řadách Ægidia, ale jeho účast v bitvě u Orleansu není stoprocentně potvrzená. Řehoř z Toursu se v souvislosti s Childerichem zmiňuje o bitvách, kterých se zúčastnil a i když neexistuje žádný konkrétní důkaz, předpokládá se, že v té době Frankové minimálně Ægidia podporovali, dost možná ve větším počtu v jeho vojsku sloužili. Rozhodně hovoří o Francích galský kronikář Hydatius (460? – 469?). Tolik připomenutí bitvy u Orléans

Vojáci římské armády v pozdní antice. Autor: Nikolai Zubkov

Jak je již uvedeno, Ægidius se spojil s Alany, Armoriky a společně porazili v roce 463 Vizigóty ve velké bitvě u Orléans. (viz předchozí kapitola). Porážka měla vliv na ambice Vizigótů se více angažovat v této části Galie. Řada moderních prací o této době se přiklání k účasti franského krále Chlodvíka I. a jeho Franků v řadách Ægidia, ale jeho účast v bitvě u Orleansu není stoprocentně potvrzená. Řehoř z Toursu se v souvislosti s Childerichem zmiňuje o bitvách, kterých se zúčastnil a i když neexistuje žádný konkrétní důkaz, předpokládá se, že v té době Frankové minimálně Ægidia podporovali, dost možná ve větším počtu v jeho vojsku sloužili. Rozhodně hovoří o Francích galský kronikář Hydatius (460? – 469?). Tolik připomenutí bitvy u Orléans

Mince pravděpodobně znázorňující patricije Ricimera, magister militum na levé straně a na reversu je monogram Ricimera. CNG Classical Numismatic Group.

Flavius Ricimer (asi 418 – 472)

Jak již bylo uvedeno, přibližně od roku 481 významně ovlivňoval dění na Západě Flavius Ricimer, syn svébského otce a vizigótské matky. Dědeček z matčiny strany byl známý král Walia, který zemřel v roce 418. První zmínky jsou o Ricimerovi, když sloužil jako vojenský velitel pod Flaviem Aëtiem a v té době byl přítelem comes domesticorum Maiorianem. Byl jmenován císařem Avitem jako comes a magister militum. Zesílil armádu germánskými žoldnéřskými oddíly. Porazil Vandaly (viz výše) a pomohl sesadit císaře Avita. O Maiorianovi již byla řeč a přímý dopad mělo jeho zabití na popud Ricimera v Galii, kde Ægidius vstoupil do nepřátelské pozice vůči Ricimerovi. Po Libiu Severovi byl ustaven díky Konstantinopoli císařem Anthemius, který povznesl comes Marcellina, čímž trochu otupil dominantní postavení Ricimera. Uprostřed africkém dobrodružství ve válce proti Vandalům viz:  https://antickepamatky.cz/bitvy/bitva-u-mysu-cap-bon-v-r-468/   zřejmě nechal zabít Marcelina na Sicílii a vzápětí vypukla otevřená válka mezi Ricimerem a císařem. V té době již podporoval Ricimera Odoaker, pozdější „vládce“ Itálie. Po sesazení Anthemia převzal vrchní velení armády synovec Ricimera Gundobad a Ricimer umírá v roce 472.

Král Franků Chlodvík I.

Chlodvík I. (asi 465 – 511)

Syn Childericha z rodu Merovejců je považován za zakladatele franské říše a nastoupil na trůn ve věku 15 let v roce 481. Vládl v Tournai v římské provincii Belgica Secunda, což potvrzuje dopis církevního představitele, biskupa Remigia po nástupu jeho syna Chlodvíka I., který jej oslovuje jako toho, kdo se ujal správy provincie Belgica II. Vojenská družina, kterou zdědil po otci, čítala pravděpodobně více než 400 nebo 500 bojovníků a zdá se, že významnou roli hrál Hun jménem Wiomad, což naznačuje, že Chlodvíkovi mohly pomáhat i jiné oddíly, než franské. Biskup Remigius z Remeše jej později pokřtil v roce 496 a k aktu jej přiměla jeho choť Chlotilda. Postupně sjednotil všechny Franky v četných malých královstvích pod svojí vládu.

