Invaze do Afriky v roce 310 př. n. l.
Byli Římané první, kdo ohrozil Kartágo na jeho půdě? Ne. První, kdo se odvážil za svým nepřítelem na jeho půdu, byl vládce a tzv. tyran ze sicilských Syrakus, Agathoklés. Ta událost není tak známá, ale vzhledem k pozdějším punským válkám je poučná a je možné v ní hledat inspiraci pro římské velitele a politiky. Agathoklés (361–289 př. n. l.) byl ctižádostivý, bezzásadový vládce Syrakus, který sám sebe vnímal jako nového Alexandra Velikého, skvěle napadl v tříletém tažení Kartágo (které zcela neporazil) a poté dobyl jižní Itálii, ale jeho hledání a budování trvalé sicilsko-italské říši nakonec selhalo. Jeho souboj s Kartágem je uváděn jako Sedmá sicilská válka (311-306 př. n. l.).
Největším dědictvím Agathokla byla asi schopnost předvídavosti, která ukázala, že Kartágo může být poraženo v Africe, což byla lekce, kterou Římané později použili ke zničení Kartága v punských válkách. V Římě v té době zatím probíhala samnitská válka a Etruskové žádali v roce 308 př. n. l. o mír, který jim Římané poskytli za přísných podmínek.
Pod nejvyšším stupněm diadochů – nejvyššími makedonskými vojenskými veliteli, kteří mezi sebou rozdělili velkou říši – byla tlačenice malých princů, nižších důstojníků a dalších dobrodruhů, z nichž mnozí měli jen slabé spojení s Alexandrem. Někteří si byli vědomi své periferní pozice na okraji tohoto pozlaceného světa a toužili po zařazení do oslnivého klubu hlavních helénistických panovníků. Takovou postavou byl Agathoklés, (361–289 př. n. l.), rodák ze sicilského města Terminu Himerese, syn hrnčíře a temperamentní velitel kavalérie s temnou minulostí, která zahrnovala dva pokusy o převzetí vlády v Syrakusách a následný exil, ze kterého se vrátil v roce 317 př. n. l. v čele žoldnéřské armády a ve dvacátých letech 30. let se dostal k autokratické moci prostřednictvím lidové demagogie a vojenského nátlaku. Ještě před tím se ujal vlády nad velkým městem ve vnitrozemí, Morgantinou. V Syrakusách dokonce část opozice v obavách před Agathoklem požádala kartáginské síly, své nepřátele, o pomoc. Nový tyran se však Syrakus zmocnil. Zmasakroval oligarchy a s nimi bohaté obyvatele Syrakus a podmanil se velkou část Sicílie.
Dědic Alexandra Velikého na západě ?
Vědomé spojení, které Alexandr vytvořil mezi svými velkými vítězstvími na východě a dřívější perskou invazí do Řecka (nejprve uvažoval o svých taženích v Asii jako o odvetné misi), také vdechlo nový život do věčného konfliktu mezi Kartágem a Syrakusami. Znovu by se obnovila zcela mylná, ale svůdná představa, že sicilské války byly západním rozšířením odvěkého boje mezi civilizací Řecka a temnými silami barbarského Východu. Během dlouhé a bohaté kariéry se Agathoklés ze Syrakus rozhodl se soustavně prezentovat jako západní dědic Alexandra Velikého. Jeho ražba mincí, stejně jako ražení dalších řeckých vůdců po Alexandrovi, sebevědomě reprodukovalo motivy oblíbené velkým makedonským králem.
Válka s Kartágem
Agathoklův talent však přesahoval jen do schopnosti prezentovat se jako Alexandrův dědic na Západě. Dlouhý pobyt Kartága na Sicílii znamenal, že mnoho sicilských Řeků mělo velmi dobré znalosti o kartáginských vojenských institucích, zvycích a složení armády. Jednou z Agathoklových nejúčinnějších zbraní bylo jeho porozumění Kartágu a vědomí napětí, které existovalo mezi městem a jeho armádou na Sicílii. Kartáginské použití žoldáků k boji ve svých válkách vyvolalo u jejich generálů pocit podezření a zvláště vládnoucí elita se cítila ohrožena vnímanými protiústavními ambicemi mužů, kteří byli posláni velet kartáginským armádám.
