Bitva u mysu Cap Bon v r. 468 n. l.
Vojenská kampaň a bitva u Promontorium Mercurii (mysu Bon) mezi spojenými silami rozděleného římského impéria a Vandaly, kteří vládli na severu Afriky, byla jedním z mála příkladů spolupráce vlád a armád Západu i Východu na společné nákladné kampani, která se mohla stát jednou z největších obojživelných operací v antice s 1 100 loděmi a více než 50 000 muži. Až do druhé světové války se nic podobného neopakovalo. Bohužel velmi naivní římské velení, nedostatečná účast západní části a na druhé straně chytré diplomatické jednání vandalského krále Geisericha a posléze jím využité vhodné přírodní podmínky, to vše vedlo ke katastrofální porážce římské flotily. To byla poslední příležitost, jak se mohla ještě zvednout západořímská část impéria, která po bitvě ovládala pouze Itálii, Sicílii a Sardinii. Afrika byla definitivně ztracena a s ní potřebné zdroje pro armádu.
Náklady byly enormní. V primárních zdrojích lze najít následující sumy: Joannes Lydus uvádí 39 000 kg zlata a 503 000 kg stříbra, Priscus a Prokopius 21 000 kg zlata a konečně Candidus píše, že náklady činily 15 400 kg zlata a 503 000 stříbra. Neskutečné sumy.
První pokus západořímské armády o dobytí Afriky
Sidonius Apollinaris jako panegyrik císaře Maioriana Názor, že by byla eliminace Vandalů tou nejlepší dostupnou odpovědí na problémy Západu, byl po určitou dobu oceňován. Jediný, kdo se ukázal v západní části po atentátu na Aëtia jako schopný panovník, byl Julius Valerius Maiorianus (vláda 457-461) a ten přijal stejnou strategii. Od počátku jeho vlády existuje verze panegyrika Sidonia Appolinara, který napsal na císaře krátké pojednání během pobytu v Lyonu v roce 458. Po obvyklém vyjádření superlativů, které císaři prokázal, dodal, že Maiorianus byl požehnán všemi vlastnostmi dokonalého císaře, scéna jej pak posunuje do Říma, ztělesněného jako ozbrojené božstvo bránící její území. Sidonius popisuje, že je vše v pořádku do doby, „kdy je bohatstvím oplývající země („třetí část světa“) nešťastná, neboť je obsazena šťastným mužem (Geiserichem), synem otrokyně, který byl dlouho lupičem a po mnoho dní třímal své barbarské žezlo v mé zemi a vypudil všechny naše právoplatné vládce“.
První pokus – Maiorianův plán na invazi do Afriky a pomoc Marcellina
V roce 461 byl Maiorianův plán byl navržen tak, že bude s jeho hlavní vojenskou silou bude postupovat totožnou cestou, jakou zaútočili Vandalové na Afriku. Na jaře se shromáždilo 300 lodí v přístavech podél pobřeží Hispánské provincie Carthaginensis, z Cartago Nova (Cartagena) až do Illici (Elche) asi sto kilometrů dále na sever, kde se nacházela hlavní část flotily. Maiorianus a jeho vojsko řádně dorazili do Španělska, odkud se, se měli přepravit do africké provincie Mauretania Tingitana s cílem pochodovat v plném bojovém pořádku až do srdce vandalské Afriky, do Kartága Zároveň měl velet magister militum per Illyricum Marcellinus (Markellianoss) akci na ovládnutí Sicílie, kde by si případně Vandalové mohli zřídit své opěrné body. V jeho vojsku byli rovněž hunské auxiliari, ale jádrem polní armády byly jeho illyrské jednotky.
Mocný germánský velitel Ricimer poté přeplatil hunské jednotky, které se tak dostaly pod jeho velení. Marcellinus se v tu dobu již obával o život a stáhl se raději zpět do Dalmácie. Geiserich po odchodu Marcellina, který zřejmě velmi dobře bránil ostrov, poslal Vandaly a maurské jednotky pustošit Sicílii. Útok a zajištění Sicílie a Sardinie byl později cíl sám o sobě, ale mohl být také navržen proto, aby zasil v Geiserichově mysli pochybnosti o směru hlavního útoku v příštích letech. Dalším bodem zájmu byla Sardinie, která byla před časem dobyta Vandaly.
Anthemius, císař na Západě a přípravy na druhou invazi
Bohužel když ke koordinovanému útoku v roce 461 nedošlo, protože bylo za nejasných okolností zapáleno a zničeno mnoho lodí z Maiorianovy flotily a to samotnými Vandaly s králem Geiserichem a možná v součinnosti s jimi podplacenými římskými kapitány lodí. Jan z Antiochie se domníval, že byla vytvořena hanebná smlouva Maioriana s Geiserichem, byli tedy původcem ztráty lodí samotní Římané? Maiorianus musel podnik zrušit a po cestě zpět do Itálie byl na příkaz Ricimera zatčen a popraven. Procopius Anthemius po dosazení na západní trůn (467-472) na který se dostal díky východnímu vládci Leonovi I., měl rovněž ve svých výhledech boj za vrácení Afriky pod správu římské říše. Těsně po zvolení císařem bylo odesláno poselství ke Geiserichovi o této volbě a zároveň jej varovalo, aby nezasahoval v Itálii. Geiserich vyslance obvinil z porušování smlouvy (snad z roku 433) a připravoval se na válku.
Anthemius byl manželem Euphemie, dcery císaře Leona I. (457-574), pocházel z významného rodu, tudíž se neočekávaly při jeho dosazení na západořímský trůn žádné protesty z jakékoli strany a navíc byl ověnčen vojenskými vítězstvími proti Ostrogótům i Hunům. Je pravděpodobné, že Anthemius, Marcellinus a Ricimer měli při plánování tažení proti Vandalům jen malý vliv, protože plán sestavoval a řídil císař Leon a jeho dvůr v Konstantinopoli, který dodal většinu mužů, lodí a zdrojů pro operaci. Přestože byl Leon I. iniciátorem tažení v Africe, je pravděpodobné, že Anthemius měl větší míru kontroly nad operacemi v Itálii a na okolních ostrovech díky své blízkosti k této oblasti a přístupu k aktuálním zpravodajským informacím.
1 – Vojsko z Východu, velitel Basiliskos (Flavius Basiliscus)
Císař, i když se tak trochu zbavil populárního a úspěšného Anthemia posláním z Konstantinopole na Západ jako císaře, jej nepřestal podporovat ve věci navrácení Afriky z jejího okupování Vandaly a to jak vojensky, tak také finančně, protože se jednalo o velmi drahý podnik. Pro představu se uvádí, že kampaň stála jako příjmy Východu po čtyři roky. Nákladnost projektu dokládá uváděný počet lodí, kterých prý bylo okolo 1 100, čtyřikrát více, než dokázal shromáždit císař Maiorianus při prvním pokusu o tažení proti Vandalům a s tonáží mezi 20 až 330 tunami. Počet je sice ohromující, ale velké množství lodí bylo upraveno nebo přímo použito z obchodních flotil, protože množství vojáků potřebovalo také odpovídající množství zásob, ty se nazývaly pamphylos.
Lodě zcela určitě přepravovaly koně a možná i dobývací techniku, potřebnou na zdolání Kartága. Ale i tak se jedná o zřejmě neuvěřitelný počet lodí. Nicméně se jednalo o důkaz, že pozdní antika, zvláště na Východě, se dokázala vzepnout a disponovala ohromnými prostředky, jak materiálními, tak i lidskými zdroji. Určitě se bojů zúčastnily dromony jako hlavní válečné lodě, které využívaly plachty, těsně před nepřítelem se na těchto typech lodí dostaly ke slovu veslaři.1
1 Dromon – typ lodě z pozdní antiky, která již měla plnou palubu, při stavbě se opustilo od beranů na přídi, používaly se berany ve spodní části lodě pro případ taranování. Pro rychlejší plavbu používaly dromony plachty s jedním stěžněm a latinskou plachtou (pro popisovanou dobu) nebo pro snadnější manévrování dva i tři stěžně.. Na stranách byly dvě řady vesel (birem) s obsluhou dvou mužů. jedni veslovali z podpaluby a druzí shora. Na každé straně každé paluby bylo dvacet pět veslařů, čímž celkový počet veslařů byl 100, všichni plně sedící. Námořníci a důstojníci lodi čítali kolem padesáti mužů, další byla námořní pěchota, takže celkově bylo na lodi kolem 300 mužů. Velmi rychlá loď, jak napovídá její název (z řeckého dromeas, což znamená „běžec“). Vyvinul se z z římské lodi typu bireme s dvěma řadami vesel, (menší typ byla jednořadá monorema). Hlavní zbraní byla ostře špičatá ostruha vyčnívající nad vodou. Podobný jako dromon byla loď nazývaná khelandion. Ačkoli však řecké primární zdroje používaly tyto dva termíny bez rozdílu, je zajímavé zmínit, že Theophanes identifikuje khelandii především jako přepravu koní.
