Zásobování římské armády potravinami
by Pavel Hlinovský · Published · Updated
Strategie a taktika jsou snadno pochopitelné a při zpětném pohledu je ještě snazší je kritizovat, ale věda o vybavení a zásobování ozbrojených sil na tažení je hodně technická a někdy i záhadná. Přesto více než cokoli jiného, logistické těžkosti omezují činnost jakékoli armády během války. Agresivní a velmi úspěšné vedení válek v římské republice a císařství bylo umožněno nejen jejími obrovskými zásobami pracovní síly, ale také schopností zásobovat armády během tažení na velké vzdálenosti od Itálie. Stejně tak veškerá kázeň, taktická flexibilita a nadstandardní vybavení pozdější profesionální armády by byly málo platné bez schopnosti nasytit lidi a zvířata v poli. Jak to Římané dělali? Pokusím se na to odpovědět v článku.
Římané si byli dobře vědomi důležitosti správné stravy k udržení účinné bojové síly. Vegetius zdůrazňuje potřebu dobré výživy jak pro armádu, tak i pro obležené město a před zahájením války by se mělo propočítat, kolik bude potřeba krmiva, obilí a ostatních potravin pro vojsko. Zásobování armád potravinami bylo součástí armádní logistiky, to znamená, že nezbytnou součástí byla vedle obstarání obilí a ostatních potravin i doprava potravin pro vojáky a také krmivo pro koně nebo muly. Dílem se vojsko zásobovalo ze svých skladů a dílem z místních zdrojů, protože jak Vegetius jasně zdůrazňuje, krutější než meč protivníka je hladovění.
Za císaře Septimia Severa mohla armáda, co do velikosti, čítat nějakých 30 legií, 12 000 vojáků v Římě a přibližně 480 pomocných jednotek, což odpovídá asi 450 000 mužům, k tomu se musí ještě připočítat asi 30 000 mužů ve dvou středomořských flotilách a několika provinčních. Dohromady uživit circa 480 000 mužů, kteří při průměrné denní dávce 880 gramů pšenice a 620 gramů jiných potravin potřebovali celkově za rok 154 395 tun obilí a 108 770 doplňkových potravin, představovalo velký logistický oříšek, a to nepočítáme potravu pro koně a mezky (cca 670 tun ječmene a 1 100 tun sena nebo zeleného krmiva denně!), které dosahovalo čtvrt miliónu tun ječmene a téměř půl miliónu tun sena.
Úspěch ve starověkém a rovněž i v moderním válčení nebyl a stále není způsoben pouze schopností postavit do pole největší, nejlépe vyzbrojenou, organizovanou, vycvičenou, disciplinovanou a řízenou armádu, protože pokud selhala logistika, selhaly i kampaně. Jinými slovy: nezáleželo tolik na vůli římských generálů, kde, jak rychle a s kolika vojáky mohli operovat v Germánii, Británii, Arménii nebo Parthii, ale na tom, kde a jak dlouho tam mohli zásobovat své síly.
Skladování dostatečného množství potravin na strategických a operačních základnách, budování a zajišťování předsunutých zásobovacích skladů, organizování a střežení kyvadlové dopravy, pomoc a rady regionálním a zahraničním spojencům, aby shromažďovali a dodávali zásoby, postupovali po trasách která zaručovala bezpečné a stálé zásobování vodou a potravinami, to vše musela řešit armáda spolu s místními veličinami a vůdci. Armáda se snažila zajistit úrodu nepřátelské země, dobýt její zásobovací sklady (což znamenalo zabránit nepříteli odvézt nebo spálit úrodu) a odříznutí jejich zásobovacích linií často znamenalo vítězství – někdy dokonce bez boje.
Historie a způsob získání potravin
Jestliže městské státy v Řecku i Kartáginci očekávali, že si vojáci koupí své vlastní zásoby nebo dostanou příspěvek na stravu, římská armáda naproti tomu dostávala pravidelné příděly obilí a také další položky. A to již ve 3. stol. př. n. l. (ale i dříve). Příděly byly odečteny z platu legionáře. V římská vojenské stravě v žádném případě nechyběly neobilné prvky: maso, sýr, zelenina (zejména luštěniny), olej, ocet a sůl významně přispěly k nutriční hodnotě přídělů. Je pravda, že obilí bylo jedinou složkou přídělu římského vojáka zmíněný Polybiem, ale Plutarchos odkazuje na jiné druhy v průběhu vyprávění o špatných znameních před porážkou M. Licinia Crassa u Carrhae v roce 53 př. n. l.
„Když bylo po přechodu řeky vojákům rozdíleno jídlo, byla nejdřív vydávána čočka a sůl, a to považují Římané za smuteční jídlo a předkládají je mrtvým“.