Zdá se, že během 4. století př. n. l. získali kartáginští generálové, zejména na Sicílii, širokou škálu pravomocí, které jim umožňovaly během tažení operovat s jistou dávkou autonomie, včetně pravomoci vyjednávat o míru a uzavírat spojenectví (ačkoli je pravděpodobné, že tyto dohody pak musely být formálně ratifikovány Radou starších v Kartágu, která také schválila doplnění armád). Jejich mandát k nezávislé akci byl skutečně takový, že athénský politik Isokratés ze 4. století př. n. l. prohlásil, že Kartagincům „doma vládne oligarchie, král v poli“
Začátek války
Agathoklés sice první bitvu prohrál u sicilské Himery v roce 311 př. n. l., protože Kartáginci shromáždili velkou armádu (40 000 žoldáků a 5 000 jezdců). Tváří v tvář této špatné situaci se Agathoklés rozhodl pro postup tak smělý a vskutku bezohledný, že Kartagince zcela zaskočil. Zavede válku ke Kartagincům tam, kde to nejméně čekají: do punského srdce Afriky. Agathoklés znovu ukázal dobrou znalost Kartága a jeho lidu. Věděl, že většina Kartaginců nemá s válkou žádné zkušenosti, jejich armády totiž byly z velké části tvořeny žoldáky a dosud nikdy nebyli nuceni bojovat ve své severoafrické domovině v žádném větším konflikt! Zahájením překvapivého útoku tam bude schopen rychle získat zásoby a kořist, a tak zaplatit svým vojákům ze země, která byla na rozdíl od Sicílie ušetřena válečného pustošení. Doufal také, že Libyjci, tak dlouho nespokojení se zacházením, kterého se jim dostávalo od Kartáginců, povstanou a připojí se k němu. Tváří v tvář takové krizi doma, uvažoval, bude Hamilkar a jeho síly rychle nuceni evakuovat Sicílii.
Budování armády
Agathoklés rychle zahájil syrakuské odvody do vojska, naverboval rovněž i žoldáky a dokonce otroky, aby sloužili v jeho armádě. Peníze na výpravu získal zavražděním svých přeživších aristokratických odpůrců a konfiskací jejich majetku, drancováním dědictví sirotků, přivlastňováním si chrámových darů, ženských šperků a povinnými půjčkami. Po sestavení flotily 60 lodí a s velmi skromnou silou 13 500 mužů se Agathoklovi podařilo proklouznout kartáginskou blokádou Sicílie. Syrakuská flotila pečlivě zamaskovala svou cestu, aby zajistila, že nebude odhalen skutečný cíl mise, v roce 310 př, n. l.. po šesti dnech na moři, se vylodili na poloostrově Cap Bon, [1] pouhých 110 kilometrů od Kartága. Agathoklés věděl, že by skončil, pokud by tento podnik selhal, a tak zapálil lodě, takže jakákoli myšlenka na útěk byla vyloučena. Zasvětil je bohyním Démétér a Koré – zcela jistě jako způsob propagace této kampaně jako sicilské řecké pomsty za předchozí urážky a křivdy spáchané Kartaginci na jejich ostrově. [2] Po konečném povzbuzení jeho vojáků se přesunuli a snadno dobyli města Megalopolis a Bílý Tunes (snad Tunis?).
Bitva u bílého Tunisu
Mužští občané Kartága byli nyní odvedeni do armády pod společným velením dvou politických rivalů, Bomilkara a Hanna. Bojová konfrontace začala pro Kartágince katastrofálně, těžkou porážkou v bitvě u Bílého Tunisu, při níž byl zabit jejich nejschopnější velitel Hanno. [3] Celkové ztráty Kartáginců, podle moderních historiků, se pohybovaly okolo 3 000 mužů. Řeků padlo daleko méně, odhadem asi 500. Bomilkara, který to viděl jako příležitost chopit se autokratické moci pro sebe, se se svými jednotkami stáhl do Kartága.
Oběti Kartáginců
Povzbuzen snadností těchto úspěchů se poté Agathoklova armáda utábořila nedaleko Kartága, jehož občané začali panikařit, protože se mylně domnívali, že Agathoklova přítomnost v Africe znamená, že kartáginské síly na Sicílii musely být zcela zničeny(!).