Počet vojáků rozhodně neodpovídal počtům Prokopia, tedy 100 000 bojovníků, protože o osmdesát let později na 500 lodích bylo na palubách kolem 16 000 bojovníků, takže poměrem dojdeme k počtu asi 30 000 vojáků a i to se zdá hodně. Jakýkoli pokus o jejich odhad pouhým dohadem. Je pozoruhodné, že se zúčastnily i žoldnéřské jednotky z dnešního Švédska.
V 5. stol. mohla pouze východní polovina Říše postavit efektivní loďstvo, protože mohla čerpat z námořních zdrojů Řecka a Levanty. Ačkoli Notitia Dignitatum stále zmiňuje několik námořních jednotek pro Západ, ty byly zjevně příliš zeslabené na to, aby mohly vykonávat víc než nějakou hlídkovou činnost. Priscus a Sidonius Apollinaris ve svých spisech potvrzují, že v polovině 5. století západní část říše v podstatě postrádala válečné loďstvo.
Je nutné zdůraznit, že veslaři v římském loďstvu nikdy nebyli otroci, ale svobodní lidé. Této hlavní části vojska byla určena trasa, která víceméně kopírovala obchodní cesty, jenž byly po staletí určené větry a mořskými proudy. Hlavní plavební sezóna trvala od dubna do září, v zimních měsících lodě vyplouvaly zcela výjimečně. Moře se považovalo za „zavřené“, mare clausum. Ještě od března do dubna vály nepříjemné, silné větry, takže se nelze divit, že Římané zvolili pravděpodobně červen jako dobu vyplutí velkého loďstva ze Sicílie, která již byla vyčištěna od Vandalů comes Marcellinem.
Velitelem této hlavní části a také celého vojska poslaného proti Vandalům, byl jmenován Flavius Basiliskos (Basiliscus), který byl již v roce 464 díky svému švagrovi (císař Leon I. měl za manželku Verinu, sestru Basiliska), magister militum per Thracias 467 – 468 a zúčastnil se bojů proti Gótům a Hunům v Thrákii. Jako odezva na poplašné zprávy, že Vandalové chtějí táhnout do Alexandrie, bylo definitivně rozhodnuto o invazi do okolí Kartága a Basiliskos byl zřejmě jmenován magister militum praesentalis a vrchním velitelem výpravy.
Prokopios se zmiňuje o spojení Basiliska a Aspara Ardaburia, barbara, ariána a mocného muže na dvoře v Konstantinopoli, který dokázal dostat na východní trůn své kandidáty. Těžko posoudit, jak moc byli přátelé a jestli spolu měli nějaké konkrétní plány. Spíše se tehdy nejednalo o nějakou zradu, nebo něco podobného, protože v té době již začal vliv Aspara padat dolů a naopak Basiliskos nabýval díky své sestře na důležitosti. (Článek o Asparovi bude uveřejněn v lednu).
2 – Druhá část ze Západu, velitel Marcellinus
Magister militum Marcellinus (Markellianoss podle Prokopia) vedl nejenom italské polní jednotky, ale vzhledem k poznámce Hydatia o „spojenecké“ armádě se dá předpokládat, že v armádě byly rovněž jednotky z Východu. Útok a zajištění Sardinie byl cíl sám o sobě, ale mohl být také navržen proto, aby zmátl Geisericha v jeho mínění o směru hlavního útoku. Pro objasnění postavy Marcellina je potřeba poznamenat, že o jeho mládí není nic známo, ale byl oddaným pohanem a jako vysoký důstojník comes rei militaris, se vzbouřil v roce 454 proti císaři Valentinianovi III. což byla odpověď na zavraždění Flavia Aëtia, který byl jeho velkým přítelem. V místě jeho působení, v Dalmácii, byl nezpochybnitelným vládce a i když uznal autoritu císařů Maioriana i Anthemia, vládl vcelku nezávisle. Sám přivedl smíšené jednotky (ze Západu i Východu? Tak to alespoň popisuje Hydatius), kterým se podařilo obsadit znovu Sardinii.
