Firmovo povstání v Africe 372 n. l. – 375 n. l.
O Firmovi není v primárních zdrojích mnoho poznámek, s výjimkou Ammiana Marcellina, který se rozepisuje v Res Gestae docela podrobně o celém průběhu revolty i o jejích příčinách. Ostatním autorům stačí k popsání událostí v severní Africe několik vět nebo pár řádků (Zosimos, Aurelius Victor, Orosius). I když se objevili v minulosti úvahy, že se Firmus prohlásil císařem, není to pravděpodobné. Povstání se odehrávalo na pozadí souběhu kořistnické politiky velitele v Africe Romana (comes Africae), nespokojenosti mnoha nomádských kmenů a podpory donatistů v Africe. Pro potlačení povstání byl povolán do Afriky Theodosius Comes (Theodosius Starší, otec císaře Theodosia I.), který se uvedl velmi tvrdými tresty pro přeběhlé příslušníky římských jednotek (upálení některých povstalců nebo usekání rukou). Theodosius se však projevil především jako velmi schopný taktik, když utvořil menší, velmi pohyblivé jednotky a s pomocí domorodých kmenů Firma porazil a ten zvolil dobrovolnou smrt. Využíval rovněž auxiliary, složené z místních kmenů.
Výsledkem ukončení celého povstání byl nový útok na donatisty a circumcelliony, kteří Firma podporovali. Správa severní Afriky se sice koncem povstání částečně uklidnila a situaci prospěl i menší tlak na výši daní, ale to platí jenom do Gildonova povstání (článek bude brzy následovat). Firmovo povstání ukazuje na velmi tenkou hranici v severní Africe ve vnímání pojetí mezi „barbarským a římským“ díky původu Firma a rozdělení jeho rodiny v konfliktu.
Původ Firma
O Firmově raném životě je známo jen velmi málo. Byl jedním z mnoha dětí maurského vládce Nubela (regulus per nationes Mauricas pottentissimus), pravděpodobně patřil do kmene Iubaleniů, byl to však také do značné míry romanizovaný vojenský důstojník a křesťan.[1]. Nubel (nebo také Nuvel) byl praepositus, velitel equites armigeri iuniores (vexillatio comitanensis, detašovaná jednotka o 300 až 600 mužích)[2], Nubelova manželka Nonnia byla Římanka a jeho otec vir perfectissimus[3] Saturninus byl Říman.[4] Vojenská služba poskytla rodině možnost se integrovat do římského světa, v případě otce zmíněného Nubela, Saturnina, je snadné si představit, že se usazuje jako africký vlastník půdy poté, co získal status ex comitatibus, s následnými nároky na místní samosprávu.[5] Křesťanství Nubela je doloženo faktem, že zasvětil kostel v pobřežním městě Rusguniae v Mauretanii (CIL 8.9255) a věnoval mu údajný fragment dřeva ze Svatého kříže (ligno crucis). Věnoval jej s manželkou a celou rodinnou.[6] Tento rodinný základ ve vojenství i kultuře byl k dispozici Firmovi, který tak byl připraven pokračovat ve vzestupu rodiny jako římský aristokrat.[7]
Nubel byl zjevně součástí římského systému a byl velmi vlivným princem maurských kmenů. Díky své moci a vlivu v maurské kmenové společnosti měl pro Římany velký význam pro udržení pořádku v této oblasti. Nubel současně patřil ke dvěma kulturám: římské a maurské. Jména Nubelových potomků odrážejí tyto dvě kultury, některé děti mají římská jména jako Firmus, ale ostatní synové obdrželi maurská jména (Zammac / Sammaces, Gildo, Dius, Mazuca a Mascizel), z jeho dcer je známo pouze jméno Cyria. Nubelova smrt byla příčinou potíží mezi jeho syny. Když Nubel zemřel někdy začátkem sedmdesátých let 4. stol. n. l., snad v roce 372, jeho děti začaly bojovat o majetek.[8] Zammac pravděpodobně vystřídal svého otce jako vládce, což bylo pro Firma nepřijatelné (obecně byl považován za právoplatného dědice) a tak ve sporu zabil svého bratra Zammaka (Sammaca), snad nelegitimního dědice, ale oblíbence římského comes Africae Romana, který byl jmenován rei militaris Africae[9] již v roce 364.[10]
