Taurobolium a criobolium v římském náboženství
Magna Mater (Cybele, Kybelé) a Attis
Bohyně Kybelé byla uctívána nejprve v maloasijské Frýgii a byla ztotožňována s Matkou Zemí. Jiné její označení zní „Velká Matka bohů“. Centrem jejího kultu bylo město Pessinus v Asii, kde byla uctívána ve formě posvátného kamene (baetylus). Attis, syn nymfy, po své smrti uctívaný jako božstvo vegetace, byl podle legendy v dětství vychováván mezi pastevci, a když se zamiloval do dcery vladaře v Pessinuntu, seslala na něj bohyně Kybelé ze žárlivosti šílenství, při němž se Attis zbavil mužství a poté zemřel, aby znovu vstal z mrtvých. Po smrti byl přeměněn v borovici. Firmicius Maternus jej považoval za symbol setby a žatvy ve Frýgii.
Do Říma se uctívání Kybely dostalo roku 204 př. n. l. na základě pokynu Sibylských knih. Do přístavu Ostia byl dovezen meteoritický kámen, aby pokračoval v cestě do Říma. Následně se loď zastavila a nemohla z místa. Teprve když provaz, za který byla loď uvázána, vzala vestálka Claudia Quinta, pohnula se loď znovu a kámen byl dopraven do Říma. Na Palatinu byl bohyni Kybelé postaven chrám.
Slavnosti na počest Kybely a Attida nazývané Megalensia, organizovala společenství dendroforoi („nosiči stromu“) a kannoforoi („nosiči rákosu“). Byly to bohaté a početné náboženské spolky, sodalitates. Slavnosti se konaly na jaře a symbolizovaly oživeni přírody. Původně měly vyrazně orgiastický ráz: kněží kultu galli (gallové) i někteří účastníci slavností se za divokého tance a ohlušujícího zvuků hudby se pazourkem zraňovali (železný nůž byl striktně zakázán). Jejich krví se potřísnila borovice, oltář a socha bohyně. A dokonce při volání Sanguen! Sanguen! se zbavovali mužství na paměť Attida. Tento prvek byl ovšem záhy zrušen, v římském světě byl zakázán, neboť to bylo v rozporu s étosem Římanů. Ovšem nejvyšší kněží, archigallové podle svědectví té doby nepatřili do skupiny kastrovaných jedinců a mohli být proto římskými občany.
Taurobolium a criobolium – historie
Sbor římského kněžstva známé jako quindecemviri sacris faciundis („patnáct mužů“, ačkoli v době císařství jich bylo ve skutečnosti více než šestnáct). Tito kněží byli zodpovědní za dohled na stoletém festivalu ludi saeculares, povolování cizích kultů a střežení i výklad Sibylina věštectví a konzultovali s archigally Sibylliny věštby. Sbor tedy rozhodoval a dohlížel také na obřady kultu Kybely a Attida.
Od 2. století n. l. byl obřad Kybelé a Attida rozšířen o obětování zvířete, přičemž hlavním obětním zvířetem byl býk (taurobolium), později byl obětován i beran (criobolium). Taurobolium ve 2. a 3. století bylo obvykle prováděno jako opatření pro blaho (pro salute imperatoris) císaře, říše nebo jednotlivců a komunit. Druhá možnost provedení taurobolia jako soukromého rituálu, kde je pravděpodobně dedikátor i beneficientem a označoval se jako tauroboliatus. Na konci 3. a ve 4. století bylo obvyklým motivem očista a jakási regenerace, někdy se o obřadu mluvilo jako o znovuzrození pro věčnost (renatus in aeternum). Můžeme to pokládat za „pokřtění krví“ Po přijetí křesťanství jako státního náboženství, představovalo taurobolium něco jako symbol starého, římského náboženství, nota bene když byl kult Velké Matky bohů uznán oficiálně jako jediný vedle státního polyteistického náboženství. Je zajímavé, že obřadu se mohli zúčastnit i členové jiných kultů, tauroboliem prošel i senátor Egnatius Faventinus, státní augur, otec (pater) kultu boha Mithry a kněz Ísidina kultu v roce 356, za vlády císařů Valenta a Valentiniana (CIL VI, 504).