Nikdy však nevyplul, aby podpořil invazi do Afriky, pravděpodobně byl Ricimer rozhodně proti, i když oba jako představitelé Západu souhlasili se čtvrtinovým podílem na nákladech expedice, buď nechtěl přijít o drahocenné vojáky nebo se spoléhal, že vše zařídí Východ. Na Sicílii byl Marcellinus v srpnu zavražděn. Je otázka, zda by se akce v Africe zúčastnil nebo by zachoval opatrnější postoj. Za jeho vraždou stál podle všeho Ricimer. Takže neúčastí vojenských sil Západu přišli Římané o minimálně 10 000 vojáků, spíše však o 20 000. Ale to jsou moderní odhady a nelze nijak zjistit přesný počet jak u jednotek Marcellina, tak u části, kterou vedl Heraclianus a konec konců i Basiliskova armáda se potýká s nedostatkem informací o skutečných počtech.
3 – Třetí část z Egypta, velitel Herakleios (Heracleius)
Třetí část vojska, která se měla zúčastnit kampaně proti Vandalům se rekrutovala z egyptské armády a velel ji Herakleios z Edessy. Před rokem 468 sloužil v armádě pravděpodobně jako comes rei militaris a měl velké zkušenosti z bojů na Kavkaze. V roce 468 byl poslán z Konstantinopole do Egypta, kde v Thebaidě rekrutoval vojáky pro kampaň proti Vandalům. Po neúspěchu celé akce se vrátil do Konstantinopole, pomohl císaři Leonovi ve střetnutí s Asparem Ardaburiem a v roce 474 v hodnosti magister militum per Thracias bojoval proti Gótům Theodoricha Strabóna za vlády císaře Zena. V bojích byl zajat, ale po vyplacení výkupného se vrátil do Konstantinopole. Pohledy na jeho velitelské schopnosti se u starověkých autorů liší, ale vzhledem k setrvání na nepřátelské půdě po dobu dvou let od porážky u Cap Bon, rozhodně musel nějaké velitelské schopnosti mít.
Síly Vandalů
jsou zcela neznámé. Informace z doby, kdy se Vandalové přepravili do Afriky, tedy v roce 429 uvádějí 80 000 obyvatel včetně Alanů. To by znamenalo 15 až 20 000, nejvýše však 30 000 bojovníků.Po obsazení Kartága v roce 435, následovalo ve stejném roce vyhlášení království v Africe (Regnum Vandalorum et Alanorum) a nepochybně bylo vandalské vojsko posíleno domorodými oddíly, jejichž mnozí příslušníci bojovali s Římany v jejich auxiliari.
Ale v jednom směru se vandalská armáda oproti dřívějšku změnila. Přístup ke stádům koní v Africe znamenal, že armáda byla složena (zdá se) z velké části z válečníků na koních. To je možné, ale po pouhých osmnácti letech v Africe není žádná záruka, že stáda koní stačila na celou armádu, i když později se tak mohlo stát. Nejpravděpodobnější je, že v této době byl zastoupen vysoký podíl jízdy ve vandalské armádě, ale většina mohla zůstat jako pěchota vyzbrojená kopím, mečem a štítem. V tomto ohledu je jistota opět nemožná.
Jisté je, že i přes stažení sil bylo velké množství mužů vázáno jako posádky hlavních pobřežních měst v Africe, stejně jako na Sicílii a Sardinii. Prokopios se zmiňuje i o Alanech a Vandalech, kteří byli rozděleni na 80 oddílů, jejichž velitele nazval chiliarchy se znovu se zmiňuje o 80 000 mužích, ale je otázka, kolik bylo v oddílech Vandalů a Alanů, protože zcela jistě byli posíleni domácími, mauretánskými jednotkami s kterými napadal Itálii, Sardinii, Sicílii, Řecko a další pobřeží s městy. V době bitvy byl rex Vandalorum et Alanorum Geiserich nesmírně zkušený válečník ne nadarmo někdy titulován jako nelítostný „král moře“.