Nešlo o pouhou hádku posloupnosti uvnitř maurského kmene, ale o konflikt, který přímo zasáhl římskou správu provincie v obzvláště citlivém bodě, což byl dohled nad kmeny, do doby, kdy sociální vzestup domorodých náčelníků vedl k postupné nastolení jakéhosi status quo v provinciích.[11]
Comes Africae Romanus
S datem nástupu Romana je problém i díky titulu (comes nebo rei militaris) a to i s celou chronologií níže popsaných problémů v Lepcis Magna.[12] Romanus byl aktem zabití svého přítele Zammaca rozhořčen a využil svého příbuzenského vztahu s magistr officiorum[13] u císařského dvora Remigiem, který začal diskreditovat Firma u dvora Valentiniana I. a zároveň zamlčoval Firmovy dopisy, která vysvětlovaly jeho počínání.[14] Většina badatelů se shoduje, že pravděpodobně v obavě o své bezpečí, se Firmus proti Romanovi vzbouřil. Silná reakce Romana byla docela pochopitelná, poněvadž byl jedním z jeho hlavních pomocníků, což bylo zásadní pro řízení provincie. Je normální, že v rukou Sammaca najdeme vliv a roli zděděnou po jeho otci a dobře vysvětlenou věnováním jeho praedium / praesidium, držitele farmy a půdy, jinými slovy fundus.[15]
Tato vzpoura nastala na pozadí Romanova špatného řízení afrických provincií. Během šedesátých let Roman nechal provincii Tripolitania (Tripolsko), a zejména město Lepcis Magna (také Leptis Magna), čtyřicet dní nechráněnou proti nájezdům různých kořistnických domorodých afrických kmenů, především Austoriánů, protože africké město nesplnilo požadavky Romana na větší zásoby pro jeho jednotky. Otázkou je, zda měl v té chvíli vůbec vojenské prostředky, neboť jeho 20 000 mužů bylo rozložených od Mauretanie Sitifensis po Tripolitanii, to je téměř 2 000 km.[16] Když si představitelé provincie stěžovali u Valentiniana I., Romanus využil svého přátelství s vysokým úředníkem u císařského dvora, magistr officiorum Remigiem a ten zasáhl ve prospěch Romana. Navíc Romanus pronásledoval donatisty, pro vyznavače nikájské víry, se jednalo o heretiky; jeho jednání tak vnášelo rozpory mezi africkými provinciemi, což mělo v příštích letech neblahé následky.[17]
Když zaútočili Austoriáni podruhé v roce 364 a dozvěděl se to císař, byl velmi pobouřen protože se zdálo, že nájezdníci využili informátorů (Romanovo vojsko bylo stále nečinné v ochraně Lepcis Magna). Ihned začátkem následujícího roku v únoru byl vydán Valentinianem nový zákon,[18] který v Africe odsuzoval informátory k popravě a císař poslal svého sekretáře (tribunus et notarius) Palladia do Afriky na prošetření popsaných událostí. Tím potvrdil tvrzení Ammiana Marcellina o jeho horkokrevné povaze náchylné ke krutostem a neochotě k milostem a k náramné šetrnosti vůči provinciálům; oproti tomu byl hluchý ke stížnostem občas proti nim vznášeným. Proto došlo k nepokojům v Británii a v Africe.[19] Tento postoj mohl povzbudit Romana ve snaze co nejvíce získat ze severoafrických provincií pro zásobování jak Říma (annona), tak také vojska (annona militaris). Romanus dokázal penězi určenými pro vojsko dostat Palladia na svou stranu a ten, i když skutečně zjistil přestupky Romana, raději vše zamlčel a tvrdil u dvora, že Tripolští si stěžují bezdůvodně.
