Barbarské spiknutí (barbarica conspiratio) v Británii
by Pavel Hlinovský · Published · Updated
Tzv. barbarské (nebo také velké) spiknutí byl rok trvající stav války a zmatku, který vypukl ke konci římské nadvlády v Británii v roce 367. Podle Ammiana Marcellina se s pomocí vzbouřené římské posádky na Hadriánově valu dostali Piktové, Skotové, Attakottové a z pevniny Sasové a Frankové do Britannie a jejich hordy obsazovaly téměř všechny římské posádky na limes nebo ve městech. Nectaridus, comes maritime tractus (velitel pobřežní oblasti, přesněji comes littoris Saxonici per Britanniam [1]) byl zabit a Fullofaudes, dux Britanniarum [2], velitel římských vojsk v Britannii byl buď obléhán a zajat nebo zabit [3]. Ammianus Marcellinus se domníval, že v pozadí stál někdo, kdo invazi naplánoval, řídil. Císař Valentinianus v té době měl starosti a Alamanny a do Britannie poslal nejdříve comes domesticorum Severa, poté velitele jízdy (magister equitum) Jovina a v roce 368 Theodosia Staršího (nebo také Theodosius Comes) [4]. Skvělého velitele a otce pozdějšího císaře Flavia Theodosia I.
Theodosius Comes
Nový velitel schromáždil zřejmě zkušené vojsko, včetně Joviů, Vítězů a foederátních oddílů Herulů a Batavů o síle asi 2 000 mužů a na začátku roku 368 Theodosius cestoval se svými vojáky do Bononia (Boulogne), Sám překročil kanál, přistál v Rutupiae (Richborough) a nechal vojáky v Bononii aby počkali na lepší počasí. Výsledkem bylo, že když se s ním konečně setkali vojáci, nemusel ztrácet čas rozhodováním o svém postupu, měl již dostatek informací. Theodosius zjistil, že útočníci v Británii, aniž by byli ve velké míře atakováni římskými silami, putovaly krajinou v malých skupinách, a drancovali na velké ploše.
Theodosius postupoval s armádou na Londinium (Londýn); pro další část svého tažení potřeboval Theodosius více vojáků, a tak chytře nabídl dezertérům imunitu. Současně požádal o nového vikáře pro diecézi (vicarius byl převážně civilním guvernérem pro celý ostrov, ale není řečeno, co se stalo se starým) a nového duxe, což byl Dulcitius, pravděpodobně jako náhradu za Fullofauda.
Dulcitius byl známým Theodosia a podle Ammiana Marcellina byl velmi zběhlý ve vojenské strategii a byl pověřen dohledem nad pohraničními pevnostmi na severu. Theodosius k tomu požádal Civila, spolehlivého správce, aby sloužil jako vikář a vytvořil tak dvojí vojensko-civilní rámec pro stabilizaci provincie
Poté začal pomalu hordy nájezdníků vytlačovat na sever a do konce roku 368 vyčistil velkou část Britannie a za další rok byl pánem celé Britannie. Theodosius zřejmě nepodstupoval větší střetnutí, ale spíše přepadal skupiny obtěžkané kořistí a zajatci a po ukončení akcí nechal rozpustit tzv. areani (nebo také arcani), kteří tvořili na valu informační skupiny a údajně byli podplaceni útočníky, takže nic podezřelého na počátku invaze nehlásili a prozradili obranné pozice. [5] Theodosius tento nepravidelný sbor rozpustil. Po úspěšném zklidnění Britannie se Theodosius vrátil k císařovu dvoru a byl jmenován magister equitum, když nahradil Flavia Jovina.