Diodóros popisoval, jak Kartáginci v obleženém městě a jejich nejlepší vojevůdci daleko za mořem na Sicílii poslali velkou sumu peněz a drahé obětiny do Melkartova chrámu v Tyru (foinické město v Malé Asii, zakladatel Kartága) [4] ve víře, že jejich současné neštěstí bylo způsobeno Bohem, který je znechucen lakomou povahou jejich nedávných desátků. Nyní se také vyděšení Kartaginci měli pokoušet usmířit své pomstychtivé bohy tím, že obětovali 200 urozených dětí v Kartágu. Později bylo hlášeno, že se dobrovolně obětovalo upálením dalších 300 občanů, o kterých se soudilo, že zvláště tito lidé urazili bohy. Možná dalším znamením obav Kartaginců z vyvolání božského hněvu je nápis datovaný přibližně do tohoto období, který odkazuje na stavbu nových chrámů bohyním Tanit a Astarte, plných dekorací, zlatých soch a nábytku. Nápis výmluvně odkazuje i na stavbu hradebních zdí kolem svatyně a pravděpodobně i kolem návrší, kde se nacházely.
Brzy dorazily do Kartága ze Sicílie katastrofální zprávy. Generál Hamilkar byl zajat a zabit při útoku na Syrakusy, což mělo za následek, že se kartaginská armáda na Sicílii roztříštila na několik válčících skupin. Agathoklés prý pečlivě vystavil Hamilkarovu hlavu, kterou sem poslali ze Sicílie, na dohled již demoralizovaných Kartaginců.
Vzpoura řeckých oddílů
Na pokraji velkého vítězství asi není divu, že Agathoklův alexandrovský komplex byl stále silnější. Jeho dobové mince jasně napodobovaly mince makedonského krále. Jeho vojáci se však vzbouřili, rozrušeni předstíranými nároky a stále povýšenějším chováním jejich generála, a co je důležitější, tím, že jim nezaplatil. Kartaginci nyní rychle pochopili Agathoklovy potíže a nabídli vůdcům vzpoury zvýšený plat a bonus, pokud k nim přivedou sicilskou řeckou armádu. Agathoklovi, jehož si vojáci stále velmi vážili, se jen tak tak podařilo zachránit situaci teatrálním vyhrožováním sebevraždou.
Poté, co ještě jednou posílil svou pozici porážkou kartáginských sil, Agathoklés, nedůvěřující místním Libyjcům a Numiďanům, se vrhl po dalším spojenci, s nímž by dosáhl toho, o čem věřil, že by to bylo konečné vítězství. Úspěšně přemluvil Aelyma, vůdce Berberů. Po dobytí Hadrumeta, Thapsu a dalších měst zabil Aelyma, ale ponechal si jeho numidskou jízdu. To samé provedl i s vládcem řeckého města Kyréné, kterým byl Ophellas, muže se skutečným alexandrijským původem (sloužil v armádě makedonského krále), kterému nabídl, aby se zapojil do tažení v roce 308 s příslibem celého kartáginského území v severní Africe, pokud by byli úspěšní. [5] Agathoklés však ve své obvyklé formě rychle zavraždil svého nového spojence a začlenil jeho velkou a dobře vybavenou armádu do svých vlastních sil. I když není zcela jasné, že vše takto proběhlo; mohlo jít i o opačnou verzi, tzn., že Ophellas chtěl zavraždit Agathokla. Největší nebezpečí pro Kartágo by však hrozilo od těch, které pověřilo vlastní obranou.
Bomilkar se v Kartágu vzbouřil v roce 308
V Kartágu se vzbouřil Bomilkar a snažil se strhnout na sebe vládu- Poté, co rozdělil své jednotky do pěti skupin, zazněl útok a zmasakroval v ulicích ty, kteří se mu postavili na odpor. Všude ve městě vypukl mimořádný zmatek, protože Kartáginci si nejprve mysleli, že nepřítel vtrhl dovnitř a že město bylo zrazeno. Když však skutečná situace vyšla najevo, mladí muži se shromáždili, vytvořili skupiny a vyrazili proti novému tyranovi. Nicméně Bomilkar, který zabíjel lidi na ulicích, se rychle přesunul na tržiště. Když tam objevil mnoho neozbrojených občanů, zabil je. Obyvatelé Kartága však obsadili vysoké budovy kolem tržiště a stříleli šípy na rebely.