List z Nottitia Dignitatum, příslušející k dux Belgicae II. a zobrazující pevnosti na saském břehu (Litus Saxonicus)

Syagriova armáda

Podle seznamů Notitia Dignitatum pro Galii, magister equitum Galliarum (titul po sepsání ND zmizel, byl nahrazen magister militum per Gallias) se na počátku 5. století skládal z řady jednotek popsaných jako equites, auxilia palatina, legiones comitatenses, legiones palatinae a legiones pseudocomitatenses. Kromě toho se kolem řek v Galii a na pomezí s Germanií nacházely různá opevněná castella na hranicích a na pobřeží s mužstvem, kterým veleli prefekti různých jednotek: milites, cohort, alae a numeri. ND popisuje v Galii 47 pěších jednotek a 12 jízdních jednotek skládajících se z vexilationes palatina (4) a comitatenses (8). Část galských jednotek byly tvořeny pseudocomitatenses původem z Británie, od Rýna a z legií ve Španělsku z doby, kdy Constantius III. shromažďoval vojska k potlačení revolt Constantina III. Jovia a Gerontia kolem roku 410. Z míst, která spadala do domény Soissons je možné alespoň zčásti počítat s vojskem spadajícím pod velitele: dux Belgicae Secundae, dux Tractis Armoriciani et Nervicani, dux Sequanica (východní Galie) a dux Mogontiacenses (okolí Mohuče). V době Syagria mnoho z původního rozdělení a názvosloví Galie nezbylo. Samotní vojáci samozřejmě pocházeli z různých míst a zdrojů: kmeny poražené ve válce (dediticii) nebo ze zajatců usazených v říši jako farmáři (laeti). Zdá se, že římský vojenský systém byl stále schopen je integrovat do účinných bojových jednotek, ale k tomu se přidal kulturní a sociální mix, což potvrzují archeologické nálezy. Předpokládám, že Syagriovi zbyly části římských jednotek, jenž se kombinovaly s farmáři a ostatním usedlým obyvatelstvem. V době Syagria zřejmě také tolik neplatilo rozdělení na comitatenses (comitatus), limitanei a riparenses. Protože k bitvě u Soissons došlo zhruba po 70 letech od sepsání ND, počty samotného vojska nelze vůbec odhadnout. Jestliže v roce 451 stálo proti Hunům spojené vojsko Římanů a Vizigótů v odhadovaném počtu 30 000 mužů, tak vojsko Syagria nemohlo mít víc ne 10 000 bojovníků.

Rytina z roku 1848 znázorňující Chlodvíka jak vjíždí do Tours oblečený do trabeas jako římský konzul obklopený římskými vojáky. Muž na jeho pravé straně rozhazuje do davu peníze. Podle J. Davida zhotovil rytec J. T. Devereux v publikaci J.Frost: Pictorial History of the Middle Ages, 1848

Armáda Franků Chlodvíka I.

Naprosto stejná je nejistota o počtu Franků, navíc byl národ Franků v době rozhodující bitvy silně fragmentovaný do několika menších království, Řehoř z Toursu, Gregorius Turonensis, píše o králích Chararichovi a Ragnacharovi. Oba byli pravděpodobně ze Sálských Franků, takže lze předpokládat, že spolu s ostatními Franky tvořili dost mocný kmenový svaz. Při pozdějším křtu Chlodvíka se nechalo se svým velitelem a králem pokřtít velká část jeho Franků, 3 000 mužů (Řehoř z Toursu). Podle kronikáře Fredegara 6 000 mužů. Pokud se jednalo v prvním případě o úzkou část armády, družinu, tak celkový počet mohl být okolo 30 000 mužů.

Syagrius je předveden před krále Chlodvíka I. po prohrané bitvě u Soissons v roce 486. Neznámý autor

Syagrius a bitva u Soissons v roce 486

Syagrius byl v době smrti jeho otce ještě příliš mladý, než aby mohl zcela samostatně vládnout, ( i když byl snad patnáctiletý a to by již na na něj bylo pohlíženo tak, že stojí na prahu dospělosti), proto za něj musel velet jednotkám v Galii Aegidiův comes rei militaris Paulinus. Syagrius údajně přesunul své sídlo do Soissons, což dalo název místní název celému státnímu útvaru. Po svém nástupu se vymezil proti vládě Odoakera, který sesadil z trůnu císaře v západní části, a vyslal poselstvo ke konstantinopolskému dvoru, kde se pravděpodobně snažil o získání souhlasu s vládou. Císař Zeno se rozhodl pro Nepota, jenž byl uznán de iure, ale de facto vládl Odoaker (Odovacer, Odovacar).