Nová verze vzniku „Velkého spiknutí „
Podle badatelů za Barbarským (nebo také Velkým) spiknutím nikdo nestál nikdo, ale spouštěčem byly tři suché roky 364, 365 a 366. Nedostatek srážek zjištěných dendrochronologií, zničil úrodu na polích a nenarostla ani píce pro domácí zvířata. Země velmi rychle upadla do krize. Vzpoury několika posádek na hranici (limes) mohly souviset s nedostatkem proviantu. Ammianus Marcellinus napsal, že je Britannie v „nejhorších podmínkách hladomoru.“
Barbarica conspiratio jako důsledek uzurpace Magna Magnentia [6]
Proti této teorii ale hovoří účast Sasů a Franků z pevniny, kde popisované klimatické podmínky nenastaly. Situace mohla také vzniknout jako důsledek neúspěšného pokusu o uchopení moci Magnem Magnentiem (350–353), po němž následovala krvavá a svévolná čistka provedená Paulem Catenou [7] ve snaze vymýtit potenciální sympatizanty Magna Magnentia v Británii, a situaci zhoršily politické machinace římského rebela Valentina. [8]
Magnus Magnentius byl uzurpátor a rival císaře Constantia II. Prohlásil se v lednu roku 350 císařem a rychle přemohl Constanta (také syna Konstantina I.) a ovládl většinu západní části římské říše. Tím, že nepocházel z Konstantinovského rodu se snažil o podporu veřejnosti. Snad nejdůležitějším důsledkem Magnentiovy vzpoury bylo vážné vyčerpání vojenských sil římské říše v občanské válce: bitva u Mursy [9] si vyžádala tolik mrtvých římských vojáků, že se podle Zosima Constantius obával, že Řím již nebude schopen účinně odrážet barbarské invaze. Po Magnentiově smrti se Constantius II. stal jediným císařem Římské říše.
Když se vrátíme k Paulu Catenovi, byl vyslán Constantiem II. do Britannie jako primicerius notariorum (šéf notářů) a nevyšetřoval jen civilisty, ale také mezi vojáky v posádkách. Používal mučení, věznění a vykonstruovaná svědectví k vynucení doznání a obvinění dalších osob. Podezřelí byli často spoutáni, což přispělo k Paulově přezdívce Catena („řetěz“), jak ji popisuje historik Ammianus Marcellinus. Tato eskalace vyústila v rozsáhlé zabavení majetku bohatých provinciálů, četné popravy a vynucené sebevraždy, čímž se vyšetřování proměnilo v to, co Ammianus charakterizoval jako vládu teroru poháněnou Paulovou horlivostí pro získání císařské přízně.
Pozdní římská armáda byla strukturálně a operačně odlišná od armády rané římské říše. Tento vývoj probíhal během 3. stol., ale změny byly zavedeny za vlády Diokletiana, Konstantina I. a následujících císařů, a neexistují důkazy, že by se ‚bojová kvalita‘ pozdní římské armády snížila. Popsané události podle mého názoru vedly k celkové nepříznivé situaci v Britannii a zřejmě nebyl problém aby si to barbaři uvědomili a zaútočili. Snad jenom dva směry, jeden ze Skotska, či Irska a druhý z pevniny mohou podporovat verzi jakési domluvy, ale asi ne s použitím slova spiknutí.
Poznámky:
-
Podle Notitia Dignitatum měl comes litoris Saxonici per Britanniam k dispozici posádky v těchto místech Othona, Dubris, Lemmanis, Branoduno, Garaiano, Regulbi, Rutupis a Anderidos.
-
Fullofaudes sloužil jako dux Britanniarum, vyšší vojenský úřad v pozdně římské Británii odpovědný za velení limitanei, neboli statickým pohraničním jednotkám, podél severních hranic provincie. Podle Notitia Dignitatum bylo pod jeho velením 38 jednotek, odhadem 7 000-15 000 vojáků v posádkách a na Hadriánově valu. Collins a Breeze uvádějí 12 000-30 000 vojáků pro polní armádu comitatenses a pro saské pobřeží. Nejvyšší post byl Comes Britanniarum (z počátku 4. stol.). Tato role, formalizovaná během Konstantinových reforem na počátku 4. století, se zaměřovala na obranu proti vpádům Piktů, Skotů a dalších severních hrozeb, se sídlem v Yorku (Eboracum). Dux dohlížel na údržbu opevnění, nábor vojáků, zpravodajské služby prostřednictvím zvědů, jako byli areani, a místní policii, přičemž fungoval se značnou autonomií vzhledem k odlehlosti Británie od ústřední imperiální autority.
-
Velitel v Britanii, comes Britanniarum disponoval 14 jednotkami na různých místech Britannie a 23 jednotkami podél Hadrianova valu pod velením tribunů a prefektů. Problém s touto částí Notitia spočívá v tom, že kromě toho, že je neúplná (předpokládáme, že část týkající se Walesu se ztratila), se také zdá být extrémně zastaralá, protože většina jednotek uvedených pro hradební pevnosti jsou zdánlivě anachronické kohorty a alae z 3 stol. století. Vzhledem ke katastrofě v roce 367 a následným dezercím se většina historiků domnívá, že je velmi nepravděpodobné, že by se všechny jednotky vrátily beze změny; místo toho se shoduje na tom, že seznam nebyl po 4. století aktualizován a uchováván pouze pro administrativní účely.