Pod velkým náporem se Bomilkarovi muži protlačili úzkými uličkami Nového Města, neustále při tom na ně padaly předměty vyhazované z domů, které míjeli. Kartaginci, kteří nyní shromáždili všechny občany, veškeré své síly proti rebelům. Nakonec byly dohodnuty podmínky kapitulace vysláním starších občanů jako vyslanců a nabídka amnestie. Proti rebelům nežádali žádné odškodnění nebo potrestání kvůli nebezpečí, kterému město v současné době čelilo, ale sám Bomilkara byl krutě mučen a poté usmrcen, aniž by byla věnována pozornost složeným přísahám. Tímto způsobem Kartaginci, čelíce nejvážnějšímu nebezpečí, zachránili ústavu svých předků.
Ačkoli se nyní ocitla pod kontrolou Agathokla obrovská část kartáginského území v severní Africe, obdržel nyní Agathoklés znepokojivé zprávy o obnoveném konfliktu na Sicílii, kde se několik vazalských měst rozhodlo využít dlouhé nepřítomnosti syrakuské armády k vyhlášení své nezávislosti. Agathoklés tak byl nucen se vrátit, aby se pokusil napravit situaci, a nechal svého syna Archagatha, který zdědil jen málo z otcova politického nebo vojenského talentu, velení své armády. [6]
Zbytek armády pod velením Archagata
Kartaginci, zjevně znovu nabití energií po porážce převratu a v nepřítomnosti svého hlavního protivníka, chytře přeorientovali svou vojenskou strategii od standardních bitev, ve kterých dopadli tak špatně. Nyní rozdělili své síly do tří bojových skupin s jasnými oblastmi působení: pobřeží, vnitrozemí a hluboké vnitrozemí. Tváří v tvář této nové výzvě učinil Archagathus katastrofální rozhodnutí vyrovnat se tomuto kroku rozdělením vlastních sil stejným způsobem. Brzy byly dva velké oddíly, které byly vyslány do vnitrozemí, aby pronásledovaly své kartáginské nepřátele, přepadeny a poraženy.
Archagathus, opuštěný svými nestálými libyjskými spojenci, shromáždil zbytek svých sil v Tunes a poslal svému otci zprávy s žádostí o naléhavou pomoc. Přestože se Agathoklés skutečně vrátil, shledal situaci nenávratně špatnou. Další porážka z rukou Kartaginců následovala díky strašlivému požáru, který Diodóros – zcela jistě smyšleně – popsal, že byl zahájen Kartáginci upálením nejhezčího ze svých řeckých zajatců, jako obětní dar svým bohům. Mnoho sicilských řeckých vojáků bylo zabito, což vedlo syrakuského vůdce k rozhodnutí opustit Afriku. S vědomím, že rozsáhlá evakuace se rychle dostane do pozornosti Kartaginců a povede k útoku, se po jednom neúspěšném pokusu o útěk Agathoklovi nakonec podařilo vyklouznout a zanechal za sebou svou armádu a dva své vlastní syny. Tento poslední detail, pravděpodobně převzatý z Timaia [7], jehož nenávist k Agathoklovi způsobila, že ho chtěl zobrazit v co nejubožejším světle, mohl být falešný. Římská zpráva, jasně využívající jiné zdroje, vyprávěla, že se Agathoklés pokusil vzít s sebou Archagatha, ale během noci se oddělili a ten byl zajat a přivezen zpět do syrakuského tábora.
Smrt synů Agathokla a uzavření míru
Poté, co Agathoklova opuštěná armáda zabila potomky jejich bývalého generála, rychle vyjednala s Kartaginci kapitulaci. Ta jim nabídla velkorysé podmínky: celá armáda dostávala peněžní dary a ti, kteří byli ochotni se najmout, byli zařazeni do kartáginské armády; zbytek byl převezen na Sicílii a byl jim dovoleno usadit se v punském městě Solus (Soluntum) u Panormu (Palermo). Ti, kteří z pomýlené loajality ke svému starému vůdci odmítli spolupracovat, se pustili do obnovy zemí, které jako vojáci zpustošili. Část Řeků byla ukřižována. Kartaginci zaplatili válečnou kontribuci v hodnotě 150 nebo 300 talentů zlata. Řecký talent činil asi 31 kg, tedy 4 650 kg nebo 9 300 kg zlata.
