Římský domus a jeho jídelny
O luxusnějším bydlení Římanů v samostatných domech bylo již napsáno hodně pojednání a především díky Pompejím a Herculaneu je popis obydlí typu domus velmi dobře popsán a vysvětlen, v českém prostředí především na webových stránkách Antický svět. Bohužel v uvedených městech život a architektura končí jedním dnem, kdy erupce Vesuvu zničila kvetoucí města a proto v Pompejích nelze vypozorovat další vývoj architektury. Naštěstí se rozvoj římského impéria nezastavil a i když byly mnohé domy stále přestavovány, zůstalo ještě dostačující množství architektonických nálezů a epigrafických záznamů, které mohou přiblížit další vývoj typu domus.
Klasické uspořádání domů bohatších tříd římské společnosti prošlo základním vývojem od atriového domu k helénskému peristylovému (včetně atria), kterými se můžeme procházet v Pompejích, či Herculaneu a zachovalé zbytky tak umožňují představu, jakou podobu měly domy ve své největší slávě. V Ostii již takovou možnost nemáme, protože se na základech starších budov stavěly novější a tak domů s atriem není mnoho. Nedostatek místa pro bydlení ve větších městech antické říše se projevil jednak stavbou velkých činžovních celků, insulae, které někdy rostly do nebe, takže jejich výška musela být omezena a také se dotkl architektury staveb typu domus, kdy se mnohdy rozměry plošně zmenšují a rovněž jako insulae přibývají na výšce a tvarově se přizpůsobují zástavbě (tento trend se netýká venkovských sídel a vil). Peristyly mohly být jak v klasickém uspořádání na konci domu, nebo třeba uprostřed a navíc nemusely být v centrálním směru (Ostia). V naprosté většině obsahovaly krámky, tabernae, otevřené směrem do okolních ulic. Tvary, vybavení i velikost budov typu domus se rovněž lišila místem (Itálie, Afrika, Asie)
Od pol. 3. století jsou případné změny oproti klasickému uspořádání již patrné, od poloviny 4. stol. n. l. se například nedá hovořit o laráriích ve všech domech, křesťanství určovalo změnu religiozity, pouze mithraismus chvíli představoval pro křesťany konkurenci a existuje několik příkladů budování svatyní zasvěcených bohu Mithrovi ve velkých domech a to především v temných a zastrčených koutech. Od poloviny 6. stol. mizí i peristyly, čímž je definitivně zpečetěna větší výstavba domů typu domus. Ten přežívá spíše na venkově ve vilách bohatých majitelů půdy. Je mnoho článků, které se váží k římským domům, proto se spíše zaměřím na jídelny, které jsou obsahem tohoto článku a ve druhém, samostatném článku se budu věnovat odlišnému a málo popsanému typu domu, který se nazývá medianum.
Rozhodně jedna z důležitých místností velkého domu byla jídelna, kde Římané trávili hodně času a tvar i užití doznalo v antice různých vývojových fází, které je možné popsat a následně charakterizovat:
Coenacula (caenatio)
Termín používaný pro jídelnu římského domu, které sloužilo pro potřeby posledního denního jídla, večeře (coena). Často byla umístěna i v patře a dostupná byla po schodech, podle Tita Livia často vedenými rovnou z ulice.
Diaeta
Místo rovněž používané ke konzumaci jídel, jen v menší velikosti než byla diaeta. S názvem se můžeme setkat u Plinia a Seutonia, diaetae se také používalo jako pojmenování altánů nebo odpočinkových domků.
Triclinium
Triclinia, jídelny, o důležitosti těchto prostor svědčí množství písemných pramenů. Především jídelna, triclinium (z řeckého tríklinos, tři lehátky) se vyskytovala v několika podobách a prošla v době rozvinutého císařství i pozdní antiky mnoha různými formami, oobdélníkové prostory, apsidové nebo polootevřené. Někdy se používá pro jídelnu označení oecus, jméno odvozené od řeckého oikos, hala. Byly využívány pro triclinia, protože díky sloupům měly rozsáhlejší prostory, Vitruvius zmiňuje čtyři druhy, tetrastylový (čtyři sloupy), korintský (jedna řada sloupů s architrávem), Egyptský (podoba spíše jako basilika, sloupy nesly galerii) a typ cyzicen (velký sál otevřený směrem na sever), který však byl v Itálii málo užívaný.
Bankety vyšších společenských tříd obsahovaly recitály, hudbu, vystoupení akrobatů, pantomimu i tanec a triclinium bylo obecně největší a nejhonosnější místností v domě. Bylo pojmenováno po třech obdélníkových pohovkách na kterých se při jídle leželo okolo jednoho centrálního stolu, poloha při jídle se nazývala accubatio. Triclinia mohla být i letní, umístěná sice vně budov, ale v jejich těsné blízkosti.
Přísná sociální pravidla upravovala uspořádání sezení. Čestná pohovka se nazývala lectus medius. Po pravé straně směrem ke stolu (mensa) bylo místo pro lectus imus a naproti byl lectus summus. Každé lůžko mělo tři pozice, zleva doprava locus imus, locus medius a locus summus. Tím nejdůležitějším místem bylo imus in medio (tj. locus imus in medio lecto – prostřední místo na středním lehátku) v pramenech označované také jako locus consularis nebo locus primus. Pokud každé pohovka byl pro tři lidi, celkově tedy mohlo být přítomno devět lidí.
Stibadium nebo také sigma.
Od 3 stol. n. l. se začínají prosazovat jídelny se zásadněji pozměněným tvarem, nazývaným stibadium, který charakterizovalo půlkruhové lůžko ve tvaru řeckého sigma, které se někdy psalo jako velké C. Původ je však mnohem starší, původně se jednalo spíše o polštář, či podhlavník pro stolování vně domu. Od 2. stol. př. n. l. se používalo především v exteriéru, později také uvnitř domu. Tvar konvenoval s architektonickým trendem té doby, apsidovým ztvárněním místností a vzhledem k základnímu tvaru poskytovalo stibadium menší možnost stolovníků, proto se zřejmě hojně používaly ve velkých a bohatých domech tříapsidové jídelny, kde každá apsida měla vlastní stibadium a počet účastníků se nejen vyrovnal, ale také zvýšil oproti klasickému tricliniu). Podlahy stibadií byly pokryty luxusními mramorovými podlahami v opus sectile a stěny obsahovaly krásné malby. Rovněž se uplatnily nové architektonické prvky jako například elegantní doserrety, využívané na východě římské říše v pozdní antice, které držely oblouky na velmi malém prostoru na konci sloupu u vchodu do stibadia.
Stibadium skutečně velkých rozměrů si lze představit na základě zbytků zhrouceného Serapea na konci canopu ve Villa Adriana v Tivoli. V půdorysné rekonstrukci měřilo stibadium na největším průměru 15 m a podlahy v místech pro stolování byly pokryty v opus sectile (složené obrazce z různobarevných mramorů). Okolo stibadia vedl vnitřní a vnější kanál s tekoucí vodou. Prostor před stibadiem má rozměr 16 x 3 m (nyní jsou na tomto místě části zhroucené klenby, která zakrývala stibadium). Před stibadiem stál také portik, z něhož jsou zachované sloupy těsně před svatyní boha Serapida, tzv. Serapeem
Grotta, jeskyně.
Snaha o přírodní prostředí se projevila v architektuře jídelen ve tvaru jeskyně (grotta), v několika málo případech se využilo přírodní jeskyně. Z uměle vybudovaných jeskyní voda stékala z umělé skály do nymfea ve tvaru exedry a pokračovala vodním tokem, eurip, podél sedících a ležících hodovníků triclinia. Dobrým příkladem přírodního prostředí je Tiberiova vila ve Sperlonze, kde u vchodu do jeskyně je triclinium. Císařova jídelna byla vyzdobena krásnými skulpturami.
Biclinium.
Další eventualitu stolování představovalo biclinium, pohovka pro dvě osoby, většinou ve dvojici. Úchvatné je biclinium v Malé Petře v Jordánsku, které je vytesané do skály. V jedné místnosti jsou dvě lože vytesaná do skály po obou stranách dveří. Stěny jsou zdobené malbami s putti z latinského putus, chlapec nebo dítě, spíše baculaté dítě, nahé a okřídlené (cherubín). Velmi dobře jsou zdokumentovaná biclinia v Herculaneu a Pompejích. V pozdní antice se uplatnila stavba nymfeí v soukromých domech v těsné blízkosti triclinií nebo stibadií, přičemž velikost nádrží byla většinou větší než impluvia v atriových domech, rovněž provedení se vyznačovalo elegancí, množstvím tvarů a pečlivým výběrem materiálů, povětšinou mramoru.
Zajímavostí je jistě skutečnost, že hrobky v nekropolích byly pravidelně navštěvovány kvůli úlitbám a společným jídlům, zejména při oslavách narozenin (Necropole na Isola Sacra u Ostie. Při těchto příležitostech byly po obou stranách vchodu postaveny stálé lavičky, biclinia. Bylo nalezeno několik pecí a také některé studny. Voda z těchto studní byla
používána pouze k čištění, nikoli k jídlu. Když míst bylo čím dál méně, některá z biclinií musela ustoupit novým hrobkám. Sdílení nákladů bylo často motivem sdílení hrobky.
