Bitvy u Pollentie a Verony

Na začátku 5. stol. n. l. vzrůstal tlak barbarských, především gótských kmenů, na rozdělenou římskou říši. Vzhledem k mládí nových panovníků Honoria a Arcadia, za ně de facto vládli vysoce postavení muži u dvora, na Západě Flavius Stilicho a na Východě nejprve Rufinus a poté Eutropius. Stilicho čelil velké invazi Vizigótů pod vedením Alaricha, která vyvrcholila bitvami u Pollentie a Verony.

Theodosius I., poslední císař nerozdělené římské říše zemřel v roce 395. Západní část dostal jeho syn Honorius a východní druhý syn Arcadius. Téměř veškerá moc na východě byla v rukou Flavia Rufina (?-395), praefectus praetorio Orientis a v západní části podobně ovládal dění Flavius Stilicho (359-408), syn vandalského náčelníka a Římanky, jmenovaný Theodosiem I. do vysoké vojenské hodnosti magister militum. Stilicho byl ctižádostivý, velmi schopný vojevůdce a organizátor. Stilicho provdal za císaře Honoria dceru, kterou měl se Serenou, dcerou Honoria (staršího), který byl bratrem Theodosia Staršího (comes), otce budoucího císaře Theodosia I. Tímto příbuzenským svazkem s císařem Stilicho upevnil svou moc, ovládal téměř celé vojsko a byl jmenován nejvyšším velitelem, magister utriusque militiae.

Představa Amédée Forestiera o podobě Flavia Stilichona. Ilustrace z knihy The Roman Soldier, 1927. Flickr, Creative Commons

Gótové

Vizigóti, usazení poblíž Dunaje, byli vystavení sílícímu tlaku Hunů a v roce 395 si zvolili za svého vůdce Alaricha, který byl účastníkem pod Gótem Gainou slavné bitvy u Frigidu ve vojsku Theodosia I., který se střetl s Eugeniem, jehož neuznal jako císaře západní poloviny říše. Alarich byl patrně roztrpčen, že po bitvě nebyl jmenován vyšším velitelem, i když byl gótským šlechticem, jak píše Jordanes „….jehož urozenost byla hned za Amaly, neboť pocházel z rodu Balthů„. Alarich však nebyl jediným uchazečem o výsadní postavení u Gótů. Jeho vzestup usnadnily rozbroje mezi dvěma jinými uchazeči o vůdčí roli u Vizigótů, Fravittou a Eriulfem. V otevřeném střetu zabil Flavius Fravitta svého soupeře a musel gótskou společnost opustit, aby unikl krevní mstě. Prakticky stejný příběh lze zaznamenat u bratrů Sara a Sergericha, který zabil děti Alarichova švagra Athaulfa i jeho samého. Alarich zdá se, zprvu spolupracoval se Stilichonem, ale zrušil dohodu s Římany a vydal se do Thrákie, kd se měl údajně dohodnout s Rufinem, že bude působit ve prospěch východní říše. Alarich se v roce 394 i 396 přemístil do Řecka, protáhl Makedonií a dokonce obsadil Athény, ale město nevyplenil. Nicméně dobyl Korint, Argos a Spartu.

Poté snad došlo mezi Flaviem Rufinem a Góty k dohodě. V té době se rozhodl Stilicho pomoct Řecku a vyrazil v roce 397 na východ jak s armádou západní části říše, tak také s východ (ta zůstala na Západě po tažení a bitvě proti vzdorocísaři Eugeniovi v roce 394). Na základě Arcadiovy prosby k velké bitvě nedošlo a Stilicho odtáhl do Itálie. V krátkém tažení však přesto utrpěl Alarich ztráty a stáhl se do Épeiru.

Oddílu, který odeslal Stilicho do Konstantinopole, velel Gót Gainas, který byl zřejmě domluvený se Stilichonem), v době kdy se Gótové ocitli před Konstantinopolí je Rufinus vyšel přivítat, byl ale před hradbami obklíčen a zabit. Jeho nástupcem se stal praepositus sacri cubiculi (velký komorník v paláci s velkou autoritou a mocí) eunuch Eutropius, který se stal i konzulem a do té doby jednal v souladu se Stilichonem, ale v obavě před ním uzavřel dohodu s Alarichem, Stilicho byl prohlášen za nepřítele státu (hostis publicus) a Eutropius udělil Alarichovi v roce 399 vytoužený titul magister militum per Illyricum a uzavřel přátelství s Gildonem, správcem Afriky (Magister utriusque militiae per Africam) proto, aby pomohl odtrhnout Afriku od padní části a připojit ji k Arcadiovu panství. Tím by se zkomplikovala situace v zásobování Říma obilím, neboť severní Afrika dominovala v dodávkách obilí a olejů do Říma (tzv. Annona).