Byl tedy vyslán do Afriky ještě jednou s jedním členem tripolského poselstva, jménem Jovinus. Bohužel se Romanovi podařilo pomocí jednoho domorodého poradce a zřejmě podplacením některých občanů znejistit obyvatele Lepcis Magna, ti pak přitěžovali Jovinovi v tom smyslu, že mu nic z toho, co vykládal císaři, neuložili. Císař potrestal v roce 368 Jovina a několik dalších, včetně Ruricia, což byl prominentní provinciál a praeses[20] Tripolitanie, smrtí.[21] Po dosazení nového magister officiorum Leona, odešel Remigius na své statky. Obávaný prétoriánský prefekt Maximinus se rozhodl vyšetřit Remigiovo jednání. Nechal zajmout a mučit jemu podřízeného Cesaria, aby se dozvěděl kolik Remigius vydělal na pomoci Romanovi. Když se o chystaném vyšetřování Remigius dozvěděl, rozhodl si vzít život v roce 374 nebo 375.[22]
Flavius Theodosius (Starší)
Firmova vzpoura nastala, jak je uvedeno v úvodu, krátce po událostech v Lepcis Magna a po smrti Nubela. V reakci na vraždu Zammaca (Sammaca) Romanus tvrdě denuncoval Firma, který revoltoval, což přimělo Valentiniana I. poslat svého skvělého, ale i drsného velitele, magister equitum praesentalis Flavia Theodosia[23] (otec pozdějšího císaře Theodosia I. Velikého), do Afriky.[24] Datum Firmovy vzpoury s účastí Theodosia Staršího lze uvést pouze v relativní chronologii, někdy mezi Theodosiovou účastí na alamanských kampaních Valentiniana I. z roku 372 a nástupem císaře Gratiana v roce 375. Valentinianus stáhl některé legie v Pannonii a Horní Moesii a ty odpluly do Afriky.[25]
První akcí Theodosia, po připlutí z Arelate do Igilgili (Jijel) a přesunutí do Sétifu (dnešní Sétif v Alžírsku), bylo vlídné přijetí Romana, který náhodou dlel v Igilgili a pověření Romana organizací strážních útvarů v Mauretanii Caesariensis. Když Romanus odjel, Theodosius poslal Gildona a Maxima[26], bratry Firma, aby zatkli Vincentia, Romanova zástupce (Romanův vicarius)[27] a městu Sétifu nařídil, aby byl střežen. Poté se vydal potlačit Firmovu vzpouru. Postup naznačuje, že císař měl jednak v úmyslu zjistit, zda byla všechna obvinění a stížnosti na Romana skutečně pravdivá a jestli se přeci jenom nechoval nepatřičně, tak také uklidnit celkovou situaci v severní Africe a potlačit Firmovo povstání. Theodosius skutečně našel mezi dokumenty z roku 363, kdy byl Romanus jmenován comes Africae, listiny, které dokazovaly vinu Romana na zpustošení města Lepcis Magna[28]. V té době Firmus, který se podle některých autorů nechal provolat za císaře (Orosius, Zosimos)[29],[30], žádal Theodosia o mír a snažil se mu vysvětlit, že vzpoura nebyla svévolná, nýbrž byla způsobena především řádící nespravedlností ze strany Romana. Theodosius přistoupil na smír a na druhé schůzce trval na podmínce poskytnutí rukojmích.
První kampaň
Zajímavým činem Theodosia bylo zamezení dodávek proviantu vojákům císařské armády, zdůvodněné Theodosiem tím, že sýpkami pro vojáky jsou žně a sklady nepřátel. To samozřejmě uvítali držitelé půdy. Poskytnutí rukojmích se neuskutečnilo a Firmus se navíc dohodl na spojenectví s kmeny Tyndensů a Masinissensiů, kterým posléze veleli jeho bratři Mascizel a Dius.[31] Po dvou menších bitvách (v jedné byl do základů zničen rozlehlý statek jejich bratra Zammaca fundus Petrensis, vybudovaný podle Amm. Marcellina spíše jako město (32.), poslal Firmus k Theodosiovi nejprve křesťanského kněze, po jehož vlídném přijetí Theodosiem, se krátce nato dostavil k Theodosiovi sám a podvolil se. Theodosius táhl do Tipasy (dnešní Tipaza v Alžírsku) a poté až k moři do Caesareie v Numidii (dnešní Cherchel v Alžírsku); město bylo zpustošené povstalci a vypálené.[33] Válka však znovu pokračovala, Firmus byl tlačen zpět do akcí povstalci, protože kampaně Theodosia narušovaly rovnováhu mocenských vztahů v regionu; Theodosius také nebyl moc svolný k míru a není jasné, zda tak jednal z vlastního popudu, či na příkaz Valentiniana.[34]
Druhá fáze
Celý konflikt se odehrával v oblastech Mauretania Caesariensis a Mauretania Sitifensis, kde měl Firmus velkou podporu domorodých kmenů a Theodosius se musel zpočátku spolehnout pouze na 3 500 vojáků, proto musel mnohokrát složitě manévrovat i ustupovat, nicméně na svých taženích postupoval velmi nemilosrdně a postupně získával převahu. Předpokládá se, že část římských vojenských oddílů buď přešla na stranu Firma nebo minimálně mu nekladla žádný odpor, (snad z důvodu, že v těchto oddílech sloužil?). Velmi tvrdý postoj zaujal Theodosius vůči důstojníkům římských jednotek lučištníků, equites quartae sagittariorum cohortis a jednotky Constantianorum pedite[35], kterým nechal usekat ruce a zbylé vojáky zabít.[36] Za tyto excesy byl Theodosius kritizován. Krutost projevil také ve městě Subagarris, kde byli předvedeni zajatí vůdci kmene Maziků, Belles a Fericius, kteří podporovali Firma. Theodosius je nechal popravit.