Rutter píše: Mohli bychom dokonce oprávněně tvrdit, že taurobolium, spíše než rituál účinný sám o sobě, bylo symbolem pohanství. Byl to obřad zjevně zakázaný křesťanskými císaři a proto se stal charakteristickým znakem pohanské šlechty v jejím posledním boji proti křesťanství a křesťanským císařům.
Poslední zaznamenané taurobolium se uskutečnilo v Mactaru v severní Africe na konci 3. stol. jménem císařů Diokletiana a Maximiana. Později by již nebyl vůbec tolerován a navíc 4. století bylo dobou, kdy masová náboženství již neměla širokou přitažlivost; hledala se individualističtější forma náboženství.
Původ taurobolia
Přesná povaha nejstaršího taurobolia / criobolia není zdaleka zřejmá, Co tedy bylo toto taurobolium? Vše, co lze říci, je, že taurobolium bylo původně jakýmsi druhem nahánění býka / býků, která možná zahrnovala několik býků současně (nápis z Ilion). Vystoupení taurobolia bylo někdy součástí náboženského festivalu, ale ne vždy. V tauroboliu nebo crioboliu byl někdy obětován býk nebo beran a jeho maso bylo distribuováno, ale opět ne vždy. Představení se mohlo vždy odehrávat v omezeném prostoru, jako je aréna, ale důkazy nejsou přesvědčivé. Jediné jisté tvrzení, které lze učinit, je, že toto rané taurobolium bylo velmi odlišné od pozdějšího křtu krví. Zdá se, že Římané pronásledování nepřevzali a přijali pouze konečnou porážku jediného býka nebo berana. Předpokládá se, že taurobolia byla vždy zasvěcena bohyni, protože všechny římské soukromé taurobolia byly zasvěceny Magna Mater. Jediný nápis nalezený v přístavu Puteoli (CIL 10.1596) má formu původního taurobolia z Malé Asie a ne pozdější římskou podobu.
Popis taurobolia v římském náboženském kontextu
První vodítko je v názvu: taurus znamená v latině ‚býk‘ nebo ‚vůl‘, takže není třeba příliš dlouho usuzovat, že taurobolium je příkladem římské tradice náboženského obětování zvířata a nemá již nic společného s honěním býků a jejich porážou. To je posíleno existencí několika dochovaných obětních oltářů s grafickým vyjádřením skotu, které byly použity při rituálu. Nejčastěji jsou na oltářích zobrazovaná bucrania (hlava býka jako symbol). Jaká tedy byla povaha tohoto nového taurobolia? Z dochovaných nápisů se nezdá, že by došlo k honičce s býky. Všichni badatelé se shodli, že často v nápisech zmíněné viry, jsou varlata býka. Původně docházelo ke kastraci a bohyni se odevzdávaly varlata zasvěcence. Ty byly zjevně zachovány, protože je znám případ jistého Lucia Aemilia Carpa, který v roce 160 n. l. svá varlata po kastraci uložil do schránky a přenesl z Vaticanu (ve Frýgii) do Lugduna (Lyonu), kde bohyni zasvětil oltář a zde, za zdar Marka Aurelia a města Lugdunu provedl tauroboliu. On sám byl, jak napovídá epigrafický záznam CIL 13, 01751, quindecemvir, kněz augustálů a člen dendroforoi.
