Bonifatius, stoupenec dynastie i nepřítel státu 427 n. l. – 432 n. l.
Comes Africae Bonifatius byl římským generálem a jedním z nejvlivnějších mužů v západní římské říši na začátku 5. století. Nemáme žádné informace o jeho životě před vojenskou kariérou, kromě jednoho pochybného zdroje a to, že pocházel z Thrákie. Předpokládá se však, že Bonifatius byl rodilý Afričan.[1] První zmínka o Bonifatiovi je z roku 413, kdy podle zpráv zranil vizigótského krále Athaulfa, následníka gótského krále Alaricha, v bitvě u Marseille a stal se tak válečným hrdinou.[2] Zde se již musíme zmínit o Galle Placidii (asi 389–450), pozdější císařovně, protože Bonifatius jako jeden z mála stál po dlouhou dobu stále za Placidií a v jejích těžkých dobách ji podporoval morálně i materiálně.
Galla Placidia a Gótové
byla dcerou Theodosia I. a Gally, byla tak nevlastní sestrou císařů Honoria a Arcadia.[3] Placidia, budoucí augusta, se stala manželkou Athaulfa, krále Vizigótů, který převzal vládu po Alarichovi. Pozdější císařovna patří mezi nevýznamnější ženy v dějinách římské říše. Její politika se opírala o velmi dobrou spolupráci s ortodoxní církví. Za jejího regentství za nezletilého syna mohli snadno ovládat západořímskou říši schopní vojenští velitelé.[4]
Placidia, odcestovala po dobytí Říma s Vizigóty, v čele s Alarichem v roce 410, původně jako rukojmí Gótů, poté byla oddána s vůdcem Gótů a švagrem Alaricha Athaulfem (vládl 411–415) podle římského ritu v lednu roku 414 ve městě Narbonne v Galii.[5] Po smrti Athaulfa (v roce 415), který se zamlouval Paulu Orosiovi[6], se pokoušeli Vandalové prodat obilí Gótům za přemrštěné ceny, což ukazuje na nejistou situaci Gótů. Jejich nový vůdce Vallia poznal, že nemůže dosáhnout výraznější převahy nad impériem a proto uzavřel na konci roku 415 nebo na začátku 416 mírovou smlouvu s císařem. Honoriův schopný velitel magister militum Constantius III., dodal Vizigótům kýženou potravinovou pomoc ve výši 600 000 modiů obilí (tzn. asi 190 tun) a výměnou za to byla vrácena Honoriova sestra Galla Placidia zpět Římanům a ti následně spolupracovali s Góty i ve Španělsku.[7]
Galla byla doprovázena svou gótskou družinou (bucelarii), která jí zůstala věrná i po smrti jejího manžela. 1. ledna 417 se v Ravenně konala svatba Gally Placidie a Constantia III., jenž obdržel pro tento rok konzulát (Galla Placidia nebyla z manželství nadšená). V roce 418 bylo Vizigótům vyčleněno území v Akvitánii. Následující rok se Placidii narodil syn Flavius Placidius, pozdější císař Valentinianus III. Manžel Gally Placidie, Constantius III., byl v roce 421 na vrcholu moci, jako patricij a nejvyšší velitel magister utriusque mititiae byl jmenován augustem a spolucísařem Honoria, bohužel krátce nato, po sedmi měsících spoluvlády Constantius III. zemřel. Galla byla jmenována augustou.[8]
To je nezbytná odbočka od osudů Bonifatia, neboť během poslední čtvrtiny 4. století se povaha císařské vlády výrazně změnila, což značně zatěžovalo vládu západní části impéria. Ztráta vojenské autority dříve spojené s císařským úřadem měla významné důsledky pro vrchní velení západní římské armády.[9] Vojenští velitelé, především na západě se stávali rozhodujícími osobami při regentství mladých císařů a i v dospělosti augustů si zachovávali velký vliv na chod impéria. Vnitřní obtíže správy říše byly způsobeny soupeřením jednotlivých kandidátů, nikoli o purpur, ale o nejvyšší velení a místo které držiteli, pokud věděli jak toho využít, poskytlo skutečnou politickou moc.[10]
Bonifatius v Africe
Bonifatius se znovu objevuje až v roce 417 v Numidii jako tribun jednotky gótských foederatii[11], se kterými brání hranici u Batny a Chott el Hodna v předsaharské oblasti, v krajině suchých solných jezer a řidčeji osídlené oblasti, proti nájezdům maurských kmenů, usměrňuje je a blokuje cesty, které by nájezdníky dovedly dále do vnitrozemí. Své velitelství měl v Tubunae v Numidii (u dnešního města Barika v Alžírsku). Zde zahájil, sám křesťan nikájského vyznání, pozoruhodné přátelství s Aureliem Augustinem (sv. Augustinem), biskupem z města Hippo Regius, a vyměnil si s ním několik dopisů, v nichž se diskutovalo i o teologických záležitostech, především však chtěl od Augustina zjistit, do jaké míry se donatisté a ariáni liší, protože zjevně došlo k pokusům donatistů získat Góty pro jejich chápání víry.[12] Augustin odpověděl dlouhým dopisem a pochválil Bonifatia za to, že i přes silné zaneprázdnění jeho vojenským úřadem, měl stále čas na náboženství a zajímal se o obsah víry. Během jejich přátelského vztahu jej Augustin zbavil obav ze zatracení křesťanskou vírou z důvodu zabíjení.[13]
V těchto letech rychle získal slávu jako zkušený voják a důstojník v bitvách proti místním maurským kmenům v pohraniční zóně těsně u Sahary[14], v agri deserti.[15] Jeho vojenské úspěchy kvituje Aurelius Augustinus v jednom s pozdějších dopisů: „….který jako tribun s malým počtem spojenců si podrobil všechny tyto kmeny , nahnal jim hrůzu a donutil je ke klidu….“Jan[16] Jeho pověst se stala tak skvělou, že byl odvolán do Itálie, kde v té době byla velmi napjatá situace v Ravenně, kdy byl císařský dvůr rozdělen do nejméně dvou táborů.