Zhoršení vztahů mezi Syagriem a Chlodvíkem docházelo přibližně po roce 476, kdy po kolapsu západní části římské říše byl Syagrius jedinou osobou, která na Západě reprezentovala římskou vládu v bývalé Galii a díky faktu, že v době stěhování národů si oblast ovládaná Aegidiem a Syagriem zachovala vcelku schopnou infrastrukturu, stala se samozřejmě lákadlem pro Franky na pravém břehu Rýna i Vizigóty na jihu. Pod Chlodvíkem I. (asi 465 – 511) z rodu Merovejců se soustředila větší skupina sálských Franků, takže je považován za zakladatele franské říše. Chlodvík byl synem franského krále Childericha I. a durynské princezny Basiny.

Od roku 481 prakticky vládl jako král území, které se rozkrádalo od dnešního jižního Nizozemska po severní Francii (tedy zhruba území římské provincie Gallia Belgica). Říše Syagria byla téměř stejně tak velká jako franská oblast, ačkoli Frankové byli rozděleni na malá království a na pravém břehu Rýna se jich římská kultura jen málo dotkla. Přesto se Chlodvíkovi I. podařilo shromáždit dostatek Franků, aby čelili Syagriovým silám, vytáhl tedy proti Syagriovi a střetli se spolu v bitvě u Soissons v roce 486. Další franský král Chararich, jenž byl požádán Chlodvíkem o pomoc, při střetnutí stál mimo a zřejmě se snažil se připojit k vítězné straně. Chlodvík v době bitvy nebyl pravděpodobně ještě pokřtěný, stejně jako asi většina Franků včetně dalšího krále a Chlodvíkova příbuzného Ragnachara.

 

Král Chlodvík I.

Řehoř z Toursu (vlast. jménem Georgius Florentius) popisuje bitvu těmito slovy:

Proti němu (Syagriovi) vytáhl Chlodvík se svým příbuzným Ragnacharem, jenž byl rovněž králem a žádal, aby se určilo místo k bitvě. Syagrius však neváhal a nebál se postavit na odpor. A tak došlo mezi nimi k boji. Když Syagrius viděl, že jeho vojsko ustupuje, obrátil se na útěk a spěchal ke králi Alarichovi II. do Toulouse.

Bitva byla pro Franky velkým vítězstvím a vedla k dobytí římské enklávy Soissons, což byl pro Franky milník v jejich snaze etablovat se jako hlavní regionální mocnost.

Poprava Syagria na příkaz franského krále Chlodvíka I.

Po bitvě

Syagrius uprchl k Vizigótům, u nichž vládl Alarich II., ale Chlodvík mu pohrozil válkou a tak Vizigóti předali Syagria franskému králi, který nechal Syagria popravit a zabral jeho území. V důsledku toho se říše Franků téměř zdvojnásobila; jeho hranice byla nyní na Loiře sousedící s říší Vizigótů, kteří byli později nakonec poraženi v bitvě u Vouillé v roce 507 a nuceni ustoupit jižně od Pyrenejí. Po dlouhé době 20 let Chlodvík vytáhl proti králi Chararichovi, zajal jej a jeho syny a donutil je přijmout svěcení a tonzuru jako jáhnů. Na zprávu o jejich naději znovu získat moc je nechal popravit. Podobným způsobem se zbavil Ragnachara a jeho dvou bratrů. Ragnachar byl příbuzný Chlodvíka a také dost krutý král v oblasti Cambrai. Chlodvík se nechal pokřtít někdy v roce 498 nebo 499. Chlodvík pravděpodobně doufal, že jako pokřtěný panovník katolického ritu bude přijatelnější pro původní křesťanské obyvatelstvo podrobené Galie. Navzdory zavraždění Syagria celá jeho rodina pod franskou nadvládou poměrně prosperovala, Král Guntram vyslal v roce 585 comes Syagria na diplomatickou misi do Konstantinopole.  

Pokřtění Chlodvíka I. na přání své maželky Chrodichildy (Klotyldy). Křtil jej svatý Remigius, biskup města Remeše.