Theodosius pokračoval ve své druhé fázi kampaně, postupoval na území Musoniů a pochodoval směrem k městu Adda.[37] Když se Theodosius ocitl ve městě, dozvěděl se, že Firmově sestře Cyrii (Kyrii) se podařilo, částečně využitím jejího vlastního osobního bohatství, vytvořit poměrně velkou armádu složenou z mnoha různých kmenů. Podle Ammiana Marcellina měl Theodosius stále pouze svých 3 500 vojáků a několik pomocných oddílů, proto se rozhodl nařídit vojákům, aby se stáhli a krýt je měly domorodé jednotky, protože Římanům nyní hrozilo zničení, ale když se domorodci střetli s pomocnými oddíly Maziků, kteří byli smíšeni s některými římskými jednotkami rozpoznanými v předních řadách, útočníci ustoupili, protože si mysleli, že se blíží velké množství římských posil, proto byl Theodosius a jeho muži zachráněni od porážky.[38] Z této části je patrné, že alespoň část domorodých kmenů bojovala jako feoderati, či auxilii i na straně Římanů.
V průběhu nového roku se Theodosius stáhl do panství (fundus) jménem Mazucanus, kde zopakoval své dřívější činy tím, že zmrzačil odříznutím rukou další skupinu lukostřelců, kterou zajal, zatímco ostatní zrádce nechal upálit zaživa. Nakonec v únoru 374 dorazil do Tipasy, kde mohl zůstat odpočívat, zotavit se a naplánovat další fázi kampaně.[39]
Třetí kampaň
Firmus se stáhl do hor, kde jeho tábor napadli Římané a znovu zahnali Firma, který se se svými oddíly a zajatci opevnil ve městě Conta, ale opět bylo město dobyto, ač bylo místo vzdálené asi hodinu jízdy od jezera Chott el Hodny neschůdné. V té době Firmus navázal kontakty s kmenem Isaflanů.
Čtvrté tažení a poslední boj
Firmus nakonec utekl ke kmeni Isaflanů, po bitvě u pevnosti Medianum (castellum Medianum) byl jeho bratr Mazuca zajat a na následky zranění zemřel.[40] Theodosius poté jednal s králem Igmazenem, kterého žádal o vydání Firma, ale žádné dohody se nedosáhlo a následujícího dne se jezdci domorodých kmenů, především Isaflanů a Iubalenů střetli s Theodosiovými oddíly, které se bránily utvořením testuda. Bitva trvala od východu slunce do pozdního odpoledne. Několik římských vojáků se zřejmě pokusilo zběhnout a Theodosius, po navrácení k Audijské tvrzi, se s nimi opět krvavě vypořádal se stejnými tresty, utnutím rukou a upálením.[41] Po střetnutí s Iesalany se vrátil do Sétifis, kde znovu popustil uzdu své krutosti, když nechal mučit a upálit Castora a Martiniana, spoluviníky Romana. Obnovená válka proti Isfalanům vedla jejich krále k jednáním s Theodosiem o míru. Nakonec byl Firmus zrazen náčelníkem maurského kmene Igmazenem a raději zvolil dobrovolnou smrt v roce 375. Tělo Firma bylo Igmazenem posláno Theodosiovi na velbloudu. Tím byly ukončeny pětileté boje a Theodosius mohl ve městě Sétifis slavit triumf.[42]
Je ironií, že po úspěšných bojích v Africe byl sám Flavius Theodosius v roce 375 zadržen, uvězněn v Kartágu a v roce 376 popraven, když ještě před popravou byl pokřtěn. Důvod není jasný, předpokládá se, že za jeho smrt mohly mocenské boje po náhlé Valentinianově smrti v roce 375. Je možné , že se tak stalo na rozkaz Gratiana, ale podnět mohl vzejít od velmi vlivného velitele pěších vojsk franského magister peditum Flavia Merobauda, jenž byl zastáncem comes Africae Romana. Syn popraveného Theodosia, Theodosius I. se domohl očištění otcovy památky. [43]