Galla Placidia a Flavius Castinus
Dříve, v roce 420 nebo 421, císař Honorius jmenoval po smrti Constantia III. Flavia Castina významnou hodností comes domesticorum, to znamená velitelem vojska přítomného u dvora císaře, vojáka, o jehož kariéře se mnoho neví.[17] V této pozici Castinus vedl kampaň proti Frankům. Pravděpodobně na začátku roku 422, po smrti císaře Constantia III., Honorius odměnil Castina titulem dux, krátce nato jej učinil magister utriusque militiae (velitele všech západních vojsk 422-425). Vyzdvihnutí Castina na samý vrchol vojenské hierarchie mělo politické důsledky.
Galla Placidia, nevlastní sestra císaře Honoria, byla duševně velmi silná žena a zdá se, že se zaměřila na cíl stát se ženou s velmi dominantní pozicí na ravennském dvoře. Vyrůstala v domácnosti Flavia Stilichona a jeho ženy Sereny a se vší pravděpodobností chtěla napodobit jejich politickou a vojenskou nadřazenost, navíc s dynastickou výhodou, neboť byla dcerou císaře Theodosia I. Na druhé straně byly ženy v římské společnosti obvykle podřízeny mužům a tak jakýkoli její pokus získat kontrolu nad dvorem, kde byli muži kteří si dělali naděje učinit to samé, byl blokován se snahou ji odsunout do pozadí.
Rychle se postavila do opozice proti Castinovi, který se sám již viděl v nejvyšší velitelské funkci, jako přirozený morální dědic Flavia Stilichona.
Děje u dvora pak byly nastaveny na úroveň tvrdé rivality. I když se zdála výhoda na straně Castina díky jeho velení nad celou armádou, Galla Placidia byla známa jako tvrdý a nemilosrdný protivník, když například v r. 408, v době kdy byl Řím obléhán Alarichovými Góty, údajně schválila rozhodnutí senátu zabít Serenu, její sestřenici, která se o ni dříve starala. Sentiment nebyl zřejmě silnou součástí osobnosti Gally Placidie.[18]
Po prvních okamžicích návratu Placidie ke dvoru, kdy měla velmi blízký vtah k Honoriovi, podle spisovatele, filozofa a diplomata Olympiodora z Théb až nezdravě přátelský, s náznaky flirtování, vztah později poznenáhlu přerostl do nepřátelské podoby a odrazem vztahu se staly bojující přívrženci Castina i Placidie přímo v ulicích Ravenny. Nepřátelství bylo veliké a vyvrcholilo po neúspěšném tažení Castina do Baetiky.[19]
Typy ozdobných vizigótských ozdobných sloupů. Muzeum Vizigótů v Méridě, Španělsko. Foto: Autor článku
V roce 420 Římané společně spolu se Svéby[20] a pod velitelem Asteriem (získal krátkodobý titul comes Hispaniorum) porazili Vandaly v Galicii a ti se uchýlili do Baetiky, kde porazili Římany. V roce 422 bylo Castinovi nařízeno vést vojenskou kampaň proti Vandalům ve Španělsku a dostal k dispozici smíšenou sestavu Římanů a Vizigótských foederátů z jejich nového sídla v Aquitánii.[21]
Neočekávaně byl k armádě přidělen další římský velitel Bonifatius. Důvod, proč byl přidělen ke Castinovi nejsou jasné, nicméně se dá předpokládat, že se tak stalo na přímluvu Gally Placidie, která již v té době zřejmě hledala protiváhu ke Castinovi, neboť jejím hlavním cílem bylo dosadit syna Valentiniana na císařský trůn a nedopustit, aby jakýkoli generál dosáhl takové moci, že by postavení syna ohrozil.[22] Ještě před odjezdem do Hispánie byli oba dva velitelé ve sporech, které nabyly takové výše, že se zřejmě Bonifatius obával o svůj život a tak raději urychleně odcestoval do Afriky, která se stala jeho osobní vojenskou základnou (možná se tak stalo z popudu Placidie).