Jmenování Góta Alaricha však naráželo v Konstantinopoli na odpor. Toho se snažil využít již zmíněný comes Gainas a vynutil si dokonce Eutropiův odchod do vyhnanství. Přesto se Gainas ocitl v potížích, protože jeho bývalý spojenec Caesarius (dvakrát prefect praetorio Orientis) proti němu zorganizoval spiknutí a velitel jiného gótského oddílu Flavius Fravitta, jej kdesi na Balkáně porazil. Gainas musel uniknout v roce 400 až za Dunaj do Moesie, kde byl Huny zajat a popraven jejich vůdcem Uldinem. Jeho hlava byla poslána císaři Arcadiovi do Konstantinopole. V důsledku proti barbarských nálad na konstantinopolském dvoře došlo k přerušení dodávek naturálních dávek a poplatků, v důsledku čehož se Alarich a jeho muži pustli do plenění.

Tolik úvod k vlastní bitvám v Itálii; je důležitý k pochopení složité doby doprovázející rozdělení říše, pronikání barbarů do nejvyšších vojenských struktur a mocenský boj v obou částech říše, jakož i poslední pokusy pohanů o otočení kola dějin, které se projevily při získávání podpory pro Flavia Eugenia, křesťana, jenž se spolu s Arbogastem, faktickým vládcem západní části, obrátil k senátu dosud ovládaného pohany. Rovněž jeho praefectus praetorio, Flavius Nicomachus stál na pozicích tradičního náboženství. Z pohledu Arbogasta šlo o zachování téměř neomezeného vlivu v západní části říše a o náboženskou otázku šlo zřejmě až v druhé řadě. Rozdělení říše v roce 395 mezi velmi mladé syny Theodosia I., Honoria (na západě) a Arcadia (na východě) vytvořilo možnost prosazování se schopných vojevůdců nebo politiků na obou císařských dvorech a jejich vzájemnou rivalitu.

Bitva u Pollentie o Velikonocích v r. 402

V roce 401 se Alarich v čele Vizigótů rozhodl pro invazi do Itálie. Zatímco Stilicho s armádou se angažoval na severní hranici imperia (poprvé zde zasahoval v roce 396, kdy vedl kampaň proti Frankům a Germánům, které využil k rekrutování auxiliaris), byla císařská rezidence v Miláně ohrožena, ale Stilicho se urychleně vrátil a přesvědčil Honoria aby zůstal v Miláně, protože jeho odchod by demoralizoval obyvatele a sám se vydal do Raetie, kam byly císařské oddíly (praesentalis) před časem odeslány. Většina jeho vojska byla alamannského původu a Stilicho povolal i vzdálenější oddíly z Galie, angažoval oddíly Alanů a Hunů. Na začátku roku 402 se k Milánu rychle přiblížilo gótské vojsko a slabý císař Honorius se přeci jenom snažil uprchnou s hrstkou jemu věrných a eskortních jednotek scholae. Směřoval do města Arles v Galii, ale vizigótská jízda mu odřízla únikovou cestu a císař s doprovodem byl nucen změnit směr a podařilo se mu zachytit v Ligurii ve městě Hasta (dnešní Asti). Stilicho sám poté vyrazil z Ticina (Pavia) v Ligurii v čele 30 kohort. Gótové se pokoušeli oblehnout Hastu, což trvalo do března, ale po zprávách, že se blíží Stilicho, snad v obavě aby nebyli sevřeni ze dvou stran, raději ustoupili na západ k Pollentii, kam směřoval Stilicho a kde se rozhodl Alarich svést bitvu. Stilicho při vědomí, že Gótové jsou také křestané, zvolil útok svých vojsk na 6. dubna 402, tedy na dobu Velikonoc, což značně podrážděně komentoval Orosius, který vidí útok jako útok pohanů a komentuje výsledek bitvy následujícími slovy: v bitvě jsme byli vítězové, coby vítězové jsme byli poraženi.