Dvě strany vzpoury
Firmova vzpoura měla dva aspekty, vojensko mocenský a náboženský. V prvním bodě se Firmus snad nechal provolat císařem, ale zároveň Firmus uznal autoritu císařské vlády i když dále bojoval. K tomuto bodu se přiřadily i zákony Valentiniana I, z nichž prvý z roku 373, adresovaný Theodosiovi zakazuje sňatky mezi Římany a místními obyvateli, protože manželství prý vedla k zločinnému jednání.[44] Zároveň si Valentinianus I. a pravděpodobně také Theodosius si uvědomovali, že nesmí opakovat Romanovy chyby, dopustit odcizení afrických provincií, které byly dosud loajální k Římu, protože africké provincie hrály stále důležitější roli především v produkci a zásobování potravinami.
Druhý, méně zmiňovaný, byl aspekt náboženský, daný obrovským vlivem fundamentálního hnutí donatistů, které vzniklo jako reakce na dění v křesťanských kruzích po Diokletianových nařízeních o obrácení křesťanských obyvatel zpět k římskému náboženství, kdy se mnoho křesťanů raději zřeklo Krista a odpadlo od křesťanské církve. Později, po uznání křesťanství jako oficiálního náboženství, konzervativní část duchovenstva nechtěla přijmout odpadlíky zpět do církve, sdružila se kolem kartaginského biskupa Donata (?-355). Začali si sami světit kněze a vytvořili si vlastní církevní hierarchii, jejíž centrum bylo ve městě Marciana Traiana Thamugadi, dnešní Timgad v Alžírsku.
Velkými chráněnci donatistů byli i circumcellioni, velmi chudí obyvatelé severní Afriky, kteří rabovali venkov, vypalovali statky a terorizovali obyvatele; někdy bývají přirovnáváni k agonistikům.[45] Donatisté sice odsuzovali circumcelliony jenom na oko, v podstatě je podporovali. Donatisté i circumcellioni pomáhali Firmovi, který dokonce zabil velkou část křesťanského obyvatelstva nikájského vyznání v Rusuccuru a možná donatisté viděli ve Firmovi legitimního císaře. [46] Kněží, kteří byli vysláni Firmem jednat s Theodosiem o míru, byli identifikováni jako donatisté.[47] Aurelius Augustinus (sv. Augustin) v dopise svému bratrovi odsoudil Firma za spojení s donatisty a vyvozuje v křesťanském duchu, že Firmus nemohl být zákonným a legitimním císařem, protože donatisté nebyli nikájského vyznání. Ještě v roce 394 se pokouší mírnou cestou s využitím církevního zpěvu přesvědčit donatisty [48] a v 396, kdy byl vysvěcen na biskupa, se snažil pokojnou cestou, disputací, přesvědčit donatisty, ale později rezignoval a ve svém postoji vůči donatistům přitvrdil.[49] Zdá se, že Firmus mohl jménem donatistů pronásledovat odnož rogatistes, sektu v donatistické církvi, která si tak u druhé skupiny donatistů, traditores, vysloužila přezdívku firmiáni. Donatisté byli rozděleni na extrémistické křídlo a umírněné, které se snažilo být vstřícnější k nikájskému vyznání.[50] Aurelius Augustinus rovněž ve prospěch spolupráce Firma a donatistů odkazuje na obsazení města Rusicade (dnešní Skikda v Alžírsku) s pomocí jeho donatistického biskupa, který otevřel brány města.[51]
Firmus, uzurpátor nebo rebel ?
