Vigiles – hasiči v antice

Heslo vigilů: ubi dolor ibi vigiles, „kde je bolest, (my jsme) její hasiči“

Požáry měst v antice byly, jak píše Juvenalis, dost častým jevem: …..kdy budu moci žít tam, kde už nejsou žádné požáry a kde trávím noci bez poplachů“, každý den vypuklo v Římě až 100 menších požárů, proto se stalo zabezpečení budov proti ohni, v případě vypuknutí požáru pak jeho likvidace, důležitou součástí běžného života v antickém Římě, Konstantinopoli, Alexandrii, v Ostii a dalších městech římské říše. 

Tato činnost byla pečlivě organizovaná a třebaže jednotky hasičů (nebo také hlídačů) původně tvořili otroci, jejich význam rostl a později se těšily značné vážnosti. O městských hlídačích (vigiles urbani) nebo také o kohortách hlídačů (cohortes vigilum) za císařství se zmiňuji antičtí autoři Tacitus a Cassius Dio.

Dům postavený ve stylu opus craticum (craticium). Foto: Carole Raddato

Historie vigilů

 I když byl Řím budován s velkým přepychem u veřejných budov, bazilik, chrámů, velkých lázní, většina obyvatel měla skromnější podmínky k bydlení. Větší výroba cihel  začíná až za císařství  a proto je mnoho budov postaveno ze směsi kamene, trámů, kde je mnohdy střešní taška nahrazena šindelem (opus craticium). Neexistovaly komíny a tak oheň mohl snadno přeskočit. Světlo obstarávali olejové lampičky. Není divu, že oheň měl ve Věčném městě živnou půdu a tak se utvořily první hlídky, které měly funkci požární prevence. První, soukromou jednotkou hasičů o 500 mužích, disponoval například už jeden z triumvirů Marcus Licinius Crassus (115 – 53 př. n. l.) a vůbec první hlídky v Římě od roku 289 př. n. l. vykonávaly skupiny otroků (familia publica), pod vedením magistrátních úředníků, kteří se nazývali triumviri nocturni, neboli Tři noční muži. Zřejmě pouze tyto hlídky nebyly moc účinné vzhledem k počtu požárů a významný římský právník Paulus naznačuje, že požární prevence není pouze povinností triumvirů. jejich úkolem bylo působit jako doplňková služba k édilům a pravděpodobně také tribunům. Édilové (aediles) a plebejští tribuni (tribuni plebis) byli rovněž odpovědni za požární prevenci.

Édilové byli nižší magistrátní úředníci , kteří zodpovídali za veřejné slavnosti, dohlíželi na pořádek na trzích a ulicích.

Marcus Licinius Crassus

S ohněm bojovali samozřejmě i bohaté soukromé osoby prostřednictvím skupin otroků a zjevně si účtovaly za své služby. Zda byly částky jimi zaplaceny nešťastnému jednotlivci, jehož dům byl spálen nebo státem, je nejisté; zdá se, že někdy také poskytovali své služby bezúplatně. Dále, bohaté mladé edily (relativní pojem, protože édilové sloužili od 37 let), kteří si přáli rychlejší postup, tak „na začátku své politické kariéry vytvořili senzaci“, když zavedli a udržovali soukromé hasičské sbory otroků.

Nechvalně známý svým jednáním byl Crassus (viz výše), který levně skupoval domy postižené ohněm a i okolní budovy. Po příjezdu na místo však hasiči nic nepodnikli, zatímco Crassus nabídl odkoupení hořící budovy od ztrápeného majitele nemovitosti za mizernou cenu. Pokud majitel souhlasil s prodejem nemovitosti, jeho muži by oheň uhasili; pokud by majitel odmítl, pak by jednoduše nechali konstrukci shořet do základů.

Ještě na počátku Augustovy vlády je rovněž doložena ještě hasičská jednotka založena ze soukromé iniciativy na popud édila Marka Egnatia Rufa v roce 20 př. n. l., který získal popularitu díky své aktivní politice při zvládání požárů. Veleius Paterculus píše, že Egnatius Rufus byl: „spíše gladiátor než senátor, shromáždil kolem sebe lidi, jako by mu z oka vypadli a rozhodl se Caesara zavraždit, protože za jeho života by nevyvázl se zdravou kůží. Získal si sympatie jako édil, kdy jeho otroci hasili požáry, takže poté získal vyšší titul praetora. A dokonce se ucházel o nejvyšší úřednický post, konzulství. Nakonec byl vsazen do vězení a zahynul.“

Octavianus - Augustus

Mezníkem v organizaci hasičů v Římě byla vláda Augusta, původně Octaviana (31 př. n. l. – 14 n. l.). Ještě před zformováním kanceláře neboli prefektury vigilů postavil Augustus v roce 22 př. n. l. jednotku 600 otroků pod velením tzv. kurulských édilů (Cassius Dio 54, 2.4), (svolávali a předsedali tributnímu shromáždění (comitia tributa), jímž byli voleni na dobu jednoho roku. Směli dohlížet na konání auspicií (znamení, podle konání zvířat, která dávali bozi jako svůj souhlas, či nesouhlas) a v oblasti soudnictví jim příslušelo vedení občanských soudních řízení v méně závažných sporech. Jejich edikty se postupem doby staly pramenem obchodního práva.