Jaký význam mají varlata býka? V kultu Kybelé byli kastrováni kněží bohyně, známé jako gallové. Výše je popsáno, že za Republiky senát jasně uznal hrozbu ideálu římské mužnosti, kterou tento zvyk představoval, přijal zákon, který zakazoval římskému občanovi stát se knězem Kybely. Navzdory zákonu, v 1. stol. př. n. l. se římský občan vykastroval a stal se gallem. Jak šel čas, muži museli najít nějaký způsob, jak se oddat bohyni, aniž by museli projít příšerným procesem sebekastrace. Řešením muselo být nahrazení býčích varlat za varlata muže. Císař Elagabalus ve 3. století n. l., jediný císař, který kdy osobně byl účastníkem taurobolia, měl jasně na mysli toto nahrazení (Historia Augusta) Býčí viry jsou zmíněny nejméně ve třech, možná i čtyřech dalších nápisech. Taurobolium tak stalo v této podobě substitučním rituálem. Ženy se rovněž účastnily rituálu a překvapivě dominovaly v soukromých obřadech (35 žen a jenom 9 mužů).
Taurobolium bylo v římském prostředí v době císařství obětní zabití býka zprvu pro blaho císaře, císařské rodiny, císařské vlády a také spolků, komunity, či soukromých osob (salus). V době císaře Antonina Pia bylo již známé i soukromé taurobolium. Obvykle se praktikovalo na dobu dvaceti let a nijak se v případě zasvěcence nerozlišovala společenské zařazení; dvacet let zřejmě souviselo s vicenálií císaře Antonina Pia (138 – 161 a ustanovením veřejného taurobolia jako obřadu Magna Mater. Obětování se nemuselo provádět jako součást Megalensia ve dni jarní rovnodennosti, který se nazýval Dies Sanguinis (den krve), ale kdykoli, takže asi nebyl v té době součástí slavností Kybelé.
O průběhu slavnostního obětování taurobolium můžeme použít popis křesťanského apologeta Aurelia Prudentia (asi 405 – 413), který jej popisuje ze svého pohledu křesťana:
„Nejvyšší kněz už pod zem v jámu hotovou se noří, v hlubiny by se dal zasvětit: vystrojen divně. …Nad jámou staví z desek velké lešení; je děravé, vždyť desky řídce spjaty jsou- hned nato plochu štípou, provrtávají a prorážejí častou ranou sekyry, aby tak zely na ní malé otvory….Když rozhodnuto o o oběti zvířete, hruď mu rozetnou posvěceným tesákem. Rozsáhlá rána vlnu krve kypící vyvrhne…..Tu uličkami hojných nespočetných škvír proklouzne příval; prší rosou morovou… jej uvnitř dole chytá zahrabaný kněz svou hnusnou hlavu každé kapce nastaví, je šatem svým i celým tělem nasákne…”
Podle jiné interpretace (jedná se o dřívější podobu) se pouze krví z varlat býka pokapali ti, kteří se jako římští občané nemohli sami vykastrovat, kdy snad krev (nebo varlata býka), byla zachycována do nádoby na stojánku (kernos). Všechny příslušné důkazy o výkonu těchto rituálů na počest Kybelé a Attida jsou pouze na základě informací, které jsou vyvozeny z městského římského prostředí.
Criobolium
Ve spojitosti s Kybelé a Attidem je uváděno rovněž criobolium, rituální oběť berana. Volba zvířete souvisí pravděpodobně s astrologickým nazíráním na svět. Je prvním v pořadí z dvanácti zvířat na zvěrokruhu (na druhém místě je býk). Nebylo neobvyklé, že zasvěcenci absolvovali oba obřady.
Bez ohledu na tyto extrémní náboženské postupy, Kybelé a její kult si nepochybně držely významnou pozici v tradičním římském panteonu, jak dokládají stovky nápisů, které popisují absolvování taurobolia nebo criobolia.
Taurobolium a criobolium v přístavu Ostia
V Ostii byly nalezeny záznamy o tauroboliu na počest císařů Marka Aurelia a Alexandra Severa a na fotografii je vidět místo, kde se taurobolium provádělo. Samotný akt probíhal, jak již bylo řečeno, v jámě zakryté prkny, nad níž bylo obětováno zvíře. Krev zvířete poté protékala prkny na zasvěcence. Jáma se nazývala „příkop krve“, fossa sanguinis a je datována do 4. stol. v Ostii archigallus coloniae Ostiensis, který měl dispozici kněze a kněžky.