Ještě před kampaní proti Vandalům ve Španělsku Bonifatiovi zemřela žena a on jako křesťan (nikájského vyznání) chvíli uvažoval o vstupu do kláštera. Augustin mu však doporučil, aby tento krok neučinil, a navzdory svému vysokému věku ho sám navštívil ve své základně v Tubunae jižní Numidii (dnešní Tobna). Vysvětlil mu, že církev potřebuje oddané a oddané ochránce, jako je on, a že může asketicky žít jako voják a jen s tím nejnutnějším.[23]
Avšak krátce nato Bonifatius poznal Pelagii, která byla ariánkou a která kvůli budoucímu manželovi se rozhodla konvertovat.[24] Pelagia byla dcerou gótského šlechtice Beremuda, syna Thorismunda z rodu Amalů a poskytla svému manželovi vlastní ozbrojenou družinu, tzv. bucellarii. J. Bednaříková asi chybně uvádí u Thorismunda rod Balthů.[25] Slovo se objevuje poprvé v názvu východních římských velitelů cataphractarii, elitní jízdní jednotky a obecně znamenal zvláštní úzký vztah mezi vojáky a jejich velitelem.[26] Oficiálně se jednalo o státní jednotky, které dostaly své vybavení a dodávky od císařské správy, ale byly placeny příslušnými důstojníky. Tyto oddíly nebyly jen pouhými bodyguardy, ale často obsahovaly dostatek lidské síly, aby vytvořily menší armády.[27]
Flavius Castinus byl Hispánii poražen, když po počátečních úspěších v provincii Baetica (zadržení neúspěšného uzurpátora Maxima) a zmenšení prostoru ovládaného Vandaly pro vojenské operace, přišla nečekaná porážka způsobená dezercí Gótů v roce 422 a ústup do Tarragony v Hispánii. Castinus prohlašoval, že jeho selhání bylo zapříčiněno spiknutím Gally Placidie a Bonifatia. Porážka v Hispánii měla nečekanou dohru, po obdržení zprávy o výsledku kampaně se totiž Honorius postavil na Castinovu stranu a pohádal se znovu s Placidií do té míry, že Placidia po krátkém čase víceméně uprchla s malým Valentinianem a dcerou Iustou Gratou Honorií do Konstantinopole v lednu roku 423, kdy byla Honoriem vykázána do exilu.
Bonifatius zůstal v Africe a jednoznačně stál na straně Placidie, které posílal peníze a všemožně se ji snažil podporovat.[28] Jedna z těchto událostí mohla narušit africké annony (zásobování potravinami), ale je třeba jasně konstatovat, že ve zdrojích není výslovná zmínka o tom, že by kdy přerušil dodávky afrického obilí. Existují však dobré důvody předpokládat, že tak alespoň vyhrožoval, přinejmenším jako pokus o obnovení valentinianovské vlády po Honoriově smrti v srpnu 423. V té době Bonifatius pevně ovládá africký region, má úspěchy v boji s místními kmeny, ale na to, aby se pustil do křížku s jednotkami ravennského dvora neměl kvalitativně i kvantitativně odpovídající armádu. Předpokládá se, že měl k dispozici asi 20 000 vojáků.[29]
Uzurpátor Joannes a nový vládce západní části impéria, Valentinianus III.
V době, kdy zemřel Honorius obě části říše spíše čekaly, jak vše dopadne. Zpočátku se zdálo, že Castinus chtěl za jediného císaře Theodosia II, díky tomuto uspořádání by zůstal jako jediný vrchní velitel a vlastně vládce na západě (podobně jako před časem Stilicho). Theodosius váhal s jmenováním císaře na západě. Byl však zřejmě dohodnutý s Castinem, který by na západě prozatím působil jako jeho zástupce. Když obsadil v září 423 císařský trůn uzurpátor Joannes, do té doby představený sboru úředníků císařské rady (primicerius notariorum), dělo se tak bezpochyby s tichou podporou Castina.[30] Prvním činem bylo vyslání zástupců k Theodosiovu dvoru ve snaze získat souhlas s jmenováním nového císaře. Delegace byla vyhoštěna a tím byl dán jasný cíl, čímž bylo odstranění Ioanna jako císaře západní části. Za zmínku stojí, že ještě v roce 424 byl jmenován Castinus spolu s Victorem konzulem.
V témže roce bylo Valentinianovi udělen titul nobillissimus.[31] V pozadí se nacházeli další osoby, které hráli velmi důležité role v pozdějším měření sil. Ioannes, jmenoval svého podporovatele Flavia Aëtia, budoucí velkou postavu římské pozdní antiky, správcem císařského paláce, cura palatii [32], zatímco Bonifatius zůstával věrný Galle Placidii. Aëtius se přiklonil k Joannovi zřejmě proto, že jeho otec Gaudentius byl magister equitum praesentalis na západě jmenovaný Castinem, jakožto vrchním velitelem, za podporu Ioanna. Flavius Aëtius byl poslán Joannem pro posily k Hunům, ale mezitím byl Ioannes poražen, odveden do Aquileje a tam po teatrálním ponížení (useknutá pravá ruka a posazení obráceně na osla) byl v cirku popraven. Aëtius dorazil pozdě, jak popisuje Philostorgius (12.14.):
„Aëtius, jeden z generálů uzurpátora Joanna, dorazil tři dny po smrti toho druhého a přivedl s sebou asi šedesát tisíc barbarských vojáků, které se mu podařilo najmout jako auxiliari“ [33]
Nicméně pár ostrých střetů Hunů s jednotkami obou Ardaburiů se odehrálo a na obou stranách byly velké ztráty.
Před touto epizodou přesvědčila Placidia Theodosia II. o právech jejího čtyřletého syna Valentiniana na trůn v západní části říše a císař jí i se synem poslal do západní části s vojenským doprovodem, který vedli Flavius Ardaburius (magister militum), Candidianus a jeho později slavný syn Flavius Aspar.[34] Roku 424 získal pětiletý Valentinianus titul a hodnost caesar. Po ovládnutí Ravenny, porážce a popravě císaře Ioanna v Aquilei v roce 425 se stal Valentinianus III. v Římě augustem, přičemž skutečnou vládkyní byla jeho matka Galla Placidia.[35]
Během 12 let jeho vlády jej zastupovala jako regentka, ačkoli Valentinianus vládl téměř třicet let, ovlivňoval osudy své říše ještě méně, než před ním jeho strýc, císař Honorius.[36] Snaha jeho matky o obnovu „domu Thedosiů“ byla podporována více lidmi, především však Bonifatiem, který hrál stěžejní roli při obnově Theodosiovské dynastie na západě, ten byl jmenován pouze jako comes domesticorum (velitel císařských vojsk u dvora). Ale ještě před volbou Valentiniana byl Bonifatius jmenován comes Africae a tím bylo jisté, že jako správce Afriky bude Placidii podporovat i nadále.