Rozdělení Říma na okrsky a rozmístění vigilů.

Rozdělení  města

Řím byl v té době rozdělen do 14 okrsků, čtvrtí, což vytrvalo až do konce římské říše. Édilové, tribuni a prétoři byli rozděleni pro tyto čtvrtě a stali se zodpovědnými za bezpečnost daného regionu (tudíž i požáry), které byli kontrolované otroky familia publica, kteří přešli z působnosti édilů do působnosti vicomagistri. Tito úředníci byli odpovědni za správu a veřejný pořádek v každé čtvrti. Vytvořením těchto magistrátních úředníků císař Augustus pokračoval v republikánských zvyklostech, ale proces zprofesionalizoval oproti ročně voleným úředníkům za republiky.

Jeho váhání, které trvalo více než třicet let, však ukazuje jeho neochotu představit vše, co by se mohlo zdát jako vojenská síla a nástroj tyranie. Jeho opatrná a konzervativní politika je dále ilustrována v původním složení sil, do kterých byli přijati výhradně propuštěnci, dříve to bylo zaměstnáním pro otroky. Vzhledem k tomu, že 7 000 ozbrojených a disciplinovaných otroků mohlo být hrozbou a způsobilo by pozdvižení, protože Římané by to nemuseli tolerovat a vojenská síla se mohla v té době skládat pouze z římských občanů, složení vigilů bylo proto vytvořeno z propuštěnců. To také sloužilo k zdůraznění nevojenského charakter sboru, pro nábor pro armádu byl stále omezen na občany volného narození (s výjimkou velkých mimořádných událostí), a proto vigilové měli nižší postavení než ostatní vojáci, nejen pro města, ale celé armády, včetně pomocných sborů, auxilií.

Za Augustovy vlády tak vznikla, podle alexandrijského vzoru, první oficiální organizace, jež byla aktivní až do pozdní antiky. Její členové se rekrutovali, jak jsme již řekli, z propuštěných otroků. Přístup římských císařů k vytváření hasičských sborů mohl být i negativní vzhledem k neklidným situacím v jednotlivých provinciích, což charakterizuje odpověď císaře Traiana (list 34) spisovateli a politikovi Pliniovi mladšímu (Secundus) na dotaz (list 33), zda zřídit sbor vigilů o 150 členech pro velké město Nicomedea s ohledem na ničivý požár v tomto městě:

nevytvářejte politicky nebezpečné organizace, ale dodávejte zařízení pro boj s požáry a zbytek ponechte na soukromou iniciativu majitelů nemovitostí.“

Lucius Sutorius Macro, velitel vigilů a později i prétoriánské gardy. Filmové zpracování.

Praefectus vigilum, prefekt hasičů

 Nejvyšším velitelem byl prefekt vigilů, který nebyl magistrátním úředníkem, ale byl jmenován přímo císaře a pocházel z jezdeckého stavu (úřad patři mezi tři důležité posty v držení jezdců. Praefectus praetorio, praefectus Aegypti a praefectus vigilum. K ruce měl celý aparát úředníků, poddůstojníků a důstojníků.

V první částečné reformě za Tiberia nebo Nerona je rozeznatelný prvek sblížení mezi vigily a ostatními jednotkami městských kohort, o kterých ještě bude řeč. Důstojníci, centurioni a tribunové vigilů byli ve skutečnosti budoucí důstojníci městských a pretoriánských kohort, tedy jakási odrazová rampa pro posun výše. Že se jednalo o tehdy již téměř vojenskou jednotku dosvědčuje rok 31 n. l. za vlády Tiberia, kdy vigilové střežili chrám Apolla na Palatinu v Římě, kde se sešel senát, který nedůvěřoval prétoriánské gardě. Bývalý velitel vigilů Sutorius Macro a velitel noční hlídky Graecinius Laco ve spolupráci s konzulem Memmiem Regulem odstranili neoblíbeného a nebezpečného prefekta prétoriánů Aelia Sejana a ovládli město. Z toho vyplývá, že již tehdy spadal velitel vigilů pod pravomoc prefekta města (praefectus Urbi). Zachovalo se 43 jmen prefektů hasičů, ale pouze o šesti z nich se ví nějaké podrobnosti.