Prudentius popisuje bitvu a vítězství jako Boží úspěch a chtěl, aby bylo římské vnímání jako ohromující, ale nijak nepopisuje fáze bitvy a ani nic neříká o dni, kdy byla bitva svedena. Kontrast mezi Orosiem a Prudentiem je jasný, zejména s ohledem na to, jak se zabývali náboženskými činnostmi. Žádný komentář není u Orosia o účasti Stilichona na akcích, nicméně, co je pro Orosia důležité, je fakt, že to bylo pohané (pod Stilichonem), kteří znesvětili posvátnost Velikonoc útokem. Panegyrik na Honoriově dvoře Claudianus, se o Velikonocích nezmiňuje, pouze o velkém vítězství. Každý antický autor podává bitvu ve vlastní perspektivě a pro svůj účel.

Hlavní útok vedl Alan Saulus, barbar a pohan, který válčil ještě za císaře Theodosia v bitvě u řeky Frigidu v roce 394. V bitvě se povedlo Gótům zabít jednoho z alanských velitelů (Saulus?), jehož jízdní oddíly se bez velitele daly na ústup. V té chvíli Stilicho s pěchotou zaútočil a večer byl prolomena linie obrany a dobyt jejich tábor, kde římské germánské a alanské oddíly našly kořist z Argu a Korintu z předchozích invazí Gótů do Řecka a kde byla zajata i Alarichova manželka. Nebyla to zcela zdrcující porážka, protože se Alarichovi podařilo ustoupit s velkou částí jízdy, pouze pěchota nedostala možnost se dostat z boje. V podání Claudiana, básníka na Honoriově dvoře, bylo vítězství jasné a bez debat drtivé, přirovnané k Máriově vítězství nad Germány v téže části Itálie: “ Tvá sláva, Pollentia, bude žít na věky….pohřebiště barbarů„.

Hasti, Červená věž z doby císaře Augusta. CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=35433138 Foto: Incola
Mediolanum (dnešní Milán) San Lorenzo se 16 korintskými sloupy ze 2. stol.

Bitva u Verony v r. 402

Alarich nebyl nijak drtivě poražený a chtěl přechodem Apenin napadnout Řím a byl již severně od hlavního města, když mu Stilicho nabídl vrácení zajatých Gótů a finanční prostředky navíc, výměnou ze jejich návrat do Illýrie. Alarich a jeho armáda se sice vrátila přes Pád, aby se však zavděčil barbarským kmenům, které se také zúčastnily invaze a i svým Gótům, rozhodl se Alarich, že obsadí Veronu a hodlal se dále dostat do Raetie a Galie, ale Stilicho měl pravděpodobně zvědy v jeho blízkém okolí a u Verony Góty obklíčil a v další krvavé bitvě jim nedovolil pokračovat severozápadně do Galie. Výstižně píše o možnosti Stilicha dosáhnout rozhodnějšího vítězství E. Gibbon: „První okamžik osvobození bývá zasvěcen vděčnosti a jásotu, ale ve druhém se horlivě hlásí o slovo závist a pomluva.„. Stilicho byl skutečně od mnoha lidí kritizován za okolnost, že Alarich od něj dostal možnost se poměrně snadno stáhnout z území Itálie.

Stilicho skutečně nechal opatrně Alaricha ustoupit, Bylo uzavřeno příměří, Stilicho dal pouze obsadit průsmyky na sever, západ i jih z Pádské nížiny, takže Alarich byl nasměrován tam, odkud přišel, do Illýrie a později se usadil se svými lidmi v Pannonii a Noriku. Po třech letech se Alarich a jeho Gótové přesunuli do Épeiru a v té době s ním uzavřel Stilicho dohodu a udělil mu opět titul magister militum. Pouze dva zdroje ukazují na vítězství Gótů a to Jordanes a Cassiodorus, kteří shodně prezentují obě střetnutí jako jednu bitvu, ale oba dva píší v gótském zájmu a navíc Cassiodorus psal o těchto událostech s odstupem sta let. I když je postava Stilichona rozporuplná, je vcelku prokazatelné, že mu šlo o blaho západní části říše a nikdy také nejednal proti Honoriovi, ale v protikladu k těmto kladům je jeho vědomé ponechání Alaricha po bitvě ustoupit a snad také myšlenka na případné celkové ovládnutí Západu jeho synem Eucheriem. Orosius připomíná, že Alarich byl několikrát sevřen v obklíčení a pokaždé vyvázl. Svoji statečnost prokáže ještě při dalším vpádu, tentokráte germánských hord vedených Radagaisem v roce 405 a 406, ale po jeho smrti v té době nebyl nikdo, kdo by zastavil Alaricha a ubránil Řím.