Frontinus poznamenává, že římská armáda konzumovala „jídlo všeho druhu“ a Appianos říká, že žít pouze z pšenice, ječmene a zvěře bez přidání vína, soli a oleje by bylo zdraví škodlivé. Měla by se tedy dodržet pestrost stravy. Příděl pro římského vojáka byl tedy rozdělen na dva hlavní prvky: frumentum (obilí) a cibari (vše ostatní včetně masa a pití).
Podle Historia Augusta se železná dávka potravin pro vojáka na tři dny, skládala z laridum, buccelatum a acetum, (slaniny, suchary a víno)
Výpočty ukázaly, že každá legie spotřebovala okolo 8 000 kg obilí, 45 000 litrů vody a 18 000 kg krmiva pro zvířata, to vše denně, abychom si mohli udělat představu o náročnosti zásobování. I proto se armáda snažila o částečnou samoobsluhu jednotek, když podůle Flavia Josepha nesli legionáři jako součást svého vybavení srpy pro sklizeň obilí.
V době míru armáda využívala různé zdroje, ze kterých získávala zásoby potravin. Jedním z hlavních zdrojů byli civilisté v provinciích; zásobování může mít formu rekvizice nebo povinného nákupu za pevnou cenu; o potravinové zásoby tímto způsobem mohly do armády přijít přímo nebo prostřednictvím prokurátora,“ poznamenává odpovědný úředník, jak poznamenává Strabo:
‚Jsou tu také císařští prokurátoři, muži jezdecké hodnosti, kteří rozdělují vojákům všechny životní potřeby.‘
Dalším důležitým zdrojem byly potraviny produkované na vojenské půdě (territoriumor prata), která se rozkládala na značnou vzdálenost kolem každé pevnosti; ty někdy pěstovala sama armáda, jindy civilisté, kterým byla půda pronajímána. Využívaly se i smlouvy na dodávky ve velkém.
Zásobování za republiky
Zajištění armády se stávalo čím dál důležitější, neboť armáda sílila v důsledku expanzivní politiky a tak Řím ovládal čím dál větší území a stát stál permanentně ve válce. Zásobování armády potravinami bylo garantováno senátem, který uděloval konzulům, velícím důstojníkům a voleným soudcům, pravomoci a zdroje, aby na ně dohlíželi. Předpokládá se, že zásobování římských armád přesahovalo možnosti římského vládního aparátu, proto se musel stát spoléhat na soukromé podnikání, nicméně gró řízení zásobování potravinami pocházelo od vlády a jejích úředníků. Uzavírání smluv bylo jedním z prostředků, které římská vláda používala k získávání uniforem, koní atd. pro své armády. U obilí to není zdaleka jisté a potvrzené.
Z velké části byl obchod s obilím aspektem běžných diplomatických vztahů mezi státy a právě v tomto kontextu se musí uvažovat o nákupech z území a království jako Numidie, Kartágo, Syrakusy, Pergamon a Epeirus. Od těchto nákupů lze jen těžko odlišit bezplatné příspěvky spojenců a spřátelených států. S tím souvisela i doprava, která je zmíněna v na závěr článku. Kromě toho bylo také obvyklou praxí vyžadovat dodávku obilí z poražených států. Ve většině případů bylo toto obilí výslovně určeno pro armády a jeho množství bylo někdy stanoveno v období, na které bylo třeba zajistit zásoby pro armádu. Pravidelná daň z obilí následovala až poté, co byly v některých zemích zřízeny provincie. Velký rozdíl mezi například Pyrenejským poloostrovem a Sicílií byl v tom, že Sicílie znala rozsáhlé tributní systémy, které byly vymáhány Kartágem a Syrakusami ještě před římskou anexí. Římané skutečně převzali systém desátků – tzv. lex Hieronica (podle Hierona II.) – ze Syrakus, ale přesné datum není známo.
Zásobování za císařství
Od Augustovy doby bylo zásobování řízeno jak veřejnými, tak i soukromými činiteli a alespoň část dodávek požadovaných různými vojenskými tábory byla vyrobena a získána lokálně nebo ve stejné provincii, ať už nákupem nebo zdaněním. V případě produktů, které nebylo možné zakoupit lokálně, však bylo klíčové zapojení centrální vlády. To je například doklad o olivovém oleji ve vojenských táborech v Germánii a Británii.
