Gildo, hrozba pro Řím
V dobách kdy začaly vládnout římští císaři v Římě i Konstantinopoli a říše nebyla ještě zcela rozdělena, byla jednota ještě zachována. Definitivním rozdělením mezi syny Theodosia I. Velikého, Honoria a Arcadia začaly potíže způsobené nízkým věkem obou vládců a živené v mnoha směrech jejich poručníky, či rádci. Na Západě, kde vládl Honorius, se jako nejmocnější muž profiloval Flavius Stilicho a na Východě zprvu Rufinus a po jeho smrti Eutropius, kteří prakticky rozhodovali o tom, co se bude dít buď na Západě nebo na Východě. Bohužel velká animozita mezi Stilichonem a Rufinem neumožnila efektivní obranu proti Gótům a toho využil král Vizigótů Alarich. V této době začíná také interní mocenský boj mezi veliteli vojsk, který vrcholí za Gally Placidie i mezi příslušníky obou dvorů a už vůbec k uklidnění situací nepřispívaly spory uvnitř církve a tažení proti pohanství.
V této chvíli začíná vzpoura Gildona v severní Africe (patřila administrativně do západní části římského impéria), která díky možnosti ovládání dodávání potravin do Říma, nabírá dramatické obrátky. Proto je Stilicho nucen poslat na zvládnutí rebelie elitní jednotky římské armády, především kohorty Herculiani seniores, Ioviani seniores, Nervienne, Felices iuniores, Legio VIII Augusta a Leones iuniores. Je možné, že právě kvůli rebelii přerušil Stilicho vojenské akce proti Alarichovi v oblasti severního Řecka v roce 397 a to mu bylo později přičteno k tíži. Tehdejší obecná nevraživost proti barbarům (i jako foederátům) vedla k pádu Flavia Stilichona, jeho popravě, smrti jeho manželky Sereny a syna Eucheria a nakonec i mnoha Gótů v římských službách. Co stálo za rozhodnutím Gildona revoltovat a jaké bylo pozadí vzpoury?
Kdo byl Gildo
Gildo se narodil pravděpodobně kolem roku 340 n. l. v romanizovaném maurském prostředí jako Berber. Byl tak jako Firmus (viz https://antickepamatky.cz/velke-projekty/firmovo-povstani-v-africe-372-n-l-375-n-l/) Synem krále Nubela (regus per nationales Mauricas). Nubel, syn Saturnina, jezdecký důstojník ex-comitibus, byl císařským důstojníkem, praepositus equites armigeri iuniore [1] vlastnil castellum, opevněné místo blízko Rasguniae (dnešní Thamenfoust v Alžírsku) [2] a jeho syn Zammac (nebo Sammac) byl majitelem fundus Petrensis, který je zmíněn u Ammiana Marcellina.[3] Synové si vybudovali kariéru v císařské armádě, obdařili kostely a hrdě zobrazovali svou romanizaci v nápisech (ILS 9351; CIL VIII 8.9255). Jak je v minulém článku popsáno, Gildo byl bratrem další významné postavy severní Afriky, Firma. Jeho další bratři se jmenovali Mascezel, Mazuca, Zammac a Dius, dále měl sestru jménem Cyria.[4]
Začátek Gildonovy africké dominance
Snad v roce 386 n. l. (nejpozději do roku 393) udělil Theodosius I., možná po konzultaci s Valentinian II., Gildonovi titul Comes Africae jako odměnu za podporu jeho otci Theodosiovi Staršímu při potlačování Firmovy vzpoury a je pravděpodobné, že tímto titulem jej chtěl přimět, aby v nadcházejícím konfliktu s proti císařem Eugeniem, kterého víceméně dosadil Arbogast po smrti Valentiniana II. (392) a jehož Gildo neuznal jako Augusta, zůstal na straně východní části římského impéria. Navíc obdržel vrchní velení nad vojskem v Africe, Magister utriusque militiae per Africam a zároveň efektivně spojil berberskou aristokracii s římskou „high society“, když provdal svou dceru Salvinu se synovcem Theodosiovy první manželky Aelie Flacilly, comes rerum privatarum Nebridiem.[7] Za tímto svazkem zcela jistě stál Theodosius, který důsledně uvažoval o svázání svých vyšších generálů s dvorem prostřednictvím manželských aliancí.[8] Díky své dceři Salvině byl Gildo spřízněn s císařským dvorem a mohl vládnout africkým provinciím s jistou dávkou nezávislosti.
Vrchní velení nad vojskem v Africe, Magister utriusque militiae per Africam mu bylo uděleno v roce 30. prosince 393 n. l.[9] Je pravděpodobné, že titul byl vytvořen konkrétně proto, aby Gildona přiměl v nadcházejícím střetnutí s Eugeniem být loajální k východní části říše, protože po reformě Konstantina I. měl nejvyšší polní velitel v Africe standardní titul comes Africae. [10] Gildo zůstal v klidu po Theodosiově vítězství nad Arbogastem a Eugeniem v bitvě na řece Frigidus v roce 394 a to jak Theodosiem, tak i Honoriem.
Důvody vzpoury
Po smrti Theodosia 17. ledna 395 n. l. došlo k rozdělení říše mezi jeho syny, Arcadia a Honoria. Stilicho poté veřejně prohlásil, že byl pověřen regentstvím nad oběma syny, Arcadiem a Honoriem.[11] Jak uvádí Paulus Orosius ke vzpouře Gildona mohly vést tři důvody. Za prvé skutečnost, že ve vládě říše zůstaly dva chlapci a žádný hoch v nejvyšším postavení římské říše neměl nikdy lehkou cestu a za druhé závist, která spočívala ve snaze o zachování jisté nezávislosti, která se zdála být snadněji dosažitelná, pokud by se připojil k východní části říše. [12] Což má svoji logiku, vzhledem k věrnosti zesnulému Theodosiovi měl Gildo silnější kontakty ve východním hlavním městě, kde žila jeho dcera a vnoučata a kde vládl Arcadius jako starší Augustus.
Ačkoli přítomnost jeho rodiny v Konstantinopoli mohla být faktorem v jeho preferenci Arcadiova režimu, sama o sobě nemohla být příčinou jeho odpadnutí od Západu. Třetí důvod povstání snad mohl být ve spojení Gildona a donatistů[13], nicméně tento důvod je nepravděpodobný, protože jediné spojení s nimi bylo v osobě donatistického biskupa z Thamugadi (Timgad) Optata.[14] Mnozí badatelé však uznávají, že se Gildo mohl ve svém povstání zaštítit filozofií Optata.
Africká provincie byla v té době největším dodavatelem obilí do Říma a Gildo si uvědomoval svou důležitost. Afrika začala hrát hlavní úlohu v dodávkách obilí pro Řím; funkci, kterou měl kdysi Egypt pro celou říši a po rozdělení římského impéria na dvě poloviny byla Afrika hlavním dodavatelem annony pro západní část, Egypt zůstal téměř monopolním dodavatelem pro východ. Významné byly i dodávky olivového oleje ze severní Afriky. To vše Gildo dobře věděl.
Flavius Stilicho, vrchní velitel na západě
V letech 395 a 397 organizoval Stilicho kampaně namířené na potlačení vzbouřené vizigótské armády Alaricha, která rabovala v Řecku a v obou případech se dvůr v Konstantinopoli obával, že to byla pouhá záminka pro Stilichona, který mohl pochodovat se svými silami na východ a chopit se moci v hlavním městě Východu.[15] Právě v roce 397 přerušil Stilicho akce proti Alarichovi a vracel se do Itálie, pravděpodobně pod vlivem zpráv, že Gildo přerušil dodávky obilí, což podkopává jakoukoli představu o něm jako o oběti komplotu, či pouhém pozorovali dění.[16]
Předpokládá se, jak se již zmiňoval Orosius a po něm Jordanes i Ammianus Marcellinus pravděpodobně tuto zprávu přebírají, že Gildo, podněcovaný politickými machinacemi praepositus sacri cubicoli[17], mazaného a intrikujícího eunucha Eutropia v Konstantinopoli [18], vážně uvažoval o připojení k východořímské říši s tím, že bude přísahat věrnost Arcadiovi. Je ovšem pravda, že o důvodech revolty se antičtí autoři nijak explicitně nerozepisují (Zosimos, Marcellinus Comes). Je zajímavé, že 19. prosince 395 je vydáno nařízení Honoria a Arcadia, ve kterém se prohlašuje nutnost vicaria v Africe Proconsularis učinit taková rozhodnutí a opatření, aby nebyly narušeny dodávky obilí.[19] Hrozbu zastavení dodávek si tedy všichni u dvora uvědomovali. Vztahy mezi západem a východem impéria byly vcelku chladné, ale nebezpečí občanské války skutečně nehrozilo.
Hostis publicus, nepřítel lidu
To, že ukončil Stilicho boje proti Alarichovi v roce 397, vrátil se do Itálie a tím jej nechal znovu zformovat své gótské oddíly, ukazuje na značné obavy Stilichona z vývoje na africkém kontinentu, indikované pozastavením dodávek obilí. Možnost ztratit v Africe dodavatele obilí by vedla ke zmatkům v Římě a na výzvu Stilichona po jeho návratu z Řecka, římský senát deklaroval Gildona jako hostis publicus “ nepřítele lidu” (CIL 09, 04051, EDCS-14805080 ) a zahájil proti němu válku. Na Arcadiově dvoře recipročně to samé udělal senát a prohlásil Stilichona také nepřítelem státu.[20]
Skutečnost, že Stilicho poslal do Afriky některé z elitních jednotek, jako byli kohorty Herculiani seniores, Ioviani seniores, Nervienne, Felices iuniores, Legio VIII Augusta, Leones iuniores [21] ( https://antickepamatky.cz/pojmy/jednotky-ioviani-a-herculiani/) , celkem asi 5 000 mužů kteří odjeli z Pisy v únoru 398 n. l. a to, že se přepravili v zimě, kdy je moře neklidné a nevyzpytatelné, jenom zdůrazňuje urgentní jednání Stilichona. [22] Velením jednotek, které před nedávnem sloužily pod Eugeniem, byl proti povstalému Gildonovi pověřen jeho bratr Mascezel, jemuž Gildo zabil dva syny, kteří zůstali ve vojsku a pokusil se jeho samého zabít, ten proto utekl z Afriky k Honoriovu dvoru do Milána. Jak uvádí Orosius, Mascezel, jehož čerstvá bolest nad vlastní osiřelostí slibovala účinnou obhajobu státních zájmů. [23]
Bitva
Vlastní bitva, kdy proti sobě stáli bratři, nebyla z největších; když ubereme tradičně nadnesená čísla Orosiem, tak z Gildonových 70 000 bojovníků zbude nějakých 7 000 mužů a na straně římských jednotek je reálné číslo kolem 5 000 mužů. Gildo zřejmě profitoval jednak z titulu domorodého prince, který mohl shromáždit větší množství bojovníků domorodých kmenů, jednak ze Stilichonovy legislativy, která usnadňovala
nábor branců před jeho druhou řeckou kampaní.[24] Navíc mohl čerpat brance z velké pracovní síly svých rozlehlých statků. Za svůj hlavní stan si zvolil Theveste (dnešní Tébessa v Alžírsku) a zdá se, že byl Mascezelem překvapen, protože ten dosáhl rychle nechráněné řeky Ardalio (dnešní Oued Soumma) mezi Theveste a Amaedara (dnešní Haidra). Pravděpodobně někde blízko v soutěskách Gourai na sebe vojska narazila.[25] Sílu vojsk neznáme, ale Mascezel měl v roce 398 n. l. k dispozici podle Claudia Claudiana 2 legie a 5 jednotek auxilia palatina.