Amfiteátr ve Veroně, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=16045445 Foto: Jakub Hałun
Socha Flavia Stilichona se původně nacházela na Forum Romanum u Rostry http://www.digitales-forum-romanum.de/gebaeude/rostra-augusti/?lang=en

S bitvami souvisí zajímavý nápis CIL 06, 1731EDR111525 a jeho popis:

Toto věnování na mramorovém podstavci bylo pro pozlacenou sochu Flavia Stilichona. Věnování bylo od římského lidu za vítězství nad Góty a ochranu imperia. První řádky obsahují titulaturu Stilichona jako proslulého muže (inlustrissimo), což byl titul vysoce postavených členů senátu, jako dvakrát řádného konzula (consuli ordinario), vzhledem k jeho zvolení pro rok 406 potvrzuje, že pomník byl postaven po vítězství Stilichona nad Alarichem a zřejmě také po vítězství nad dalším Gótem Radagaisem v roce 405. Nápis popisuje Stilichona jako nejvyššího velitele obou vojsk (magistro utriusque militiae), velitele osobní stáže císaře (comiti domesticorum) a odpovědného za stáje (stabuli sacri regiae, již od roku 383), nápis popisuje jeho titulaturu (clarissimus) a jeho vojenské kroky, je samozřejmě zmíněn jako zeť Theodosia a tchán Honoria, božských císařů (adfini etiam divi Theodosii / itemque socero Honori). Nápis chválí Stilichona za jeho jedinečnou lásku a prozřetelnost (pro singulari eius / circa se amore / adque providentia) a slibuje vztyčit sochu z bronzu a stříbra, která bude umístěna na pódiu (in rostris) na paměť pro jeho věčnou slávu (statuam ex aere argentoque / in rostris ad memoriam / gloriae sempiternae). Další popis dokládá, že základna pro sochu byla zhotovena za Flavia Pisidia Romula, veleslavného muže, prefekta města (vir clarissimo, praefecto urbi), ale za postavení sochy a základny pro ni, nerozhodoval senát nebo císař a ani prefekt města, ale římský lid (populus Romanusdecrevit). Souhrnný termín „římský lid“ znamenal celou mužskou komunitu, ale na konci 4. století se již ve velké míře nepoužíval. Na této základně je asi v důsledku zažehnání velkého nebezpečí od Gótů Alaricha a Radagaisa, rétorika se znovu vrátila tradičním ideálům a vyjadřování římské říše minulé doby. Aktuálně je blok s nápisem ve vile Medici.

[Flavio Stilichoni, inlustrissimo]/ viro, bis consuli ordinario / magistro utriusque militiae / comiti domesticorum / et stabuli sacri adque / ab ineunte aetate / per gradus clarissimae / militiae ad columen regiae / adfinitatis evecto socio / bellorum omnium / et victoriarum adfini / etiam divi Theodosi Augusti / itemque socero / domni nostri Honori Augusti / populus Romanus
pro singulari eius / circa se amore / adque providentia /statuam ex aere argentoque / in rostris ad memoriam / gloriae sempiternae / conlocandam decrevit // exequente Fl(avio) Pisidio Romulo, v(iro) c(larissimo),
praef(ecto) urb(i).

Prameny:

Jordanes: Gótské dějiny 2012
Zósimos: Stesky posledního Římana, 1983
Paulus Orosius: Dějiny proti pohanům, B. Mouchová, 2018

Zdroje :

Bednaříková J.: Stěhování národů, 2003
Cameron, A; Long, J.; Sherry, L.: Barbarians and Politics at the Court of Arcadius, 1993
CIL – EDCS: Corpus Inscriptionum Latinarium – Epigraphic- Datenbank Clauss Slaby
Doležal S.: Interakce Gótů a římského impéria ve 3.-5. stol. n. l.
Gibbon, E.: Úpadek a pád římské říše, 1983
Heather, P.: Gótové, 2002
Dunn, G.: Easter and the Battle of Pollentia, Journal of Religious History, 2010
Wijnendaele, J. W. P.: „Warlodism“ and Disintegration of the Western Roman Army, 2015
https://www.judaism-and-rome.org/dedication-flavius-stilicho-populus-romanus-cil-vi-1731

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *