Bitva u Casilinum v roce 544
Velmi zajímavá bitva, ve které obě strany nastoupily se zcela odlišnou charakteristikou svých vojsk. Frankové a Alamané, vědomi si odolnosti a průraznosti svých pěších bojovníků nastoupily do bitvy pouze jako pěší vojsko a to ve vysokém počtu. Justiniánův generál Narses dokonale využil možnosti svých kombinovaných sil podobně velké armády, která se skládala z jízdy, pěchoty, jízdních lučištníků a pěších oddílů foederátů Herulů a Langobardů a v bitvě zcela potřel Franky a Alamany.
Před bitvou
V závěrečných fázích gótské války Justiniána I. se obrátil poslední gótský král Teïas na franského krále Theudebalda o pomoc proti východořímským armádám, kterým velel eunuch a vynikající generál Narses a některými germánskými kmeny, Heruly a Langobardy. V té době se již hroutilo ostrogótské království po prohrané bitvě u Mons Lactarius a smrti posledního krále. Po zamítavé odpovědi mladého krále Theudebalda se do Itálie vydali s jeho souhlasem dva alamanští náčelníci, bratři Leutharis a Butilinus. Dokázali shromáždit velkou franskou a alamanskou armádu o 30 000 bojovnících (Agathias Scholasticus [1] uvádí 75 000, to je podle všeho nereálný počet).
Je potřeba i zvážit historiografický kontext Agathia. Jako jediný historik zaznamenal Theudebaldovu neochotu zasahovat do dění v Itálii. Psal v 70 . letech 6. století, kdy někteří politici v Konstantinopoli usilovali o zprostředkování aliance s Fraky, aby omezili vliv Langobardů v Itálii. Proto se představuje franský král v příznivém světle ve vztahu k východořímskému dvoru a historik značně rozlišuje mezi Franky a jejich kulturou a jejich zjevným přijímáním římských zvyků a Alamany, které popisuje jako chátru, která stále lpí na pohanských praktikách, zvláště na krvavých obětech zvířat. Frankové, jako ortodoxní křesťané, projevovali úctu minimálně ke kostelům, kdežto Alamanni byli obecně méně zdrženliví.
Na začátku roku 553 poté, co překročili Alamané a Frankové Alpy, porazili u Parmy, kterou dobyli, Heruly pod velením Fulcarida, se k nim začali přidávat Ostrogótové. Narses nechal své jednotky přezimovat ve městech střední Itálie v okolí Ravenny a také v jižní Itálii, přičemž sám zůstal v Římě.
Na jaře 554 napadli dva bratři střední Itálii, kterou vyplenili a postupovali na jih. V Samniu rozdělili své síly, Butilinus s větší částí armády pochodoval na jih směrem ke Kampánii a messinské úžině. Leutharis vedl zbytek směrem k Apulii a Otrantu, ale brzy se otočil směrem na sever, domů, naložený kořistí. Bratr mu poslal zprávu, aby se k němu připojil a posílil jeho větší armádu. Předvoj Leutharida byl těžce poražen arménskou východořímskou jízdou u Fanum Fortunae a většinu kořisti musel nechat za sebou.
Zbytku jeho oddílů se přeci jenom podařilo dosáhnout severní Itálie a Benátek, a jen malá část překročila Alpy na franské území; tato část franské armády ztratila také více mužů díky moru, včetně samotného Leutharida u kterého, podle Agathia, propuklo i šílenství. Agathias vše posuzuje dle přísného křesťanského pohledu.
Na druhé straně ambicióznější Butilinus byl možná přesvědčen Góty, aby obnovili ostrogótské království s ním jako králem, a tak se rozhodl zůstat, navíc dostal zprávu od bratra, že mu pošle zbytek armády z Benátska zpět. Jeho armáda byla zasažena úplavicí, takže byla snížena z původních asi 30 000 bojovníků na zhruba velikost Narsových sil. Tedy kolem 18 000 až 20 000 mužů. V létě Butilinus pochodoval zpět do Kampánie a postavil tábor na březích řeky Volturnus a zakryl své exponované strany hliněným náspem, posíleným jeho četnými zásobovacími vozy. Most přes řeku byl opevněn dřevěnou věží, silně osazenou Franky.
Když se Narses dozvěděl o umístění franského tábora, vydal se z Říma v čele s asi 18 000 armádou, včetně silných kontingentů herulských foederati a utábořil se blízko Butilina. Jeho armáda zahrnovala pěchotu, těžkou jízdu a jízdní lukostřelce, což se ukázalo jako velká výhoda oproti nepřátelským silám s jejich naprostou převahou v pěchotě.
Když se Římané přiblížili k franskému táboře, Narses poslal arménského velitele Charanangese s těžkou jízdou, Charananges nejen že zajmul několik franských vozů, ale použil jeden z nich k zapálení velké dřevěné věže, která hlídala most. Po této první potyčce obě strany vypochodovaly ze svých táborů a začala vlastní bitva.