Felix, Aëtius a Bonifatius, tři kohouti na jednom dvoře
Doposud neznámý Flavius Constantius Felix dostal v roce 425 od Gally Placidie nejvyšší velitelství západní polní armády (magister utriusque militiae et patricius), pozici, po které zřejmě toužil i Bonifatius. O Felikově povaze a schopnostech se mnoho neví; u moci zůstal čtyři roky, potvrzenou ještě titulem patriciem.[37] Nakonec byl Castinus od dvora vyhnán, zatímco Aëtius uzavřel dohodu s novým režimem, jehož prostřednictvím dostal velitelství v Galii a hodnost magister equitum výměnou za přesměrování 60 000 tisíc Hunů, původně najmutých na podporu uzurpujícího Johanna. V Galii si vydobyl uznání za porážku Vizigótů a vyproštění obléhaného města Arles.[38] Tím se snížil počet nejvýznamnějších vojenských velitelů na tři. Nejistá rovnováha mezi třemi veliteli netrvala dlouho.
Již v roce 427 udělal Flavius Felix první krok k vyřešení situace tím, že prohlásil Bonifatia za nepřítele státu (hostis publicus), poté, co se Bonifatius na základě dopisu odmítl dostavit ke dvoru, aby se zodpovídal za zřejmě vykonstruované obvinění.[39] Prokopios vysvětluje obvinění Bonifatia za dílo Aëtia, který podával císařovně Placidii zprávy o jeho úmyslu stát se pánem Libye a vytvořit tam království, a ví, že když dostane Bonifatius dopis, aby se dostavil ke dvoru, tak neuposlechne. Přičemž k němu ihned vyslal posla, že Galla Placidia hledá příležitost jak jej zničit a že důkaz je jeho povolání ke dvoru. Bonifatius prý uvěřil dopisu a zůstal v Africe a navíc povolal Vandaly do Afriky.[40] Tato konstrukce nemá zřejmě pevnou základnu, neboť Aëtius strávil většinu let 425–430 bojem v kampaních proti Vizigótům a Frankům. Pravdivější bude tvrzení Prospera, že za vyvoláním války s Bonifatiem byl Felix.[41]
Invaze a jednání v Africe
V případných konfliktech, které mohly probíhat mezi vojskem z Itálie a africkými vojenskými silami je nutné podotknout, že africká armáda nemohla kvantitativně ani kvalitativně konkurovat Itálii. Většina uvedených afrických jednotek byla hraniční posádkové oddíly (limitanei), jejichž primární povinností bylo udržovat vnitřní bezpečnost. Pouze čtyři jednotky, možná celkem 2 000 nebo 3 000 vojáků, byly řádnými comitatenses. Notitia Dignitatum uvádí velké množství comitatenses pro africké provincie (ND Occ. 7). Převážná většina z nich však byla takzvaných pseudocomitatenses, tj. bývalí limitanei, kteří byli zařazeni do polní armády. Je ale možný větší počet místních naverbovaných jednotek, auxiliarii. To však stejně nemůže převážit převahu italských jednotek (popřípadě odjinud z Evropy) na stranu severoafrické armády.[42]
Intervenční armáda proti Bonifatiovi byla vyslána Felikem v roce 427 (možná již v roce 426) pod třemi generály, Mavortiem, Galliem a Sanoecem (který velel hunským foederatii), která dokázala obléhat comes Africae Bonifatia přímo na půdě Afriky v Kartágu. Během obléhání vypukla vzájemná nevraživost mezi Felikovými generály a jeden z generálů (pravděpodobně všichni měli hodnost comes rei militaris), Sanoeces zavraždil své kolegy, vzápětí nato byl zabit Bonifatiem.[43] (Prosp. s. a. 427) a síly z Itálie byly pravděpodobně začleněny do africké armády. Felix byl i tak v roce 428 zvolen konzulem a v následujícím roce dostal od Gally Placidie významný titul patricius. Ještě za vrchního velení Felika, v roce 429 byly do Afriky vyslány nové vojenské síly pod velením Góta Flavia Sigisvulta, comes rei militaris, kterého doprovázel ariánský biskup (episcopus Arianorum) Maximinus, který vedl diskusi s knězem nikájského vyznání a určeným nástupcem sv. Augustina Heracliem, jenž byl po krátkém trvání diskuse velmi otřesen a prosil Augustina, aby vstoupil do diskuse.[44]
Později se uskutečnila debata mezi sv. Agustinem a Maximinem. Pronesená slova Maximina na začátku byla vstřícná se sdělením:
„ Nepřišel jsem do tohoto města za účelem podněcovat hádku s vaší úctou, ale poslán hrabětem Sigisvultem jsem přišel s myšlenkami na mír. “
Navzdory svému odmítnutí Maximinus pokračoval v diskusi, či spíše monologu, ale Augustinus protestoval a odešel s tím, že nemá dostatek času na odpovědi, což nemohlo zakrýt skutečnost, že v té chvíli odešel Maximinus jako vítěz. Augustinus následně vydal samostatný traktát, který vyjadřoval, co chtěl v diskusi říct.[45] Sigisvult se svými Góty obsadil Kartágo, ale Bonifatius a jeho bucellarii se stáhli do Numidie, kde jim ponechal volnou ruku ve víceméně drancování provincie.
