Socha Hercula

Socha Hercula

Když se napíše, že je něco velké nebo obří, je ve skutečnosti snad ještě větší, než by člověk čekal. To se stalo i mě v Neapoli, když jsem přišel do sálu, kde je socha Hercula Skutečně obří socha, 317 cm vysoká, znázorňuje Hercula (Héraklea), syna Dia a Alkmény, odpočívajícího a opírajícího se o jeho smrtící kyj poté, co vzal zlatá jablka u Hesperidek, což byl jeden z dvanácti úkolů, které mu zadal král Euristeus. Jemu, podle Diovy přísahy, musel sloužit a splnit dvanáct nebezpečných úkolů. Sochař zachytil Hercula po splněném jedenáctého úkolu.

Velmi vysoká a mohutná socha Herkula v Archeologickém Muzeu v Neapoli. Foto: autor článku

Měřítko tohoto zobrazení Herkula z něj udělalo jednu z nejslavnějších soch starověku a zafixovalo obraz mýtického hrdiny v evropské představivosti. Napoleon poznamenal, že nedodáním farnéského Hercula do jeho muzea v Paříži vznikla největší mezera v jeho sbírce. Vícekrát byla socha připravena k přepravě do Paříže, nakonec však napoleonská vláda v Neapoli skončila.

Rekonstrukce frigidaria v Caracallových lázních. Na obrázku je vidět poměr postav a výška místnosti, či spíše haly. Wikimedia Commons

Obří socha, nalezená v Caracallových lázních v Římě, je dílem aténského sochaře Glykona, jak je uvedeno na základně sochy. Athénský sochař (počátek 3. stol. n. l.) je známý z jeho podpisu na soše tzv. farnéského Hercula. ΓΛΑΥΚΩΝ /  ΑΘΗΝΑΙΟΣ / ΕΠΟΙΕΙ. Ačkoli žádný antický spisovatel nezmiňuje Glycona, nemůže být pochyb o tom, že žil v období mezi Lysippem a ranými římskými císaři. Forma Omegy v jeho jménu, která se v nápisech nepoužívala až do doby krátce před křesťanskou érou. 

Socha je verzí originálu z konce 4. stol. př. n. l., představuje typ často připisovaný skvělému řeckému sochaři Lysippovi. Ve starověkém římském umění nebylo neobvyklé najít sochaře produkující „volné kopie“ dřívějších klasických řeckých soch, ale akt replikace a opětovného zobrazení vždy změní způsob, jakým je socha vnímána – Herkules může být velmi velký nebo velmi malý. Obrovské množství dalších verzí nebo replik farnéského Herkula naznačuje, že byl ve starověku téměř stejně slavný, jako v západním umění středověku, od jeho znovuobjevení v roce 1546.

Caracallovy lázně. Foto: autor článku
Caracallovy lázně. Foto: autor článku

Socha byla objevena v roce 1546 v Římě v Caracallových lázních, Terme di Caracalla (oficiálně Thermae Antoninianae). Tento obrovský multifunkční objekt je z antických  lázní nejzachovalejší. Podlahové mozaiky, mramorové obložení stěn, které byly svojí velikostí jedinečné a dávaly vyniknout věhlasným uměleckým dílům antiky, která svou velikostí konvenovala obří stavbě. Předpokládá se, že výzdobu tvořilo více jak 120 mramorových nebo bronzových soch a jednou z perel na náhrdelníku Caracallových therm byla popisovaná socha Hercula.  V roce 1787 Johann Wolfgang Goethe , který byl v Římě, označil sochu za jedno z nejdokonalejších uměleckých děl. Kvůli slávě umělce byl podpis Glycona několikrát zfalšován. Dílo podle některých badatelů mohlo být vyrobeno římským sochařem ve 3. století n. l.

Paež Pavel III. a jeho vnuk, kardinál Alessandro Farnese je po jeho pravici. Wikipedie

Během archeologických prací od 16. do 20 století bylo identifikováno 40 soch pocházejících z lázní císaře Caracally a které jsou rozesety v muzeích a sbírkách po celém světě, povětšinou se však lázně staly víceméně kamenolomem. Socha se stala se součástí sbírky rodiny Farnese díky získání díla kardinálem Alessandrem Farnese, vnukem patrona umění papeže Pavla III. (Alessandro Farnese 1509-1529), jenž sponzoroval vykopávky s cílem získat materiál pro stavbu baziliky sv. Petra. Skulptura byla studována umělci jako Michelangelo, Carracci, Rubens a později Picasso.

Při nalezení sochy v roce 1546 chybělo několik kusů, zejména dvě nohy. Aby se tato nepříjemnost obešla , byl nutný zásah talentovaného žáka Michelangela Buonarrotiho, Guglielma Della Porta. Následně byly nalezeny chybějící díly, ale Michelangelo přesvědčil Farneseho, že ty moderní jsou stejně dobré. V současné době se tedy za Lisippovou kopií skrývají „nohy Guglielmo Della Porta“.

Při pohledu za záda sochy nás čeká překvapení: tři zlatá jablka, která Herkules schovává za zády v pravé ruce (viz foto níže). Jablka symbolizují, že právě vykonal jednu z posledních „Dvanácti prací. A to znamenalo bylo ukrást Zlatá jablka ze zahrady Hesperidek. Tato jablka odhalují, že Hercules, ať už je unavený nebo ne, přesto splnil svůj zadaný úkol, v tomto případě tím, že podržel oblohu místo Titána Atlanta. Přesto, navzdory jeho velikosti, důraz na jeho únavu po tvrdé práci při držení nebes naznačuje, že socha Farnese Hercules je velmi lidský hrdina, to dokazuje právě kontrast mezi muskulaturou a relaxačním postojem. Tento motiv byl tvůrčí ideou slavného sochaře Lysippa, farnéský Hercules je prací, kde je tento typ doveden k monumentalitě.  Hůl je pokryta kůží nemejského lva, jehož zabití bylo prvním úkolem Hercula.

Atlas podpírající Zemi. Archeologické muzeum v Neapoli. Foto: autor textu

Antické báje:

Hercules kvůli dvanácti úkolům cestoval přes Středomoří z Malé Asie až po slavné Herkulovy sloupy na západě, extrémní hranice lidského poznání (měly by se nacházet ve Španělském Cádizu). Strom ze zahrady Hesperidek, zlatá jabloň nalezl v jakési magické zahradě na dalekém západě, kde v noci odpočívali koně Slunce, poté co celý den nesli svůj vůz. Zlatá jabloň byla darem od Gei, matky Země, k manželství Jupitera (Dia) a Junony (Héry). O zahradu pečoval obrovský drak se sto hlavami, obávaný Ladon, tři nymfy západu slunce a večera, Hesperovny. Když dorazil k Titánu Atlantovi, který byl po vzpouře proti Olympu již dávno nucen nést tíhu nebeského nebe na svých ramenou. Titána požádal o donesení jablek, na chvíli podržel nebeskou klenbu na svých bedrech a Atlás je skutečně donesl, chtěl je však donést sám, Hercules se nenechal ošálit a králi Euristeovi jablka donesl. Splnil tak poslední úkol.

Socha se stala jedním ze symbolů MANN (National Archeological Museum of Neapol)

Stará grafická práce: Hendrik Golzius ca.1592

Zdroje:

  • Marco Bellitto: Walking for Frattochie
  • Miranda Marvin: Freestanding Sculptures from the Baths of Caracalla, American Journal of Archeology, Vol. 87, No 3. 1983 na JSTOR
  • V. Zamarovský: Bohové a hrdinové antických báji, 1996
  • Museo Archeologico Nazionale di Napoli, the Quide, 2023

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.