V Ostii se chrámy Kybely a Attida nacházely v trojúhelníkovém prostoru mimo hlavní zástavbu města, nazvaném Campo della Magna Mater, kde jsou ještě další svatyně jako chrám římské bohyně války Bellony, dům jejích tanečníků (hastiferi) a Mithrova svatyně. Místo je mimochodem skutečně mysteriózní se zvláštní atmosférou. Ještě v době rozmachu křesťanství, v letech 365-366 n.l., za císařů Valentiniana I a jeho bratra Valenta, oba vyznávali křesťanství, je doloženo taurobolium (tedy pohanský akt) na jehož organizaci se podílel jeden z nejvyšších císařských úředníků, jímž byl praefectus Urbi v roce 366 (prefekt města Říma) Gaius Ceonius Rufius Volusianus Lampadius. EDCS – 15200077:
VOLVSIANVS V(ir) C(larissimus) EX PRAEFE(c)TIS TAVROBOLIVS D(ono) D(edit)
U chrámu Magna Mater stál menší oltář se záznamem o dalším tauroboliu provedeném římským senátorem EDCS – 15200081:
MARCARIANVS V(ir) C(larissimus) TAVR(oboliatus) M(atri) D(eum) D(edit) D(edicavit)
Zde je typický příklad nápisů popisujících quindecemvira (XVviri) provádějícího taurobolium a criobolium z roku 197. CIL 6, 499 = ILS 4147:
MATRI DEVM MAGNAE / IDAEE SVMMAE P / ARENTI HERMAE ET ATTIDI / MENOTYRRANO INVICTO / CLODIVS HERMORENIANVS / CAESARIVS, V(ir) C(larissimus), PROCONS(ul) AFRICAE / PRAEFECT(us) URBIS ROMAE / XVVIR S(acris) F(aciundis), TAVROBOLIO / CRIOBOLIO PERFECTO / XIIII KAL(endas) AVG(ustas), DIIS ANIMAE / SVAE MENTISQVE CVSTODIBVS, / ARAM DICAVIT, / D(omino) N(ostro) GRATIANO AVG(usto) TER(ium) [Fl(avio)] AEQUITIO CONSS(ulibus).
Clodius Hermogenianus Caesarius, nejváženější muž, prokonzul Afriky, prefekt města Říma, quindecemvir sacris faciundis, který čtrnáct (dní před) srpnovými kalendami (19. července 374) provedl taurobolium a criobolium pro božstva a strážce své vlastní mysli, postavil oltář, když byli náš pán Gratianus Augustus potřetí a Flavius Aequitius, konzuly.“
Zdroje:
Herodianos (Dějiny po Marku Aureliovi I,11,3–5)
Titus Livius ((XXIX,14,5–14)
HA: Historia Augusta – Heliogabalus 7
CIL – EDCS: Corpus Inscriptionum Latinarum – Epigrapfische Datenbank Clauss-Slaby
Dostálová, R., Hošek, R.: Antická mystéria, 1997
Boin, D.: Ostia in Late Antiquity, Cambridge 2013.
Meiggs, R.: Roman Ostia, Oxford 19731, 19972.
Zamarovský, V.: Bohové a hrdinové antických bájí, 1982 Vidman, L.: Od Olympu k Panteonu, 1986
Panayotis, P: The Rites of the Day of Blood (dies sanguinis) in the Graeco-Roman Cult of Cybele and Attis, 2019
Statheus P.: Taurobolium, Marquarie University Sydney
Gasparro, G. S.: Mustic and Soteriological aspects of the Taurobolium, str.107-118,
Rutter, J.: The Three phases of the Taurobolium, JSTOR, 1968
Encarnaçäo, J.: Reflections of the Orient on the Epigraphic Monuments of Western Roman Lusitaniae, in Journal of Mosaics Research, 2017
www.ostia-antica.org