V den bitvy Gildonova armáda neobstála před disciplínou a zkušeností armády jeho bratra a skutečností zůstává, že Gildo byl opuštěn svými pravidelnými armádními jednotkami na začátku bitvy u řeky Ardalio a nejspolehlivějším vysvětlením jejich chování v bitvě je pravděpodobné podplacení Mascezelem, které se mu asi podařilo během třídenního klidu před bitvou.[26] Důvod odložení bitvy vidí Paulus Orosius ve snu Mascezela, ve kterém mu dává nedávno zesnulý sv. Ambrož (Ambrosius) znamení, aby vydržel tři dny a také o bitvě, která prakticky nezačala, referuje o jeho utnutí paže nepřátelskému praporečníkovi s vlajkou, což mělo za následek klesnutí standarty a útěk vojska.[27]
Smrt Gildona i Maczezela
Po porážce byl Gildo nucen uprchnout v malé lodi a doufal, že dosáhne břehů spřátelené východní římské říše. Nepříznivé větry však plavidlo odvály zpět do přístavu Tabraca (dnešní Tabarka), kde byl zadržen a vsazen do žaláře. Zemřel 31. července 398, byl buď popravený nebo nucený spáchat sebevraždu.[28]
Po porážce a jeho smrti, byl jeho majetek zabaven ve prospěch císařského domu. Po jeho pádu musel být v císařském kancléřství vytvořen zvláštní útvar Gildoniac patrimonii (ND OCC.XII, 5), aby dohlížel na rozsáhlé pozemky zabavené po jeho smrti. Gildonův případ nebyl ojedinělý,[29] lze také vzpomenout, abychom citovali jen jeden další notoricky známý příklad, případ prétoriánského prefekta Plautiana, který byl po desetiletí věrné služby císaři Septimiu Severovi v této pozici v roce 205 náhle svržen. Majetek jeho a rodiny byl tak obrovský (mezi jinými například Thermopolio v přístavu Ostia) [30], že soud potřeboval identifikovat a shromažďovat zabavené nemovitosti, vybavení domů, pozemky a další cennosti prostřednictvím speciálně jmenovaného prokurátora (ILS 1370). Zosimos uvádí, že Gildo sám ukončil svůj život, než aby padl nepřátelům do rukou.
Vítězný Mascezel se vrátil k Honoriovu dvoru a podle Zosima mu Stilicho úspěch záviděl a přestože se k němu navenek choval přátelsky a předstíral, že si ho váží, dal svým lidem pokyn a v momentě kdy Mascezel přecházel most na předměstí Říma, jej shodili do řeky, ve které se pod silným proudem utopil.[31]
Gildonova dcera
Gildonova dcera Salvina byla aristokratkou. Pokud měl Gildo za manželku Římanku a on sám byl Maur (Berber), byla Salvina poloviční Berberka. Theodosius vzal Gildonovu dceru jako rukojmí a vdal ji za syna sestry své manželky, aby si zajistil věrnost Gildona. To se však událo ještě před jeho vzpourou. Nebridius byl tedy synovcem Flacilly, první manželky Theodosia I. a matky císařů Arcadia a Honoria, Nebridius byl proto pevně spojen i s církevními kruhy u císařského dvora.[32] Podle sv. Jeronýma byl přítelem, společníkem a bratrancem princů, vzdělával se s nimi. Nebridius žil na Východě a to, že se oženil se Salvinou, bylo pro dceru Gildona uznání postavení jejího otce a jí samé. Jejich děti žily posléze na Konstantinopolském císařském dvoře. Salvina byla přívrženkyní Ioanna Chrýsostoma (Jana Zlatoústého). To může potvrzovat, že spojení Gildona s Východem mělo více důvodů.[33] Po jeho smrti napsal Jeroným v roce 400 dopis Salvině, kterou příliš neznal a dopis nevyznívá nijak hřejivě, je spíše arogantní.[34]
Ocenění Stilichona
Panegyrik Claudianus píše v De Bello Gildonico o hrozícím hladomoru a vyzdvihuje opatření Stilichona na zajištění náhradních dodávek z Galie a Hispanie. Na podstavci jeho sochy je zaznamenána obnova římské annony po Gildonově porážce CIL 06, 41382 (AE 1926, 0124)[35] Sochu mu vztyčili majitelé bárek (codicarii) a rybáři (piscatores) zřejmě při příležitosti jeho prvního konzulátu.
[FL(avi) ST]ILICHONIS V(iri) C(larissimi) //
FL(avio) STILICHONIS V(iro) C(larissimo) ET INLVSTRI / MAGISTRO VTRIVSQVE MILITIAE / ET CONSVLI ORDINARIO / PRO VIRTVTVM VENERATIONE INTER CETERA / BENEFICIA QVAE PER EVM VRBI ROMAE DELATA S[unt] / [c]AVDICARII SEV PISCATORES CORPORAT[i] / [urbi]S ROMAE PER QVOS AMNICIS NAV[igiis] / [alime]NTA URBI DEVEHVNTVR HOC MA[xime] / [commoti qu]OD GILDONE HOSTE P[ublico de]/[victo ali]MONIIS ROMA[norum resti]/[tutis felicitat]EM AV[xerit —] / [——?