Poté, co se Kartáginci usadili na Sicílii s jeho vojsky, uzavřeli mír se samotným Agathoklem, který povrchně nabídl překvapivě velkorysé podmínky. Kartágo souhlasilo, že zaplatí Agathoklovi velké množství zlata a obilí, výměnou za to on uzná práva Kartága na celé území, které předtím na Sicílii ovládalo. Po Agathoklově smrti způsobila absence uznávaného nástupce chaos v Syrakusách a jeho jméno mělo být uvedeno v zapomnění.
V roce 306 př. n. l. se tedy obě strany dohodly na míru a jejich územní nároky byly obnoveny, jako dříve, na obou stranách řeky Halycus. To umožnilo Agathokles prohlásit se za krále řecké Sicílie, také v roce 306 př. n. l, ačkoli Acragas ( zůstal tvrdošíjně nezávislý. Ve stejném roce se tyran oženil s Theoxenou, nevlastní dcerou Ptolemaia I. Egyptského. V další užitečné dynastické vazbě se Agathoklova dcera Lanassa v roce 295 př. n. l. provdala za Pyrrha, krále Epeiru.
Poznámky:
- U Capo Bon se v pozdní antice v roce 468 odehrála námořní bitva mezi Římany a Vandaly (https://antickepamatky.cz/bitvy/bitva-u-mysu-cap-bon-v-r-468/)
- Démétér a Koré (Persefone) byly jedny z nejdůležitějších bohyň na Sicílie v době Řeků
- Pravděpodobné se zdají ztráty 200 Řeků a asi 1 000 Kartáginců (podle Diodóra Sicilského)
- Melkart byl hlavním bohem foinického přístavního města Tyru, ale byl ctěn po celém Středomoří a patřil mezi bohy, kterým byly přinášeny oběti v zápalné formě, podobně jako bohu Baalovi. Byl zobrazován, jak jede na mořském koníčku. Město Tyros bylo ve Foinikii.
- Armáda Ophella byla skutečně početná: 10 000 pěšáků, 600 jezdců, 100 bojových vozů a další stoupenci, včetně manželek a dětí v počtu 10 000 osob (!)
- Synové Archagatus a Heracleides doprovázeli svého otce na jeho výpravě do Afriky a zdá se, že Heracleides byl zahrnut zvláštní přízní, jako když Agathoklés, neschopný odvést svou armádu, byl odhodlaný zajistit si vlastní bezpečnost tajným útěkem a za svého společníka si vybral Hérakleida a svého nejstaršího syna Archagatha nechal svému osudu jako velitele v Africe. Ten však získal informaci o úmyslu otce a sdělil to vojákům, kteří poté zatkli jak Agathokla, tak Hérakleida: byli však následně přinuceni propustit tyrana samotného na svobodu, čehož okamžitě využil k útěku do Sicílie a vojáci, rozzuřeni jeho dezercí, usmrtili v roce 307 př. n. l. Hérakleida i Archagatha.
- Timaios, historik, syn zakladatele města Tauromenium (dnešní Taormina) byl Agathoklem poslán do vyhnanství. Jeho dílem jsou Dějiny, dochované ve zlomcích. Žil 356 př. n. l. asi do 260 př. n. l.
Zdroje:
- Diodorus Siculus na Lacus Curtius: https://penelope.uchicago.edu
- Christopher de Liste: The Coinage of Agathokles of Syracuse: Sicilian and Hellenistic Influence, JSTOR, 2017
- Chisholm: Agathocles, Encyclopaedia Britannica Vol. 1., 1911
- Smith: Dictionary of Greek and Roman Biography anf Mythology, 1867
- J. W. Tylliard: The History of Agathocles, 1908
- Justinus (Justinus Frontinus) na https://www.tertullian.org/fathers/index.htm
- Cartwright in World History, 2016
- MSW: The Sicilian Invasion of Africa – 310 BC, 2017