Je těžké říct, jak moc bylo okolí Soissons její obyvatelé romanizovaní. Zcela určitě bylo okolí v těchto ohledech dost podobné. Například Vládce Burgundů Gundobad, příbuzný Ricimera, byl římský magister militum a Vizigóti, kteří s regionem sousedili, byli integrování do císařské politiky ještě více. Childerich a Chlodvík byli vládci někdejší provincie Belgica Secunda (ne snad, že by byli římskými místodržícími, to rozhodně ne) a tak byli velmi podobní jako Ægidius a Syagrius. Centralizovaná kontrola ze strany Itálie nebyla v Galii 5. století přinejmenším oblíbená a vzestup vojevůdců z různých prostředí proto nemusí být považován za důkaz zhroucení románského prostředí.

Mladý císař Romulus Augustulus je před Odoakerem. Wikipedia

Stručný přehled západořímských císařů:

Po výše uvedených a zmíněných západořímských panovnících, kterými byli Petronius Maximus, Eparchius Avitus, Iulius Maiorianus a Libius Severus (461 – 465), vládl s velkými ambicemi Anthemius (461 – 472), který se pokusil s pomocí Východu o znovu ovládnutí Afriky. Velmi krátkou epizodou byly vlády Olybria (472) a Glyceria (473 – 474), dalším v řadě byl Iulius Nepos (474 – 475) a posledním císařem se stal na chvíli Orestův syn Romulus Augustulus v následujícím roce, jehož donutil Odoaker k abdikaci 4. září 476 a to je často datum spojené s koncem Západořímské říše, protože Itálie, která byla hlavním sídlem římské vlády se stala sídlem vlády germánské šlechty (Theodorich Veliký). Pozdní antika tedy stále pokračovala.

Aureus Libia Severa (Severus III.)na levé straně s nápisem s nápisem D N LIBIVS SEVE RVS P F AVG, na reversu je nápis do kruhu SALVS REI PUBLICAE a uprostřed je Christogram. Převzato z CoinArchives.com

Zdroje:
Jan z Antiochie, angl. Překlad C. D. Gordona: The Age of Attila. Fifth century Byzantium and the Barbarians, 1960 Jordanes: Římské dějiny, 2012

Řehoř z Toursu: O boji králů a údělu spravedlivých, z Gregorii episcopi Turonensis Historiarum libri decem – Historia Francorum, přeložil J. Kincl, 1986
Hydatius: Chronicon (http://thelatinlibrary.com/hydatiuschronicon.html)

Jones, A.H.M.: The Later Roman Empire 284 – 602 a social economic and administrativ survey, vol. I., 1964
Bachrach, B.: Meronvigian Military Organization 481-751                  Burian, J.: Římské impérium, vrchol a proměny antické civilizace, 1994                                                                                                            Cutler, M. Robert: Ricimer Monogram with Its Mysterious Additional
Mathisen R. W.: Petronius Maximus (17 March 455 – 22 May 455) v De Imperatore Romanis (DIR)
Mathisen R. W.: Avitus (9/10 July 455 – 17/18 October 456) v De Imperatore Romanis (DIR)
Mathisen R. W.: Julius Valerius Maiorianus (18 February /28 December 457 – 2/7 August 461) v De Imperatore Romanis (DIR)
Grant, M.: Římští císařové, 2002
Bednaříková, J.: Stěhování národů, 2003
Bednaříková, J.: Frankové a Evropa, 2009 Liebeschuetz, W.: Warlords and Landlords, in A Companion to the Roman Army, ed. Paul Erdkamp, 2007
de Vries, J.: The last Romans: Emperor Majorian and the fall of Rome, 2016, A study of the Late Empire and its energic Emperor, University College Tilburg,
Mathisen, R. W.: The End of the Western Roman Empire in the Fifth Century CE: Barbarian Auxiliaries, Independent Military Contractors and Civil Wars, 2019
Mitchell, S.: A History of the Later Roman Empire AD 284 – 641, second Edition, 2015
Encyclopaedia Britannica, 11 edition,
James, E.: Childéric, Syagrius et la Disparition du Royame de Soissons, 1988
https://second.wiki/wiki/paulus_comes                                             Muhlberger, S.: The Fifth–Century Chroniclers, Prosper, Hydatius and the Gallic Chronicler of 452, 1990                                                Schultheis, Evan M.: Units in the Notitia Dignitatum, In Partibus Occidentis, 2017

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.