I když se objevili v minulosti úvahy, že se Firmus prohlásil císařem, není to pravděpodobné, Ammianus Marcellinus v souvislosti s ním se zmiňuje o perduellis, národní nepřátelé, rebellis, povstalci a latro (lupič). Paulus Orosius rovnou píše:
„Mezitím se v Africe prohlásil Firmus za krále maurských kmenů, které podnítil ke vzpouře a pustošil Afriku a Mauretanii“. (P. Orosius 7.33.5)
Většina antických pramenů charakterizuje Firmovo povstání jako vzpouru. Pouze Zosimos popisuje, že Afričané oblékli Firma do purpuru a zdroj Passio Sanctae Salsae se zmiňuje o záměru Firma převzít císařskou autoritu. Symmachus, který byl jmenován prokonzulem Afriky v roce 373 označuje vzpouru jako rebellio barbarica.[52] [53] Badatelé se pokoušeli interpretovat tento výraz a vcelku výstižně se dá vyložit jako vzpoura nacionalistického charakteru.[54]
Je nesporné, že povstání se odehrávalo na pozadí souběhu Romanovy kořistnické politiky, nespokojenosti mnoha nomádských kmenů a podpory donatistů v Africe.[55] Výsledkem ukončení celého povstání byl nový útok na donatisty a circumcelliony, kteří Firma podporovali. Správa severní Afriky se sice koncem povstání částečně uklidnila a situaci prospěl i menší tlak na výši daní, ale to platí jenom do Gildonova povstání (viz Gildo – hrozba z Afriky). Firmovo povstání ukazuje na velmi tenkou hranici v severní Africe ve vnímání pojetí mezi „barbarským a římským“ díky původu Firma a rozdělení jeho rodiny v konfliktu.
CIL 08, 09255 Mauretania Caesarensis, Rusguniae (Matifou). Nápis na kameni v ruinách baziliky, nyní ztracen, je známý pouze ze starých kopií. V textu je uvedeno, že kostelu věnovaný kousek svatého dřeva z Ježíšova kříže, uložený pod oltářem věnoval Flavius Nuvel (=Nubel) , jenž býval římským velitelem jízdy, praepositus equitem a byl synem Saturnina, veleváženého muže a Colicie, nejpoctivější ženy, vnučky Elorie Laconicy, slíbil v jedinečném příkladu, že společně s manželkou Nonnicií všem věnují (relikvii svatého Kříže).
DE SANCTO LIGNO CRVCIS CHRISTI SALVATORIS ADLATO
ADQ(ue) HIC SITO, FLAVIVS NVVEL EX PRAEPOSITIS. EQ(u)ITV-
M ARMICERORVM [i]VNIOR(um) FILIVS SATVRNINI VIRI
PERFECTISSIMI EX COMITIBVS ET COL[i]CIA HONESTISSIMA
E FEMINAE PR[on]EPOS ELURI LACONIQ(ue) BASILICAM VOTO
PROMISSAM ADQ(ue) OBLATAM CVM CONIVQE NONNI-
CA A SVIS OMNIBVS DEDICAVIT
Otec bratrů Firma, Gildona, Mascezela, Mazuca, Zammaca a Dia, zemřel kolem roku 370. Bazilika v Rusguniae byla obdarována nutně po roce 326, kdy sv., Helena, matka císaře Konstantina I. Podle sv. Jeronýma „našla ostatky sv. Kříže“
P RAESIDIVMAETERNAEFIRMATPRVDENTIAPACI S
R EMOVOOVEROMANAMFIDATVTATVNDIOVEDEXTR A
A MNIPRAEPOSITVMEIRMANSMVNIMINEMONTE M
E CVIVSNOMENVOCITAVITNOMINEPETRA M
D ENIOVEFINIT1MAEGENTESDEPONEREBELL A
I NTVACONCVRRVNTCOPIENTESIOEDERASAMMA C
V IVIRTVSCOMITATAFIDEMCONCORDETINOMN I
M VNEREROMVLEISSEMPERSOCIATATRIVMFI S
Amni praepositum fîrmans munimine montem,
E cuius nomen vocitavit nomine Petram.
Denique finitimae gentes deponere bella
In tua concurrunt cupientes foedera, Sammac,
Ut virtus comitata fidem concordet in omni
Munere Romuleis semper sociata triumfis.