Rok předtím, se narodila Bonifatiovi a Pelagii dcera, která byla pokřtěna jako ariánka, i když byli rodiče křesťany nikájského vyznání a byli za to Aureliem Augustinem pokáráni. Lze i věřit myšlence, že byl ariánský biskup poslán za Bonifatiem, aby jej mohl ovlivňovat. Navíc většina vojenských jednotek se skládala z Gótů, stejně jako družina Bonifatia a rovněž i osobní družina jeho manželky Pelagie.[46]
Galla Placidia poslala další misi, popsanou níže, mise se nechá ztotožnit s tvrzením Prokopia, že přátelé byli přesvědčeni o věrnosti Bonifatia, a se souhlasem Gally Placidie odpluli do Kartága. Podle listu, který jim ukázal, objevili Aëtiovu lest a oznámili císařovně, že ji Bonifatius nezradil, slíbila mu proto odpustit. [47] Někteří římští senátoři, kteří byli Bonifatiovi přáteli, hlásili Placidii, že Aëtiovo obvinění bylo falešné, dokonce jí ukázali Aëtiův dopis Bonifatiovi, který jim Bonifatius poslal. Prokopiova a Theophanova výslovná prohlášení naznačují, že někteří římští senátoři byli na Bonifatiově straně. Možná patřili k rodině Caeionii – Decii, silným spojencům dynastie a Placidie.[48] Možná existovaly dvě výpravy za Bonifatiem, jedna v roce 427 nebo 428 a druhá v roce 428 nebo začátkem roku 429, která zprostředkovala podmínky Gally Placidie. Setkáváme se ještě s vyslancem, vir inlustris[49] Dariem, který podle Augustina ukončil válku slovem a ukončil ozbrojené střety mezi Sigisvultem a Bonifatiem.[50]
Obecně se má za to, že Darius jednal přímo s Bonifatiem a že to byl on, kdo byl zodpovědný za přivedení Bonifatia zpět k císařskému dvoru.[51] Augustinova a Dariova korespondence z let 229–231 ukazují, že Bonifatius předal svého syna Verimoda jako rukojmí, aby prokázal svojí bona fide. Snad je možné, že měl Augustinus určitou roli při usmíření obou stran; mohla by to dokazovat něžná péče o Bonifatiova syna.[52]
Vandalská intervence
Přestože musel čelit třem císařským armádám za méně než pět let, Bonifatius zůstal stále neporažený. Poslední občanská válka zároveň ukázala limity jeho soukromé moci v regionu. Nepřátelství s Ravennou, ať bylo zapříčiněno jakkoli znamenalo, že Bonifatius se mohl spolehnout na svou gótskou družinu, bucellarii své manželky a na věrnost afrických jednotek. Gótové však na něj na oplátku vyvíjeli tlak na odměny za jejich služby. Jediným způsobem, jak mohl uspokojit jejich požadavky bylo nechat je, aby se postarali o rabování místní populace (Aug. Ep. 220.6). Současně byla Bonifatiova dcera pokřtěna ariánským knězem. Za těchto okolností však mohl Bonifatius s ohledem na bucellarii s křtem jen souhlasit, ale stálo ho to přátelství s Aureliem Augustinem. Následovala výše popsaná jednání a Bonifatius byl v roce 429 usmířen s Ravennou a potvrzen ve své funkci právě včas, aby se pokusil se vypořádat s vandalskou invazí.
Jordanes a Prokopios tvrdí, že Vandaly pozval Bonifatius v době, kdy se v Africe objevil Sigisvult.[53] Vandalové se přepravili do Afriky v roce 429 s neznámým počtem bojovníků, ale odhady hovoří o 15 až 20 000 bojovníků, včetně dalších kmenů, Góty, Alany a Hispanořímany.[54] Vandalové se nalodili v přístavu Traducta (Tarifa) na španělském pobřeží a přistáli na pobřeží provincie Mauretania Tingitana.
S pozváním Vandalů od Bonifatia víme především od Prokopia, Jordana a Jana z Antiochie, kteří psali sto let po událostech a byli to východní zdroje. Victor z Vity se padesát let od události také nijak nesnaží přenést odpovědnost na Bonifatia. Nejstarší obvinění ze západních zdrojů pocházejí až z 8. století! Nikdo ze současných autorů se nezmiňuje o pozvání a smlouvě s Godesigilovými syny Guntharem a Geiserichem, která také nezní pravděpodobně:
Navrhl jim, aby přišli do Libye, kterou si rovnoměrně rozdělí, takže budou moci snadno jeden druhému přispět na pomoc, jestliže je někdo napadne.[55]
Poprvé se střetli s Bonifatiem po neúspěšném vyjednávání na numidské hranici v květnu nebo červnu roku 430, porazili jej a poté čtrnáct měsíců obléhali městě Hippo Regius, které bránili také jeho gótští válečníci (Poss. V. Aug. 28). Augustin se nedožil konce obléhání svého města, zemřel v létě roku 430. Po celý rok 430 se sbíralo vojsko na západě a Placidia s Valentinianem cítili, že se takzvaně „láme chleba“ a požádali východní dvůr o urychlenou pomoc.