-
Theodosius comes
-
Areani byl sbor římských zvědů a zpravodajských agentů umístěných v římské Britannii během 4. stol. Pohybovali se za římskými hranicemi a detekovali jakékoli známky invazí nebo nepokojů. Jejich název pochází zřejmě z latinského arcanus – skrytý nebo tajný. Areani představovali domorodé obyvatelstvo začleněné do římských vojenských struktur, operující z obydlí v domorodém stylu, která mísila pohraniční pastevectví s císařskou službou. Jako označení pro takové poloautonomní jednotky se shoduje s širší římskou terminologií pro nepravidelné pomocné jednotky pocházející z pohraničních oblastí. Ammianus Marcellinus výslovně popisuje jejich povinnosti: „Jejich povinností bylo spěchat sem a tam na dlouhé vzdálenosti a informovat naše generály o povstáních mezi sousedními národy.“
-
Magnus Magnentius byl zprvu polním velitelem (comes rei militaris), velel elitním oddílům známých jako Joviani a Herculiani.
-
Paulus Catena byl vysoký římský veřejný úředník, který sloužil jako vyšetřovatel a hlavní notář pro Constantia II. v polovině 4. století. Je známy z popisů Ammiana Marcellina, rétora Libania, Philostorgia nebo císaře Juliana. Marcellinus jej vykresluje jako nechvalně známého krutého člověka a zručného tvůrce falešných obvinění. Historik Thomas Wright tvrdí, že Paulova destabilizace římské správy v Británii umožnila nepřátelským Piktům a Skotům vpadnout do římských osad a vyplenit je.
-
Poté, co spáchal závažný zločin, mu byl trest změněn na vyhnanství do Británie, kde pobýval v době Velkého spiknutí. Ammianus nezaznamenává, že by se Valentinus účastnil tohoto barbarského povstání a invaze, ale tvrdí, že po Theodosiově příchodu začal plánovat novou vzpouru. Organizoval další vyhnance a pokusil se podplatit místní vojska pro svou věc. Poté, co byl odhalen, byl vydán dux Dulcitiovi k popravě. Ammianus poznamenává, že vyšetřování Valentinova spiknutí bylo povrchní, aby to nevyvolalo v provincii další nepokoje.
Celkový konec římské armády spíše souvisel s dalším uzurpátorem, Magnem Maximem, který jako comes vedl armádu v Británii k důležitému vítězství nad Pikty v roce 381 a 382 a v době Velkého spiknutí snad sloužil pod Theodosiem Starším. Jeho úspěch byl takový, že v roce 383 se prohlásil císařem a vyrazil na kontinent, aby rozšířil svou nadvládu na Západě. Magnus Maximus určitě odsunul vojáky z Británie, ale není známo, kteří to byli a kolik jich bylo. Jeho armáda mohla být složena z jednotek shromážděných z celé ostrovní oblasti, nebo z několika celých jednotek. Pravděpodobnější možností je, že Maximus vykonával dočasné velení na příkaz císaře, spíše než jedno z trvalých pohraničních velení. V tomto případě pravděpodobně přivedl s sebou polní armádu z kontinentu, která tvořila jádro jeho síly.
Zdroje:
- Zósimos: Stesky posledního Římana, 1983
- Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002
- Tomlin: The Date of the „Barbarian Conspiraci, Britannia Vol. 5, 1974 in JSTOR
- Grokipedia v 0,2
- F. Hind: The British „Provinces“ of Valentia and Orcades (Tacitean Echoes in Ammianus Marcellinus and Claudian), Historia Zeitschrift für Ale Geschichte Bd.24, 1974
- Drinkwater: The „Saxon Shore“ Reconsidered, Britannia 54, 2023
- Collins, D. Breeze: Limitanei and Comitatenses: Military Failure at the End of Roman Britain? 2019
- Grant: Římští císařové, 2010
- https://www.roman-britain.co.uk/people-of-roman-britain/roman-governors/
- https://www.livescience.com/archaeology/romans/severe-drought-helped-bring-about-barbarian-invasion-of-roman-britain-study-finds