S obezřetností vytvořil pevnost věčného míru a s vírou, která stráží kdekoliv římský stát, pomocí řeky opevňuje horu a tuto pevnost nazývá jménem Petra. Konečně se kmeny v regionu, dychtivé ukončit válku, připojili jako vaši spojenci, Sammacu, aby síla spojená s vírou ve všechny povinnosti byla vždy spojena s římskými triumfy,
Poznámka: Romulanů [Římanů, zde jmenovaných jako potomci Romula].
Prameny:
Ammianus Marcellinus: Rerum gestarum libri qui supersunt, I-II (Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002)
Zosimos: Neu historia (Stesky posledního Římana, 1983)
Paulus Orosius: Historiae adversus paganos libri VII (Dějiny proti pohanům, ed. B. Muchová 2018)
Notitia Dignitatum (Occ. 5.249-255; 7.146-152 a 6,64-82, 7.180-198)
Quintus Aurelius Symmachus, Book 1 Ep. 62-74 (angl.)
Zdroje:
CIL-EDCS: Corpus Inscriptionum Latinarum, Epigraphic Datenbank Clauss/Slaby
Camps, G.: Firmus, Encyclopedie Berbèrs, 1998 Brett, M and Ferntress, E.: The Berbers, in The Peoples of Africa, 1996
Brown, P.: Augustin z Hipponu, 2020
Burns, T.: Constantinus: Dynasty, Religion and Power in the Late Roman Empire, 2011
Hughs, I: Imperial Brothers: Valentinian, Valens and the Disaster at Adrianopoli, 2013
Heather P.: The Fall of the Roman Empire: A new History of Rome and the Barbarians, 2006
Huebner, S.R.-Nathan,G.: Mediterranean Families in Antiquity: Hoseholds, Extended Families
Hošek, R.: Aurelius Augustinus, 2000 Laporte J.-P.: Nubel, père de Sammac, Firmus Gildon, etc. Encyclopédie Berbère, 2012
Merrills, A. H.: Vandals, Romans and Berbers: New Perspectives Late North Africa, 2006
Pichlmayr, F. R.,: Epitome Caesaribus, ed. Berlin, 1961.
Warmington, B. H.: The Career of the Romanus, comes Africae, 2009
Den Boeft, J.- Drijvers, J. W.- den Hengst, D.- Teitler, H.: Ammianus after Julian, The Reign of Valentinian and Valens in Books 26-31 of the Res Gestae, 2007
Wikipedie: Donatisté, Donatus Magnus
Papadopoulos, J.: The social backround of Donatist sectarian violence in the long Forth century nothern Africa, 2019 in Athens Medieval Culture & War Conference: Transformation, Renovation and Continuity, 27th-29th June 2019
Monceaux P.: Enquete sur l´epigraphie chrétienne d´Afrique, 1908
Vavřínek, Balcárek: Encyklopedie Byzynce, 2011
Wijnendaele J. W. P.: Ammianus, Magnus Maximus and the Gothic Uprising,
Poznámky:
1 – Drijvers str. 134, Nubel je totožný s epigrafickým nálezem z Mauretanie Caesariensis, kde je uveden Flavius Nuvel, římský důstojník, praepositus jednotky equites armigeri iuniores a křesťan. CIL 8.20600 a CIL 8.9255. Dále již Nubel
2 – Záznam z Notitia Dignitatum (OCC – Occidens 6,37=807.198
3 – Vir perfectissimus, titul jezdeckého důstojníka za Konstantina I., kterou mělo mnoho provinciálních důstojníků (praesides)
4 – Huebner, Nathan str. 231
5 – Drijvers, str. 134, comitatus je výraz pro ozbrojený doprovod nebo družinu, velmi často používaný v kontextu svázání přísahou členů s vůdcem, nebo důstojníkem. Termín často využívaný spíše literárně, než historicky přesně.