Gaius Ofronius Tigellinus. Známou postavou je Gaius Ofronius Tigellinus, velitel pretoriánské gardy, který byl za vlády Galiguly obviněn z cizoložství a odeslán do vyhnanství. Za Claudia se vrátil a zbohatl jako správce závodišť koňských vozů. Za císaře Nerona byl již prefektem brigády vigilů a následně prefektem prétoriánů (praefectus praetorio) a tvrdě zakročil proto spiknutí Pisona, do kterého byl zapleten i Seneca, který byl donucen spáchat sebevraždu.

Organizace vigilů a její historie

Řadoví hasiči se nazývali vojáci (milites) a byli rozděleni do sedmi kohort pod velením tribunů nebo podprefektů (subpraefecti). Každá kohorta měla přibližně 550 mužů, velel jí tribunus a skládala se ze sedmi centurií pod velením centurionů; jedna centurie měla 70 až 80 mužů (560 mužů). V Římě každá z kohort měla přiděleny dva ze čtrnácti administrativních okrsků města (regiones), což zřejmě přestávalo stačit pro účinnou službu, proto byly v roce 205 n. l. kohorty zdvojeny. Poté měly celkem 7 000 členů. Ubytování prvních pravidelných kohort není možné určit a protože Seutonius poznamenává, že i pretoriánská garda byla na počátku císařství „sine castris“, tedy bez kasáren, můžeme předpokládat, že tomu tak bylo i u vigilů.

Za Flaviovců (císaři Vespasianus, Titus, Domitianus) dostal sbor vigilů většinu jejich struktur a jejich místo v městské posádce Říma bylo dokonale definováno. 2. stol. n. l. nepřineslo žádné převratné změny, zasvěcení Genia jednotlivým centuriím ukazuje na esprit de corps a seznamy potvrzují pevně stanovenou hierarchii, podobnou jako u jejich druhů v prétoriánské gardě a městských kohortách (urbaniciani). Ve stejné době mohli sloužit ve sboru vigilů i občané římského původu. Stejné privilegium jako měli prétoriáni a urbaniciani, tedy právo na frumentum publicum po absolvování šesti let získali minimálně od poloviny 3. století (CIL, 14, 4499). Z doby Severovců pochází doklad, že přístup k annoně získali vigilové již po třech letech.

Z doby Traiana je znám úřad podprefekta (supraefectus vigilum). Paulus poznamenal, že prefekt vigilů nese odpovědnost za vyšetření činů spáchaných žháři, zloději a lupiči, zloději (fures s raptores) a podílející se osoby jednající protiprávně tím, že nabízejí útočiště zločinci. Upozornil také na výjimku z tohoto pravidla. Pokud byli dopadení útočné osoby, popř. notoricky známé osoby, měli být odevzdáni prefektovi města praefectus Urbi. Z popisu je patrné, že se vigilové starali rovněž o bezpečnost města. Osoby, jež neúmyslně založily požár měly být zbičovány, nebo zbiti holemi (fustes) popřípadě napomenuty a upozorněny, že příště neujdou přísnému potrestání. Pachatelé požárů, u kterých se zjistilo, že jej založili úmyslně, byly předáni prefektu města (Corpus Iuris Civilis 1.15.3.1.). Mezi jejich povinnosti patřilo též zachycování uprchlých otroků. Úkol střežit lázně byl přidán jako povinnost vigilů za vlády Alexandra Severa, kdy lázně zůstaly otevřené i v noci.

V době Severovců byl počet kohort zdvojnásoben a znásobení jeho povinností přirozeně vedlo k odpovídajícímu zvýšení prestiže prefekta vigilů a od doby, kdy se superlativní tituly poprvé začaly pravidelně uplatňovat u jezdeckého řádu za vlády Septimia Severa, pozorujeme jejich obecné použití držitelem tohoto postu. To znamenalo tituly jako vir perfectissimus, velevážený muž (úřednická hierarchie obsahovala také vir clarissimus, velmi slavný muž a vir egregii, obdivuhodný muž), zároveň tituly ukazovaly na stav bohatství.

Diocletianus naopak snížil počet vigilů. Reformy císaře Diokletiana rozšířily pravomoc městského prefekta do 160 km na všechny směry od Říma, dá se tedy předpokládat, že stejný rozsah měl v pravomoci i prefekt vigilů.

Konstantin I. přikázal, že nové domy určené pro bydlení musí být ve vzdálenosti 100 stop (30 m) od státních skladišť, což bylo obzvláště důležité ve městech jako Ostia, Alexandria nebo Řím, kde byly sýpky a skladiště (horreas) v určitých čtvrtích dominantními stavbami. Reskript CTh 15.1.4 z Codex Theodosianus určoval, že veřejné sklady musí být na všech čtyřech stranách stavěny odděleně od soukromých objektů; další pak nařizoval, že soukromé budovy mají být umístěny alespoň 15 stop (4,5 m) od veřejných staveb. V době císaře Juliana je ještě slyšet o vigilech, kteří slavili Matronalia v roce 362. Během slavnosti vigilové pochodovaly převlečení za ženy. Předpokládaný konec vigilů, jako císařského sboru se váže pravděpodobně k císaři Valentinianovi I., kdy úkoly převzaly jiná collegia v letech 364 až 365.