Bezpochyby měli k dispozici i lodě, jednak obchodní a zřejmě i válečné, které zbyly po Římanech nebo byly ukořistěné. V mnoha přístavech severní Afriky existovalo hodně dílen, které zvládaly jakékoli lodě postavit a od roku 429 uběhlo dost času na stavbu lodí a že Vandalové již zvládali námořní umění dokládají jejich loupežné výpravy po Středozemním moři.
Průběh války a přípravy na bitvu
Jak již bylo popsáno, kampaň měla být vedena ze tří směrů nebo minimálně ze dvou, kdy jak Marcellinus, tak i Basiliscus by postupovali zřejmě stejným směrem ze Sicílie. Strategicky to znamenalo velmi dobře zvolený konvergentní útok s cílem nebojovat na moři, ale vylodit se, spojit své síly a vybojovat na pevnině vítězství. Ze západu Marcellinus měl připlout přímo do srdce vandalského panství, ke Kartágu, rovněž tak hlavní síly pod Basiliskem vojsko východořímského císaře, zatímco druhá skupina pod velením Herakleia a Marsa měla postupovat z Egypta do Libye. Když začala plavební sezóna, tak se Marcellinus vylodil na Sardinii, vyhnal Vandaly a bez větších potíží se jí zmocnil. To může znamenat, že Geiserich stáhl své oddíly do Afriky, kde očekával nápor. Bohužel tím jeho postup proti Vandalům skončil.
Herakleios cestou na západ z Tripolitanie narazil na Vandaly a v nastalém tvrdém střetnutí nepřítele porazil. Prokopios jasně popisuje, že vojsko Heracleia vystoupilo z lodí, to znamená, že část cesty z Egypta do Tripolska absolvovalo jeho vojsko na lodích. Tímto střetnutím začala válka. V té době se již Basiliskos setkal s vandalskými loděmi a některé poslal ke dnu. Žádný z antických zdrojů nepopisuje kolik lodí to bylo, ani celkovou sílu Vandalů na moři, takže se mohlo klidně jednat jen o průzkumné nebo zásobovací lodě. Jakmile se celá Baziliskova flotila shromáždila, vyplula do Afriky, podle Prokopia:
Ve stejném čase Baziliskos s celou svou flotilou přistál u malého města vzdáleném od Kartága nejméně 228 stadií (42 km): …(Římané to město nazývali Mercurion kvůli starodávnému chrámu, který tam byl zasvěcen Hermovi….) Prokopios, 3.6.10
Příprava na bitvu
Prokopios dále uvádí, že Geiserich zahájil s Basiliskem jednání o pěti dnech příměří, což se zdá z jeho strany pochopitelné, protože se již musel dozvědět o ztrátě Sardinie a o porážce jeho vojska při postupu další armády z Egypta, o potopení několika jeho lodí a velikost útočících armád jej zcela určitě znejistila a musel hledat nějaké řešení nastalé situace. Basiliskos souhlasil, asi předpokládal, že Geiserich bude přístupný k velkým ústupkům a proto při vědomí své vlastní síly a myšlence, že může Geisericha kdykoli drtivě porazit, vyslance přijal a souhlasil s pěti dny. Naneštěstí si neuvědomil, že Vandalské království je již na vysoké úrovni nezávislosti, dokázalo obsadit ve dvou vlnách sever Afriky, okupovat Sardinii, Sicílii, dobylo Řím a Západ pro něj v době Ricimera neznamenal děsivé nebezpečí. Navíc si zcela přesně neuvědomil sílu Geisericha, který od doby přesunu Vandalů z Hispánie do Afriky dokázal mnohokrát, že je výborným velitelem a velmi schopným stratégem. To dokázal při přípravách na invazi v podání Maioriana v roce 461.
Geiserich a jeho velitelé si uvědomili, že hlavní slabinou expedice je její závislost na flotile. Pokud by spojené armády rychle nedobyly Kartágo, těžko by jej dokázalo delší dobu obléhat. Gaiserich využil jednání jako způsob, jak získat čas potřebný k tomu, aby přišel s vhodnou strategií a také k vlastní přípravě na střet. Chybou Basiliska bylo setrvání vojska na palubách lodí.