Veškeré logistické přípravy na velké války začínali v Římě. Poté, co se císař rozhodl, a rationibus se postaral o finance na nadcházející tažení, které zahrnovalo copiis militaribus a na úrovni provincií procuratores Augusti. Kancelář annonae pomáhala někdy plánovat, organizovat a dohlížet na výběr a přepravu obilí; a jeho prefekti pravděpodobně musely koordinovat veškeré zásobovací úsilí i s dopravou, představovanou a vedenou praefecti vehiculorum, včetně distribuce potravin armádám na jejich dobře naplánovaném pochodu přes římská území.
Proto vedle základní péče o zásobování obyvatelstva existovala rovněž annona militaris (vojenská zásoba obilí), která v užším slova smyslu neexistovala jako samostatná správa a během císařství neznáme žádný úřad nebo hodnost, která by přímo souvisela s touto annonou. V důsledku toho byl císař odpovědný jak za civilní annonu, tak i za annona militaris, stál na vrcholu struktury annony a řídil celý její proces i tím, že delegoval svoje pravomoce na prefekta zásobování v Římě a v provinciích na procuratores augusti, popřípadě na prefekty v Africe a Konstantinopoli.
Annona militaris
daň vybíraná z potravin ve prospěch římské armády. Během politické a hospodářské krize Římské říše ve třetím století našeho letopočtu a v jejím důsledku vznikl nový typ daně: annona militaris. Uplatňovat se začala již za vlády Septimia Severa, možná kolem let 194-196 n.l., během jeho východní občanské války proti Pescenniu Nigrovi, po níž okamžitě následovala Parthská válka. Platila všeobecně tam, kde byly rozmístěny římské jednotky, a byla v mnoha případech shromažďována samotnými oddíly vojsk, frumentarii. Tato neoficiální daň v naturáliích zajišťovala udržování a výživu armády. Z větší části, ale ne úplně, tato oficiální naturální daň nahradila vojákům roční plat v penězích (stipendium), které jim dříve dávalo aerarium nebo fiscus, a spadaly zpět do doplňkové daně. S tím přišel vlastní správní aparát řízený praefectus praetorio.
Tato nová vojenská daň nezahrnovala pouze příděl potravin, annonu v užším smyslu, státním úředníkům a vojákům, ale také přídavky na krmivo, vojenské oblečení a několik dalších položek vojenského materiálu. Actarius nebo actuarius měl na starosti jak státní sklady uchovávající sebrané obilí, potraviny všeho jiného druhu a krmivo v provinciích, tak zásobovací službu jednotlivých jednotek, pro které vypočítal a obdržel proviant od oficiálního výběrčího daní, susceptor. Ale ani tehdy nebyl cursus publicus použit k přepravě vojenské zásoby; toto je doloženo až ve 4. století.
V pozdní antice byli vojáci alespoň částečně vypláceni v naturáliích, šatech a potravinových přídělech, jak je popsáno výše u annona militaris, v systému na který dohlížely regionální pretoriánské prefektury (v té době již civilní úřady) V této fázi vojenská annona se stala mnohem větším a složitějším systémem, přímo řízeným ústřední vládou. Nařízení Codex Theodosianus 7.4.6 v roce 360 n. l. určuje, co by vojáci měli mít sebou a jak by se měli stravovat: Císař Constantius a Julianus prétoriánskému prefektovi Helpidiovi:
Zkušenosti minulé praxe odhalilo, že naši vojáci v době kampaně jsou zvyklí přijímat sušenky (bucellatum) a chléb, obyčejné víno a také kyselé víno, maso vepřové i skopové takto: Sušenky dva dny ze tří, chléb třetí den, obyčejné víno jeden den, kyselé druhý den, vepřové maso jeden den ze tří a skopové na další dva dny.
Frumentarii
Částečně opomíjenou částí dodávek obilí pro armádu je existence agentů frumentarii (někdy také vulpes), kteří od 1. do 3. stol. n. l. působili na celém území impéria a jsou mnohdy popisováni s odporem jako tajná policie, špioni, přičemž jak jejich název napovídá (lat. frumentum, obilí), byli především agenti zásobování a s tajnou policií měli málo společného, protože pracovali ve vojenském oblečení, nikoli civilním. Pozdějšími autory byli stavěni do pozice především špiclů a neoblíbených osob, to vyplývalo z jejich činnosti, kdy byli skutečně využíváni pro různé úkoly. Aurelius Victor je popisuje následovně:
„Ačkoli se zdálo, že byli zřízeni k vyšetřování a hlášení jakýchkoli otřesů, které by se mohly v provinciích vyskytnout, nehorázně si vymýšleli obvinění a vzbuzovaly strach všude, zejména ve všech nejvzdálenějších oblastech, hanebně by vyplenili všechno“
Nelze však opominout, že vznikli především jako dodavatelé obilí pro vojsko jako součást legií a samozřejmě jejich úkolem bylo i sbírat informace obecnějšího charakteru. Primus pilus každé legie měl pod kontrolou centurio frumentarius, který měl pod sebou jednotlivé vojáky. Jak poznamenává G. Rickman, dohlíželi zřejmě na dodávky až do Říma, kde měli na okraji města ubytování v menších kasárnách Castra Peregrina v Římě na pahorku Caeliu s velitelem, princeps castrorum peregrinorum a pomocným personálem. Později, za císaře Diokletiana byli v rámci reforem nahrazeni novou jednotkou agentes in rebus. Velmi pevný důkaz o hlavní činnosti frumentarii vyplývá z nápisu AE 1977, 171 z Portu u Ostie, který ukazuje, že centurio frumentarius postavil oltář a věnoval jej prefektu zásobování (praefectus annonae), nápis jasně ukazuje na účast frumentarii na dodávkách annony.