Z kombinovaných sil Východu a Západu byla vyslána pomocná armáda, jíž velel Flavius Ardaburius Aspar, magister militum, který také velel části východní armády v tažení proti uzurpátorovi Johannovi. Je zajímavé, že se kampaně v Africe nezúčastnil Aëtius, který byl v té době bojoval nejdříve proti Frankům v Gallii a a později pacifikoval Noricum a Raetii. Vojenská střetnutí v této části nebyla zcela určitě tak náročná, jako boj v Africe proti Vandalům. V roce 432 si Placidia vzpomněla na svého bývalého spojence, aby se vypořádal s Aëtiem a nahradil jej v pozici magister utriusque militiae, zatímco Aspar zůstal v Africe až do roku 434, aby před Vandaly alespoň udržel pod kontrolou Kartágo.[56]
Konec Flavia Felika a poslední měření sil
Felix se zapletl v roce 430 do sítě spiknutí v Ravenně a byl pravděpodobně na příkaz Flavia Aëtia popraven i s manželkou Padusií v květnu téhož roku. Prosper prohlašuje, že:
„Aëtius zabil Felika a jeho manželku Padusii a jáhna Grunita, přičemž vycítil, že proti němu spikli.“
O smrti se zmiňuje více antických pramenů, ale málo který kronikář identifikuje, kdo za to byl odpovědný. Je dost možné, že spiknutí se odehrálo skutečně tak, že jako první uvažoval o odstranění rivala Felix, ale Aëtius byl rychlejší a úspěšnější.[57] Tak jako tak, ze tří soupeřů o moc v západní části římské říše, zůstali dva: Aëtius a Bonifatius.
Když Bonifatius přistál v Itálii i se svým zetěm Sebastianem, obdržel v Římě titul magister militum a Galla Placidia jej jmenovala patriciem. Aëtius se také stáhl s vojskem z Gallie do Itálie.[58] Aëtius, který nebyl jmenován patriciem vycítil, že miska vah se překlápí na stranu jeho protivníka, proto převzal iniciativu a zaútočil na Bonifatia.
Dva velcí vojevůdci Bonifatius a Aëtius se střetli poblíž Arimina (Rimini) v roce 432, Bonifatius byl vítězem tohoto střetnutí, ale o několik měsíců později zemřel na následky zranění v bitvě. Tradovalo se, že byl zraněn v osobním souboji mezi Aëtiem a Bonifatiem. Jeho švagr Sebastianus, magister militum, převzal jeho postavení a pokusil se porazit Flavia Aëtia, který ustoupil na své opevněné statky. Po zjištění, že se jeho nepřátelé snaží jej stále odstranit, Aëtius se raději odebral k Hunům, od nichž získal nové vojsko, s nímž se vrátil do Itálie (Prosper s. a. 432).[59] Následně přinutil Placidii v roce 433 zbavit titulů Sebastiana a to jak titulu magister utriusque militiae, tak i patricius, Sebastianus byl nakonec nucen odejít do vyhnanství, a Aëtius převzal jeho postavení.[60]
Sebastianus se uchýlil nejprve k vizigótskému dvoru Theodericha I., byl však prohlášen za veřejného nepřítele, proto posléze odešel k Vandalům do Afriky, kde začal spolupracovat s králem Geiserichem, který takovou osobnost uvítal, ale po jeho nabídce k přestoupení na ariánskou víru, kterou Sebastianus jako stoupenec nikájského vyznání odmítl, jej nechal po čase zřejmě v roce 450 zavraždit.[61] Vdova po Bonifatiovi Pelagia, se stala Aëtiovou novou manželkou a dalších dvacet let až do své smrti byl Flavius Aëtius virtuálním vládcem císařského západu. S Vandaly podepsal ravennský dvůr mírovou smlouvu v roce 435.[62]
Závěr
V neklidné době stěhování národů nebyla nouze o skvělé válečníky, rychlý sled událostí a utváření křesťanského směru, který by byl ten hlavní, dominantní a proto tedy správný. Zásadní na kariéře Bonifatia a Aëtia nespočívá v označení „poslední z Římanů“, ale ve faktu, že úspěšně vzdorovali přímé konfrontaci s ústředními autoritami, aniž by se uchýlili k tradičním prostředkům uzurpování moci. O to se pokoušelo více osobností, ale nakonec selhali z různých příčin. Nestačí se pouze zaměřit na jednotlivce, ale snažit se pochopit vývoj západní vojenské aristokracie. Roli prétoriánů částečně nahradili buccellarii, kterým bylo v případě Bonifatia zřejmě povoleno i drancovat, neboť jejich věrnost a příchylnost vydržela i po smrti jejich patrona a comese. Tak zabili buccellarii Optelas a Thraustelas (pravděpodobně Hunové nebo Skythové) v odplatu za smrt Aëtia Valentiniana III. přímo ve vojenském táboře. Oba velcí a úspěšní velitelé měli rozsáhlé zkušenosti s barbarským prostředím, Bonifatius s Góty i díky své gótské manželce a Flavius Aëtius s Huny, kteří mu několikrát pomáhali jako foederati a u nichž byl nějaký čas jako rukojmí.[63] To neznamená, že by jejich vojska tvořili výhradně barbaři, části jejich vojenských kontingentů byli zbytky polních armád a mezi jejich štáby bylo zřejmě hodně římských důstojníků.
Comes Africae měl na starosti obranu Afrických provincií a pravděpodobně se především soustředil na obranu Kartága, které nechal opevnit ještě v době, kdy se nevědělo, že Afrika bude cílem Vandalů a bojoval za dynastické nároky Placidie a Valentiniana. V době obsazení Afriky Vandaly by opevněny pouze tři města, Kartágo, Cirta a Hippo Regius. Kartágo bylo díky svému významu také prvním cílem jakékoli invazní armády. Bohužel vandalské síly byly nad možnosti Bonifatia a později i Aspara Ardaburia je porazit.[64] Bonifatius se svými Góty, jako jádrem svých ozbrojených sil, byl prvním Římanem v západní části, který úspěšně vyzval státní moc a odolal jí, přičemž se neprohlásil se za císaře aby legitimizoval své postavení.[65]
Jeho postoje a jednání jasně ukazují na velmi tvrdý boj o moc, určitou nezávislost a preventivní obranu v neklidné době začátku 5. stol. V případě Bonifatia jde o částečnou revoltu, nijak však nevyužil nebo nezneužil dodávky obilí do Říma jako své, přinejmenším, nátlakové zbraně. Jde o poslední revoltu v západní části říše.
Prameny:
- Augustin: Collatio 1, Epistuli (Translated by J.G. Cunningham. From Nicene and Post-Nicene Fathers, First Series, Vol. 1. Ed. by Philip Schaff. (Buffalo, NY: Christian Literature Publishing Co., 1887.)
- Jordanes: Gótské dějiny, 2012
- Prosper Tiro: E. W. Brooks: Prosper´s chronicle: A critical edition and translation of the edition of 455, Deanna Book´s, 2014
- Marcellinus Comes: Chronicle
- Prokopios z Kaisareie: Válka s Vandaly, 1985
- Philostorgius: Epitome of the Ecclesiastical History of Philostorgius compilated by Photius (E, Walford, M.A.) 1855
- Olympiodoros (Olympiodoros in Photius: Bibliotheca or Myriobiblon) na www.tertullian.org
Zdroje:
- Bednaříková, J.: Attila, Hunové, Řím a Evropa, 2012
- Burian J.: Zánik antiky, 1972
- Bury, J. B.: History of the Late Roman Empire, 1923
- Dunn, G.: “Flavius Constantius, Galla Placidia, and the Aquitanian Settlement of the Goths.” Phoenix 69 (2015): 376–389.
- Grant, M.: Římští císařové, 2010
- Günther, R.: Římské císařovny, 2000
- Hughes, I.: Aëtius, Attila´s Nemesis, 2012
- Heather, P.: Gótové, 2002
- Heather, P.: The Fall of the Empire, 2006
- Jones A. H. M.: The Later Roman Empire 284–602 AD, 1964
- Mathisen R. W.: Sigisvult the Patrician and Maximinus the Arian and political strategems in the Western Roman Empire c. 425±40
- Mathisen, R. W.: Barbarian „Arian“ Clergy, Church Organization, and Church
- Mathisen, R. W.: Practices in Arianism: Roman Heresy and Barbarian Creed ed. Q. M. Berndt and R. Steinacher, 2014
- Mathisen, R. W.: The End of the Western Roman Empire of The Fifth Century: Age of Transformation. Proceedings of the 12th Biennial Shifting Frontiers in Late Antiquity Conference, 2019
- PRLE: Jones, A.H.M.-Martindale, J. R.-Morris, J.: The Prosopography of the later Roman Empire: Vol. 2, AD 395–527
- Ravegnani, G.: Galla Placidia, 2017
- Wijnendaele, Jeroen W. P.: Warlodism and the Disintegration of the Western Roman Army in Circum Mare: Themes in Ancient Warfare ed. J. Armstrong, 2016
- Wijnendaele, Jeroen W. P.: Early Career of Aëtius and the murder of Felix, 2015
- Wijnendaele, Jeroen W. P.: The Last of the Romans, Bonifatius-Warlord and comes Africae, 2015
Poznámky:
1 – Wijnendaele – Warlodism str 36: jméno Bonifatius bylo typické pro křesťany v pozdní římské Africe, ale mimo tuto provincii je doloženo zřídka.
2 – Hughes str. 84-87
3 – Günther str. 44. Galla byla dcerou císařovny Iustiny, vdovy po Valentinianovi I. (matkou Valentiniana II.)
4 – Bednaříková str. 116
5 – Günther str. 52, Jordanes uvádí Forum Julii, dnešní Fréjus ve Francii, mohlo se jednat i o Cividale del Friuli v Itálii nebo Forli, celkové umístění v provincii je zvláštní – v Aemilia (?)
6 – Orosius 7.43.4 – 6.
7 – Olympiodoros, také Dunn str. 379
8 – Olympiodoros, Hughes, také Günther str. 58 – 60
9 – Wijnendaele, Bonifatius str. 45
10 – Bury str. 240
11 – Ravegnani str. 61
12 – Augustin Ep. 185, Dopis Bonifatiovi, v němž Augustin ukazuje na rozdíl mezi donatisty a ariány, Donatisté nemají nic společného s Ariovým učením (které je podle Augustina herezí, kdežto donatismus je rozkol v církvi) a poukazuje na umírněnost při snaze vrátit donatisty do společenství katolické církve. prostřednictvím císařských nařízení. Přidává poznámky týkající se divokého chování donatistů.
13 – Hughes, Augustin Ep. 189. Augustin píše Bonifatiovi: „Nemyslete si, že je nemožné, aby někdo líbil Bohu, zatímco se zabývá aktivní vojenskou službu“.
14 – Wijnendaele – Warlodism str. 38
15 – Agri desertis, v překladu opuštěná země, například v severní Africe to bylo ohromujících 3 000 km². Příčinou bylo daňové zatížení v pozdní antice, P. Heather
16 – Burian, Aurelius Augustinus str. 74
17 – Comes domesticorum, pojmenování vychází z termínu v pozdní antice protectores domestici, strážní jednotka, štáb císaře, jehož byl comes domesticorum velitelem (ND).
18 – Wijnendaele, Warlodism str. 15
19 – Ravegnani str. 62
20 – Svébové skupina germánských kmenů, která v roce 406 n. l. Svébové pod Hermerichem překročili Rýn a a dostali se v roce 409 až do Hispánie, kde založili Svébské království (Galicie, Gallaecia) s králem Hermerichem. Encyclopedia Britannica: The Visigothic kingdom dostupné online dostupné online (anglicky) https://www.britannica.com/place/Spain/Iberians#ref70357
21 – Hughes str. 84-87
22 – Wijnendaele, Bonifatius str. 45
23 – Wijnendaele, Bonifatius str. 38 – 39, Augustin Ep. 220,3
24 – Hughes str. 84-87
25 – Wijnendaele: Warlodism and the Disintegration of the Western Roman Army in Circum Mare str. 197, Bednaříková str. 123 uvádí z rodu Balthů, ale král Thorismund z tohoto rodu žil v letech c. , 420 – 453, takže Pelagia nemohla být vnučkou, když se vdávala za Bonifatia v roce 422, kdežto Thorismund z rodu Amalů zemřel +/- v roce 411, což odpovídá, jeho syn Berimud (Beremud) žil c. od roku 350 do roku c. 425.
26 – Notitia Dignitatum 7.25, Olympiodoros, Hughes kap. 4 Late Roman Army: Za vlády Theodosia I. Flavius Stilicho na západě a Rufinus na východě byli pravděpodobně první jednotlivci, kteří začali najímat bucellarii. Nakonec byl Stilicho nucen přijmout zákon omezující velikost těchto „osobních“ armád.
27 – Wijnendaele: Warlodism and the Disintegration of the Western Roman Army in Circum Mare, str. 197
28 – Günther str. 60-61, rovněž Ravegnani str. 63
29 – Wijnendaele, Last Roman 59
30 – Grant- kap. Johannes, rovněž Wijnendaele, Last Roman str. 57
31 – Nobilissimus, nejušlechtilejší. Titul zavedl Konstantin I. k uctění svých příbuzných, kteří nebyli caesary. Titul tak byl pro členy císařské rodiny.
32 – Bury – Cura palatii, o této funkci se mnoho neví, pravděpodobně má vztah na scholae palatinae a odpovídalo by postavení tribuna této jednotky.
33 – Mathisen: The End of the Western Roman Empire of The Fifth Century str. 149; rovněž Wijnendaele: The Early Career of Aëtius and the murder of Felix: str. 5 (citace Philostorgius HE 12.14)
34 – Günther str. 62
35 – Grant str. 320
36 – Bury, The Cambridge Medieval History Vol. I (1924), str. 418–419
37 – Bury str. 240
38 – Wijnendaele: Early Career of Aëtius and the murder of Felix str. 7 (Prosper s. a. 425)
39 – Wijnendaele: The Last of the Romans, Bonifatius-Warlord and comes Africae str. 72
40 – Prokopios: Válka s Vandaly 1.3
41 – Wijnendaele: Early Career of Aëtius and the murder of Felix, str. 9
42 – Wijnendaele: The Last of the Romans, Bonifatius-Warlord and comes Africae str. 318
43 – Hughes, PRLE, Mavortius str. 736, Wijnendaele: The Last of the Romans, Bonifatius-Warlord and comes Africae str. 73
44 – Mathisen: Sigisvult the Patrician and Maximinus the Arian and political strategems in the Western Roman Empire 178-180
45 – Mathisen: Barbarian „Arian“ Clergy, Church Organization, and Church str. 173. Augustinus Collatio I, a také W. A. Sumruld: Augustine and the Arians: The Bishop of Hippo´s Encounters with Ulfilan Arianism, 1994
46 – Mathisen: Sigisvult the Patrician and Maximinus the Arian and political strategems in the Western Roman Empire str. 179-180
47 – Prokopios Válka s Vandaly 1,3
48 – Bury str. 245
49 – Vir inlustris bylo označení vyšší důstojnosti senátorů v Římě a Konstantinopoli (původně vir illustris)
50 – Aurelius Augustinus: Ep. 229 (A.D. 429) Dariovi, zaslouženě proslulému a velmi mocnému pánu a drahému Synu Krista „…. Ale je to ještě větší sláva, zastavit samotnou válku slovem, než vraždit muže mečem a získávat nebo udržovat mír mírem, ne válkou. Pro ty, kteří bojují, jsou-li to dobří muži, nepochybně hledají mír; přesto je to krví. Vaším úkolem je však zabránit prolévání krve. Máte tedy privilegium odvrátit tuto pohromu, kterou ostatní potřebují produkovat…“
51 – Mathisen: Sigisvult the Patrician and Maximinus the Arian and political strategems in the Western Roman Empire str. 182, Hughes str. 79 – 80
52 – Wijnendaele: The Last of the Romans, Bonifatius-Warlord and comes Africae str. 85
53 – Jordanes XXXIII, 168, také Prokopios I,3
54 – Heather str. 197-198
56 – Prokopios: Válka s Vandaly, I, 3 (str. 209)
57 – Wijnendaele: Early Career of Aëtius and the murder of Felix, str. 16-18
59 – Wijnendaele: Early Career of Aëtius and the murder of Felix, str. 11 – 12
60 – Jones str. 176
61 – Bednaříková str. 144-145 (citace Victora z Vity)
62 – Cassiodorus Senator, Bury str. 249-435: za konzulátu Flavia Theodosia augusta a Flavia Placidia Valentiniana augusta.
63 – Wijnendaele: Warlodism and the Disintegration of the Western Roman Army in Circum Mare, str. 202
64 – Wijnendaele: The Last of the Romans, Bonifatius-Warlord and comes Africae, str. 62
65 – Wijnendaele: Warlodism and the Disintegration of the Western Roman Army in Circum Mare, str. 203