Bitva u Cap Bon
Geiserich využil dobu k přípravě malých lodí a bárek uvnitř naplněné hořlavými materiály pro připravovaný útok. Byly vybavené plachtami, takže se skutečně čekalo jen na vhodnou dobu, kdy vítr povane ve směru východořímských lodí. Ta skutečně přišla a velké množství bárek a lodí bylo vypuštěno proti římské flotile a v její blízkosti Vandalové lodě zapálily, které byly zřejmě naloženy nějakým vysoce hořlavým materiálem. Naneštěstí byly římské lodě ukotvené velmi blízko sebe a oheň ze zasažených lodí přeskakoval na vedle kotvící lodě, takže celé vojsko propadlo panice. Pomocí dlouhých háků se pokoušeli odstrčit zapálené vandalské lodě, ale ke všemu byly lodě zasypány střelami z válečných vandalských lodí, jenž se přiblížily k římské flotile ve druhé vlně.
V římském vojsku se podle vyprávění Prokopia statečně bránil jeden z Basiliskových velitelů jménem Ioannes, který po tuhém boji na palubě své lodi, kam se dostali Vandalové, raději skočil do moře, než aby padl do zajetí. Geiserichův syn Genzon obdivoval jeho statečnost a udělal vše proto, aby jej zachránil a dal mu čestné slovo, že se mu nic nestane, to však Ioannes nepřijal a raději se utopil.
Bitva skončila rozhodným vítězstvím Vandalů. Basiliskos ztratil více než 100 lodí a okolo 10 000 námořníků a vojáků. Se zbytkem lodí se přesunul na Sicílii aby se připojil k Marcellinovi, který by byl snad schopný odvrátit katastrofální průběh tažení, ale ten byl krátce předtím zavražděn, zřejmě na popud Ricimera. Herakleios při pozemním tažení nedosáhl Kartága a po obdržení zprávy o Basiliskově katastrofě na moři se vrátil do Tripolska, kde se udržel ještě dva roky. Sám nejvyšší velitel se vrátil do Konstantinopole a hledal útočiště v chrámu Hagia Sofia. Jeho sestra Verina mu zajistila milost u císaře.
Svým způsobem to měla být jedna z největších kombinovaných operací v antice a mohla ještě zachránit západořímskou část, které zůstala prakticky jen Itálie a Sicílie. Bez zásobování a daní z Afriky nebyla tato část říše schopna udržet armádu. Římská říše vložila veškerou svou sílu a energii do kampaně, která však selhala ne z důvodu kombinované síly barbarů, ale proti jednomu barbarskému národu. To samozřejmě pouze zvedlo nároky a aroganci samotných Vandalů a zvýšilo pohrdání jiných germánských národů nad římskou mocí, především na Západě. Vláda v Constantinople to nesla velmi těžce, zatímco vláda v Itálii již byla příliš zvyklá na porážky, než aby byla vážně překvapená a aby jí to nějak zásadně ovlivnilo. Obrovská suma peněz, která byla vynaložena na vyzbrojení, zásobování a koordinaci a jeho selhání expedice způsobilo stav podobný bankrotu v imperiálním úřadu, které spravovalo finance. Vzpamatování z finanční krize trvalo asi třicet let.
Zdroje:
- Prokopios z Kaisareie: Válka s Vandaly a Peršany (Hyper ton polemon logoi), 1985
- Grant. M.: Římští císařové (The Roman Emperors), 2010
- Bury, J. B. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Vol. I. 1958
- Heather, P.: The Fall of the Roman Empire: A New History (1. ed.)
- Williams, S.; Friell, G.: The Rome That did not Fall: Survival of the East in the Fifth Century,
- Hughes, I.: Geiserich: The Vandal Who Destroyed Rome, 2017
- Cambell, I. C.: The Lateen Sail in World History in Journal of World History, Vol. 6., 1995
- Kulikowski, M.: Sidoniu´s Political worl2020
- Berndt, G. M. And Steinacher, R.: Minting in Vandal North Africa: coins of the Vandal period in the Coin. Cabinet of Vienna’s Kunsthistorisches Museum, in: Early Medieval Europe 16/3 (2008)
https://www.scribd.com/book/444099696/Gaiseric-The-Vandal-Who-Destroyed-Rome