V Justiniánově Digestě z roku 529 byl uveden i trest za nedodržení dostatečné pozornosti při předcházení požáru. Prefekt mohl nařídit, aby dotyčný, který se provinil, byl zbit. Název vigiles se přenesl až do dnešní doby, nynější italský hasičský sbor se nazývá Vigili del Fuoco.

Poslední fáze úřadu je z doby Theodoricha Velikého, kdy prefektu vigilů v Římě a v Ravenně jsou dány povinnosti různé a rozmanité, ale hašení požárů v nich není! Buď se to považovalo za tak samozřejmé, že se tím v povinnostech nikdo nezabýval nebo byla tato služba delegována na majitele domů a staveb. To se přesně neví.

Požár v roce 64 n. l. Obraz od Roberta Huberta

Velký požár v Římě v roce 64 n. l. 

Řím byl totiž až do doby císaře Augusta dost chaoticky stavěný, budovy byly kolikrát nalepené na sobě a hlavním důvodem byly hrázděné stavby,  tzv opus craticium, tedy stavby, které nebyly výlučně římského původu, lze najít kdekoli ve Středomoří. I slavný antický autor Deseti knih po architektuře, Marcus Vitruvius Pollio, znevažoval tuto stavební techniku jako vážné riziko požáru až do té míry, že píše: Byl bych ovšem raději, aby hrázděné zdivo nebylo vůbec vynalezeno. Zdivo a omítky mezi trámy nasákají a posléze vysychají, takže rozrušují celistvost omítek a obnažují velkou část trámů.

Příklad jak vypadaly velké požáry v Římě je velký požár Říma a to již byli hasiči vigiles na světě, nicméně žádný antický autor se o boji vigilů s plameny onoho velkého požáru nezmiňuje, pouze lze předpokládat, že se podíleli na stržení postižených domů a likvidaci.

Římský historik Tacitus obšírně popisuje velký požár Říma v roce 64, zhruba 40 let po založení hasičského sboru a zaznamenává zvěsti, že císař Nero byl zodpovědný za založení ohně. Na druhou stranu zaznamenává, že císař nebyl v tu dobu v Římě a ihned se do města vrátil a organizoval pomoc obyvatelům metropole, snížil cenu obilí a zajistil distribuci po městě. Zároveň antičtí autoři poukazují Neronovo obvinění křesťanů ze založení požáru. Nero jich nechal prý na tři stovky popravit upálením, ukřižováním či rozsápáním dravými šelmami. Názorů na založení požáru je více a tak můžeme pouze spekulovat o příčině.

Dost častý obrázek císaře Nerona, jak hraje na lyru a deklamuje básně, zatím co Řím hoří.

Následky byly strašlivé, protože Řím je vydán napospas ničivému ohni po šest dnů a sedm nocí. Teprve když dosáhnou plameny okraje pahorku Esquilinu a všechny stavby okolo jsou zbořeny, podaří se je zastavit. Jenže když už se zdá, že požár konečně uhasíná, vypukne o kus dál v plné síle a hoří další tři dny. V doutnajících troskách znovu vzplanou plameny a ničí zbývající římské čtvrti. Další tři dny trvá, než se oheň konečně definitivně vzdá své vlády nad městem. Když poslední plameny utichnou, dvě třetiny Říma doutnají v popelu. 70 % procent města a 10 ze 14 okrsků bylo požárem zasaženo. 3 požár zpustoší úplně a 7 je značně poškozeno.

Mohl jít tento muž s pověstí šílence tak daleko, aby starý „nevzhledný“ Řím zapálil jen proto, že na jeho ruinách chtěl vystavět moderní metropoli s obrovským palácem přímo v centru? V tom nemají historici jasno ani dnes, ale většina se přiklání k verzi, že Nero město nezapálil. Dio Cassius tvrdí, že i ti, kteří se měli podílet na eliminaci ohnisek požáru, se aktivně podíleli na drancování a místo toho, aby pomohli, ještě zakládali nové požáry. To ale může popisovat úsilí vigilů strhnout již zasažené domy, aby oheň nepřeskočil na další budovy.