6 – Burns, str. 149
7 – Hughs, kap. 11
8 – Drijvers, str. 135
9 – Rei militaris, vojenská hodnost, vyšší než dux, ale níže než magistr peditum nebo magister equitum
10 – Notitia Dignitatum Occ.1,30,32
11 – Laporte, str. 7
12 – Commenrary of Amm. Marcel. str. 266
13 – Magister officiorum, vysoký císařský úředník s mnoha pravomocemi, pod něhož spadaly dvorské úřady a císařská garda (scholae), člen císařské rady (consistorium). Vavřínek, Balcárek: Encyklopedie Byzance, 2011, str. 295
14 – Epitome de Caesaribus, Amm. Marcel. XXIX 5.2
15 – Laporte, str. 6 (praedium je vlastnictví statku, farmy nebo polností a praesidium je výkonné správcovství panství)
16 – Kulikowski
17 – Hughs, str. 29-30
18 – CTh 10.10.9. Císařové Valentinian a Valens provinciálům v Africe: Svou soudní spravedlností stíháme lidské rasy do té míry, že přikazujeme, aby tyto osoby prohlášené za informátory byly potrestány mečem. Dáno v Miláně 4. února 365
19 – Amm. Marcel. XXX 9.1
20 – preases – římský místodržící od 2. stol. n. l.
21 – Amm. Marcel. XXVIII 6.18-23
22 – Amm. Marcel. XXX 2.10-12
23 – Wijnendaele str. 331. Theodosius Starší byl rovněž comes rei militaris per Brittanniarum a za císaře Valentiniana velel polní armádě, comitatensis. V bojích s Germány měl již hodnost magister equitum praesentalis.
24 – Amm. Marcel XXIX 5.4-5
25 – Zosimos, 4.16
26 – Maximus, jedná se pravděpodobně o pozdějšího uzurpátora Magna Maxima, Amm. Marcel. (XXIX.5.6., XXIV.5.21) a to, že Magnus Maximus sloužil pod Theodosiem potvrzuje také Zosimos (4.35.1).
27 – Hughs str. 118
28 – Heather str. 100 – 103
29 – Zosimos, 4.16
30 – Orosius 7.31.5
31 – Amm. Marcel. XXIX 5.11.
32 – Text nápisu je na konci článku. Brett and Ferntress, str. 72,
33 – Amm. Marcel. XXIX 5.15-17.
34 – Merrills str. 160
35 – Commentary str. 180. Not. Dign. 5.252-253- Jednotka Constantianorum pedites s největší pravděpodobností ukazuje na legie comitatenses, Prima Flavia Victrix Constantina a (nebo) Secunda Flavia Constantiniana
36 – Amm. Marcel. XXIX 5,19-24, Drijvers str. 135
37 – Amm. Marcel. XXIX 5.28
38 – Amm. Marcel. XXIX 5.29-30
39 – Hughs kap. 11, rovněž Camps str. 8
40 – Amm. Marcel. XXIX 5.41
41 – Amm. Marcel. XXIX 5.45-49
42 – Camps str. 11
43 – Burry, rovněž Camps str. 11
44 – CTh 3.14.1 De nuptis Gentilium, Císařové Valentinianus a Valens Theodosiovi, magistru equitum: žádný provinciál, ať už má jakoukoli hodnost nebo třídu, se nebude ženit s barbarskou manželkou, ani provinční žena nebude spojena s žádným cizincem. Pokud by však měla prostřednictvím těchto manželství existovat nějaká spojenectví mezi provinciály a cizinci a pokud by mezi nimi mělo být něco prozrazeno jako podezřelé nebo trestné, bude to vykoupeno trestem smrti. 28. prosince 373
45 – Brown kap. 21 Disciplina, Hošek, str. 14
46 – Drijvers str. 138
47 – Drijvers str. 137
48 – Hošek str. 36, „Žalm proti donatovcům“
49 – Wikipedia – Aurelius Augustinus
50 – Papadopoulos str. 6
51 – Drijvers str. 138
52 – Symmachus Ep. 1.64, V dopise jeho bratrovi Celsinovi Titianovi, rovněž pohanovi, se zmiňuje o Firmovi. Rodina Symmachů měla pozemky v severní Africe.
53 – Drijvers str. 140-141
54 – Merrills
55 – Akrostich je z řecké složeniny akros a stichos, krajní a verš. Počáteční písmena nebo také koncová písmena vytvoří slova.
Symmachus Ep. 1.64 – V dopise jeho bratrovi Celsinovi Titianovi, rovněž pohanovi, se zmiňuje o Firmovi. Rodina Symmachů měla pozemky v severní Africe.
