Výstavba opevnění Neapole v době Valentiniana III.

Aktivity Vandalů a Alanů, které se geograficky neustále přibližovaly vlastní Itálii vedly také k vydání nového reskriptu Valentiniana III., který znovu dovoloval Římanům nosit zbraně, což jim bylo zakázáno v roce 364 za císařů Valentiniana a Valenta a byli vyzýváni, aby všichni „štít na štítě „ bránili římská území a svoje majetky.

Na přiblížení ariánských barbarů k břehům Itálie Valentinianus a jeho dvůr reagovali zpevněním neapolských hradeb. V nápise se hovoří o „zpevnění hradeb věžemi“ muris turribusque munivit, „s velkými náklady za práce“. Jinak je v nápise Valentinianus popsán tak, jak bylo v pozdní antice obvyklé, tedy dominus noster, náš pán. Je osloven jako nejprozřetelnější princeps ze všech minulých. Zavedení prozřetelnosti, providentia, do císařských vyznamenání přišlo jako součást procesu nástupnictví; byla uznávána jako zvláštní vlastnost nástupce, který zase předal moc dalšímu, a zmíněn je i císař Theodosius II. jako nepřemožitelný Augustus, invictissimus Augustus.

Přiznání k faktu, že je Itálie poměrně bezbranným cílem je i popis,  že opevnění bylo zhotoveno proto, aby chránilo „všechny [ty] vystavené útokům na zemi a moři“ (ad omnes terra mari[que incursus / expositam) a ty, kteří nemají „ žádnou ochranu“ (nulla securitate / gaudentem). Rozsah římské moci nebo impéria byl prezentován z hlediska geografické kontroly „země a moře“ již od 3.století př. n. l., přičemž římský nárok na suverenitu byl založen jak na fyzickém použití vojenské síly, tak na poručnictví „celého světa,“ orbis terrarum, které byl schopen provést pouze Řím.

V nápise je jasně rozpoznatelný římský náhled na svět té doby. Impérium je ve vážném stavu a potřebuje bránit to, co ještě z kdysi obrovské říše zbylo. Z antických hradeb Neapole se bohužel nic nedochovalo.