Nicméně jako odezva je jasné nařízení císaře Nerona na odstranění možných příčin:  …..“Nařídil též, aby budovy samy byly až do jisté výšky pevně stavěny bez trámů z gabijského nebo albského kamene, poněvadž tento kámen je ohnivzdorný a aby neměly společné zdi, nýbrž aby každé stavení bylo obehnáno vlastními zdmi. Dále ustanovil dozorce k tomu, aby voda, kterou si dosud soukromníci zachycovaly libovolně, tekla hojněji a na více místech pro obecnou potřebu; také měl každý mít v nádvoří hasicí nářadí.“ Lapis gabinus byla zvláštní vulkanická hornina z města Gabiia podobně jako kámen z albských kopců. Tyto materiály se uplatnily při stavbách jako mosty přes Tiberu (Milvijský most, Fabricius a Emilius), Pompeiovo divadlo. Další opatření:

  1. Zajištění dodávek vody, zlepšení toku a přísnější dozor jako obranu proti těm, kteří by chtěli vodu krást.
  2. dimensis vicorum ordinibus – vyrovnání a sladění ulic do městské zástavby
  3. latis viarum spatiis – taková šířka ulic, aby se zabránilo přeskočení ohně z budovy na budovu.
  4. cohibita aedificiorum altitudine – omezení výšky budov. Budovy o více patrech působily jako komíny a oheň tak byl těžko zvládnutelný.
  5. patefactis areis & additis porticibus – přidání otevřených prostorů, jako jsou portika a náměstí.

  6. pomocí přepravy obilí (Ostia, Puteoli) nechal odvézt spálené ruiny z Říma

 

Pantheon. Wikimedia Commons

Nové stavby po požáru

Největším příkladem obnovy, kterou přinesl oheň ve starověkém Římě, je architektura římského Pantheonu, který byl nejen přestavěn z převážně hořlavých materiálů, včetně jeho cementové kupole, ale i samotná architektura budovy dosáhla nebývalých výsledků, které ovlivnily architekty všech věkových kategorií až do současnosti.

Dalšími budovami a stavbami, které věnují pozornost ovládání ohně, jsou chrám Marta Ultora a jeho 32 metrů vysoká zeď z ohnivzdorné skály, která jej odděluje od čtvrti Suburra.

Collegium fabri tignarii

Všudypřítomné nebezpečí ohně se odrazilo v nařízeních panovníků. Již v Neronově době musela být v bytech umístěna nádoba s vodou. Stavěla se sloupořadí, v jejichž horní části byly ochozy, odkud mohli vigiles s ohněm bojovat. Kolegium tesařů a stavitelů (collegium fabri tignarii nebo také tignuarii) mělo v pozdějších dobách své vlastni jednotky hasičů. Mělo to svou logiku, protože stavby znali nejlépe a při případném požáru mohli tyto své znalosti uplatnit. Collegium mělo podobu vojenské jednotky, jeho členové se nazývali numerus caligatorum a byli rozděleni do 16 oddílů, každý měl 22 mužů a velel jim decurio. Nejlepší doklad je asi z Ostie.

Příslušníci vigilských kohort

  • principales – ve štábu prefekta nebo subprefekta sloužili prominentní důstojníci
  • arcarius – měl na starosti peníze a byl pokladníkem,
  • librarii – zaznamenávali pohyby peněz v účetních knihách kohort a vypláceli mzdy
  • tabularii – vigilové, jenž uchovávali registry a účetní výkazy.
  • bucinatores – byl trubač, jehož trubka řídila každodenní život v kasárnách nebo excubitoriu.
  • aquarius – v každém oddílu byl člen určený na dohlížení přívodu vody z obecních a městských nádrží a fontán
  • siphonarii – používali vodní stříkačky
  • tesserarius – byl velitelem hlídek vigilů, který dostával hesla na malých tabulkách od tribuna
  • sebaciarii – měli na starosti osvětlení v noci, hlídkovali a doprovázeli osoby v noci loučemi
  • emitularii – pomocníci sebaciarii
  • horrearii – skladníci
  • balnearius – v táborech, kasárnách nebo v odloučených stanicích byl určen vigil, který se staral o lázně
  • questionrius při zadržení nějaké podezřelé osoby, o které se předpokládalo, že má na svědomí nějaký kriminální čin, mohl nastoupit, jehož pracovní náplní bylo mučení.

Lex Visellia o náboru hlídačů (hasičů)

Jako nezávislý sbor patřily vigilové pod pravomoc římského městského prefekta (praefectus Urbi) jak už jsem si řekli. Kromě hašení požárů dohlíželi na pořádek především v nočních hodinách a měli pravomoc zadržet zloděje, lupiče a uprchlé otroky, viz výše. Zpočátku měl sbor potíže s náborem hasičů, proto zřejmě byl přijat zákon Lex Visellia v roce 24 n. l. za Tiberiovy vlády, který právně upravil snadnější vstup rekrutům do nově vytvořeného sboru hasičů, vigilů.[1] ukládal, že příslušníci sboru sloužili šest let a po této době se stali římskými občany, později za vlády Septimia Severa (193-211), byla doba služby se stejnou výhodou snížena na tři roky. Již od počátku se vigilové zaměřovali nejen na samotné zvládnutí ohně, ale také na jeho prevenci a na demolici budov zasažených požárem.