Taktika
Butilinus zformoval své pěší oddíly do klínovité formace Ʌ a proti nim stály východořímské jednotky v obráceném V. V tu chvíli jeden incident téměř zničil byzantské plány. Přední muž Herulů zabil jakéhosi služebníka, a když byl konfrontován Narsem, odmítl uznat jakoukoli chybu. Narses ho nechal popravit, načež zbytek Herulů oznámil, že odmítá bojovat. Narses stejně sebevědomě vytáhl se svými oddíly k bitvě a při jízdě podél bojové linie volal na své muže, že kdo chce mít podíl na vítězství, ať jej následuje. Tváří v tvář solidní a vysoce odolné franské pěchotě si vybral dispozici podobnou bitvě u Taginae (v roce 552) s pěchotou ve středu, podporovanou jízdou a jízdními lukostřelci na křídlech.
Narses sám převzal velení pravého křídla, zatímco velitelé Artabanes a Valerian byli pověřeni velením levého křídla. Část levého křídla byla také skrytá za stromy. Na prosby velitele Herulů, Sinduala (Sindewala), který slíbil, že přesvědčí své muže aby bojovali, nechal uprostřed pěchoty mezeru, kterou měli Herulové obsadit, což se později podařilo.
U Casillina (nebo také u Capuy) se Alamanni a Frankové rozhodli, že jejich nejlepší možností bude, aby podstoupí bitvy s výhradně s pěšími bojovníky.
Sidonius Apollinaris popisuje taktiku Franků v boji jako dvoufázovou. První akcí bylo vrhání sekyr axes a kopí a poté prudký útok rychle běžících mužů se štíty a meči na nepřítele.
Prokopios zaznamenal: Každý muž nesl meč a štít a sekeru. Železná hlava této zbraně byla silná a mimořádně ostrá na obou stranách, zatímco dřevěná rukojeť byla velmi krátká. A jsou zvyklí vždy házet sekery axe (francisca) na jeden signál v první chvíli střetnutí, a tak rozbít štíty nepřítele nebo je alespoň zatížit a zabít muže. Frankové používali také angon, oštěp podobný římskému pilum a jeho úkolem bylo rovněž zneškodnit štíty nepřítele. Obsahoval háčky proti směru hodu k rukojeti a byl většinu své délky kovový.
Šokový útok („kančí hlava“): Primární franskou taktikou byl hromadný útok v husté, klínovité formaci. Římanům známou jako cunei nebo „kančí hlava“) s cílem zlomit nepřátelskou linii jediným prudkým náporem.
Průběh bitvy
Podařilo se jim v první fázi prolomit římskou linii ve středu sestavy, ale foederati (Herulové) zatlačili útočící Alamanny a Franky zpět. V této fázi měli muži Butilina jasnou nevýhodu proti nepříteli s kombinovanými silami – pěšími, jízdou a lukostřelci – byli obklopeni téměř ze všech stran a rozsekáni. Velkou zásluhu na tom měla římská jízda s lučištníky na křídlech bojové sestavy, která křížovou palbou decimovala pěší jednotky Butilina. Jednalo se o střetnutí mezi pouze pěším vojskem a kombinovanou armádu, která jasně ukázala její převahu nad pěším vojskem.
Narses vybojoval velké vítězství, ale válka ještě neskončila i když Řehoř z Toursu popisuje obsazení Itálie Narsem. 7 000 Gótů se drželo nedaleko Neapole a teprve roku 555 kapitulovali. Rovněž některé lokality na sever od Pádu měli v moci Frankové a Gótové a až v roce 562 padly poslední dvě pevnosti, Verona a Brixia (Brescia).
Pozn.:
Agathias Scholasticus z Myriny byl východořímský historik. Jeho dílo O vládě Justiniána pokračuje v historii Procopia z Kaisareie a je hlavním zdrojem informací o letech 552-558.
Zdroje:
- A. Bury: A History of the Later Roman Empire, from Arcadius to Irene (395 AD to 800 AD), 1923
- Lennon, N. Wilshere: The Rolle of Pollution in Agathias´s Histories, Dumbarton Oaks Papers, 2024
- Cameron: Agathias On The Early Merovingians, 1968 in JSTOR
- Bachrach: Procopius, Agathias and the Francish Military, Speculum, Vol. 45, 1970 in JSTOR
- Řehoř z Toursu: O boji králů a údělu spravedlivých, 1986 kniha IV/IX
- Bennett: Bojové techniky středověkého světa (500 n. l. – 1500 n. l.): vybavení, bojeschopnost a taktika, 2007
- Sihong Li: Justinian´s Frankish War, 552-c.560, 2021