Neidentifikovatelnost staveb typu domus
V mnoha případech staveb domů nelze zcela přesně určit, zda se jednalo o soukromý, bohatě vybavený dům, nebo jestli stavba nebyla majetkem nějaké sdružení, collegia, které se vyznačovaly charakteristickými sídly, velmi dobře vybavenými domy, tzv. scholae. Collegia celkem pravidelně pořádala hostiny, takže ve scholae nechyběly jídelny a kuchyně. Caseggiato dei Triclini, Dům s triclinii, kde název domu přímo ukazuje na charakteristický rys budovy, jímž byly dokonce čtyři triclinia (Ostia). Vzhledem k opuštění větší unifikace budov se tak dá jen stěží bez jasných archeologických nálezů nebo epigrafických záznamů určit vlastníka budovy.
Jak bylo zmíněno konec stavby domů v klasickém pojetí římské architektury můžeme považovat polovinu 6. stol. n. l. A co se týče způsobu stolování zdá se, že prastará praxe ležení během jídla ve východním Středomoří nezmizela, ačkoliv se stala vzácnější a v západních částech bývalé římské říše se postupně stále více přijímal „barbarský“ zvyk sedět u stolu. Od 5. stol. dále reliéfní, biblické a občanské banketové scény na východě ukazují, že hosté odpočívali v hierarchickém pořadí na polstrovaném stibadiovém gauči kolem malého kulatého stolu nebo polokruhového sigma stolu, který jako takový vyjadřuje stav a nápadnou spotřebu vyšší třídy v pozdní antické společnosti.
Vybavení jídelen
Cubicula (ložnice) i triclinia, místnosti které byly určeny pro celoroční užívání nebyly vytápěné, kamna v té době neexistovala, místnosti byly pouze lokalizovány na místech, kam dopadalo slunce. V menší míře se pro tyto prostory získávalo teplo z pecí v přízemí anebo se donesly pánve (foculi) ve kterých hořelo dřevo a zcela výjimečně byla, například stibadia, vytápěná podobně jako římské lázně, systémem podlahového a stěnového vytápění. Velmi dobrým příkladem je rozsáhlá a honosná římská vila s peristylem, lázněmi a dvěma stibadii, postavená zdejším rodákem, císařem Konstantinem Velikým, v Medianě u Niše (dnešní Srbsko).
Z pasáží antických autorů se předpokládá absence komínů v římských budovách, kouř tedy odcházel okny, střechou nebo dveřmi. Podlahy v jídelnách byly od nejstarších dob pokryty tvrdým materiálem, nejčastěji kousky cihel, dlaždic a kamenů nebo jenom kameny. Rozemletý mramor smíchaný s maltou vytvářel tvrdý a vodě odolný materiál opus signium (Vitruvius). Jídelny ve větších domech byly vybaveny od dob Sully většinou velmi kvalitními podlahovými mozaikami, ve starších dobách ponejvíce černobílé, později se prosazují polychromované mozaiky a to především v severní Africe a v Asii. Nejelegantnější podlahy představovala technika opus sectile, která se utvářela skládáním různobarevných mramorových kousků do elegantních tvarů. Malby a fresky na stěnách jsou nejlépe zdokumentované v Pompejích, Herculaneu a ve vile Oplontis. Rovněž některé jídelní prostory v Asii mají kvalitní malby. Téměř na všech místech římské říše se můžeme setkat se čtyřmi tzv. pompejskými styly maleb.
Zdroje:
Gonzáles Núňéz, J.A., Garcia Aquilera A.: La Villa Romana de Salar, 2019
J. T. Bakker: Living and Working with Gods, 1994
Hlinovský, P., Drbal, V.: Ostia, přístav antického Říma, 2018
J. S. Boersma: Amoenissima Civitas, 1985
Polci, B.: Some Aspects of the Transormation of the Roman Domus
Machado, C.: Between memory and Oblivion- The End of the Roman Domus, 2011
Vroom J.: The Archeology of Late Antique dining habits in the eastern Mediterranean, 2007
R. H. Prieto: Excavación arquelógica en el Palazzo de Villa Adriana, 2016
M. Placidi: Das Abwassersystem des Serapeuim – Canopus-Komplexes der Villa Hadriana
N. Gavrilovič, G. Miloševič, V. Crnoglavac: Stibadium B of villa with peristyle at Mediana, 2016
https://www.youtube.com/watch?v=XJ0JmbIMwGs
https://www.youtube.com/watch?v=zGdjf9wzHOI