Flavius Stilicho, velmi slavný muž //
Flaviu Stilichonovi velmi slavnému a proslulému muži / veliteli všech vojáků / řádnému konzulovi (consul ordinarius) / z úcty k jeho velkým ctnostem kromě dalších výhod / které jím byly uděleny městu Římu / spolky majitelů bárek a rybáři (caudicarii seu piscatores corporati) / jejichž prostřednictvím se dodávky potravin na člunech velmi urychlily / protože veřejný nepřítel Gildo / byl poražen a jím (Stilichonem) byly obnoveny a zvýšeny požehnané dodávky potravin. [36]
Uzurpace nebo revolta ?
Téměř čtvrt století dlouhá vojenská a administrativní služba, vrcholící v nejvyšší pozici africké diecéze, kombinovaná s rodinnými vazbami na vládnoucí dynastii udělali z Gildona jednoho z nejvyšších úředníků a velitelů armády ve službách císaře, tj. tradičního vrchního velitele armády. Když však bylo v celém impériu zavedeno pravidlo císařských dětí v roce 395 n. l., Gildo se náhle ocitl ve světě, kde se tradiční struktury vojenských autorit stavěly proti současným změnám, kdy nebylo jasné, jak se zachovají poručníci do doby zralosti mladých panovníků a osud vojenských autorit byl mnohdy dán do rukou jejich možných konkurentů nebo alespoň do rukou vysokých úředníků u dvorů, což nedávalo záruku klidného života s perspektivou růstu moci nebo alespoň zachování status quo.
Nelze tedy tvrdit, že Gildo usiloval o imperiální moc nebo o nahrazení úřadujícího císaře. Jako vrchní velitel v Africe se rozhodl bojovat proti Stilichonovi, současně se zachováním věrnosti Theodosiovské dynastii. I když byla revolta neúspěšná, podobné revolty se v dalším období opakovaly.[37]
Poznámky
1 – Jednotka je známa z Notitia Dignitatum
2 – Boeft, Drijvers, str. 144
3 – Amm. Marcell. 29.5.13, ILS 9351, také Boeft-Drijvers-Hengst-Teitler, str. 170
4 – Merills, str. 36
5 – Modéran str. 1. Theodosius I. se rovněž zúčastnil potlačení vzpoury Firma a je téměř jisté, že Gildo se s ním znal od této doby
6 – Wijnendaele, str. 3 – 4
7 – Kulikowski str. 130, Wijnendaele, str. 4, Comes rerum privatarum, úředník císařského dvora pověřený správou císařských statků.
8 – Wijnendaele, str. 4
9 – CTh 9.7.9. Gildoni comiti et magistro utriusque militiae per Africam. Dáno v Konstantinopoli 30. prosince 393 jménem císařů Theodosia, Arcadia a Honoria. Gildo je jediná osoba, která tento titul kdy obdržela.
10 – Po porážce Gildona byl titul nahrazen znovu tradičním comes africae CTh 1.7.3
11 – McEvoy str. 153-154
12 – Orosius VII, 36, 2-3.
13 – Donatisté, ctitelé fundamentální části katolické církve v severní Africe, která vznikla v důsledku odlišného přístupu k členům církve, kteří se za pronásledování v době Diokletiana zřekli na čas svého vyznání. Donatisté bránili odpadlým členům k vrácení jejich církevních úřadů.
14 – Lee, Frend (neplést si osobu Optata z Thamugadi se sv. Optatem, který naopak vystupoval proti donatistům).
15 – Kulikowski, str. 165-168
16 – Wijnendaele, str. 13
17 – Nejvyšší komorník císařského paláce se značným vlivem, eunuch
18 – Zosimos 5.11
19 – CTh. 1.15.14 Imperátoři Honorius Augustus Eusebiovi, pretoriánskému prefektovi. „Musí být zajištěno, že nedojde k žádnému podvodu v souvislosti s pravidelným počtem obilí z Afriky. Proto je naší vůlí, aby si Vážený vikář v Africe převzal nezbytné povinnosti vymáhání a předání tohoto tributu v provincii Proconsularis“
20 – Wijnendaele, str. 16
21 – Vannesse, str. 101, Jednotka je Nervii je pojmenována Nervius insequitur (de Bello Gildonico). Navíc je velmi obtížné tyto Nervii identifikovat. Pomineme-li Nervii z Východu, máme výběr mezi Nervii z Belgie, Nervii Dïctenses z Bretaně, Sagittarii Nervii ze Španělska, Sagittarii Nervii Gallicani z Galie. Felices Iuniores je zaznamenaná v ND jako auxilia palatina pod italským velením. Leones Iuniores byla také jednotka auxilia palatina patřící pod italské velení. O jednotkách Herculiani seniores, Ioviani seniores je pojednáno v https://antickepamatky.cz/pojmy/jednotky-ioviani-a-herculiani/
22 – Notitia Dignitatum
23 – Notitia Dignitatum
24 – Orosius 7.36.6
25 – Wijnendaele, str. 16
26 – Wijnendaele str. 16, Mascezel uviděl ve snu biskupa Ambrože, jak mu dává znamení rukou a třikrát udeří holí o zem se slovy: „zde, zde, zde“. Bystře uhádl, že se jedná o místo a číslovka označuje dny. Příhoda ovšem nepochází přímo od Paula Orosia, ale od životopisce a notáře milánského biskupa Ambrože, Paulina Daecona v jeho Vita Ambrosii.
27 – Orosius 7.36.7-9
28 – Zosimos 5.11
29 – Wijnendaele, str. 13
30 – Wijnendaele, str. 13, Hlinovský, Drbal, str. 57;
31 – Zósimos 5.11. Rovněž Jordanes píše o sebevraždě, Římské dějiny (320)
32 – Kelly str. 216
33 – Merrills
34 – Shaff NPNF (V2-06) letter LXXIX to Salvina
35 – CIL 06, 41382, EDCS-01000516
36 – Nápis je k vidění v Museo Capitolini, Passaggio del muro romano, inv. 6963
37 – Wijnendaele, str. 17
Prameny:
- Paulus Orosius: Dějiny proti pohanům, B. Mouchová, 2018 (Historiae adversus paganos libri VII
- Zosimos: Stesky posledního Římana, 1983 (Nea historia)
- Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002 (Rerum gestarum libri)
- Codex Theodosianus. Pharr, C.: The Theodosian Code and Novels and the Sirmondian, 1952
- Claudius Claudianus: De Bello Gildonico (www.penelope.uchicago.edu)
- Theodoret, Jerome, Gennadius, & Rufinus: Historical writings by Philip Shaff, NPNF2-03
- Jordanes: Římské dějiny, 2012 (Romana)
- ND – Notitia Dignitatum, www.lukeuedasarson.com
Zdroje:
- Frend, W. H. C.: The Rule of Optatus and Gildo a.d. 386-98 (University Press Scholarship online)
- Boeft, J.-Drijvers, J. W.-den Hengst, D.-Teitler, H.C.: Ammianus after Julian: The Reign of Valentinianus and Valens in Books 26-3,
- Thayer, E.: Roman Texts Claudian: De Bello Gildonico
- CIL – EDCS – Epigraphic – Datenbank Clauss / Slaby
- Cambridge: Classical studies, annual-meeting: War Gildo and publication letters Symmachus
- Hlinovský, P., Drbal, V.: Ostia, přístav antického Říma, 2018
- McEvoy, M. A.: Child-Emperor Rule in the Late Imperia West AD 367-455,2013
- Wijnendaele, Jeroen W. P.: The Career and ‘Revolt’ of Gildo, comes et magister utriusque militiae per Africam (c. 385-398 CE)* in Latomus 2016
- Kulikowski, M.: The Tragedy of Empire: from Constantine to the Destruktion of Roman Italy, 2019
- Kelly, J. N. D.: Jerome, 1975
- Kulikowski, M.: Rome’s Gothic Wars:From the Third Century to Alaric, Cambridge, 2007
- Lee, A. D.: War in Late Antiquity. A Social History, 2007
- Merrills, A.: Vandals, Romans and Berbers: New Perspectives on Late Antique North Africa, e-book, 2004
- Modéran, Y.: Gildon (Gildo) Encyclopédie Berbèr, 1998
- Vannesse, M.: L´armée romaine en Occident sous Stilichon (395-408ap. J.-C.): le témoignage des dégrets impériaux, 2010
- Drioux G.: Les Nerviens dans l´armée romaine, Revue des Études Anciennes, Tome 48, 1946