Zajímavý nápis na sloupu (Collona con Genio CIL XIV, 7) na Piazzale della Corporazione v Ostii. Věnování na sloupu je geniu Castra Peregrina dvěma „bratry“, Optatianem a Pudentem kteří sloužili jako frumentarii. Menší kasárna (nebo stanoviště) byla postavena v Portu a nazývaly se statio frumentatiorum (CIL XIV, 125 z roku 224 n. l.) a navíc ještě jeden nápis svědčí o ubytování miles frumentarius v jednom z bytů Ostie.
Nálezy nápisů (dipinti) ze známé pevnosti Dura Europos popisují, že na obstarávání potravin byli úkolováni členové kohorty XX Palmyrenorum a účastnili se i na jejich přepravě.
Příděl obilí (frumentum)
Obilí tvořilo největší část stravy každého Římana a to jistě platilo o římském vojákovi. Latinské slovo pro obilí se často používalo slovo „frumentum“ a jeho řecký ekvivalent „sitos“ nebo cibaria, přičemž frumentum bylo používáno pro příděl obilí a cibaria pro ostatní potraviny.
Frumentarium bylo také zásobování ekvivalentem obilí – chlebem a cibaria byla rozdělena do šesti kategorií. (maso, zeleninu, sýr, sůl, víno a ocet a také olej). Polybios uvádí, že římský pěšák dostával 64 sextarii = čtyři modii (měřice) obilí za měsíc, což odpovídá 35 litrům. Není důvod si myslet, že tento pomyslný poměr dvou sextarií na pěšáka za den se neměnil od 3. století př. n. l. do 3. století n. l.
Tyto dva sextarii, vycházející průměrně na den pro jednoho vojáka, rozhodně nebyly vydávány doslova každý den každému jednotlivému vojákovi, ale byla to užitečná kompletní účetní položka. Myšlenka pomyslné denní dávky dvou sextarií za den je podporována organizačním schématem zavedeným do římské armády Augustem. V nové císařské armádě jím vytvořené, byla velikost nejmenší jednotka v legii, contubernium neboli četa, byla stanovena na osm mužů. Příděly této jednotky byly tedy jeden modius obilí na den (dva sextarii krát osm mužů v contuberniu = jeden modius).
Převedeno do hmotnosti se obecně počítá s 0,7 kg až 1,4 kg obilí denně (převedeno z modii). Hmotnosti se liší podle váhy jednotlivých druhů pšenice z jednotlivých částí římské říše. Obilí představovalo přibližně 60–75 % římské dávky a stejné procento zkonzumovaných kalorií. Vojáci, stejně jako Římané obecně, jedli ponejvíce pšenici a vyhýbali se jídlu z ječmene.
Příprava obilí a pečení chleba, panis militaris
Hlavním druhem pšenice, který se používal k výrobě chleba, byla špalda, z jejíchž semínek, lehce opražených a namletých, aby je osvobodili od plev, získávali Římané farrina (proto termín „mouka“ dále označoval produkt mletí jakéhokoli zrna). Kolem konce 5. stol. př. n. l. se objevila nové zrno, pravděpodobně pocházející ze Sicílie a Afriky, vyšší kvality a snadněji uvolnitelné z plev, což umožnilo rychlé zkvalitnění chleba, chléb byl měkčí a méně kyselý. Použití mlýnů usnadnilo mletí a pokroky v technikách třídění umožnily odlišit kvalitu mouky a krupice.
Z pšenice se připravovaly dva druhy potravin: 1) kaše, puls. Téměř národní jídlo Římanů, bylo jednodušší jídlo, které vyžadovalo směs vařených pšeničných zrn, vody, soli, tuku a olivového oleje nebo mléka. Někdy se přidala zelenina nebo koření. 2) chleba (pane). To bylo populárnější použití obilí. Vojáci obilí vymlátili, rozemleli mezi kameny, smíchali s vodou, solí a kořením a poté opékali nad ohněm.