  1. Pravidlo, že když otrok nejméně 30letý byl osvobozen minimálně 20letým majitelem, stal se Latin Iuniani – osobou, která je ve skutečnosti svobodná, ale bez politických práv. Tato osoba se posuzovala jako svobodná, ale umírala jako otrok, tzn. nemohla pořídit testament, ani sama nemohla z testamentu dědit. Pro takové lidi bylo stanoveno řada právních možností, jehož prostřednictvím by mohly požádat o římské občanství. Jedna z těchto možností byla regulována Lex Visellia, který následoval po lex Aelia Sentia. Zákon lex Visellia poskytl možnost občanství pro Latini Iuniani těm, kteří již šest let působili jako vigili  v Římě.
Caserma dei Vigili. Kasárna hasičů v Ostii u Říma

Služba a ubytování v Římě a Ostii

V Ostii, přístavním městě u Říma, jsou vigiles doloženi poprvé za císaře Claudia (41–54 n. l.), který do města vyslal dvě městské kohorty hasičů (vexillatio) Kohorta pochází z armády, kdy celá legie se skládala z 10 kohort a tvořily ji 3 manipuly (jeden manipul tvořily dvě setniny po 80 mužích, čili 3 x 160= 480 mužů=cca 1 000 mužů. Stálá posádka však byla v Ostii zřízena až za císaře Domitiana (81 – 96 n. l.), do jehož vlády také spadá výstavba kamenných Kasáren hasičů (Caserma dei Vigili), které byly dokončeny za císaře Hadriana v roce 138 n. l.

Hlídky se střídaly ve dne i v noci na rotačním principu. Ti, kteří právě neměli službu, spali a odpočívali v kasárnách nebo cvičili či opravovali materiály a nástroje potřebné pro hašeni. Kasárna (v Ostii a Portu) měla místnosti na odpočinek a ubytování členů sboru, později ve 3. století byly zřízeny detašované menší stanice, excubitoria, zhruba o 50 mužích. J. T. Bakker poznamenává, že není jisté, zda měli vigilové v Římě ubytování v kasárnách jako prétoriáni, jsou zaznamenány pouze městské tábory (snad kasárna statio). Je možné, že bydleli v mimo kasárna a do služby nastupovali podle rozpisu.

V Římě jsou známa dvě velká kasárna Castra Praetoria a Castra Peregrina, ale v souvislosti s vigily je zaznamenána pouze přítomnost kohorty. Jinak v Římě se prokazatelně ví o excubitorii pro čtyři kohorty: I. na východní straně Via Lata naproti Saepta Iulia severně od Piazza dei SS. Apostoli, III. jižně od Piazza Vittorio Emanuele, na Viminalu, IV. severně od Santa Saba blízko Caracallových lázní a V. na kopci Caelia u dnešního kostela Santa Maria in Domnica. Poslední excubitorium  byla detašovaná stanice sloužila pro VII. kohortu u Trans Tiberim (dnešní Trastevere).

Délka pobytu vigilů v přístavech Ostie a Portu byla čtyři měsíce, což je velmi krátká doba a snad na místě zůstali déle někteří centurioni kvůli kontinuitě služby.

Ukázka běhu k požáru s kyblíky - sparteoli.
Jednoduchý obrázek antické pumpy popsané Ctesibiem.
Princip hydraulické pumpy a na levém obrázku nalezené zbytky bronzové pumpy.

Vybavení hasičů

Vigilové byli také známi pod přezdívkou sparteoli, což byly malé kbelíky utěsněné lany a smolou, které se používaly při hašení. Toto označení pochází od křesťanského spisovatele Tertuliana. Výbava hasičů byla na svou dobu pozoruhodná: siphonarii nosili na zádech nádoby s tlakovým pistolovým čerpadlem (siphon,  od egyptského Hérón, s dosahem 20 až 30 m. Vitruvius je nazývá Ctesibica machina a v každé kohortě vigilů v Římě bylo 5 až 6 mužů disponujících tímto zařízením.

 Jako u mnoha velmi originálních nápadů se základní koncept silového čerpadla, které je jedinečné mezi starodávnými zařízeními na zvedání vody jak pro svou technicky složitější konstrukci, tak pro svůj charakteristický výstřik. Silové čerpadlo je obvykle umístěno ve vodě a je určeno ke zvednutí a vytlačení trubky pomocí pístů pracujících ve dvojici válců. Válec vyžaduje dva zpětné ventily; jeden na vstupu a jeden na výstupu. Koncept pumpy je připisován Ktesibiovi z Alexandrie. Když tyč zvedla jeden píst, vtáhla vodu do svého válce, spustila protilehlý píst a vytlačila vodu ven centrálním výstupem, který byl připojen ke svislé trubce. O to, aby voda šla správným směrem, se staral systém jednocestných ventilů a soustava střídavých pístů vytvářela neustálý výstřik vody. Isidor ze Sevilly, píšící v 6./7. století našeho letopočtu, zmiňuje jeho použití k čištění vysokých stropů. (typ Bolsena)