Všeobecně byl římský chléb známý svou tvrdostí a to jak pro špatnou kvalitu mouky (která absorbovala méně vody než ty kvalitnější), tak pro množství a kvalitu použitých kvasnic. Existovalo však mnoho druhů a velikostí chleba podle různých použití, směsí a způsobů pečení. S moukou nejvyšší kvality (siliga) byl vyroben panis siligineus. Počínaje způsobem, kterým se prosévala mouka, byly panis cibarius, secundarius, plebeius, rusticus.
Historia Augusta rozlišuje dva druhy vojenského chleba: chleba z vojenského tábora, panis militaris castrensis a druhý nazývá panis militaris mundus, pravděpodobně světlejší konzistence, kvalitnější a snad určený pro důstojníky. I když je HA je méně spolehlivý pramen, v tomto ohledu není o dvou druzích chleba pochyb.
Pro přípravu mouky a následné pečení chleba panis militaris sice disponovaly vojenské tábory mlýny, ale římští vojáci si připravovali jídlo sami. Sallustius ve Válce j Jugurthou píše:
„Navíc rozprodávali obilí , které vojsku dodával stát a kupovali si chléb jen ze dne na den, takže si sami nemuseli mlít mouku a péci, i když za chleba platili mnohem více.“
Vlastní výroba chleba měla své výhody, ale i nevýhody (potřeba dřeva, kouř) a mnohdy na vojenském tažení nebyl ani čas si chleba připravit. Proto se používaly sušenky (bucellatum), podle Plinia to byl vysušený „starý nebo lodní chléb“ (Vetus aut nauticus panis) a připravoval se většinou pro contubernium. Ve vojsku byly již od nejstarších dob požívány přenosné pece (clibanus), které našly uplatnění na vojenských taženích a kampaních.
Římská armáda, která dobyla svět a udržela jej, nebyla rozhodně pouze armádou vegetariánů. Možná úplně v začátcích a takový byl dřívější názor, ale bylo prokázáno, že maso tvoří významnou část pravidelného jídelníčku armády nejen po celou dobu císařství, ale i za republiky. Archeologové skutečně našli velké množství zvířecích kostí téměř ve všech imperiální římské vojenské tábory. Pro auxiliari platily zřejmě ty samá pravidla jako pro římskou armádu, snad jenom mohly mít trochu odlišnější doplňující stravu podle místa, odkud pocházeli její příslušníci.
Vepřové (porcus)
Vepřové (sus nebo porcus) kosti se nacházejí téměř na všech římských vojenských místech, i když v menším množství než hovězí kosti a také je méně odkazů v literatuře. Od Polybia víme, že sever Itálie byl hlavním producentem vepřového. Vojáci jedli vepřové v mnoha podobách: uzené, vařené, pečené, v podobě šunky i v klobásách (facimina) nebo populární slaniny. Uzené a solené vydrželo déle a ještě více sušené. Je potřeba si uvědomit, že prasata v antice byla daleko menší a vážila oproti dnešním druhům průměrně až o polovinu méně. Ještě menší byl egyptský druh.
Skopové a ostatní druhy masa
Čas od času bylo armádě dodáno i jiný druh masa. Prakticky ve všech případech bylo maso nakupováno v místě, kde se která jednotka pohybovala. Vegetius doporučuje aby v případě obležení byla udržována drůbež, byla nenáročná na chov a prospěšná pro nemocné. Oblíbená byla především kuřata, ale také husy a kachny.
Obětní maso
Obětování dobytka a jiných zvířat (hostia) bylo v armádě poměrně častou událostí a významným zdrojem čerstvého masa. Římským zvykem bylo před bitvou provádět „lustratio“ neboli očistu armády a každý voják se jí účastnil tím, že obětoval bohům. Součástí lustratio, oběti zvané suovetaurilia, bylo rituální zabíjení volů, ovcí a prasat. Oběť je znázorněna na několika panelech Traianova sloupu v Římě. Těsně před bitvou u Philipp použila císařská armáda, která neměla zásoby, pšeničnou moučku pro lustratio, zatímco armáda Bruta a Cassia „rozdělila mezi své kohorty velké množství dobytka určeného pro oběti.“ K obětem docházelo i při jiných příležitostech. Flavius Josephus poznamenává, že po dobytí Jeruzaléma v roce 70 nechal Titus „obětovat nesmírné množství volů“ a „rozdal je svým vojákům pro bankety.