 Vitruvius (10, 7) a Hérón (pneu 1,28) popisují čerpadla vyrobená z bronzu. Vitruviovo čerpadlo používalo samozřejmě vtokové a výpustní ventily a proud vody se nechal korigovat jak vertikálně, tak také horizontálně. Ve Španělsku byla nalezena stříkací pumpa s popsanou možností nastavení střiku vody, celkem se pumpa skládala z 26 dílů a její výška byla asi 1 m s výkonem asi 1,6 l vody na jeden zdvih. čerpadlo z Antiquario comunale v Římě má více než 30 dílů. Použití bronzu má řadu nevýhod; bronz je drahý; je zapotřebí zručný bronzový dělník; díly musí být vyrobeny a sestaveny opatrně, aby vydržely vysoký tlak vody; je komplikované čerpadlo rozebírat za účelem jeho údržby nebo opravy; a je obtížné upevnit čerpadlo na místo jeho připevněním k čemukoli jinému.

Jednotlivé díly čerpadla z Antiquario Comunale Roma
Sekyra, dolabra

Digesta I. 15 popisuje, že muži prefekta hasičů chodí na obchůzky se sekyrami, dolabrae a vědry s vodou, hamae. K výbavě dále patřily tyče se železnými háky perticae na strhávání zdí a trámů. K dispozici byly požární vědra hamae, kbelíky, vasa spartea, houby, spongiae, prošívané přikrývky, centones octem napuštěné látky, které se házely na oheň, lana funes. Jednotky měly dokonce svou vlastní lékařskou podporu. V neposlední řadě je jejich doprava, která byla zajištěna koňskými povozy, na které se montovaly sudy s vodou. 

Známý právník Ulpianus (33.7.12.18) zaznamenal nařízení, že: „Pegasus a mnoho dalších autorit uvádí, že ocet uchovávaný pro účely hašení požáru, mopy z hadrů, sifony, tyče, žebříky, rohože, houby, vědra a košťata jsou součástí (ve vybavení domu)“.

Starověké texty obsahují řadu odkazů na používání čerpadel a na jejich provozovatele. Deset jich zmiňuje čerpadla používaná k hašení požárů a tři zmiňují vigily, kteří je obsluhovali. Mnozí zmiňují vysoký proud, který produkují. Diskuse s hasičskými důstojníky potvrzují, že tato čerpadla by byla velmi užitečná při hašení požáru a mnohem užitečnější než házení kbelíků vody na ně. Parfém se stříkal, aby osvěžil vzduch na přeplněných místech, a možná se k tomuto účelu běžně používaly pumpičky. Pouze jeden starověký text zmiňuje použití čerpadla k čerpání vody ze studny a žádný nezmiňuje použití čerpadla k odvodnění dolu.

Hydraulická pumpa typu Bolsena

Hydraulická pumpa Bolsena:

Rané císařské příklady nalezené v Bolsena a Castrum Novum poskytují jasné, typické příklady provedení z bronzu. Dva válce namontované svisle vedle sebe jsou v blízkosti svých základen spojeny vodorovnou trubkou víceméně stejného průměru; na dně každého válce jsou sklopné bronzové klapky, které se otevírají dovnitř. Bronzový píst – možná původně opatřený na své základně koženým nebo fleecovým těsněním – pracující v každém válci umožnil natáhnout vodu  a naplnit válec klapkovým ventilem při zdvihu nahoru, poté jej vháněl do příčného spojovacího potrubí při zdvihu dolů. který uzavřel sací ventil. Ze středu spojovací trubky stoupala jediná svislá výtlačná trubka a jednocestné klapkové ventily na základně této trubky udržovaly pohyb vody ve správném směru, když písty fungovaly recipročně.

Jedno z čerpadel Bolsena mělo ve skutečnosti místo klapek velmi moderně vypadající zkosené vřetenové ventily. V závislosti na aplikaci může být voda vypouštěna z potrubí nebo přes trysku. Taková tryska se zachovala pouze na velké bronzové pumpě nalezené v římském dole v Sotiel Coronada. Typ „univerzálního spoje“ vytvořený zasazením trubek do sebe, aby se umožnilo otáčení, znamenalo, že trysku bylo možné snadno nasměrovat jakýmkoli směrem.

Nádvoří Kasáren hasičů (Caserma dei Vigili) v Ostii u Říma. V rohu objektu jsou dva čtvrtkruhové nádrže, jenž mohly sloužit pro výcvik vigilů. Foto: autor článku

Kasárna vigilů v Ostii

I když je známo, že vigilové měli svá stanoviště i v dalších městech římského impéria, jako například Ravenna, Nemausus (Nimes), Lungdunum (Lyon), Konstantinopol nebo Alexandria. Kasárna vigilů nechyběla ani ve vile císaře Hadriana v Tivoli. Velmi dobře zdokumentovaní jsou v Ostii. Vigilové byli posláni do Ostie již koncem 1. stol. n. l. a nahradili XVII. městskou kohortu. Kasárna v Ostii, Caserma dei Vigili, jsou jednou z dominant Ostie. Budova je poměrně rozlehlá, navíc patrová a musela pojmout od roku 205 n. l. nejméně 320 mužů po dobu 4 měsíců (odloučená jednotka vexillatio), poté byli vyměněni čtyřmi jednotkami z Říma (centuriae).

Součástí kasáren je obětní místo, tzv. Augusteum (9 x 1,6 m na vyvýšené podestě), v pronau s velkou mozaikou znázorňující obětování (býk, victimarius [1], další dvě postavy, před Augusteem je sedm podstavců pro sochy císařů a jejich manželek, in situ [2] většinou od prefektů, subprefektů a tribunů jednotek, dalších šest podstavců se nachází na zadní straně Augustea. Ve výbavě kasáren nechyběly kanceláře, obchody, sklady vína, latríny apod.; portik se rozkládal okolo velkého dvora a ve dvou rozích jsou stále k vidění velké nádrže na vodu; předpokládá se, že sloužily pro cvičení hasičů. Později byly vybudovány kasárna i v Claudiově a Traianově přístavu (Portus), kde po roce 205 byla ubytována jednotka o stejném počtu jako v Ostii.

  1. Victimarius byl obětník, magistrátní úředník odpovědný za oběť, neprováděl samotná akt zabití, ale prováděl symbolické úkony a pronášel modlitby.
  2. Nalezené na místě
Tzv. Augusteum v kasárnách v Ostii. Foto: autor článku
Augusteum a podstavce pro sochy císařů a jejich rodin. Foto: autor článku

Příklad věnování z Augustea v Kasárnách hasičů

    CIL 14, 04386

Na podstavci sochy je nápis, který obsahuje dedikaci a autory tohoto věnování a zní:

JULIAE / AVG(ustae) / MATRI AVGVSTI / ET CASTRORVM / SVB CN(aeco) M(arco) RVSTIO RVFINO PR (aefecto) VIG(ilum) E(mentissimo) V(iro) / CVRANTIBUS / C(aio) LAECANIO NOVATILLIANO SVB PR(aefecto) ET / M(arco) FL(avio) RAESIANO TRIB(uno) COH(ortis) II VIG(ilum) / PRAEPOSITO VEXILLATIONIS

Julii / Augustě / matce císaře / a kasáren / Gnaeus Marcus Rustius Rufinus, velitel vigilů a velmi významný muž / Díky péči Gaia Laecania Novatilliana, zástupce velitele a / Marka Flavia Raesiana, velitele II. kohorty vigilů a  / velitele detašované jednotky.  

Julií je míněna Julia Domna, manželka císaře Septimia Severa, matka bratrů Gety a Caracally, která byla čestnou patronkou Kasáren hasičů.

Znak vigilů na budově excubitoria v Římě. Wikimedia Commons

Prameny:

  • Aurelius Victor http://www.roman-emperors.org/epitome.htm
  • Titus Livius: Dějiny, kniha IX, 1986
  • Velleius Paterculus: Historia Romana, Římské dějiny II, 91.3
  • Cassius Dio: Římská historie 2013 na Lacus Curtius
  • Vitruvius Pollio.: Deset knih o architektuře, 2006

 Zdroje:

  • Meiggs, R.: Roman Ostia, 1973
  • Kołodko P. : The Powers and Significance of the Prefect of the Vigiles (praefectus vigilum) in Ancient Rome, 2012
  • Sablayrolles, R.: Libertinus miles. Les cohortes de vigiles, 1996
  • Cech, B.: Technika v antice, 2013
  • Kincl, J. Urfus, V.: Římské právo, 1990
  • Hlinovský P., Drbal V.: Ostia. Přístav antického Říma, 2018
  • De Magistris, E.: Militia Vigilum della Roma Imperiale, 1898
  • Kosior, V. J.: Age Limits in the Service of the Roman Army – lex Aelia Sentia and lex Visellia, 2003                                                                        
  • Lanciani, R.: Ancient Rome in the Light Recent Discoveries, 1898 in Lacus CurtiusT.
  • Bakker: www.ostia-antica.com
  • van der Meer, L.: Ostia speaks, 2012
  • Hermansen, G.: Aspects of Roman City Life, 1982
  • Ancient history encyclopedia: Vigiles
  • K. Bailie Reynolds: The vigiles of Imperial Rome, 1904
  • R. J. B. Stein: Roman Wooden Force Pumps

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.