Přesné množství přídělu masa římské armády za republiky nebo principátu není nijak doložené, takže informace z pozdního období je třeba používat s opatrností. Nejpravděpodobnější dávka je půl římské libry masa (163 gramů) denně. Je možné, že to bylo více, ale to možná představuje dávku určenou k nasycení nejen vojáka, ale i jeho rodiny, jak bylo zvykem v pozdní antice. Celkově tedy převažovaly jídla z obilovin.
Zelenina (holus, legumen)
je skromná potravina, která není nijak zvlášť popsána antickými autory jako pevná součást stravy a dodávek armádě, zmiňují se o ní jen bokem. Převažují luštěniny, fabae, lentes a pisa, které byly hlavním zdrojem bílkovin pro chudé obyvatelstvo a v armádě byly běžně konzumované. Běžně se používal česnek, jak popisuje Seutonius:
„A aby nepromeškal žádné příležitosti k utužení kázně, stalo se, že napomádovaného mladého muže , když se přišel poděkovat za udělení prefektury, odmítl opovržlivým posuňkem, nadto se na něj obořil velmi důrazným slovem: Byl bych raději, kdybys páchl česnekem.“
Sýr (caseus)
Římané konzumovali sýr (caseus) vyrobený z kravského, ovčího a kozího mléka. Ačkoli to není nijak zdůrazněno v pramenech, Historia Augusta (Životopis Hadrianův 10,2) uvádí sýr jako cibus castrensis:
„ Přesože usiloval spíše o mír než o válku, cvičil vojáky, jako by válka hrozila a dával jim příklad svou vytrvalostí. Pohyboval se také mezui obyčejnými vojáky, rád jedl vojenskou stravu před očima ostatních – slaninu, sýr- a pil vodu s octem jako Scipio Aemilianus, Metellus a jeho vzor Traianus.“
Olivový olej (oleum)
Jedna z nejdůležitějších ingrediencí středomořské stravy již od antiky. Stala se také nedílnou součástí jídelníčku římské armády již od 2. stol. př. n. l. (Appianos: Zrod římského impéria 9,54) píše: “Římané neměli ani víno, ani sůl, ani ocet, ani olivový olej, živili se pšenicí, ječmenem…..“
Papyrus z Masady, pravděpodobně z vojenské nemocnice popisuje olej na jídlo, olei cib(arii), určený pro nemocné vojáky. Za císaře Diokletiana byl olej běžně vojákům přidělován (1,3 l / měsíc).
Voda, víno a pivo (aqua et vino et cervesa)
Voda je samozřejmě krátkodobě důležitější než potraviny, bez kterých člověk nějakou dobu vydrží, ale bez vody je čas přežití daleko kratší. Nutnosti zajistit zdroje vody pro vojsko si všímá Polybius a Polybios cituje Sullovy paměti, který upozorňuje na důležitost místního pramene pro pochodový tábor. Římané však dávali velký pozor na stojaté vody, které mohly být kontaminované a také se v popisech vyskytly (Dio Cassius, Appianos a další).
Římané používali také kyselé víno nízké kvality (acetum, tak se nazýval i ocet) a často pili víno ředěné vodou (posca). Víno nebylo jen zdrojem vody, ale také nutriční hodnoty. Litr obsahuje při 12 % alkoholu přibližně 750 kcal. Víno bylo již za Hadriana součástí cibus castrensis (Historia Augusta) a používání vína u armády je u antických autorů zdokumentována celá řada, ale za republiky bylo považováno za projev nekázně, že vojáci pili víno vysoké kvality. Dodávky se pohybovaly od 0,3 do 0,54 litru vína za den. Víno se také běžně konzumovalo i u hasičů, vigili (Ostia – Kasárna hasičů). Pokud pili římští vojáci pivo (jako germánské jednotky sloužící jako foederati), tak především na limes s Germány, neexistuje však žádný doklad, že by bylo pivo součástí dodávek pro armádu.
Sůl (salt)
Nezbytná součást stravy římských armád, tak to popisuje i Vegetius, který ji zařadil vedle octa a obilí. Je možné, že při příjmu masa bez soli, mohlo docházet k úplavici. Sůl ve výborný konzervant,
Ovoce (poma)
Výhodou ovoce, jenž obsahuje nezbytné cukry pro dodání nutriční hodnoty bylo a je možnost vysušení, zmenšení objemu a tudíž i snadnější doprava k jednotkám. Vegetius doporučuje dodat do obléhaného města vedle ostatních potravin i ovoce, které však nepatřilo mezi základní potraviny dodávané armádě, konzumace se spíše děla na individuálním základě.
Ostatní
Mezi další položky, které se musely dodat armádě nepochybně patří krmivo pro zvířata, jezdecké koně, velbloudy, muly a osly. V neposlední řadě sloužilo v armádě velké množství vojenských služebníků (ozbrojení a neozbrojení) a pomocníků v období republiky a v době císařství zdroje popisují služebníky vojáků téměř jako polovojenskou sílu. Lixae zahrnovali vozky a druhá hlavní skupina, calones, byla složena otroci, sluhové, možná ve vlastnictví státu v pozdní republice, obvykle ozbrojení a někdy organizovaní pod velením galearii, vůdců, jejichž jméno se zdá být odvozeno od nošení helmy. Poměr vojáků ke sluhům se udává 4:1, ale to je dohad a ve skutečnosti se poměr mohl značně lišit. I později určitě vidíme kategorii ozbrojených, vycvičených vojenských otroků. Josephus o nich pojednává v souvislosti s Vespasianem. V bitvě u Nisibis v roce 217 n. l. ztratil málem Macrinus svůj tábor,
„….ale ozbrojenci a nosiči zavazadel, kteří tam náhodou byli, tábor zachránili. Protože tito ve své důvěře vyrazili jako první a vrhli se na barbary, a samotná neočekávanost jejich odporu se pro ně ukázala jako výhoda, takže se zdáli být spíše ozbrojenými vojáky než pouhými pomocníky.“ (Cassius Dio, LXXIX, 9, 26)
Transporty zásob (vectura)
Během republikánského období spojenci, kteří poskytovali obilí pro římskou armádu také zajistili dopravu (vectura) zásob dokud nedorazily k armádě. Vectura zahrnovala nejen dodání obilí do armádních skladů, ale často veškerou přepravu, až do celé oblasti působnosti římské armády. Kartáginští vyslanci v senátu uvedli, že dodali svůj příspěvek na římskou kampaň v Makedonii a to ve výši 500 000 modiů pšenice a 250 000 modiů ječmene a slíbili, že je doručí, kamkoli si budou Římané přát. Syrakuský vládce Hierón II. poslal do přístavu Ostia u Říma v roce 216 př. n. l. 300 000 modiů pšenice a 200 000 modiů ječmene. Livius líčí příklad poslání obilí ze Sicílie armádě do Makedonie v roce 198 př. n. l.
„Téhož roku přišlo dvě stě jezdců a deset slonů a došlo dvě stě tisíc měřic pšenice od krále Masinissy k vojsku, které leželo v Řecku. Stejně tak ze Sicílie a Sardinie bylo posláno pro vojsko veliké množství dovezených potravin a šatstva.“
S praxí získávání obilí prostřednictvím zástupců se setkáváme v roce 172 př. n. l.. V rámci příprav na válku proti Makedonii, tři legáti byli posláni do Apulie a Kalábrie, aby nakoupili obilí pro námořnictvo a armádu (Livius 42.27,8).
V císařském období byla pozemní doprava se zásobami armádě zajištěna spíše najatými povozy ale není důkaz, že by objednavatelem byla přímo armáda. Spíše se tak dělo prostřednictvím prokurátorů, prokonzulů nebo kurátorů do jejichž působnosti cura annonaria spadala . Armáda možná využívala stálý sbor majitelů povozů, ale během tažení byla většina přepravy pravděpodobně zrekvírována. Po skončení expanze římské říše zanikla klientská království a tak odpovědnost za dovezení a dodání zásob pro armádu přešla na provinciály.
Protože Řím nevlastnil žádnou obchodní flotilu, byla veškerá vodní doprava zajištěna smluvně, protože se potraviny v naprosté většině na větší vzdálenosti (Východ, Britannia, Pannonia, Dacia) dopravovaly loděmi. Operační základnou se v těchto případech staly přístavy, většinou s masivními skladovacími prostorami (např. Aquileia), odkud se dále zboží dopravovalo taženými vozy nebo říční dopravou k vojsku.
Pozemní a vodní doprava
Ačkoli byla doprava po vodě upřednostňována jak jen to šlo, od přístavů do vnitrozemí, kde obvykle armády operovaly, se zásoby dopravovaly povozy, z nichž asi nejběžnější byl dvoukolový vůz tažený mulami, který mohl vézt 270 až 500 kg zboží či zásob, s 30 ujetými kilometry denně. Stejný vůz tažený voly mohl vzít větší náklad 450 až 650 kg, ale s kratší ujetou vzdáleností, 14 až 20 km. To je o hodně méně, než mohly dopravovat říční čluny, které zcela běžně dopravovaly zboží o hmotnosti 35 až 110 tun. Existovaly i větší lodě s výtlakem až 450 tun.
Námořní doprava dokázala dopravovat ještě mnohem větší náklady a i zde platilo, že armáda, potažmo stát, nevlastnil žádnou obchodní flotilu. Všechna doprava pro cura annonae se děla prostřednictvím najatých lodí, které byly smluvně zajištěny státem prostřednictvím prefekta zásobování (praefectus annonae) a podpořené i zákony (lex Cassia Terentia Frumentaria, lex Clodia Frumentaria, za Claudia úprava Lex Papia Poppaea a jiné uzákonění.)
Uskladnění zásob
Řím musel vyřešit nejenom dopravu obilí, ale také jeho uskladnění a i dalších potravin už jenom z toho důvodu, že námořní doprava končila na podzim a lodě vyjížděly z přístavů jen výjimečně (uzavřené moře se počítalo od listopadu do března, mare clausum). Za vlády Augusta bylo například do Říma ročně dovezeno 20 milionů modiů (tzn. kolem 133 300 tun) egyptské pšenice. To je podstatně více, než císař potřeboval pro bezplatnou distribuci obilí.
Pro oblast severní Afriky, nejsou v době Augusta k dispozici srovnatelné údaje. Nicméně odhadovaný roční objem importu obilí do Říma v době vrcholného císařství se pohybuje od 270 000 do 400 000 tun, v přepočtu na jednotky římského objemu je ve druhém případě číslo pro nás neuvěřitelně vysoké, 60 miliónů modiů, což v Římě ročně činí 270 kg na osobu. Proto existovaly v přístavech i městech ve vnitrozemí sýpky, horreas, s různou kapacitou skladování.
V přístavu Ostii se předpokládá celková kapacita na 30 000 tun obilí, k tomu je nutné přičíst přístav Puteoli a horreas v Římě, horrea Vespasiani, ohromná horrea Galbae s plochou 21 m² a 140 místnostmi. Mnohé z nich disponovaly vytápěním, což přispívalo k lepšímu uchování zrna.
Zdroje:
- Appiános: Zrod římského impéria (Římské dějiny I (Historia Romana I.), 1986
- HA – Historia Augusta: Portréty světovládců I., 1982
- Seutonius: De vita Caesarum, (Životopisy dvanácti císařů), 1998
- Plútarchos: Bioi paralleloi (Životopisy slavných Řeků a Římanů II., 2007
- Polybios: Dějiny III. 2011
- Tacitus: Historia (Z dějin císařského Říma), 1976
- Flavius Vegetius Renatus: in Military institutions of Vegetius , in five books, Lt. J. Clarke
- Gaius Sallustius Crispus: Bellum Iugurthinum (Válka s Jugurtou), 1988
- Plinius Eder: Natural History (eng.)
- Cassius Dio: Roman History na Lacus Curtius
- Titus Livius: Ab urbe condita (Dějiny), 1976
- Sextus Aurelius Victor: Epitome de Caesaribus (www.roman-emperors.org) angl.
- Davis, R. W.: The Roman Military Diet, Britannia , Vol. 2, 1971, in JSTOR
- Erdkamp, P: The Grain Market in the Roman Empire: A Social, Political and Economic Study, 2005
- Erdkamp, P.: The Corn Supply of the Roman Armies during the Principate, 2002
- Erdkamp, P.: The Corn Supply of the Roman Armies during the Third and Second Centuries B. C. In Historia : Zeitschrift für Alte Geschichte, Bd 44, 1995
- Foure, P.: Les centurions frumentaires et le commendement des castra peregrina in Mélangés de l´ecole française de Roma, 2003
- Garnsey, P.: Famine and Food Supply in the Graeco-Roman World Responses to Risk and Crisis, 2017
- Kehne, P.: War- and Peactime Logistic: Supplaying Imperial Armies in East and West in: 1996A Companion to the Roman Army, ed. By Paul Erdkamp, 1996
- Roth Jonathan P.: The Logistics of thge Roman Army at War (264 BC – AD 235)
- Pujol, L.- Sayó, E. G. – Rincón, X. S.: La captación del aceite annonario en Béticay ´Africa, un análisis comparativo, 2019
- Bakker, J. Th.: „The Piazzale delle Corporazioni in Ostia Antica: description and interpretation“
- Rickman, G. E.: The Grain Trade Under the Roman Empire, in JSTOR, Memoirs of the American Academy in Rome, vol. 36, 1980
- Southern, P: The Roman Army, 2006
- Pritchard, R. T.: Cicero and the „Lex Hieronica“, in JSTOR Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte, 1970
- Davies, R. W.: The Roman Military Diet, Britannia 1971, Vol. 2 McCunn, S.: What´s in a name? The Evolving Role of the Frumentarii, 2012